Josef Škvorecký strana 5 z 7

Kniha Na shledanou v lepších časech, který vychází jako 32. titul Spisů Josefa Škvoreckého, obsahuje dopisy, které si Škvorecký v letech 1968-1989 vyměnil se svým přítelem, hudebním publicistou Lubomírem Dorůžkou. Oproti prvnímu svazku jejich korespo ndence, který postihl období vojenské služby na počátku padesátých let a prvních kroků v různých zaměstnáních, se situace nyní významně proměnila. Josef Škvorecký na prahu normalizace odchází do kanadského exilu, zatímco Dorůžka zůstává v Praze. Jeho zaměstnání v hudebním nakladatelství Supraphon mu však umožňuje časté cesty na Západ, odkud vede se Škvoreckým bohatou korespondenci, odkud si domů vozí knížky vydané v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers, ale současně Škvoreckému zpros tředkovává informace o dění doma (velmi podrobně zejména v souvislosti s případem kriminalizace činnosti Jazzové sekce). Dopisovat si mohou i v době, kdy Dorůžka necestuje: za tím účelem mají postupně zřízeno několik krycích adres v Kanadě i Spojenýc h státech. A tak kniha přináší i dopisy, které Dorůžka píše fiktivnímu americkému laborantovi z nemocnice v New Yorku či mladičké Kanaďance z Willowdale, která je sice po praprarodičích Češka, ale jejich jazyk už dávno neovládá. Zásluhou těchto dopis ů získává kniha i pozoruhodné beletristické prvky, které prozrazují, že navzdory tíživým okolnostem i praktickým důvodům přechodné změny identity se autoři uvnitř svého letitého přátelství uměli i pobavit.

Když na počátku šedesátých let začal Josef Škvorecký psát první příběh Josefa Borůvky, obyčejného pražského kriminalisty s kořeny ve východočeském Kostelci, snažil se vytvořit "pouze" inteligentní detektivku. Jenomže pohnuté období českých dějin se a ni zdánlivě lehkému žánru ve Škvoreckého pojetí nemohlo vyhnout. A tak se po úspěchu první sbírky povídek nazvané Smutek poručíka Borůvky na scéně objevila zpěvačka Eva Adamová, která během svérázného koncertního turné po barech západního světa jen t ak mimochodem řeší vraždy v knize Hříchy pro pátera Knoxe, a nakonec se ve dvou knížkách Konec poručíka Borůvky a Návrat poručíka Borůvky za čtenáři vrátil i starý kriminalista, který si další působení u normalizační policie neuměl srovnat s vlastním svědomím a podobně jako Josef Škvorecký odešel do kanadského exilu. Všechny čtyři knížky této řady Škvoreckého detektivních próz, vydané v edici autorových Spisů, nyní čtenářům nabízíme v tomto kompletu.

Román odehrávající se v komunistické armádě padesátých let 20. století napsal autor v roce 1954 a poprvé ho vydal v roce 1971 jako první publikaci torontského exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers, kde se stal čtenářsky nejúspěšnější knihou, podobně jako když vyšel v milionovém nákladu poprvé oficiálně v Čechách v roce 1990. Absurditu, zuřivost i neschopnost totalitního vojančení, jehož jediným smyslem bylo ponížit, převychovat nebo zničit normální lidské životy, ukazuje Josef Škvorecký jako grotesku, vyvolávající salvy smíchu nápaditým využíváním obecné češtiny a vojenského slangu.

Výbor z článků a knih Josefa Škvoreckého o kinematografii, psaných od šedesátých do devadesátých let dvacátého století buď česky, nebo anglicky pro západní časopisy a sborníky. Některé z nich (jako práce o J. Menzelovi z roku 1982) vychází zde vůbec poprvé. Spíše než o odbornou "filmologickou" literaturu jde o osobní konfese-vzpomínky na zážitky při sledování filmů, nejčastěji z dětství či mládí, nebo o volnější úvahy o zrodu filmové látky a jejích společenských okolnostech (práce o čs. filmové nové vlně, o King Kongovi, studie o Židu Süssovi).

