Příběh inženýra lidských duší

---

Svou poslední fiktivně autobiografickou knihu nabízí Škvorecký jako zábavný „Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti“. Psal ji s humorným nadhledem a sebeironií v exilovém bezčasí a jako by v kaleidoskopu absurdních mi-nipříběhů z mládí v protektorátu a z živoření za stalinismu – jež se prolínají s komickými debatami při krajanských setkáních v Kanadě a se Škvoreckého profesorským zápolením s „dětmi z prérie, jež „rozumí čtení, ale ne literatuře“ – nalézal zvláštní význam a smysl. Utečenci – oběti režimu, vlastenci a emigranti za lepším i kariéristé a ustrašení návštěvníci a donašeči z Husákova přivolávají autorovi nostalgické vzpomínky na dávné lásky a patálie. Absurditu vyprávěných osudů podtrhují dialogy ve východočeském nářečí a v krajanské Czenglish. Přes všechnu komediálnost prosvítá z románu smutek nad osudem zbabělců chycených do pasti totalitního režimu i nad naprostým nepochopením české zkušenosti pod kanadským nebem, kde už zlověstně raší první výhonky politické korektnosti.

„Proč to vyprávíš?“, ptá se autora kanadská studentka literatury. „Pro radost, žal a smutek z života a smrti, Ireno.“

Anglosasové ovšem dovedou ocenit humor a nerespektovat zavedená pravidla. Škvoreckého opus magnum, diskvalifikované češtinou, obdrželo v Kanadě státní cenu za anglicky psanou beletrii.
menej