Arnošt Lustig strana 4 z 9

O svém životě vypráví Arnošt Lustig (1926-2011) Tanečník s osudem Můj nejoblíbenější fotr rád tancoval. Po druhé světové válce hlavně na americký swing a české polky, po sovětské okupaci na argentinská tanga a ploužáky z Posázaví. Vydržel na parketu z tanečníků nejdéle – konec určoval obvykle úsvit. Po naší emigraci do USA, v roce 1970, jako člen Mezinárodního programu spisovatelů v Iowě vévodil tanečním dýchánkům v domku, který nám univerzita poskytla – jako dýdžej jsem obsluhoval druhou nejdůležitější mašinu v rodině – gramofon – důležitější byl jenom kufříkový psací stroj Hermes Baby. (Desky nám posílala Arnoštova matka Terezie a sestra Hana, tátovo „dvojče“ Ota Pavel a mně kamarádi ze střední.) Později, už v „posametových“ Karlových Varech, jako viceprezident poroty filmového festivalu protancoval fotr s o dvě generace mladší Julií Ormondovou noc v Grandhotelu Pupp a ředitel festivalu Jiří Bartoška žasnul, kde se v něm bere „ta šťáva“ (bylo mu teprve 69!). Vypozoroval jsem, že můj fotr byl při tanci dominantním partnerem krásných žen, včetně mé matky Věry. Ty, které vedl v tanečních duelech do okouzlujícího úmoru, se zdály šťastné. Jediná partnerka, kterou nedokázal vést podle svého gusta, se jmenovala OSUD, ale možná byla taky v tanci s mým fotrem uspokojená... V jejím nepolevujícím objetí absolvovali řadu vytrvalostních „sessions“, nejčastěji bez přípravy. Nejdřív ji stačil krokově i v ohebnosti (v Terezíně mu přezdívali „hadí muž“, protože se protáhl mříží do německých skladů brambor). Nakonec mýho nejoblíbenějšího fotra ale paní OSUD dostala, tak jako dostane všechny. Nikdy ale nikdo neviděl jeho prošoupaný podrážky, prasklý puchýře a neslyšel jeho krátící se dech. Můj nejoblíbenější fotr se totiž svůj celej život řídil heslem „budeme bojovat – nebudeme brečet!“ (Tak to připsal na okraj fiktivního dopisu zaplynovanému otci Emilovi „Táto!“ do Mladé fronty v roce 1947.) O svých pas-de-deux s Lady Osudem mi fotr rád vyprávěl – a vyprávěl ještě radši než tančil nebo jedl (to taky s gustem). Nejen, že jsem ty příběhy rád poslouchal, chvěl jsem se a obdivoval ho. Měl výdrž. To poznáte i z přiloženého CD... Pepi Lustig, USA, 2016 Dodnes nevím, jestli jsem vyšla z jeho příběhu. Z jeho představ o tom, jaká bych byla, kdybych se narodila tehdy a do toho a žila tam, s ním a s nimi. Se všemi, které jsem mohla poznat a poznat měla. Ďábel se mu díval do očí, jako by mu snad jeho život patřil. Osud si s ním zahrával. Možná, aby zabil jeho hravost a s ní i jeho nezkrotnost, která jím proudila do neznáma. A přesto se ho drželo štěstí. Často pouštěl svůj kousek chleba po vodě a často přicházel čas, kdy se k němu vracel. Jako světlo, tma, světlo, tma. („Co všechno přichází a zase se propadá do tmy?“) Jako jeho Tanga, dívka z Hamburku, měl v pohledu prorocký smutek. A s Tangou, Soňou Grossovou, krasojezdkyní z cirkusu Odeon v Hamburku, pro kterou nebyl jen bratrem, se dívali „na stromy, jak opadavá listí“. Smířili „se s tím, že nikdo nemá nic napořád. Co na jaře kvetlo a v létě dozrálo, začalo na podzim krásnět a umírat a zahynulo to ještě dřív, než přišla zima… Když padala hvězda,“ usmáli se, „jako by se jim ulevilo.“ Nevěděli „snad předtím, že nic – doslova nic – není nesmrtelné?“ Arnošt Lustig, Praha, 1992 Eva Lustigová, Vídeň, 2016 Celkový čas 4 hodiny 14 minut

