Martin Pokorný strana 3 z 3

Kniha Jak vnímat architekturu z roku 1959 patří mezi autorovy nejslavnější tituly. Jde o přístupný, ale hutný text, který lze vnímat v analogii k fenomenologickým přístupům k umění, aniž by zde šlo o přímočarý vliv. V sérii přednáškových esejů se Rasmussen zaměřuje na elementární složky architektury jakožto zkušenosti: objemnosti a dutosti, tíže a lehkosti, hrubosti a hladkosti, barevných ploch a teploty barev apod. Kniha se obrací k širší kulturní veřejnosti, ale nepochybně se uplatní i ve výuce architektury i dalších uměleckých a kunsthistorických oborů.

Gabrielle Chanelová (1883–1971) alias Coco Chanel se vyšvihla z chudých poměrů, dosáhla jedinečného společenského úspěchu, způsobila revoluci v dámském odívání a stala se nejvlivnější módní návrhářkou 20. století. Nový životopis této moderní ženy par excellence poukazuje na zásadní novátorství jejího návrhářského stylu. Tématem legend se staly její četné milostné vztahy, jejichž dramatické a tragické podrobnosti často dřívějším životopiscům unikaly: vtipná a uhrančivá Coco byla múzou, patronkou či milenkou Picassa, Dalího, Stravinského a dalších pozoruhodných osobností. Lisa Chaneyová ve své biografii čerpá z nově objevené milostné korespondence. Poprvé rovněž odkrývá zasutá témata jako Coco a drogová závislost, její lesbické vztahy i poměr s německým důstojníkem za druhé světové války. Coco Chanel však též pronikavě zasáhla do vývoje moderního umění a předkládaný životopis líčí její osobnost se všemi nuancemi. Odhaluje tak vnitřní motivaci, tvůrčí energii i skrývaná utrpení této emocionální a často nepochopené ženy.

Britský historik umění Michael Baxandall byl jednou z nejvlivnějších osobností světových dějin umění 2. poloviny 20. století. Výbor zahrnuje metodologicky významné a podnětné texty ke starému umění, architektuře i moderní malbě. Pro odbornou veřejnost může být popudem k hlubšímu zájmu o originální publikace autora. Širší kulturní veřejnosti nabízí možnost seznámit se s novějšími přístupy k dějinám umění.

V Pamětech Ludvíka XIV. (1638–1715) se nám dostává do rukou text, který osobitým způsobem přibližuje počátky jeho dlouhé, dvaasedmdesát let trvající vlády. Soubor těchto historických úvah a líčení vznikl v rozmezí let 1665–1671, zpětně zachycuje roky 1661, kdy Ludvík převzal moc z rukou regentky své matky Anny Rakouské, a léta 1662, 1666 až 1668. Ludvík nebyl jediným pisatelem (autory a redaktory textů byli především historik Paul Pellisson, preceptor Ludvíkova syna de Périgny a tvůrce Ludvíkovy hospodářské politiky J. -B. Colbert), ale příprava pamětí probíhala pod královou přímou kontrolou. Ludvík paměti dedikoval svému synovi, dauphinovi Ludvíkovi (1661–1711) a v textu se k němu přímo obrací. Chce mu zanechat následováníhodný obraz rozvážného a zodpovědného panovníka, pečujícího o svou zemi a lid. Nejedná se v první řadě o historický pramen, nýbrž o pronikavé zamyšlení nad onou souhrou pohledů, vlivů a zájmů, v jejichž středu se panovník pohybuje coby všudypřítomné světlo, které právě díky své oslnivé záři dokáže zůstat i neprůhledné, aniž by se skrývalo. Historické události jsou líčeny jen v hutném výběru a text se zaměřuje na složitý vztah mezi „nitrem“ a „obrazem“ krále-politika, panovníka z Boží milosti. Paměti zaslouží srovnání s Machiavelliho Vladařem i dalšími klasickými díly politické filosofie a pozoruhodným způsobem předjímá problémy současné, bytostně medializované politiky.

Nejnovější dějiny středověké filozofie zahrnující vedle latinské i byzantskou, židovskou a arabskou tradici.