Pavel Oliva

Démosthenés (384322 př. Kr.) je považován za největšího řečníka starověku, a to nejen pro svůj řečnický styl. Svůj život a dílo spjal s politickými dějinami Athén a Řecka. Jako přívrženec demokracie vystupoval proti rostoucímu vlivu makedonského pan ovníka Filippa II. a proti makedonské expanzi, neboť jako první rozeznal nebezpečí ohrožující řeckou samostatnost. Podnítil vytvoření koalice řeckých států k boji proti Filippovi a postavil se do jejího čela. Jeho proslulé řeči, jimiž proti mocnému p rotivníkovi bojoval, byly proto pžíznačně nazvány filipikami. Po porážce koalice byl odsouzen k smrti a unikl jí vlastní rukou. Pod jeho jménem se dochoval impozantní soubor 60 řečí a dalších textů. Osobitým stylem, formální dokonalostí a myšlenkovým obsahem ovlivnil vývoj řečnictví jako žánru a své obdivovate/ale a následovníky měl od antiky, počínaje největším římským řečníkem Ciceronem, až do novověku. Jeho řeči byly překládány a studovány jako vzor, stejně tak byl hojně popisován a hodnocen jeho život a politická kariéra. Kniha je doplněna řadou černobílých fotografií a ilustrací.

Polybios (asi 200-118 př. Kr.) patří k nejvýznamnějším osobnostem antické literatury. Spolu s Thúkýdidem a Hérodotem tvoří trojhvězdí starořeckého dějepisectví. Pocházel z arkadské Megalopole, z bohaté rodiny, jeho otec zastával vysokou hodnost stratéga Achajského spolku. Díky tomu získal dobré vzdělání, jež mu usnadnilo politickou i vojenskou kariéru. Roku 166 se dostal do Říma jako jeden z tisíce rukojmích po vítězství římského vojska u Pydny, po němž se Římané stali rozhodující mocenskou silou v celém tehdy známém světě. V Římě strávil Polybios 17 let a spřátelil se s nejvýznačnějšími patricijskými rodinami. Roku 150 získal osobní svobodu a odjel do Afriky, kde se věnoval studiu historie a cestoval. Osobně byl přítomen i finále třetí kartáginské války a následnému zničení Kartága v roce 146. Poté se z pověření římského senátu odebral do Řecka, aby tam pomohl uspořádat politické poměry. Již od svého mládí se věnoval literární činnosti, z jeho díla se však dochovaly pouze Dějiny o 40 knihách, z nich pak prvních pět knih v úplnosti, zbylé ve zlomcích či citátech. Polybios v nich zachytil děje ve světě ovládaném Římem během 3.-2. století př. Kr. a je pro toto období klíčovým pramenem. Leitmotivem jeho spisu je proměna římské říše ve světovou velmoc a vylíčení příčin jejího vzestupu. Polybiovo dějepisné veledílo přeložil do češtiny vůbec poprvé Pavel Oliva v letech 2007-2012. Během náročné práce na překladu obtížného textu se potýkal se záplavou historických údajů, jež částečně objasnil v poznámkách k jednotlivým knihám. Podrobnější výklad k nim pak zpracoval v této monografii, v níž se soustředil na Polybiovy komentáře k dobovým událostem, hodnocení jejich protagonistů a především na jeho koncepci a metodologii historiografie. Polybios a jeho svět tvoří organický pandán k Dějinám.

Autor knihy zachytil historii své rodiny a rodiny své manželky Věry včetně početného příbuzenstva. Opíraje se o svou paměť a řadu zachovaných dokumentů podává svědectví o konkrétních lidech od dávných předků obou rodin až po současníky, o jejich životech, osudech i profesích, ale i o době a jejích etapách a dějinných zvratech počínaje polovinou devatenáctého století. Přirozenými protagonisty této rodinné kroniky je on sám a jeho dlouholetá životní družka a opora Věra. Oba dva špičkoví odborníci ve společenskovědních disciplínách – Pavel Oliva v oboru dějin antického starověku, Věra Olivová v oboru moderní československé historie se zaměřením na první republiku a roli Eduarda Beneše a paralelně i oboru dějin sportu. Největší pozornost v autorově líčení vyvolává období německé okupace, jež on sám kvůli svému původu prožil v koncentračních táborech a přišel tehdy o celou vlastní rodinu a většinu příbuzných. Dalším těžištěm je mu doba tzv. normalizace po roce 1970, jež se obou protagonistů citelně dotkla, a posléze vzrušená etapa po roce 1989, v němž jeden jako druhý sehráli nikoliv nevýznamnou roli v nápravě minulých deformací, oceněnou z nejvyšších míst. Lakonicky úsporné vyprávění oživují a probarvují střípky intimních vzpomínek a zážitky z cest, za nichž kromě rekreace získávali cenné podněty pro svou badatelskou práci.

