Roman Cílek strana 4 z 12

DRAMATICKÉ PŘÍBĚHY ZE ZÁKULISÍ HISTORIE „Vše, co o novodobé historii víme a předkládáme k uvěření našim potomkům, je jen vrcholem ledovce. To vespod se odkrývá jen nesnadno a po zlomcích,“ tvrdil již před lety americký historik William L. Shirer, a i dnes je třeba mu dát za pravdu. Což ovšem neznamená, že se o hledání takových zlomků skryté pravdy nebudeme stále pokoušet. Zkušený autor literatury faktu a neotřelých detektivek Roman Cílek se o to ve svých knihách snaží již mnoho let, a ani tentokrát nás jeho výběr dramatických pohledů pod povrch historického dění nezklame. Tato kniha je součástí volné trilogie s názvy Deset podob zla (2020) a Deset podob osudu, závěrečnou část Deset podob zrady autor v této době dokončuje. - Aféra Alfreda Dreyfuse aneb JAKO KDYŽ VYBUCHNE SOPKA - Ulovený lovec špionů aneb VÝSTŘEL V HOTELU KLOMSER - Osudový svár bratří Strasserů aneb „NENÁVIDÍM – A JSEM NENÁVIDĚN!“ - Hra o maršála aneb KDO ZVÍTĚZÍ – KREML NEBO ARMÁDA? - Kulka od hraničního mezníku 32 aneb BLÍŽILO SE MNICHOVSKÉ UKŘIŽOVÁNÍ… - Zlá noc – a ještě horší ráno aneb „PODEPIŠTE!“ - Nebe nad Anglií aneb HRDÁ KAPITOLA – A ŠPALÍR PADLÝCH - Harry – tunel mezi životem a smrtí aneb PŘÍBĚH MUŽŮ, KTEŘÍ SE ODMÍTLI SMÍŘIT SE ZAJETÍM - Reinhard Gehlen – muž mnoha tváří aneb VĚNO PRO NEVĚSTU - Tápání v temnu aneb TŘI MRTVÍ NA PODHORNU DRAMATICKÉ PRÍBEHY ZE ZÁKULISÍ HISTORIE

„Finito! Život dobrodruha na volné noze Roberta Balcara za pár hodin ukončily dvě kulky. Byly vypáleny z dalekonosné pušky, přičemž první ze střel ho nezasáhla zcela přesně, čímž mu byly dopřány ještě dvě vteřiny vědomí. V zhuštěném kaleidoskopu myšlenek a vjemů se mu mihla i výseč pohledu na nebe...“ Úryvek z nové knihy zkušeného autora Romana Cílka ukazuje, v čem jsou jeho přednosti: přitažlivý děj, neotřelý jazyk, nevšední prostředí.

Připadala si jako po flámu. Sen, vlastně to byl spíš jen mlhavý útržek snu, který ji ničil po celou noc, se podobal zaseklé gramofonové desce. Ani kloudný dialog to vlastně nebyl. Jen pořád dokola: ona se ptala a on, neznámý v šeru a bez tváře, reagoval pořád stejně, tedy nijak. Proč to těm ženským děláš, ty srabe? Jak vypadáš, kdo jsi? Mluv! Úryvek z povídky, která je součástí nové knihy Romana Cílka, zavádí čtenáře přímo do centra dramatické situace. Také v této knize ocení čtenáři neotřelou volbu námětů, skvěle napsané postavy a nevšední prostředí, v němž se děj odehrává. Ne nadarmo je Cílek řazen mezi klasické autory detektivního žánru.

