Jiří Pelán

Naturalismus vzbudil na konci devatenáctého a počátkem následujícího století vlnu bouřlivých diskusí. Napříč evropskou kulturou byl radikálně odmítán, a zároveň neodolatelně přitahoval čtenáře, nakladatele i podstatnou část spisovatelů. Jaká byla jeho pozice a podoba v české literatuře? Omezoval se jen na několik málo jmen, která si dnes s naturalismem spojujeme, nebo měl širší dosah a vnitřně rozmanitější povahu? Byl pouze odlitkem Zolovy teorie a románů, nebo se k tomuto ideálnímu prototypu vztahoval složitěji, ba mnohotvárně? Přinášel čtenáři jen senzační motivy krajní ošklivosti a hnusu, nebo byl podnětným moderním experimentem? Co český naturalismus vypovídá o pozici naší literatury v evropském kontextu, třeba v porovnání s Francií, Německem, Skandinávií, ale třeba i se Slovenskem? Jaký podnět i metodologický problém naturalismus představuje pro literární historii? Publikace je výsledkem dlouholeté spolupráce literárních historiků a specialistů na divadlo i drama z univerzit i výzkumných institucí v Českých Budějovicích, Praze, Brně, Olomouci a Liberci. Navazuje na řadu knih, vydaných v Hostu a věnovaných českému klasicismu, romantismu a parnasismu.

Román Candido (1977) se svým titulem prezentuje jako remake Voltairova románu z roku 1759 Candide aneb o optimismu. Leonardo Sciascia tu reprízuje slavnou Voltairovu postavu: prosťáčka Candida, „divocha“ plného idealistické důvěry v náš svět jako „nejlepší z možných světů“ – důvěry, jež se v konfrontaci se skutečností postupně rozkládá. Candido, Sicilan jako Sciascia, a tedy dítě velmi specifické kulturní zóny se specifickým morálním kodexem a specifickými vzorci chování, prochází v této travestii třemi desetiletími italského poválečného vývoje a zažívá podobně jako Voltairův hrdina nekonečnou sérií rozčarování. Vyústění této pouti však není tragické: Sciasciův Candido se v závěru románu distancuje od všech ideologických mýtů a napříště se hodlá nechat unášet iracionalitou životního pohybu – tím, čemu staří Řekové říkali bios a eros – a být ve svém metafyzickém sobectví prostě šťastný.

Palomar je poslední větší próza Itala Calvina a i zde se autor rozhodl pro originální experiment. Kapitoly této knihy bychom mohli vnímat jako básně v próze, ale spíše je lze označit za křížence románu nebo básně s esejem. V Calvinově díle má jejich titulní protagonista, pan Palomar, četné předchůdce – rozmanité komentátory a spekulativní talenty. Ti všichni jsou, stejně jako on, velkými pozorovateli světa, protože pozorování věcí je podle Calvina naším základním úkolem. Pan Palomar však chce svět nejen uvidět a pochopit, ale také popsat a vyjádřit: chce jej proměnit v slova. Lze se ale světa zmocnit autentickým, avšak subjektivním pohledem? Spočívá pravda o světě v bezprostřednosti okamžiku? A jak uchopit svět „nepsaný“? Sám Calvino charakterizoval tuto svou knihu následovně: „Jistý muž se vydá na cestu, aby krok za krokem dosáhl moudrosti. Dosud nedorazil k cíli.“

Nejslavnější epos francouzského rytířského středověku oslavuje hrdinství účastníků legendární bitvy v pyrenejském Ronceveaux roku 778 za tažení Karla Velikého proti Arabům.

Anglický překlad úspěšné přehledové studie o celku díla Bohumila Hrabala. Původně určeno pro italské souborné vydání díla BH, jak prozrazuje autorův důsledně komparativní přístup zasazující Hrabala do kontextu evropské a světové literatury. Přesná a originální charakteristika vývoje spisovatelova stylu v jednotlivých dílech je ideálním "úvodem do Hrabala" pro začátečníky i pokročilé. Knihu doprovází fotografická příloha "portrétů" BH a jeho světa, přeložil a detailní bibliografií dostupných překladů BH do angličtiny doprovodil David Short.

