Najnovšie - Biografie - Životopisy strana 58 z 87

Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na stránkách různých periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova díla, v nichž Vladimír Justl jako první po roce 1948 podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a zároveň i ucelenější pohled na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost básníkových veršů 30. let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání.Literární historik, teatrolog a editor Vladimír Justl (1928-2010) patří k předním znalcům života a díla Vladimíra Holana. Jako jeho dvorní editor se v průběhu 60. let 20. století zasloužil o mocné znovuvstoupení tohoto básníka do české literatury, ale i do širšího kulturního povědomí. Postupně prosadil k vydání jeho básnické sbírky a větší lyrickoepické skladby ze 40. a 50. let, které nemohly vyjít po roce 1948, a zároveň i básníkovu tvorbu z let šedesátých. V té době rovněž edičně připravil několik antologií z básníkova díla. V letech 1965-1988 edičně koncipoval Holanovy sebrané spisy. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.

Ondřej Neff (1945) náleží k podstatným evropským autorům sci-fi a přes dvacet let komentuje politiku. Novinář, spisovatel, fotograf a pedagog publikuje nejvíce v denících Lidové noviny a Neviditelný pes, druhý z nichž sám vymyslel a založil. Krom toho vydal okolo sedmdesáti knižních titulů, je překládán do cizích jazyků a jeho prózy vycházejí v zahraničních i našich antologiích, zatímco on sám stačí se zamilovanou činorodostí adaptovat klasické verneovky. Neff, známý na síti i jako Aston, stvořil rovněž ceněné komiksy, mj. s Kájou Saudkem, psal pilně pro rozhlas a televizi, láká ho divadlo. Maluje. Zkouší stále něco nového, umí živě a názorně vyprávět a vysvětlovat, přednáší o fotografii a píše o ní do dalšího vlastního deníku Digineff. Internetový deník Neviditelný pes založil už roku 1996, a jelikož mu je hyperaktivita vrozenou samozřejmostí, opětovně se musí smiřovat s tím, že irituje lidi bez téhle možná i pošetilé potřeby stále tvořit. Pragmaticky racionálním přístupem k světu možná rozčaruje nejednu poetičtější povahu. Může však jinak? I vědecká fantazie je koneckonců básní a syn velkého vypravěče Vladimíra Neffa umí taky vyprávět; jinak a po svém. To dokazuje i knižní rozhovor s touto takřka renesanční osobností, která předkládá nové vize i prognózy, a přece ví, že psaní je jen královskou zábavou. Svazek doprovází bibliografie knižních prací a životopis. – 5. svazek Edice Osobnost.  

Plnokrvné čítanie, vážne i humorné, o lekárovi kardiológovi, ktorý celý svoj život zasvätil pacientom, vede, rodine a priateľom.

Speciálním tématem knihy je Čapkova literární tvorba umělecká i publicistická, a nejen sama o sobě, nýbrž také ve svých vazbách na autorovo primární dílo výtvarné, na paralelní tvorbu slavného bratra Karla a samozřejmě na běh autorova života. A jak prozrazuje její jmenný rejstřík, nevnímá tato kniha svůj objekt jen v úzkých domácích hranicích, nýbrž vidí jej ve vztazích k paralelnímu umění evropskému, respektive kultuře světové. Kniha dochází podrobnými rozbory k závěru, že jakkoli se Josef Čapek přednostně cítil povolán k malování, bylo mu psaní činností celoživotně nezbytnou a tvůrčí. Toto psaní sice doplácelo na převahu autorovy výtvarné práce svým menším rozsahem, přesto však bylo vývojově hybné, žánrově mnohostranné a nezaměnitelně osobité. Dovedlo se také rozepnout od pólu experimentu až k pólu populárnosti. Konkrétně: prezentovalo se kubistickou povídkou nebo bezdějovou úvahovou prózou, ale stejně tak napínavou epickou novelou nebo rozkošným povídáním určeným dětem. Jeho tragickým dovětkem se nakonec staly básně utajeně vzniklé za dráty koncentračního tábora. Josefa Čapka zdobila však nejen vynalézavá tvořivost pod dvojí, tj. výtvarnou a literární způsobou, nýbrž i vnitřní opravdovost a morální integrita osobnosti. Tato kniha chce osvětlit obojí: jak přitažlivost jeho umění, tak příkladnost jeho života, a to v jejich vzácné jednotě.