Adolf Eichmann – symbol takřka absolutního zla. Architekt holocaustu, který organizoval pohyb obrovského množství přecpaných železničních transportů, jejichž konečnou stanicí byly plynové komory. A byl to také on, kdo se nechtěl zodpovídat ze svých činů – patnáct let trval jeho krkolomný útěk před spravedlností, který za dramatických okolností ukončilo v květnu 1960 operační komando izraelské tajné služby. Od dubna do prosince 1961 stanul před izraelským soudem v procesu, o kterém se právem říká, že změnil dějiny. Byly zde s mnoha dosud nikdy nezveřejněnými podrobnostmi odhaleny a pojmenovány hrůzy holocaustu, jednoho z nejbrutálnějších zločinů dvacátého století. Pečlivý až pedantický, hluboce věřící, lidmi ve svém okolí ceněný, ale trochu nudný účetní Adolf Karl Eichmann, zaměstnanec elektrotechnického závodu v porýnském Solingenu, městě proslaveném výrobou a zpracováváním oceli, byl kromě jiných předností i nadmíru plodným mužem. V rodině přišlo na svět celkem osm dětí: sedm chlapců a jedna dívka. Nejstaršímu z potomků mužského pohlaví, narozenému ve znamení Ryb dne 19. března 1906, bylo jako projev naděje v synův životní úspěch přiděleno otcovo křestní jméno, tedy Adolf. Upřesněněji: Adolf Otto. „Otce jsem uznával v nejvyšší možné míře. Byl pro mne bezvýhradnou autoritou,“ svěří se Adolf Otto Eichmann po mnoha desetiletích. Víra v bezvýhradnou autoritu.. Nelze ji nevnímat jako ústřední hnací sílu v zavrženíhodném životě tohoto muže. Vždy a všude se tím bude přiznávaně řídit. Od počátku až do konce, doslovného konce. V době, kdy třetí říše vítězila na všech frontách a chystalo se konečné řešení židovské otázky, což nebylo nic jiného než plán na zavraždění více než deseti milionů lidských bytostí. A stejně tak na sklonku nacistické éry, kdy v Sověty obklíčené Budapešti usiloval o likvidaci desetitisíců zdejších Židů a Raoulu Wallenbergovi, švédskému diplomatovi, který se snažil o jejich záchranu, vmetl do tváře svou vražednou mantru: „Vůdce mě pověřil tímto očistným posláním a já je hodlám za všech okolností splnit.“ Ještě zásadněji se vyjádřil pár týdnů před koncem války: „Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomím pět milionů Židů mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že půjdu do pekla spokojen.“ Pak ovšem nadešly jiné časy. Takže o šestnáct let později, kdy se před izraelským soudem už zcela aktuálně řešila otázka Eichmannovy osobní „cesty do pekla“, prohlásil: „Budete se možná smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého. Nebylo mojí touhou zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora k zabití jakéhokoli množství Židů plynem či zastřelením, nezaváhal bych nad splněním tohoto rozkazu ani na minutu.“ Takhle – od rozkazu k rozkazu – se ubíral život Adolfa Eichmanna. Lemovaný utrpením a smrtí nesčetného množství nevinných lidí.

Kniha předního českého autora literatury faktu je dramatickým, čtenářsky přitažlivým a mnoha dokumenty, svědectvími i osobním pátráním obohaceným pohledem nejen na válečné události, ale i do málo známého zákulisí událostí, které rámcově charakterizuje podtitul díla, přičemž si autor klade za cíl nahlédnout téma objektivně a bez jednostranného ideologického balastu. Na počátku dění stál tehdy ozbrojený pokus značné části důstojnictva a části opozičních politických sil svrhnout vládu Lidové fronty, která vzešla z předchozích voleb. Brzy poté však vnitřní konflikt přerostl hranice své země. Do boje se na straně povstalců nejen zbraněmi a vojáky, ale také tajnými službami a nátlakovou diplomacií zapojily fašistické mocnosti Německo a Itálie, zatímco republikány podporoval Sovětský svaz a mezinárodní komunistické hnutí. Krvavá španělská předehra, v níž se u frankistů i republikánů střídaly prohry s vítězstvími, se stala mocenskou zkouškou sil, pohltila statisíce lidských životů, byla u obou válčících stran poznamenána nezměrnou krutostí – a trvala až do jara roku 1939. Onoho osudového roku, kdy jen krátce poté započne jiná válka: ta se zlověstným přídomkem druhá světová.

Zní to sice cynicky, ale pravda zůstávala pravdou: mrtvému to slušelo. Uzel tmavomodré kravaty přesně zapadal do límce světlé košile, sako bylo zapnuté, kalhoty společenského obleku měly správnou délku a od polobotek je dělila barevně sladěná ponožka. Jen onen nepříliš krvácející otvor v pravé části čela působil rušivě. Úryvek z titulní povídky znovu naznačuje autorovy již mnohokrát prokázané přednosti: neotřelé téma, živý jazyk, pozoruhodné prostředí. A především schopnost udržet čtenáře v napětí.

