Jana Ogrocka

Jak žít soucitně v době násilí, nespravedlnosti a zklamání? Co dělat s vlastním hněvem tváří v tvář světu, který se zdá být hluboce nespravedlivý? V jedné ze svých nejosobnějších knih se Richard Rohr obrací k textům starozákonních proroků a ukazuje, že právě v jejich často opomíjených knihách můžeme najít důležitou inspiraci pro dnešní dobu. Prorocké spisy zachycují celý oblouk lidského zrání: od prvotního hněvu a obviňování přes hluboký smutek nad utrpením světa až k soucitu a porozumění. Proroci svými kritickými pohledy na společnost a instituce ukazují cestu, kterou Rohr nazývá „posvátnou kritikou“ – způsobem, jak čelit zlu a nespravedlnosti, aniž bychom ztratili vědomí propojenosti všeho živého a víru v univerzální Boží lásku. Tento vnitřní pohyb od hněvu k soucitu zároveň připravuje půdu pro Ježíšovo poselství, které podle Rohra následuje stejný vzorec. Kniha Slzy věcí, napsaná v autorově typicky srozumitelném a lidsky blízkém stylu, čerpá ze století biblického bádání a znovu oživuje moudrost starověkých textů. Nabízí inspirativní cestu pro každého, kdo hledá soucitnější způsob, jak žít uprostřed zraněného světa.

V knize Psychologie probouzení shrnuje John Welwood své celoživotní hledání propojení mezi východními duchovními tradicemi a západní psychologií. Vychází z přesvědčení, že lidská přirozenost má tři základní dimenze – nadosobní (duchovní), osobní (psychologickou) a meziosobní (vztahovou) – které je třeba chápat v jednotě. Tradiční duchovní směry Východu se přitom zaměřují na nadčasový aspekt bytí, zatímco západní psychologie zkoumá především osobní a mezilidskou rovinu. Welwood vychází ze své vlastní cesty – od studia konvenční akademické psychologie, přes setkání se zenem a tibetským buddhismem, až po poznání, že meditace sama o sobě nestačí k plnému uzdravení a růstu. Duchovní praxe mu sice otevřela nové vnímání skutečnosti, ale zároveň odhalila, že neřeší všechny osobní a vztahové problémy. Psychoterapie mu naopak umožnila nahlédnout skryté vzorce chování a integrálně je zpracovat. Postupně dospěl k závěru, že psychologie a duchovní praxe se navzájem potřebují – psychologie pomáhá rozpoznávat a léčit nevědomé struktury ega, zatímco spiritualita umožňuje jejich transcendenci. Welwood proto navrhuje syntézu obou přístupů – psychologii probouzení, která zkoumá, jak se proces duchovního uvědomění promítá do psychického života a jak psychologická práce může podpořit duchovní růst. Autor zdůrazňuje, že smyslem této knihy není ani „psychologizovat buddhismus“, ani „spiritualizovat psychologii“, nýbrž ukázat jejich doplňující se povahu. Výsledkem je výzva k celistvému pojetí lidského bytí – propojujícímu tělo, srdce, mysl a ducha v jednom živém, soucitném celku.