Výbor z článků a knih Josefa Škvoreckého o kinematografii, psaných od šedesátých do devadesátých let dvacátého století buď česky, nebo anglicky pro západní časopisy a sborníky. Některé z nich (jako práce o J. Menzelovi z roku 1982) vychází zde vůbec poprvé. Spíše než o odbornou "filmologickou" literaturu jde o osobní konfese-vzpomínky na zážitky při sledování filmů, nejčastěji z dětství či mládí, nebo o volnější úvahy o zrodu filmové látky a jejích společenských okolnostech (práce o čs. filmové nové vlně, o King Kongovi, studie o Židu Süssovi).

Poslední příběh stále smutného detektiva se tentokrát odehrává v autorově torontském působišti, kam se Borůvkovi podařilo uprchnout z československého vězení. Ani zde se mu však nepodaří osvobodit se od českého prostředí ani od své někdejší profese. Vypravěč příběhu, Kanaďan Neil, se kromě pátrání po vrahovi své sestry pokouší zorientovat v exotickém prostředí slovanské emigrantské komunity, která si s sebou z domova do Kanady přinesla všechny své historické i osobní problémy a animozity.

Devětatřicátý svazek Spisů Josefa Škvoreckého nabízí autorovu korespondenci s Janem Zábranou (1931-1984), významným překladatelem, básníkem, prozaikem a zejména Škvoreckého blízkým přítelem a spolupracovníkem. Korespondence se nedochovala úplná, přesto je nepochybně cenným biografickým pramenem a navíc nám umožňuje nahlédnout alespoň útlými skulinami i do zákulisí literárního života šedesátých let. V okamžiku odchodu manželů Škvoreckých do exilu (1969) se knížka mění ve velmi výmluvný epistulární román, který sice vznikl zcela mimoděčně a dochoval se v pouhých útržcích, přesto však poskytuje fascinující - byť do jisté míry hořké - svědectví o pevném přátelství dvou spisovatelů, které nezničila ani železná opona, ani oceán, ani nově získávané a velmi odlišné životní zkušenosti. Edice též dokumentuje dlouho tajenou spolupráci obou autorů na třech detektivních románech a jednom významném překladu.

Klasické humoristické dílo Josefa Škvoreckého sestává ze tří částí: Dětští vypravěči všech tří částí glosují – formou slohových prací či dopisů – dění kolem sebe; činí tak nesmírně vtipným a pečlivě stylizovaným jazykem, který vyvolává salvy smíchu, ale zároveň tu a tam mrazí, především tím, jak přesně pojmenovává pokřivený svět dospělých.

Příběh o krátkém setkání dvou mladých lidí na bezútěšné rekreaci v Československu koncem padesátých let. Čte Lukáš Hlavica.

Prezydent Krokadýlů se svého času stal na české literární scéně senzací. Tento baladický příběh o předčasně dospělých dětech, zajatých v ghettu, které si úctu ostatních můžou zjednat jen násilím, je sepsán z perspektivy jedné z postav, a také jejím jazykem. Pokud chtěl překladatel text adekvátně převést, musel udělat takřka revoluční krok: přeložit text důsledně slangem, což v roce 1963 rozhodně nebyla samozřejmost. Také proto nebylo tehdy nijak snadné prosadit vydání hotového překladu. (Bdělému dozoru pochopitelně vadily i americké reálie, narážky na sex a drogy.) Román vychází v češtině už potřetí; slang zachycený v překladu se pochopitelně liší od současné mluvy, ale i tak jde o překlad živý, čtivý, šťavnatý, a příběh, který vypráví, neztratil nic ze své působivosti.

Nové příběhy smutného detektiva, kterého čtenáři již znali z knih Smutek poručíka Borůvky (1966) a Hříchy pro pátera Knoxe (1973), napsal Josef Škvorecký v polovině sedmdesátých let. V době, kdy už bylo jasné, že pobyt v exilu se autorovi - stejně jako dalším desetitisícům posrpnových exulantů - poněkud protáhne, vracel se Josef Škvorecký domů alespoň prostřednictvím hrdinů svých knížek. V případě poručíka Borůvky to ale zřejmě nebyl návrat úplně příjemný. Praha, okupovaná od srpna 1968 spojeneckými vojsky, se stala místem zločinů s politickou motivací, ale i s politickým krytím , vůči nimž je i ten nejdůvtipnější detektiv bezmocný. A protože poručík Borůvka nenosil hroší kůži a se zločinci nespolupracoval, nemohla jeho kariéra tehdy skončit happyendem. Šest Borůvkových případů z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let připomíná dobovou atmosféru až nepříjemně naléhavě.