Kriminální reportér Jakub Kramář není nevěrohodným hrdinou bez bázně a hany, ale chlapem do nepohody a zarputilým hledačem pravdy ve stylu padni komu padni. Občas se mýlí, ale jindy, snad častěji, ho pátračská intuice vede správným směrem. Podobá se magnetu, který k sobě přitahuje vyhroceně dramatické situace. A čas od času je také sám vyhledává, protože se mu příčí každá nespravedlnost. V příběhu s názvem Slizké doteky pijavice se zapojuje do pátrání po sexuálně úchylném vrahovi. V příběhu Bratrovrah pomáhá umírajícímu muži, který chce dokázat svou nevinu. Třetí příběh nazvaný Příliš mnoho vdov zavádí reportéra Jakuba Kramáře do světa nelítostného podnikání, kde se jedna z nešťastných hrdinek vyjádří, že její život se podobá umírání na splátky.

Čtvrtý díl knižní edice KRIMI POVÍDKY s titulem „Přesila hladových vlků“ přináší nové napínavé příběhy z pera Romana Cílka. Nejen mrazivá tajemství a falešná svědectví, důmyslná alibi či zdánlivě nesmyslné motivy, ale i historické křivdy a nízké lidské pudy defilují před naším zrakem a naznačují, více nebo méně zřetelně a záměrně, různé teorie, hypotézy a nakonec vždy také příslovečné rozřešení hádanky. Kombinace čtivého jazyka a znalého přístupu vypravěčů slibují pro každého čtenáře zajímavé chvilky v polosvětě zločinu a jeho odhalování. A prosíme: po přečtení nespalte, ale pošlete dál. Povídky: — Slaná vůně sedmikrásek — Polobůh — Na polštáři toho druhého… — Smrt ve stylu Vigelanda — Centrum securitatis — Svobodou kamene je volný pád — Přesila hladových vlků — Travič studní — Močení do žhavého popela

Čas je značně proměnlivá hodnota. Sto hodin, tedy něco málo přes čtyři dny, je údobí, které v životě kohokoli z nás i v chodu států většinou jen málo znamená. V osudovém roce 1939 tomu bylo naopak. Dramatických a četnými zvraty nabitých sto hodin, které uplynuly mezi prvními minutami pondělí 13. března a čtvrtou hodinou ranní dne 17. března, zásadním a ničivým způsobem poznamenalo naše dějiny. Strhující děj, líčený autory v podobě časového sledu a s četnými průhledy do lidských osudů, začíná na faře v spících Bánovcích nad Bebravou, odkud je přes Bratislavu do Berlína narychlo dopraven katolický kněz Jozef Tiso. Končí pak prvními hodinami pátku 17. března, kdy Adolf Hitler již opustil pokořenou Prahu, kde se na Václavském náměstí chystala vojenská přehlídka německých branných sil, a přes Moravu mířil vstříc jásavým oslavám svého triumfu ve Vídni. Bylo to sto hodin, kdy republice, která se v předchozím roce dožila svých dvacetin, byl na dlouhých šest let vnucen umrtvující okupační režim.

Osvědčený autor detektivek a literatury faktu uplatňuje ve dvanácti strhujících dramatických příbězích letité zkušenosti z obou těchto žánrů. Zavádí čtenáře do exkluzivních i zdánlivě obyčejných prostředí doma a ve světě, sugestivně popisuje prapodivné zákruty v lidském myšlení i konání a vše vždy završí překvapivou pointou. Jsou to povídky zcela jiné než ty běžné, které začínají u mrtvého těla a končí v policejních poutech. Mnohé napovídají již samotné názvy některých příběhů: Syndrom vyhoření, Palba na nekrytý cíl, Vše, co jste řekli ve tmě... či Neukojitelná. Jedno je jisté: zcela určitě se ve společnosti této knihy nudit nebudete.

Takhle, přesně takhle se vyjádřila hotelová manažerka Naděžda Jeremiášová, když se dozvěděla, jak nesnadný úkol jí její zemřelý otec, slovutný právník, svěřil ve své závěti. Ale tak jako tak věděla, že se k cíli musí prodrat. Táta, se kterým nikdy příliš nevycházela, si to přece přál, a bylo to poprvé, co od ní něco takhle naléhavě žádal. Již tento náznak děje svědčí o tom, že prostor pro šedivou nudu v této knize nebude.