Kniha dopisů, koncipovaná jako mezerovitá kronika života Arnosta Lustiga a jeho rodiny po odchodu do exilu v roce 1968, přináší jedinečný výběr autentických dokumentů a fotografií vedle původních neupravovaných strojopisů a rukopisů korespondence Arnošta Lustiga a jeho ženy Věry, dcery Evy a syna Pepiho, babičky Terezie, její dcery Hany Hnátové (sestry Arnošta) a dalších příbuzných až po přátele Zdenu a Josefa Škvorecké v Torontu. Korespondence je svědectvím o síle lidských a rodinných pout, lásky a přátelství v těžkých dobách. O slovech vysílaných do dálky, která posilují. Svědectvím o velkých přátelstvích, z nichž jedno, to Arnošta Lustiga a Oty Pavla, nepřervala ani Otova smrt v roce 1973. Arnoštovy dopisy Otovi se ztratily, ale vzpomínky na Otu, které napsal, i vzpomínky dalších přátel snad tuto chybějící korespondenci doplní tak, aby čtenář pochopil, co nejen pro sebe navzájem Arnošt s Otou znamenali. A jak přátelská a rodinná pouta a v minulosti zaslaná slova pomáhají navzdory odloučení, dálce, času a smrti i dnes. Korespondence a vzpomínky jsou rovněž svědectvím o komunistických mocenských a cenzurních praktikách a zásazích do životů jednotlivců a rodin.

Mladá fronta vydává kolekci tří nejznámějších knih Arnošta Lustiga: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou - strhující drama o dívce, která se postavila esesákům poté, co výkvět židovských starších neuspěl při vyjednávání s německým důstojníkem. Dita Saxová - křehká studie dívky, která přežila válku, ale neuměla žít v míru. Colette, dívka z Antverp láska na první pohled, která rozkvetla v osvětimském pekle.

Dramatizace povídky Arnošta Lustiga. Komorní příběh židovského vězně, který se sice těší prominentnímu postavení jako domácí učitel syna velitele koncentračního tábora, ale dobrovolně se vzdává možnosti zachránit si život a doprovází na tragické cestě své malé svěřence do transportu smrti, zaujal režiséra Jiřího Horčičku a přinesl skvělé herecké příležitosti mj.

Uslyšíte unikátní svědectví o hlubokém přátelství Arnošta Lustiga a Oty Pavla. Budeme sledovat jejich cestu od prvních literárních pokusů v rozhlase, novinách a časopisech až k úspěšné literární dráze. Arnošt Lustig některé společné zážitky shrnul v knížce Okamžiky s Otou Pavlem a uvádí je slovy: "Vzpomínat se podobá pohledu na vítr, který rozhání dým z pohaslého ohně.

Román, kde autor zúročil zkušenost z izraelsko-arabského konfliktu. Milostný příběh odehrávající se v obleženém Jeruzalémě. Očima novináře Danyho Polnauera je sledován autobiografický příběh z první izraelsko-arabské války (kam byl autor jako zpravodaj Lidových novin poslán v roce 1948). Kniha měla poprvé vyjít v roce 1968, ale po obsazení naší republiky sovětskými vojsky byla většina vydaných výtisků zničena.

Do tohoto souboru vybral Arnošt Lustig nedlouho před smrtí své dvě povídky Poslední den ohňů a Chvíle hned po ránu, další dvě povídky přidala jeho dcera Eva – Bílý vítr a Sláva Chaima Steina. Vznikla tak výjimečná sbírka raných textů obou spisovatelů. Čtenář tak má možnost porovnat jak či zda Lustig ovlivnil tvorbu své dcery.

Soubor povídek Démanty noci, které nedávno zesnulý autor Arnošt Lustig napsal na základě svých válečných prožitků a vydal v Mladé frontě již v roce 1958. Démanty noci také v roce 1964 zfilmoval režisér Jan Němec a Arnošt Lustig spolupracoval na scéná ři. Tato kniha patří k vrcholům Lustigovy tvorby, byla přeložena do několika jazyků. Autorovi se v Démantech noci podařilo zachytit mladé hrdiny uprostřed kruté doby, kteří si ovšem zachovávají lidskou důstojnost. Ukazuje nám ony záblesky démantů čis tých srdcí v temnu noci všeobecné beznaděje, což je téma aktuální i dnes. Neboť stále jde v životě o to samé o vítězství lidskosti nad lhostejností, statečnosti nad zbabělostí a naděje nad rezignací.

Soubor povídek Démanty noci, které nedávno zesnulý autor Arnošt Lustig napsal na základě svých válečných prožitků a vydal v Mladé frontě již v roce 1958. Démanty noci také v roce 1964 zfilmoval režisér Jan Němec a Arnošt Lustig spolupracoval na scéná ři. Tato kniha patří k vrcholům Lustigovy tvorby, byla přeložena do několika jazyků. Autorovi se v Démantech noci podařilo zachytit mladé hrdiny uprostřed kruté doby, kteří si ovšem zachovávají lidskou důstojnost. Ukazuje nám ony záblesky démantů čis tých srdcí v temnu noci všeobecné beznaděje, což je téma aktuální i dnes. Neboť stále jde v životě o to samé o vítězství lidskosti nad lhostejností, statečnosti nad zbabělostí a naděje nad rezignací.

