Lev Tolstoj strana 3 z 9

Příběh, v němž v kritickém okamžiku sehraje úlohu Beethovenova Kreutzerova sonáta, je pojat jako děsivá analýza lásky a manželství, jako tragický rozvrat mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi hluboce milovali. Tolstého „sexuální novela“, jak bychom ji mohli nazvat, je dodnes dílo vyhledávané a čtenářsky přitažlivé. Když v roce 1890 vyšla, způsobila senzaci, která v kulturních dějinách neměla obdoby. Jestliže ji někdo neznal, pak byl – podle tehdejších zpráv – snad jen negramotný nebo ten, kdo se o literaturu a o vztahy muže a ženy vůbec nezajímal, či kdo žil ve zvlášť zapadlém koutě světa. Podivuhodně smělé a působivé odhalení manželských neshod, jakým tato povídka bezesporu je, nenechalo nikoho lhostejným. Nebylo místa, kde by se o ní nevedly vášnivé spory. Staromilci v Rusku byli pohoršeni až k nepříčetnosti. V jiných zemích bylo zase toto dílo soudně pronásledováno, včetně zemí českých. Je to povídka o kruté žárlivosti, jež bortí manželství, o hlubokém rozvratu mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi hluboce milovali. Ve svých otázkách, které jsou zde představeny v šokující nahotě nepřestane být pravděpodobně nikdy aktuální.

Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Výmluvný postřeh giganta ruského realistického románu Lva Nikolajeviče Tolstého otevírá jedno z nejslavnějších psychologických děl v dějinách literatury, v němž si spisovatel po monumentální fresce Vojna a mír dopřál komornější zápletku a dalekosáhlým přetvořením látek módních romancí vyjádřil odpor k pseudomorálce „vyšších kruhů“. Inspirován skutečnou událostí, kdy se spořádaně vyhlížející mladá dáma vrhla pod kola nákladního vlaku, vytvořil Tolstoj příběh o skandálním poklesku „dobře provdané“ krasavice, která je přinucena váhat mezi salonním životem v nelásce a přirozeným právem na štěstí. Vzplanutí choti carského hodnostáře k důstojníku Vronskému, jež spisovatel umně proplétá s osudy a krizemi dalších příbuzných a přátel, je pro Annu o to tragičtější, že na rozdíl od dobových mravokárců nedovede být pokrytecká a milostný poměr ani jeho následky netají. Nesmrtelnost tohoto románu potvrzuje i řada filmových adaptací, v nichž titulní postavu postupně ztvárnily například Greta Garbo, Vivien Leighová, Taťjana Samojlovová nebo Sophie Marceauová.

Jazyková úroveň B1 - B2. Podle příběhu Lva Nikolajeviče Tolstého.

Román Vzkříšení, vrcholné beletristické dílo Lva Tolstého, jedinečné svým sociálním a psychologickým přesahem, představuje monumentální rozbor společnosti a člověka v ní, a to nejen Ruska konce 19. století. Na příběhu knížete Dmitrije Něchljudova a Jekatěriny Maslovové, prostitutky, obviněné ze zabití a krádeže, zavádí nás Tolstoj postupně do víru osudů hlavních hrdinů, a zároveň i do všech vrstev společnosti – do zákoutí každé duše, spolupodílející se tak pečlivě, jakoby v paktu, na panujícím klamu života a jeho utrpení. S geniálností své vypravěčské formy i myšlenky, zdrcujícím způsobem odhaluje Tolstoj podstatu soudnictví, vězeňství, celé státní správy, opilosti a nadutosti lidí, kdy všichni, namísto lásky k bližním, přijali skrze zákony, předpisy a nařízení onu jedinou jim nutnou filosofii k ochraně zhovadilého života: krutost člověka nad člověkem. Bůžek těchto lidí v Tolstého knize – Moloch (na němž je jako na ústředním pilíři založeno všechno otroctví) jest zde mrtev! Kdo je tím vším vinen, kde rozplést klubko onoho nerozumného života, mučit a ubližovat, přivádět lidi v mravní a fyzickou bídu (přímo i nepřímo), obcházet svědomí a umrtvovat jej, musí se ptát spolu s Něchljudovem každý upřímný čtenář. A stejně jako není znát Nechljudovovi ihned odpovědi, není jí znát žádné duši, jeli dosud ještě ovinuta klamem společnosti, představou, že pohodlí a opilost (mít se tzv. dobře a být uznávána mravně stejně zdivočelými lidmi), je oním štěstím a cílem života, namísto lásky a její oběti. Román Vzkříšení se svou hloubkou řadí k tomu nejlepšímu, co dala světová literatura člověku, obdobně jako Hugovi Bídníci, Mussetova Zpověď dítěte svého věku či Dickensův Příběh dvou měst. Dnes, stejně jako před více jak 120 lety, kdy bylo Vzkříšení napsáno (1899), není toto dílo o nic méně aktuální a bude jím do té doby, dokud pokrytectví, násilí člověka nad člověkem, vazalství – plynoucí z uzmutí půdy, bude se od dětství vnucovat lidem jako onen rozumný, ba z přirozenosti ustanovený či dokonce nejlepší možný „veřejný pořádek“. Čtenář při četbě Tolstého knihy musí buď užasnout, zhrozit se i polekat, a procházet s Něchljudovem i Kateřinou život se zatajeným dechem, nebo pro vlastní bezpečí knihu co nejdříve odvrhnout… Nové, revidované a opravené vydání je doplněné o dosud nejkomplexnější poznámkový aparát.

V šesti nejvýznamnějších povídkách L. N. Tolstého (Kreutzerova sonáta – se dvěma dodatky; Ďábel; Otec Sergěj; Cholstoměr; Smrt Ivana Iljiče a Kráčejte ve světle) prolíná se jako na zlaté niti ostrá kritika společenských a vnitřních hodnot člověka na straně jedné; a hledání východiska z toho plynoucího, nevyhnutelného životního rozporu, na straně druhé. Unikátní dodatek O poměru mezi pohlavími, sestavený z deníků L. N. Tolstého, představuje odpověď ruského myslitele nejen na bouřlivou až pobuřující odezvu k úvodní povídce, Kreutzerově sonátě (poprvé vydaný společně s povídkou i doslovem!), ale rovněž i k tematicky přidruženému spisu „Ďábel“, a to ve vztahu k manželství, lásce a nutnému směřování člověka k mravní čistotě. V povídce Otec Sergěj nás Tolstoj přivádí k obrazu lidské ctižádosti, nadání, pokušení a duševní vyprázdněnosti člověka, vzdalující se postupně čím dále tím více a více samotnému cíli: blaha života. Na příběhu koně (Cholstoměr), nejranější povídce z předkládané zde šestice, kontrastuje a graduje, v příměru koně a člověka, absurdnost nanicovatého bytí. Smrt Ivana Iljiče, pátá povídka, je, vedle Kreutzerovy sonáty, zřejmě nejtragičtějším opisem povšechných, uměle vzbuzovaných a přejímaných hodnot společnosti v duši jedince s mnoha vedlejšími obrazy jeho bytostného pokrytectví a rozepře. Nejméně známým dílem v předkládaném osmém svazku Knihovny LNT je pak závěrečná povídka: Kráčejte ve světle. V dialogu Julia a Pamfilia podrobuje Tolstoj hodnoty tohoto světa s mravními a rozumovými požadavky, vyjádřené v křesťanském učením (přirozeně rozuměj nikoli v církevnickém!). Snad možná právě proto byla tato unikátní povídka zadržována nejen samotnou církví, ale stala se přespříliš i všudypřítomnému Molochu. Vydané Povídky jsou ve své celistvosti jistou beletristickou esencí Tolstého filosoficko-sociálních a náboženských spisů, jeho vlastních zápasů a nabytého, rozumného poměru ke světu. Všechny povídky si uchovávají ráz malebné češtiny v jejich nové, revidované podobě.

Křesťanské učení (a jiné náboženské spisy) tvoří syntézu Tolstého křesťanských úvah a premis. Spis počíná statí „Co je náboženství a co je podstatou jeho“, kterou bychom mohli označit za jistou propedeutiku (nejen) k předkládanému, sedmému svazku Knihovny LNT. Lev Nikolajevič v ní rozvíjí kritickou úvahu o významu a smyslu samotného náboženství, jeho rozumného vymezení pro život člověka i společnosti. Svým „Dopisem N. N.“ a statí „O nenásilí“ připomíná dále Tolstoj základní nótu Kristova učení, vyjádřenou v Kázání na hoře, o neprotivení se zlu zlem. Sama stať „Křesťanské učení“, včleněná v druhou polovinu spisu, byla původně zamýšlena k vydání až posmrtně (vyšla však ještě za Tolstého života), jako jistý „katechismus“ křesťanství, rozčleněný do osmi částí. Dalšími spisy, s nimiž se čtenář seznámí, jsou „Tři listy o rozumu, víře a modlitbě“, „Jak číst evangelium“ a „Církev a stát“. Spis sedmého svazku Knihovny L. N Tolstého je zakončen niternými úvahami autora, nesoucí název „Myšlenky o Bohu“, které byly vzaty z jeho nevydaných deníků a dopisů a vydány těsně po jeho smrti. Oproti původnímu českému vydání přináší předkládaný svazek opět jeho kompletní opravu (při zachování malebné češtiny) a má být současně náhledem do šíře Tolstého úvah od jeho obrácení (1882) až do jeho smrti (1910).

Monumentálna epická panoráma spoločenského života v Rusku zo začiatku 19. storočia. Hlavná hrdinka Anna Kareninová žije spoločenským životom petrohradskej šľachty, pri istej príležitosti sa osudovo zaľúbi do mladého grófa Vronského, kvôli ktorému opúšťa nielen manžela, ale aj milovaného syna. Opojená láskou nevníma spoločenské odsúdenie. Situáciu chce riešiť rozvodom a legalizáciou nového vzťahu, no jej manžel takéto riešenie rázne odmietne. Anna odchádza s milencom a ich dcérkou do cudziny v úsilí uniknúť ťaživej skutočnosti. Po návrate do Ruska si uvedomuje bezvýchodiskové postavenie a čoraz nástojčivejšie sa jej vynára myšlienka, že jediné riešenie je smrť.