Kolébka civilizace, kolébka kultury, kolébka vědění – takto a ještě mnoha podobnými epitety by bylo možno označit rozsáhlou mediteránní oblast, v níž se před mnoha staletími odehrály děje a události, z nichž se vyvíjela a na nichž vyrůstala naše současnost. Nejen ta evropská, ale v širším slova smyslu euroatlantická. Přední východ, Malá Asie, údolí Nilu, Egeis, Apeninský poloostrov byly domovem starověkých národů, jejichž spojnicí je Středozemní moře a které již před tisíciletími vytvořily první státní útvary lidských dějin, zformovaly svá společenství a sociálně ekonomické struktury, rozvinuly svůj tvůrčí potenciál ve škále nejrůznějších oborů vzdělanosti, vědeckých disciplín a druhů umění. Z kulturního dědictví řeckořímské antiky a jejích orientálních předchůdců vzešel evropský středověk a novověk a lidstvo z něj čerpá v mnoha oblastech dodnes. Dva přední čeští historici, Pavel Oliva a Jan Burian, spojili své síly, aby tuto významnou etapu lidských dějin, starověký svět, přiblížili dnešní době a zprostředkovali českému čtenáři co nejkomplexnější poznání a seznámili ho s nesmírným kulturním bohatstvím minulosti. Těžiště jejich syntetického výkladu spočívá v tzv. politických dějinách, jež umožňují poznat vzájemné příčinné souvislosti událostí a vztahy mezi státy. Vyváženou pozornost věnovali ekonomickým a sociálním otázkám i kulturně historickému vývoji v jeho hlavních jevech a projevech. Na nich zdůrazňují jejich rozmanitost, specifičnost a různorodost myšlení, náboženských představ, literatury a výtvarného umění jednotlivých oblastí i epoch a současně sledují a dokumentují vzájemné souvislosti, přejímání motivů, aspektů a tvarosloví a jejich další rozvoj. V dějinách naší historiografie je nemnoho děl srovnatelné šíře a hloubky záběru, analytické preciznosti a serióznosti argumentace.Toto „opus magnum“ spatřilo světlo světa poprvé před třicetišesti lety a zaznamenalo nebývalý úspěch u odborné i široké veřejnosti. Čas, jenž mezitím uplynul, je povznesl do kategorie klasických děl, jejichž účinek neslábne a vzdělanostní hodnota nepomíjí.

Předchozí tři svazky Polybiových Dějin (I, AK 78; II, AK 79; III, AK 80) obsáhly osmnáct ze čtyřiceti knih jeho dějepisného díla. Tento čtvrtý svazek přináší vše podstatné, co se dochovalo z dvacítky knih zbývajících, tj. XIX až XXXIX. Polybios v nich zaznamenal a vylíčil události mezi roky 196 až 144 př. Kr., jejichž markantním znakem a společným jmenovatelem bylo upevňování hegemonie Říma v rozsáhlém prostoru Středomoří a Přední Asie. Římané tehdy postupně ovládli Řecko a Makedonii, po porážce Kartága se zmocnili severozápadní Afriky a pod svůj vliv získali seleukovskou říši a ptolemajovský Egypt. Stejně jako třetí svazek i tento čtvrtý je sestaven ze zlomků, dochovaných z výtahů Polybiova díla, jež byly pořízeny v 10. století, a citátů z děl autorů, kteří z něj čerpali. Navzdory fragmentárnosti a neúplnosti obsahují tyto zlomky množství cenných údajů o dobových událostech a autorovy postřehy o souvislostech mezi nimi, jež skládají autentický obraz dění odehrávajícího se v tehdy známém „obydleném světě“. Tímto svazkem se v Antické knihovně završuje korpus Polybiova dějepisného díla, jež zásluhou prof. Pavla Olivy vychází poprvé v českém překladu.

Polybiovo dějepisné dílo se dochovalo zčásti v úplnosti, zčásti torzovitě. První pětice knih, jež se dochovaly neporušené, vyšla v AK ve dvou předchozích svazcích – Dějiny I a Dějiny II. Třetí díl Polybiových Dějin obsahuje dochované části a zlomky 6. až 19. knihy. Jsou v nich více méně souvisle zachyceny události na různých místech antického světa mezi roky 216 až 196 př. n. l. Stěžejní místo zaujímá líčení Hannibalova tažení v Itálii, římské výboje na Pyrenejském poloostrově a průběh druhé makedonské války. Do výkladu historických událostí vložil (v 6. knize) Polybios nesmírně zajímavé pojednání o římské ústavě, kterou porovnává se staršími formami ústav řeckých států a spatřuje v ní základ římských vojenských úspěchů, a doplňuje ji popisem římského vojenství. Na jiném místě (ve 12. knize) se zabývá metodologií historigrafie a polemizuje se svými předchůdci i současníky o způsobu zychycení historických dějů. Sám zdůrazňuje nutnost nahlížet události ve vzájemných souvislostech a hledat jejich příčiny. Tento svazek stejně jako předchozí dva přeložil, předmluvou, poznámkami a rejstříkem opatřil prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc.