Josef Škvorecký strana 2 z 7

Audiokniha Vražda pro štěstí, kterou napsali Josef Škvorecký a Jan Zábrana. Kdo stojí za vraždou šéfredaktora svérázného literárního časopisu? Detektivka Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany Vražda pro štěstí nás zavede do světa pražské prvorepublikové smetánky i mezi hospodské povaleče a zlodějíčky. „Vymýšlení fabule u detektivky se dost podobá vědeckým experimentům. Stanovíte si pracovní tezi, jdete úspěšně podle ní, a najednou Bum! Dál to nejde.

Román Zbabělci (1958), jímž Josef Škvorecký uvedl do české literatury autobiografickou postavu Dannyho Smiřického, vyvolal mimořádně kontroverzní kulturně politický rozruch. Přestože byl publikován s desetiletým odstupem od svého zrodu, oficiální kritika jej hodnotila výhradně v aktuálním ideologickém kontextu. Ostře odsoudila literární ztvárnění dějinných událostí (poslední dny nacistické okupace v prostředí východočeského maloměsta), které neodpovídalo jedinému tehdy přípustnému, stranickému výkladu historie. Vytýkala názorovou omezenost a společenskou neangažovanost autora a v jeho emfatické reflexi jazzu spatřovala skrytou propagaci amerického životního stylu. Škvoreckého román neplnil žádanou agitační funkci, neusiloval o ideovou a morální výchovu čtenáře, v měřítku dobových estetických norem se jevil jako „špinavý“ a „oplzlý“. Proto musel být z příkazu ÚV KSČ pro následující otisky přepracován. Kritické vydání Zbabělců, které pro Českou knižnici v roce 1998 připravil Michael Špirit, se vrátilo k původnímu znění a Škvorecký je poté označil za základní pro veškerá budoucí vydání. Michael Špirit pro přítomnou reedici text Zbabělců znovu přehlédl a také aktualizoval a významně rozšířil svůj komentář, v němž podrobně dokumentuje vznik a dobový ohlas románu i jeho textové proměny.

Září 1938. Nad Československem se stahují válečná mračna, zatímco v pražském Braníku dojde k záhadné vraždě. Hitler žádá Sudety a ve vile čp. 383 v ulici Nad myslivnou je nalezen zastřelený pár. Major Československé armády Dušan Činovský a dcera ministerského rady Zuzana Bechyňová. Případ pro doktora Pivoňku z detektivní kanceláře Ostrozrak začíná.

42. svazek Spisů Josefa Škvoreckého přináší autorovy pozdní prózy, soubor Povídky z Rajského údolí a novelu Pulchra. Povídky nás vracejí do let, která Škvorecký prožil v Kanadě jako exulant, především však jako učitel tvůrčího psaní na torontské univerzitě. Leitmotivem komických próz jsou hrátky s češtinou a angličtinou, jejichž prostřednictvím autor s nadhledem zprostředkovává a komentuje vybrané reálie angloamerického světa a odlišnosti kanadských a českých společenských zvyklostí. V novele Pulchra Škvorecký pracuje s prvky příznačnými pro literaturu science-fiction: na počátku první kapitoly zamíří americká kosmická expedice ke vzdálené planetě, na níž vědci předpokládají existenci života. Navzdory tomuto východisku se v knize skrývají především autorovy pochyby o cestě, po níž se naše civilizace ubírá na počátku třetího tisíciletí, a úvahy nad hodnotami, k nimž se postupně přimyká. Obě knihy spojuje Škvoreckého údiv nad proměnami světa přelomu 20. a 21. století, který v jednom případě projevil s humorem a ve druhém se smutkem a skepsí.

Román Zbabělci (1958), jímž Josef Škvorecký uvedl do české literatury postavu Dannyho Smiřického, vyvolal mimořádně kontroverzní kulturně-politický rozruch. Definitivní odsudek zazněl v referátu Ladislava Štolla — podle něho Škvoreckého román nevyhovoval dobovým normám a neplnil žádanou společenskou a ideologickou funkci. Z příkazu ÚV KSČ musel být proto pro následující vydání přepracován. Kritické vydání, které pro Českou knižnici připravil Michael Špirit v roce 1998, se vrátilo ke znění prvního vydání. Josef Škvorecký následně označil jeho text jako základní pro veškerá budoucí vydání románu. Reedice přináší především aktualizovaný doprovodný komentář.

VCHOD DO REPREZENTAČNÍHO DOMU … „Pomýšlíte na specializaci?“ „Chtěl bych asi zůstat u chirurgie,“ ale pomýšlím spíš na Irenu. „To je dobrý obor. Já dokončuju otolaryngologickou atestaci.“ „Což je pro něj typický – tam se může pořád v něčem šťourat, viď Otto?“ vnesla Alena do konverzace humorný element a upřela na doktora profesionálně zamilovaný pohled. Celá skupinka se zasmála. „Alenka nemá pochopení pro vědu,“ pravil neméně žertovně doktor Havel. Humory pokračovaly, ale Sam náhle ucítil, že se na něho někdo dívá. Rychle se rozhlédl po sále, neboť dobře věděl, že telepatie existuje. Bílé, černé a růžové skvrny toalet se otáčely v kaleidoskopu a v jejich středu uviděl Irenu, v černých šatech z lesklého taftu, jak jde přímo k němu, úplně jiná – přesně jak je to popsáno v psychologii – než všechny ostatní, krásná jako sametový ocún z černého jezera, a táhne za sebou otráveně vyhlížejícího Roberta. … Autor se na mnoha místech dopouští hrubého nevkusu (strana 6, 7, 8 – popis Jiřiny v koupelně, str. 9 – popis neznámé dívky v tramvaji, str. 29–32 – popis manželské scény u Hillmanových, přirovnání „utíká jako březí kráva“ na str. 84 …) Vedle jazykové vulgárnosti je patrno, že jde o scény, které jsou velmi choulostivé, spíše pornografické. Vydání knihy nedoporučuji především s ohledem na špatný vliv, který by mohla mít na mládež … Tak zněl v roce 1957 cenzurní posudek, který vypracovala plnomocnice tehdejší Hlavní správy tiskového dohledu, a kniha pak mohla vyjít až o jedenáct let později. Navzdory dnešnímu strašlivému nástupu nových mravokárců a cenzorů nepotřebujeme zatím ke čtení Škvoreckého novely zvláštní povolení. To je dobře, jinak bychom nemohli procítit důvěrný pohled na tápavé kroky čerstvě dospělých dívek a mladíků za vnuceného politicko-společenského zlomu. Nový režim zneplatní osvědčené normy, zvrátí osudy rodin, ke kariérám vyzdvihne bezzásadové oportunisty a hlavním měřítkem lidských kvalit paradoxně učiní materialismus. Pod jeho tlakem budou předčasně zhasínat zášlehy nezištného nadšení a krásné skončí na léta pod botou primitivně užitkového.

Svou poslední fiktivně autobiografickou knihu nabízí Škvorecký jako zábavný „Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti“. Psal ji s humorným nadhledem a sebeironií v exilovém bezčasí a jako by v kaleidoskopu absurdních mi-nipříběhů z mládí v protektorátu a z živoření za stalinismu – jež se prolínají s komickými debatami při krajanských setkáních v Kanadě a se Škvoreckého profesorským zápolením s „dětmi z prérie, jež „rozumí čtení, ale ne literatuře“ – nalézal zvláštní význam a smysl. Utečenci – oběti režimu, vlastenci a emigranti za lepším i kariéristé a ustrašení návštěvníci a donašeči z Husákova přivolávají autorovi nostalgické vzpomínky na dávné lásky a patálie. Absurditu vyprávěných osudů podtrhují dialogy ve východočeském nářečí a v krajanské Czenglish. Přes všechnu komediálnost prosvítá z románu smutek nad osudem zbabělců chycených do pasti totalitního režimu i nad naprostým nepochopením české zkušenosti pod kanadským nebem, kde už zlověstně raší první výhonky politické korektnosti. „Proč to vyprávíš?“, ptá se autora kanadská studentka literatury. „Pro radost, žal a smutek z života a smrti, Ireno.“ Anglosasové ovšem dovedou ocenit humor a nerespektovat zavedená pravidla. Škvoreckého opus magnum, diskvalifikované češtinou, obdrželo v Kanadě státní cenu za anglicky psanou beletrii.

V luxusním hotelu u Stříbrného jezera hluboko v kanadských lesích dojde k vraždě. Obětí je dáma, které se v loterii podařilo vyhrát několik milionů. Motiv zločinu je tedy jasný. Nebo není? Jako v předchozích knihách, defiluje i v tomto románu galerie postav a postaviček, jejichž proplétající se osudy se odvíjejí v rychlém sledu, tentokrát na pozadí divoké kanadské přírody a viktoriánského hotelu u jezera. Dohromady vytvářejí atmosféru nabitou tajemstvím a komedií, stejně jako v předchozích detektivních příbězích z dílny slavné autorské dvojice.

Černokněžník životních absurdit, stvořitel proudu příběhů, brusič třeskutých anekdot, gondoliér na rozkolísané kocábce v proudu událostí – to je Josef Škvorecký v románu Mirákl! Ironie při pohledu na sebe i na svět, bolestné cítění zmarněného času, satirické vyjádření neproniknutelnosti protichůdných dějů, zprostředkování skutečných významů pomocí dokonalých anekdot – to vše je Mirákl. Podtitul ho označuje za detektivku, děj ale k jasnému rozuzlení nespěje, naopak – cítíme marnost z hledání spolehlivé pravdy a sílící pochybnosti. Snad nemáme dost silné lokty ani žaludek – stejně jako zlatý chlapec a švindlíř, sobecký doháněč ztraceného času, milionový Danny Smiřický – proč ale bychom zůstávali poslední v řadě? Utrhněme si z radostí života aspoň něco, bez ohledu na názor doby… nejde neustále jen zpytovat svědomí.

Tankový prapor Josefa Škvoreckého se vyznačuje humorem, který umí léčit. Krouží kolem nás temné síly? Otevřeme román a ponoříme se do osvobodivé esence komické absurdity, jejíž nezanedbatelnou výhodou je, že se už stala a že se přihodila komusi jinému, autobiografickému Dannymu Smiřickému, kterého známe ze Zbabělců, nyní veliteli tanku, jenž si u Sedmého tankového praporu kroutí poslední půlrok vojny. Střely neodolatelného humoru a mistrných dialogů, u nichž se propuká do hlasitého smíchu, ale také vědomí, že za branami kasáren čeká cosi mnohem neurčitějšího, nejasného, budoucnost, život kdo může říct? Tupost se tam venku maskuje rafinovaněji než pod důstojnickou čepicí.

Který český román obsahuje milostný příběh rozepjatý od cynismu k osudovosti, přitom je humorný, ironický a posléze se promění v kriminální drama vrcholící odvěkou otázkou zrady a pomsty, mravního selhání a trestu? Jeho hrdinku obklopuje téměř neproniknutelné tajemství… Odpověď je jediná: jde o Škvoreckého Lvíče. Autor, vynikající pozorovatel a vypravěč, obdivovatel F. S. Fitzgeralda a J. Conrada, umístil líčení komplikovaného dobývání slečny Lenky Stříbrné protřelým záletníkem redaktorem Karlem Lednem do pražského intelektuálního prostředí počátku 60. let, do nakladatelského zákulisí se všemi jeho intrikami a politickými kompromisy. Leden rozehraje svůj nesporný osobní šarm, vynaloží bohaté zkušenosti i pronáší vážně míněná milostná vyznání, aby dostal do postele Lenku Stříbrnou, ale ta jeho snahy odmršťuje s vtipem a ironií, až jejich dialogy připomínají Nebezpečné známosti, vrchol milostného cynismu. Jde mu stále jen o pár nocí, anebo se nakonec do černovlasé dívky s chlapeckým účesem, jejíž oči jsou „velké, černé a úplně bez duhovek. Jenom dva černé kotoučky jako z bakelitu…“ bláznivě zamiloval? Před koncem příběhu náhle mizí humor, přichází chlad – podivné a záhadně nelogické jednání slečny Stříbrné ústí v tragédii, vraždu. Skutečného viníka bychom mohli určit sami, ještě než ho odhalí autor...