Dnes, kdy se domnělý humanismus a nacionalismus hlásí o své zdánlivé ideje, kdy je potřeba lid vyvést opět z pastvin na jatka, vyvolat v nich nejnižší, nejhrubší city, aby byl o to lépe poslušen svému pasáčkovi (jímž však je vlk v rouše beránčím), a byl tak připraven se na povel mezi sebou i vraždit (bude-li výhodno pasáčkovi), vydáváme na světlo Tolstého nesmrtelné statě o vlastenectví – Vlády lži. Tolstoj ve svém spise vystihuje psychologickou podstatu vlastenecké psychózy, očkovanou vládami a jejich lokaji, vedenou v neustálé, bezduché hře na tzv. spojence a nepřátele. Cílem vlastenectví, jak píše Tolstoj, je výlučně podpora otroctví, zastřené olupování národa vlastní vládou: udržet při životě ji samu, která tyje z lidí, z obírání jej o práci v podobě daní nebo jakkoli jinak uzákoněné a eufemisticky se tvářící krádeže či lichvy.  „Vzpamatujte se a pochopte,“ říká Tolstoj, „že nepřáteli vašimi nejsou Burové, nejsou Angličané, nejsou Francouzi, nejsou Němci, nejsou Češi, nejsou Finové, nejsou Rusové, nýbrž nepřáteli vašimi, jedinými nepřáteli jste vy sami, kteří udržujete svým vlastenectvím vlády, porobující vás a způsobující vaše neštěstí. Vzaly na sebe úkol, že budou vás chrániti nebezpečí, a udělaly z této domnělé ochrany to, že všichni jste se stali vojáky, otroky, všichni jste na mizině, všichni víc a více upadáte a každý okamžik můžete a musíte očekávati, že napjatá struna praskne, začne strašné pobíjení vás i vašich dětí.“ Třídní nepřítel, vytvářený vládami (opírající se o psychologický archetyp dobra a zla), vždycky vyvolává strach, propouští uzdu nesoudným vývodům a konstrukcím. Krom vlád žijí však po celém světě lidé snažící se o mír se svými sousedy. Krom vlád nelze poznat ani jednoho člověka v „potu tváře své“, který by od Volhy, co jen myslel, natož chtěl se zbraní v ruce k Moravě a od Moravy k Dunaji nebo Rýnu a tam si umínil zotročit člověka! Toho chtějí vždy jen vlády! Tak i dnešní resuscitace neudržitelného vládního otroctví a především víry v ni, schovávaná za „utečeneckou krizi“, se stala ukázkou pokročilejší psychologické manipulace. Vystavělo se celé řecké drama: obrazy výtačů (negativních hrdinů – méně záviděníhodná, obětní role) a hrdých vlastenců (tzv. pozitivních hrdinů), přičemž málo komu v této psychóze dochází, že jak jedni, tak druzí, pracují na společném cíli a scénáři, že jsou chapadly té samé slizovité hlavy Molocha. Účel světí prostředky: ukázali-li se nedostatečnými masáže o terorismu, bylo třeba lidem onen strach přiblížit (vymyslet) ještě reálněji – Evropa si počala ve své nové zábavě hrát na humanitu z jedné strany a důvtipné zbrojnoše ze strany druhé. Jen tzv. vzdělaným lidem, umělcům, novinářům, využívající a žijící ze lži svých vlád, šířící falešné mínění o životě, zdá se proto, že jediným problémem života lidí není vespolný útisk, nedostatek upřímnosti, každodenní vykořisťování (jimi příčinně podporované), nýbrž to, co vydávají vlády (mravní spodina lidu) a tedy následně oni sami za problémy světa a boží pravdu! Kde je však východisko? Jen v pochopení vší té lži a zbavení se jí, jak píše Tolstoj: „Ať si mají vlády školy, církev, tisk, miliardy rublů a milióny disciplinovaných lidí, změněných ve stroje, celá ta zdánlivě hrozná organizace hrubé síly není nic vůči poznání pravdy, jež vzniká v duši jednoho člověka, jenž zná sílu pravdy a jest sdělována druhému, třetímu, tak jako jedna svíčka zapaluje nekonečný počet jiných. Stačí jen, aby toto světlo vzplanulo a jako vosk před ohněm rozpadne se, rozplyne celá ta organizace, jež se zdá tak ohromná.“ Navzdory této masáži, snaží se lidé, byť třeba i podléhají mrtvému mínění vlád, všude osamostatňovat od vlád a všude se snaží vlády o to usilovněji přesvědčovat lid (a to účely, které světí prostředky), že ji potřebují. Jako podléhá pérko hodinek ještě chvíli své setrvačnosti, než se zcela zastaví, stejně tak dotikává každý klam. Nikdo již nevěří jařmu svých dobrodinců, jichž platí ve sněmovnách, že jsou mu třeba; každý ví, že jen pod tresty nut