Prezydent Krokadýlů se svého času stal na české literární scéně senzací. Tento baladický příběh o předčasně dospělých dětech, zajatých v ghettu, které si úctu ostatních můžou zjednat jen násilím, je sepsán z perspektivy jedné z postav, a také jejím jazykem. Pokud chtěl překladatel text adekvátně převést, musel udělat takřka revoluční krok: přeložit text důsledně slangem, což v roce 1963 rozhodně nebyla samozřejmost. Také proto nebylo tehdy nijak snadné prosadit vydání hotového překladu. (Bdělému dozoru pochopitelně vadily i americké reálie, narážky na sex a drogy.) Román vychází v češtině už potřetí; slang zachycený v překladu se pochopitelně liší od současné mluvy, ale i tak jde o překlad živý, čtivý, šťavnatý, a příběh, který vypráví, neztratil nic ze své působivosti.

Druhé, revidované vydání prózy s podtitulem "Novela pro stálé čtenáře". Děj je zasazen do dvou časových pásem let 1963 a 1993, z nichž se prostřednictvím hlavního vypravěče Dannyho Smiřického přenášíme ve vzpomínkách do dalších období, zejména do nacistického protektorátu. Přestože v knize vystupuje řada postav známých z jiných Škvoreckého próz, v popředí stojí příběhy viny, trestu, odpuštění, statečnosti a věrnosti, které zde autor představuje vůbec poprvé.

Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969–1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V románu jsou zachyceny události z let 1949 až 1970, a to technikou filmových střihů, pomocí nichž se vrací hlavnímu protagonistovi vzpomínky z různých období jeho života. Čtenář je nucen neustále sledovat různé linie příběhu, které se mezi sebou vzájemně prolínají. Vedle sebe jsou řazeny na různém počtu stran popsané události z různých časových období, události jak dějinně důležité, tak zcela banální. Kniha má dvě hlavní linie. Hlavními tématy, jež prostupují celý text, jsou učitelská dráha v Kostelci, další osudy Dannyho Smiřického a zázrak, který je inspirován skutečnou událostí z roku 1949. V Miráklu jsou užity postupy detektivky, románové postupy a také často využívá anekdotického žánru. Tato žánrová mnohovrstevnatost se dobře hodí pro zachycení nepochopitelné doby, ve které se příběh odehrává. Důležitým prvkem je všudypřítomná ironie. Už podtitul knihy – politická detektivka, stejně jako i název, jsou ironické. Příznakové je využití označení textu jako „pokleslého“ žánru detektivky. Na rozdíl od detektivky v pravém smyslu se vypravěč ani čtenář nedobírá pravdy, ale naopak vše se ještě více komplikuje a neprostupně zahaluje. To, že detektivka vlastně není vyřešená, lze chápat jako ironický nadhled nad skutečností, že život a dějiny jsou nepochopitelné a stejně nepolapitelné jak pravda.

Cyklus detektivních povídek Hříchy pro pátera Knoxe začal psát Josef Škvorecký v šedesátých letech, veden snahou vytvořit nový, dosud nevyzkoušený model detektivních příběhů. Ústřední hrdinkou je zpěvačka Eva Adamová, které se podařilo přechytračit strážce železné opony a odjet „reprezentovat československou kulturu“ do světa, tzn. do barů a nočních podniků v různých městech západní Evropy a Spojených států. A na každé štaci ji čeká detektivní zápletka, kterou s pomocí důvtipu, mimořádného postřehu i kombinačních schopností vždy hravě vyřeší. Čtenář jí může s řešením pomoci, především si však může zahrát zábavnou hru s Ronaldem Arbuthnotem Knoxem, autorem pozoruhodného Desatera, shrnujícího zákony detektivního žánru, a v jednotlivých příbězích odhalit, které z „přikázání“ autor právě zde porušil. Knížka vyšla poprvé roku 1973 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých a její dnešní popularitě přispělo i originální televizní zpracování režiséra Dušana Kleina.