Dva nešťastní lidé si toho dne pohlédnou do tváře. Dva lidé, které nadlouho rozdělí kdosi třetí. Kdosi, jehož tělo brzy opustí dočasně tajný hrob na kamenitém dnu vyschlé studny ve staré, k zániku předurčené části města, kde už dokonce ani nikdo živý nechce bydlet. Úryvek opět naznačuje, že síla zkušeného autora je v neotřelých, krajně napínavých zápletkách a v živě vykreslených postavách…

Zkušený autor literatury faktu se v této knize zaměřuje na strhující, třaskavý a četnými dramatickými protiklady provázený rozpad nacistické moci v posledních měsících války. V pestré a mnoha postavami zalidněné mozaice se tu v rychlém sledu střídají události na frontách i v zázemí, na politické a diplomatické scéně i v dlouho skrývaném přítmí tajných teroristických organizací, jejichž příslušníci se nechtěli smířit s prohrou. Závěr války se na našem území i leckde jinde dotýkal všeho a všech. Český a moravský prostor tehdy nabyl dějinného významu a prolínalo se tu nesčetně zájmů, do jejichž podstaty není snadné objektivně nahlédnout ani s odstupem. Část pátračského autorského důrazu je položena na málo známé zákulisní dění, jímž se ti, kteří už skoro vše prohráli, snažili často až bizarními počiny této porážce zabránit, nebo ji aspoň o kousek odsunout. To vše jsou kamínky v obrazu oné pětasedmdesát let od nás vzdálené doby, kterou lze označkovat všelijak, jen ne znamením černobílosti.

Jak snadné (a především pohodlné) je zapomínat – a jak nezdravé je to pro duši národa! Kniha zkušeného autora literatury faktu Romana Cílka nás strhujícím, vypravěčským způsobem vrací do poúnorových dob, kdy kralovalo bezpráví. Poodhrnuje oponu času a na konkrétních příbězích, týkajících se v roli obětí především hrdinů předchozího protifašistického odboje a válečného dění, nám přibližuje dobu vykonstruovaných procesů, účelové msty, trýzněním získaných výpovědí, agentů-provokatérů, mocí posedlých jedinců a zlovolných hrátek s lidskými osudy. Roman Cílek se tomuto tématu věnuje již řadu desetiletí, prostudoval donedávna tajné archivy, setkal se u nás i v zahraničí s desítkami pamětníků – ať už obětí, nebo strůjců poúnorových zločinů (z nichž některé tento obludný systém posléze též semlel) – a získal unikátní obrazový materiál. Díky tomu všemu předkládá autentický obraz doby, jejíž návrat nesmíme dovolit, protože bychom tím zradili sami sebe i naše předky. A právě v autentičnosti a důrazu na lidské osudy a pohnutky (byť ty by někdy mohly být označeny spíše za nelidské) tkví hlavní hodnota této knihy. Jejím vydáním bychom chtěli vzdát skromnou poctu těm, kteří se nedali do služeb komunistického zla a nesklonili se před ním.

„Nezavraždila jsem ho, ale když se nyní o něm dozvídám to, o čem jsem neměla ani tušení, přeji si, aby byl skutečně mrtev!“ vykřikla při výslechu manželka úspěšného, ale nyní nezvěstného podnikatele. Krátce nato se zhroutila a musela jí být poskytnuta lékařská pomoc. Dramatická scéna v jedné z povídek naznačuje bolestně vypjaté lidské vztahy, v jejichž líčení je Roman Cílek nadmíru zkušeným tvůrcem.

„Panebože,“ vydechla psycholožka, „to je šílený! Takové břemeno na duši té nevinné holky! Hlavně teď musíme odehnat od té kauzy mrchožrouty z bulváru. Už vidím jejich titulky. Dcera usvědčuje otce jako vraha! Dokonce i to království věčného ticha by se jim hodilo do krámu.“ Dramatické vyústění jedné z povídek v nové knize Romana Cílka znovu naznačuje, v čem je síla jeho mnohokrát již osvědčených vypravěčských schopností. Opět před námi ve strhujícím ději defilují podivuhodné lidské osudy a vrší se nesmiřitelný svár osobností a jejich zájmů, které často ústí až do světa zločinu.