Autentické zvukové záznamy vzpomínek velké hvězdy české kinematografie

Dnes už kultovní a také světově proslulý román Josefa Škvoreckého, jednoho z nejvýraznějších autorů české moderní literatury, zobrazuje osm posledních dnů druhé světové války na malém městě viděných očima dospívajících „pásků“, kteří se vysmívají falešným frázím a zdánlivě ušlechtilým gestům, ať už znějí srdečně vlastenecky, anebo pateticky revolučně. Teatrálnímu revolučnímu vzepětí svých otců proti kapitulujícím Němcům se kluci neubrání a Danny s kamarádem dokonce – spíš náhodou – zlikviduje německý tank a vítá Rudou armádu. Všeobecný nával vlasteneckého nadšení a výjevy mučení německých vojáků, kteří nestačili utéct, ho ale odpuzují a do mysli se mu vtírá obava ze sovětských vojáků, jejichž příchod už zmobilizoval místní komunisty. Škvoreckého román přinesl ve své době nejen převratný generační, nelítostně realistický a nemoralizátorský pohled na historické události, ale též sugestivně podanou psychologickou sondu do duše dospívajícího mladíka, jehož životní náplní byli dosud jen kamarádi, jazz a touha po Ireně, nedosažitelné lásce. Jazyk románu je živý a autentický, nesvázaný konvencemi. Režim autora za to vše pobouřeně odsoudil a zatratil, naopak čtenáři dílo uvítali s nadšením.

V celém díle Josefa Škvoreckého, plném komických zápletek lidské marnosti, zaznívá bolestný tón ztracené generace, která předčasně dospěla za války, toužila po světě bez ideologie, bez reglementace, bez násilí a nesla vzpomínku na středostavovský komfort první republiky. Čekal ji však primitivismus politruků, pronásledování za buržoazní původ, chudoba a proletářská kultura. Škvoreckého krutě realistické prózy mají lyrický tón, jenž dosahuje nejvyšší intenzity právě v těchto dvou legendách - snech. Krásná Rebekka, která jediná z rodiny přežila koncentrační tábor, naslouchá v sedmi epizodách tragickému příběhu zmaru, smutnému svědectví o lidské zbabělosti, strachu a zradě, jež zničily nejenom její rodinu. Nadpozemsky půvabná slovenská Maďarka Emöke obětuje budoucnost, aby zachránila režimem postižené rodiče před bídou. Východisko z krutostí života nalézá v náboženském zanícení, jež její světácký posluchač nedokáže pochopit. A na to, aby její vyprávění možná předznamenalo milostnou předehru, jde okolní svět příliš zkratkou a pošpinění na sebe nenechá dlouho čekat. Rebekka a Emöke, dva žalozpěvy nad nadějemi mládí a smutným světem přetvářky a lži, nad věčnou milostnou hrou drobných klamů a úskoků - a především nad věčnou touhou po ztraceném ráji.

Příběh o krátkém setkání dvou mladých lidí na bezútěšné rekreaci v Československu koncem padesátých let.

Klasické humoristické dílo Josefa Škvoreckého sestává ze tří částí: Dětští vypravěči všech tří částí glosují – formou slohových prací či dopisů – dění kolem sebe; činí tak nesmírně vtipným a pečlivě stylizovaným jazykem, který vyvolává salvy smíchu, ale zároveň tu a tam mrazí, především tím, jak přesně pojmenovává pokřivený svět dospělých.