Novela Propast je román jedné vteřiny. Příběh pádu mladého vojáka na dno horské rokliny, kde se mu v posledních chvílích života vrací vzpomínky na koncentrační tábor, mrtvou maminku, se kterou se radí, a dívky, u kterých dodatečně objevuje duši, slité do obrazu snové koupající se dívky. Román o doteku, tělesnosti a bytostné touze muže zemřít v ústech dívky. Příběh o moudrosti matky, která se v dětech neztrácí a nesmrtelnosti mrtvých, dokud žije někdo, kdo na ně vzpomíná.

Novela Propast je román jedné vteřiny. Příběh pádu mladého vojáka na dno horské rokliny, kde se mu v posledních chvílích života vrací vzpomínky na koncentrační tábor, mrtvou maminku, se kterou se radí, a dívky, u kterých dodatečně objevuje duši, slité do obrazu snové koupající se dívky. Román o doteku, tělesnosti a bytostné touze muže zemřít v ústech dívky. Příběh o moudrosti matky, která se v dětech neztrácí a nesmrtelnosti mrtvých, dokud žije někdo, kdo na ně vzpomíná.

Ačkoli Arnošt Lustig většinu svých děl stále doplňuje, tato novela zůstala již od roku 1964, kdy vyšla poprvé, téměř netknutá. I tento fakt svědčí o tom, že jde o dokonalé dílo, jedno z nejlepších, které tento český spisovatel napsal. Skupina dvaceti bohatých židovských obchodníků pod vedením pana Cohena je jakoby nedopatřením odvezena z Itálie do koncentračního tábora. V průběhu vyjednávání o výměně za německé zajatce jim nacisté, zastoupení úlisným panem Brenskym, slibují, že za milion švýcarských franků je všechny, včetně mladé tanečnice Kateřiny Horovitzové, odvezou vlakem až k americké lodi… Silný příběh, kde fanatismus dostane zaslouženou lekci od toho nejslabšího protivníka.

Román Dita Saxová, příběh dívky, která přežila válku a neunesla mír, patří ke klasice české literatury. Poprvé vyšel v roce 1963. V novém vydání pro Nakladatelství Franze Kafky autor doplnil a prohloubil psychologii postav, zvláště u Dity Saxové, kde literárně zpracoval nové poznatky o životě románové předlohy, které získal při cestě po Izraeli v roce 2010.

Román Dita Saxová, příběh dívky, která přežila válku a neunesla mír, patří ke klasice české literatury. Poprvé vyšel v roce 1963. V novém vydání pro Nakladatelství Franze Kafky autor doplnil a prohloubil psychologii postav, zvláště u Dity Saxové, kde literárně zpracoval nové poznatky o životě románové předlohy, které získal při cestě po Izraeli v roce 2010.

Autor nám nyní předkládá svou novou prózu, která vznikla přepracováním stejnojmenné povídky. Podle této knihy připravuje režisér Milan Cieslar (mj. Krev zmizelého, Duše jako kaviár apod.) nový film. V příběhu se setkáváme s Jitkou Thelénovou, vychovávanou v Pražském ústavu pro rasově čisté dívky. Tam se dostala po smrti svých rodičů, kteří se stali obětí teroru po atentátu na Heydricha. V hlavní hrdince se sváří právě probuzená ženskost s nenávistí vůči všem, kdo se podíleli na ztrátě jejích nejbližších. Dospívající dívky se v ústavu musejí vypořádat s pevným řádem, který ve škole uplatňuje „Psí dáma“, učitelka Elsie Mayerfeldová. Zároveň jí trochu závidějí samozřejmost, s níž navazuje styky s muži. Dívka s jizvou mistrovsky líčí, jak člověk poznamenaný těžkým osudem se dokáže postavit zlu.

Před odchodem do exilu r. 1968 vydal Arnošt Lustig román Miláček, příběh z izraelsko-arabské války z pohledu novináře. Většina jeho výtisků byla zničena, znovu pak vyšel v Torontu. Nové vydání Nakladatelství Franze Kafky je doplněné o to, co cenzura v roce 1968 zamítla. Příběh je milostné vyprávění o ženě a zemi, kterou má Lustig rád. Čtenář si může klást otázku, zda-li autor miluje více ženu či Izrael.