Skladatel a konceptualista John Cage patří k nejvýraznějším osobnostem hudby 20. století s přesahem do mnoha jiných oblastí umění. Rozsáhlý výběr z jeho korespondence pod strohým názvem The Selected Letters of John Cage vyšel v roce 2016 a je adekvátní náhradou jeho neexistující autobiografie. Kniha obsahuje přes pět set dopisů od jeho tvůrčích začátků až do konce života. První je z roku 1930: Cageovi bylo sedmnáct nebo snad osmnáct let – přesné datum odeslání chybí. Píše v něm svým příbuzným z cesty do Evropy, při níž si odskočil i do Alžíru – právě odtamtud je první z vybraných dopisů. Poslední dopis je datován 28. července 1992, tedy pouhé dva týdny před Cageovou smrtí. Adresátem je francouzská klavíristka Martine Josteová, dopis se týká provedení skladby Two a několika dalších. V osobní rovině je možné si z řady dopisů v duchu poskládat Cageův životopis možná lépe, než kdyby jej ve stáří skutečně napsal. Čtenář má před sebou sdělení nezamlžená nespolehlivou lidskou pamětí a přehnanou autostylizací.

Alfred Brendel (5. ledna 1931) je rakousko-britský klavirísta, básník a spisovatel. Bývá považován za jednoho z největších pianistů všech dob. Narodil se v Loučné nad Desnou v okrese Šumperk v rodině nehudebníků. Do svých šesti let žil v Československu, poté se rodina odstěhovala do Záhřebu v Jugoslávii a pak do rakouského Štýrského Hradce. Na hodiny klavíru začal docházet v šesti letech. Pak studoval na konzervatoři ve Štýrském Hradci u profesorky Ludoviky von Kaanové a kompozici u Artura Michela. Studia dokončil u rakouského klavíristy a skladatele Eduarda Steuermanna, a zejména absolvováním mistrovských kurzů švýcarského pianisty a dirigenta Edwina Fischera. Brendel poprvé veřejně koncertoval ve Štýrském Hradci, když mu bylo sedmnáct.Od doby, kdy Alfred Brendel přestal koncertovat, se soustředí na předávání svých zkušeností ostatním. Vedle přednášek, workshopů apod. je výsledkem kniha Abeceda klavíristy, která potěší každého, kdo má zájem o techniku, historii klavíru a klavírní repertoár. Erudovaný, vtipný, poučný a hluboce osobní pohled je ideální pro všechny milovníky klavíru, hudebníky a fanoušky hudby. Jakýkoli hudební nástroj je zřídkakdy popsán tak zábavným a inteligentním způsobem.

Druhý svazek z rozsáhlých třídílných pamětí Marka Twaina, který byl poprvé publikován v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o živote, na němž Twain pracoval několik let. Jeho až drásavě upřímná reflexe vlastního života a světa je pro pochopení této komplexní postavy světové literatury a jejího díla nezbytná. Sám Twain píše: „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti…“ Český překlad nabízí nejširšímu publiku možnost nahlédnout do Twainovy paměti, srdce a duše.

Další kniha o Queenech? Ano! A tentokrát opravdu zasvěcená. Její autor Peter Hince byl totiž v letech 1973 až 1986 bedňákem a později šéfem bedňáků této kapely. Byl tedy u všeho důležitého, co se Queenům přihodilo. Dočteme se tedy nejen o tom, jak vznikaly jejich písně a pódiová show, ale také kdo kde s kým. 2. vydání.

Rick Wakeman je nejtalentovanější klávesista své generace, který je stejně doma na rockových pódiích jako na kůrech velkých katedrál. Proslavil se jako klávesista superskupiny Yes a jeho neobyčejná koncertní turné i multimilionová alba jsou legendární. Objevil se rovněž v pořadu Top Gear, kde dosáhl žalostného času na jedno kolo 1.55.26. Martin Roach, který s Rickem Wakemanem na této knize spolupracoval, je pětinásobný nejlépe prodávaný autor podle Sunday Times, který napsal více než sto knih o hudbě, zábavním průmyslu a kultuře pro mladé. Spojení těchto dvou individualit funguje velmi dobře a výsledkem je čtivá kniha, která kromě mnoha vynikajících historek podává i zajímavý obraz doby.

Baskytarista slavné kapely Mötley Crüe nechává čtenáře nahlédnout do dávno zapomenutých deníků, které si vedl v dobách největší slávy. Popisuje jeden rok plný vzestupů i pádů, kdy mu pomalu ale jistě dochází, že by ho jeho vztah k drogám, a zejména k heroinu, nakonec mohl stát život. Rozšířené vydání megapříběhu přežití, který se stal v New York Times bestsellerem a jedněmi z „nejdrásavějších“ (Rolling Stone) a „nejsrdceryvnějších“ (New York Times) memoárů o závislosti, jaké kdy byly vydány. Kdysi padlá rocková hvězda s námi sdílí syrové a fascinující deníkové zápisky z roku, kdy klesla až na dno a také své kurážné rozhodnutí sebrat se a začít znovu žít. Nikki se v exkluzivních nových kapitolách a dosud nezveřejněných fotografiích vrací k poslednímu desetiletí, kdy je střízlivý.2. rozšířené vydání.

Andrej Sannikov je politický a sociální aktivista, koordinátor sociálního programu „Evropské Bělorusko“ a iniciativy „Chartyja 97“. V roce 2010 kandidoval v prezidentských volbách v Bělorusku. Jeho autobiografie mapuje jeho život a soustředí se především na jeho odpor proti Vladimiru Lukašenkovi, kvůli němuž byl nucen odejít z Běloruska.Časopis Foreign Policy označil jeho knihu za mix Jednoho dne Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna a The Case for Democracy Nathana Šaranského.

Hudba Jethro Tull je podle slov autora doslova soundtrackem jeho života, a tak poté, co přeložil kompletní texty písní Jethro Tull, tentokrát mapuje vývoj kapely za celou její existenci a na okraj přináší souvislosti s vlastní cestou životem a se situací v Československu a Česku, kde právě hudba této skupiny pomáhala mnohým překonávat někdejší totalitní nesvobodu. Kniha ovšem rozhodně není souborem suchých encyklopedických hesel a letopočtů, naopak, čtenář se dozví mnoho nových informací, které se objevily zejména v souvislosti s nově vydávanými remixovanými edicemi klasických alb Jethro Tull.Jednotlivé kapitoly se vztahují k nejslavnějším albům a ke vzniku písní na nich. Také pozdější období, kdy skupina částečně ustoupila ze slávy, je zachyceno podle zásadních mezníků její produkce a individuální tvorby Iana Andersona. K letošnímu padesátému výročí tak autor knihou Jethro Tull – Půlstoletí s kouzelnou flétnou vzdává svůj hold skupině a Ianu Andersonovi. Vizuální stránkou pak k dokonalosti celého díla přispěl neméně nadšený fanoušek a fotograf Karel Brychta.

Tato kniha zkoumá život, dobu a hudbu muže z jedné z největších kapel 20. století: Led Zeppelin.Díky novým a exkluzivním rozhovorům vypráví Martin Power příběh dlouhé kariéry Jimmyho Page. Začíná počátkem šedesátých let, kdy dospívající Page přispěl k nahrávkám The Who, Rolling Stones, Toma Jonese a mnoha dalších, a pokračuje k Yardbirds, kapely, která se proměňuje v legendární Led Zeppelin.Příběh je podpořen recenzemi alb, vzácnými fotografiemi, kompletní diskografií a upřímnou konverzací Page s přáteli, manažery a hudebními spolupracovníky. No Quarter - tři životy Jimmyho Page představuje nejkomplexnější biografii Jimmyho Page.

V 90. rokoch sa najväčších zverstiev dopúšťala mafia na juhu Slovenska. Od hromadných znásilnení, cez zapálenie vlasov obete na ulici za bieleho dňa, zámernú čelnú zrážku s autom spurného podnikateľa, pohodenie obete vyhladovaným prasatám, rozštvrtenie a pomletie tela bývalého kumpána, až po zavraždenie malého chlapca. Jedna dlhá krvavá čiara by sa nemohla tiahnuť tak dlho a zasiahnuť toľkých, keby neboli na tých najvyšších miestach štátnej služby tí, čo to kryli alebo pred tým aspoň zatvárali oči. Skrátka: MAFIA NA JUHU – STRACH A HRÔZA

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A – na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: „K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané‘ verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy.“ Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 – únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

Edita Steinová (1891 – 1942) – filozofka, rehoľníčka a obeť holokaustu začala svoje autobiografické poznámky písať po nástupe nacizmu k moci a začiatku prenasledovania židovského obyvateľstva. Vo svojom nedokončenom diele sa vracia do rokov detstva a mladosti vykreslených na pozadí každodenného života jednej židovskej rodiny v cisárskom Nemecku na začiatku 20. storočia. Prináša spomienky na svoje študentské roky vo Vroclave (1911 – 1913), Göttingene (1913 – 1915), pôsobenie v sanitárnej službe v poľnej nemocnici v Hraniciach na Morave (apríl – september 1915), štúdium fenomenológie a filozofické prostredie okolo zakladateľa fenomenológie Edmunda Husserla, až po ukončenie štúdia (1915), zloženie doktorskej skúšky (1916) a nástup do funkcie Husserlovej asistentky vo Freiburgu. Pútavý text, v ktorom opisuje rodinné vzťahy, zážitky v školskom prostredí, skúsenosti, priateľstvá, nádeje aj sklamania a tiež vášnivú oddanosť štúdiu a hľadaniu pravdy, umožňuje hlbšie poznať jej osobný, rodinný i vedecký život a zároveň vystupuje ako svedectvo o ľudských a osobných kvalitách tejto neobyčajnej ženy ako aj epochy, v ktorej sa formovali jej budúce postoje a názory na človeka a jeho miesto vo svete.

Bývalý slovenský hokejový reprezentant a hráč NHL, dnes populárny a rešpektovaný televízny komentátor Boris Valábik je povestný svojou otvorenosťou, presnými postrehmi a kritickými názormi. Rovnaký je aj vo svojej autobiografii, ktorú napísal s popredným športovým novinárom Mariánom Szücsom. Rozpráva o svojich začiatkoch, životných aj hokejových bitkách, nezabúda na súkromie – ženy, peniaze či policajnú školu, a ponúka svoje názory na slovenský aj svetový hokej.

Autorka žije zvláštní život. Dalo by se říct, že má tři domovy. Jeden v nejvýchodnějším cípu republiky v moravskoslezských Beskydech na rozhraní Moravy, Slovenska a Polska, kde strávila nejpodstatnější část svého života a vychovala děti. Poté ji osud zavál o více jak čtyři sta kilometrů dál, když si nedaleko Prahy našla práci i bydlení. A mezi těmito dvěma místy, přibližně uprostřed, se nachází její rodný kraj v Jeseníkách. Díky tomu a častému pendlování po cestách nemá nouzi o různorodé zážitky, příhody a trapasy, se kterými se ráda podělí se zvědavými čtenáři.

V domově seniorů se potkaly dvě ženy. Paní Miluška, jeho obyvatelka, a o třicet let mladší Zuzka, pracovnice přímé péče. Postupem času zjistily, že mají hodně společného. Začaly si vyprávět své příběhy z dětství. Nakonec se rozhodly, že z nich sestaví knihu, kde se budou příběhy Milušky a Zuzky střídat. Různorodost příhod z dob minulých dává knize zvláštní, nepopsatelné kouzlo. Název vystihuje pocity paní Milušky. Je v něm všechno. Protože v tom bezútěšném prožívání sklonku života, v prostředí mimo domov, si dokázala najít okamžiky, kdy byla opět dítětem.