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (19051987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží a nejen pro svůj rozsah mezi největší projekty Nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci

Román je příběhem tří mužů ze Severu knížete Nevilla, obchodníka Nodiera a sochaře Duprého, kteří přijíždějí do barvami hýřící Neapole napoleonské doby, aby se zde setkali se svým osudem. Na první pohled je tu evokován idylický čas konce 18. století, dosud jen málo dotčený Velkou revolucí, čas, v němž je místo pro bizarní kompars, dobré city a rokokově senzuální vychutnávání života. Tento svět je však, jak se záhy ukazuje, velmi křehký a má svůj fantastický a mysteriózní rub. Na širokém plátně plyne nakonec před našima očima anarchický proud stále přepisovaných obrazů, jejichž úběžníkem je mytická figura Stehlíka: nedefinovatelné bytosti, jež je hlasem nejednoznačných životních energií, radostí i bolestí, a má nejblíže k těm, jejichž prosté bytí a intuitivní vnímání života dosud nepohltila racionální civilizační schémata.

V románu-labyrintu proslulého autora se příběh s detektivní zápletkou prolíná s literaturou faktu. Ve svém bytě v nevábné pařížské čtvrti se v březnu 1897 probouzí starší muž a snaží se rozpomenout, kdo vlastně je. Metodou doktora Freuda, se kterým p árkrát pojedl, si začíná vybavovat vlastní minulost italského a později francouzského policejního konfidenta, autora fiktivního konspiračního plánu, který pak v rukou jiných začal žít vlastním životem. Téměř všechny postavy (např. Alexandre Dumas) js ou historické, neméně skutečný je i hrdinou sepsaný pamflet.

První český výbor z díla jedné z nejoriginálnějších osobností jazykovědy a literární vědy 20. století. Spolu s velkými romanisty Karlem Vosslerem, Ernstem Robertem Curtiem a Erichem Auerbachem byl představitelem polemické reakce na pozitivistickou filologii a průkopníkem metodologických postupů, které za jazykovými fakty dokážou zahlédnout tvůrčí individuum a jeho osobní styl, za osobním stylem dobovou stylovou tendenci a od ní pak dojít k panoramatickému pohledu na jednotlivé aspekty kulturních dějin. Spitzer publikoval v pěti jazycích (němčině, francouzštině, španělštině, italštině a angličtině) a ve svých stylistických studiích se zabýval nejvýznamnějšími texty z oblasti románských literatur, ale i literaturou německou a angloamerickou. Přítomný výbor sestává ze dvou částí: v první části jsou připomenuty Spitzerovy základní příspěvky teoretického a metodologického charakteru, druhá část přináší jeho nejvýznamnější romanistické studie. Literatura je pro Spitzera výsadním prostorem, kde se lze dotknout kreativity lidského ducha, a stylistika je pro něho jedinečným mostem mezi literaturou a jazykem. V počátcích své odborné dráhy hledal Spitzer analýzou stylistických „odchylek“ od jazykové normy autorův „psychologický etymon“, psychickou energii individuálního tvůrce, pořádající jednotlivé složky díla. Od konce dvacátých let se více soustřeďoval na dílo samé jako v sobě uzavřenou jednotu a na průzkum jeho vnitřních vztahů. Pro obě tyto fáze nicméně platí, že Spitzerova stylistika byla orientována na hledání základního stavebního principu díla a jeho organizační energie. Spitzer tak originálně řešil zadání, jež si uložil i Mukařovského strukturalismus, když uvažoval o „sémantickém gestu“. V jednotlivých studiiích zařazených do tohoto svazku Spitzer analyzuje okcitánskou trobadorskou lyriku, Danta a Rabelaise, velké zjevy španělského baroka, La Fontaina, Voltaira, Leopardiho, Prousta a Butora. Ve všech těchto textech Spitzer jedinečně spojuje filologickou mikroskopii s kulturně historickou makroskopií. Jak napsal Benvenuto Terracini, „jazykový fakt se tu proměňuje ve světelný bod, v jehož záři se choulí celý vesmír živoucího a kypícího lidství“. Svazek doplňuje výběrová bibliografie a studie o Spitzerově životě a díle.