Najnovšie - Biografie - Životopisy strana 59 z 89

Už v břiše jsem věděla, že něco není v pořádku. Nejsem žádná holka, která prodává oblečení v second handu. Jsem holka, kterou vlastní mamka nechala napospas v porodnici. Rozhodla jsem se vyprávět svůj příběh o tom, jaký to je být adoptovaným dítětem, teenagerem bez biologických rodičů a dospělým, co se s tím vším musí nějak vyrovnat. Píšu o hledání vlastní identity a kořenů. Odkrývám prekérní situace, s nimiž se adoptovaní setkávají. Jsem sice holka z druhý ruky, ale taky originál a strůjce vlastního života.

Geniální Skot Jim Clark, který v 60. letech ovládl dění na světových závodních okruzích. Emerson Fittipaldi, první z představitelů „brazilské vlny talentů. A do třetice ke všemu odhodlaný Angličan Nigel Mansell, který v cestě za svým snem neváhal riskovat zdraví i veškeré finance. Jedinečné osudy těchto tří skutečných hrdinů Formule 1 jsou poutavě popsány známým motoristických novinářem Romanem Klemmem. Nechybí ani příběhy dalších osobností kolem dráhy a spousta zajímavých a dosud málo známých informací. Díky tomu, že na sebe portréty těchto velikánů časově navazují, vykresluje kniha zároveň vývoj automobilového sportu a Formule 1 od poloviny padesátých let až do dnešní moderní éry.

Zasvěcený životopis legendární tenisové hvězdy Roger Federer. Hvězda, která zásadně ovlivňuje bílý sport skoro dvacet let. Jeho schop¬nost adaptovat se na nové trendy ve vybavení, taktice, ale i na mladší soupeře, odhodlané a zatím nezatížené jeho silou neporazitelného šampióna, zaslouží obdiv. Přitom nežije jen životem sportovce. Angažuje se v te¬nisové politice, podporuje spoustu charitativních projektů, ale také se odvážně pouští do opravdu velkého byznysu – a v neposlední řadě je hlavou početné rodiny.

Autobiografie slavného francouzského volného potápěče Život člověka se odehrává mezi jeho prvním nádechem a posledním výdechem. Ponory Guillauma Néryho jsou časové intervaly mezi jeho posledním výdechem a prvním nádechem. Kniha slavného potápěče nám umožňuje ponořit se do jeho tréninku, výkonů, technických obtíží, které musí překonávat. Potápění je pro něj víc než sport, je to životní filozofie, způsob, jak se přiblížit sám sobě i jak zkoumat oceán, který je dosud tak málo poznaným šestým světadílem. Tato neobvyklá pouť nás dovede na hranice lidských možností.

Ústrednou postavou desiatich rozhovorov Antona Vydru a Petra Zajaca je slovenský spisovateľ a disident Dominik Tatarka. Okolo jeho osobnosti sa odvíjajú dialógy, ktoré prechádzajú aj k otázkam slovenskej literatúry, výtvarného umenia, politického a tiež občianskeho života. Dominik Tatarka je tmelom, ktorý tieto úvahy drží pokope. Máme ho pred sebou ako syna, ktorý si musel svojho otca doslova celého vymyslieť, pretože ho nepoznal a v rodine zaujať jeho miesto muža, otca a manžela. No je tu aj jeho vzťah k matke a sestrám, od ktorého sa odvíjajú takmer všetky jeho vzťahy k iným ženám: k manželke, priateľkám, k literárnym aj neliterárnym milenkám. Aký typ ženy ho fascinoval a ako si dokázal získavať ich srdcia? Dôležitou časťou rozhovorov je Tatarkov štýl písania a jeho premeny, no takisto vášeň pri prepisovaní vlastných textov. Stretneme sa s Tatarkom ako presvedčeným a presvedčivým komunistom, ktorý rýchlo prichádza na to, že tvoriť v duchu socialistického realizmu nie je nič preňho a že celý komunizmus je slepou uličkou, takže sa rozhodne pre celoživotné disidentstvo a život na okraji spoločnosti. Z Tatarku je naraz človek, ktorému totalitný režim znemožňuje publikovať a jeho meno mizne z učebníc dejín slovenskej literatúry. Jedinou záchranou sa mu zdá byť archív. Tatarka opustil v mladosti Katolícku cirkev, no v starobe sa do nej vrátil. Prečo spravil toto rozhodnutie? Okrem záujmu o spisovateľské remeslo bol Tatarka náruživý obdivovateľ moderného výtvarného umenia. No naozaj prijímal všetko nové, s čím výtvarní umelci prichádzali? Aké diela uprednostňoval a do akých konfliktov s umelcami neváhal vstúpiť a prečo? Medzi základné charakteristiky Tatarkovej osobnosti patrí schopnosť obdarovať iných. Čo preňho znamená dar a ako ho prejavoval svojim blízkym? Tatarka bol entuziasta, ktorý sa vedel vášnivo vrhnúť do vecí, ktoré ho zaujímali, čím sa stal opakom postoja väčšinovej spoločnosti, pre ktorú je typická skôr ľahostajnosť alebo oportunizmus. Bol v tom Tatarka národným hrdinom alebo to bola z jeho strany čisto zámerná póza? Hoci Démon súhlasu nie je ani zďaleka Tatarkovým vrcholným dielom, predsa len je najznámejším z jeho románov. Prečo ho však tak veľmi zaujímali démoni, akí boli tí jeho osobní a čo všetko stálo za popularitou témy o démonoch – súhlasov či nesúhlasov? Poslednou veľkou témou rozhovorov je smrť, s ktorou sa Tatarka konfrontoval po celý život: zomrel mu otec, zomierali priatelia počas partizánskych bojov, zomrela mu matka a on sám sa tiež čoraz viac približoval k poslednej hranici svojho života. Umiera krátko pred Nežnou revolúciou, ktorá by mu priniesla vytúženú slobodu. Kniha desiatich rozhovorov necháva čitateľa spoznať život Dominika Tatarku, no zároveň mu kladie otázky, na ktoré si musí nájsť odpovede čitateľ sám.

Prepletenec osudov Pavla Ruska a Mariána Kočnera je symbolický pre obdobie po Nežnej revolúcii, keď vo „vyšších kruhoch“ každý každého poznal. Ide o dobu závratných kariér jednotlivcov, ktorí rýchlo bohatli a ešte rýchlejšie o to bohatstvo, a pričasto aj o vlastný život, prichádzali. V zrkadle dobových i súčasných médií teda sledujeme najskôr príbeh jedného mladého ambiciózneho muža, ktorý v mnohom ovplyvnil dianie na Slovensku, aby skončil s virtuálnou väzenskou guľou na nohe v očakávaní, aký osud mu pripravia chystané obvinenia a súdy. Druhým „hrdinom“ tejto knihy je jeho spolužiak z vysokej školy, ktorý bol s tým prvým v rôznych sporoch celé desaťročia, aby ich nakoniec spoločný „kšeft“ priviedol pred súd. Toto duo podnikavcov je teda zároveň aj poučením, že strmé kariéry na hrane elementárnej morálky a zákonov vedú k ešte strmším pádom.    Elektronická verzia knihy je významne aktualizovaná oproti printovej verzii.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou nekoncentrovanost. Jak vidno, Miloň Čepelka se soustředit dokáže – a nejen tehdy, jde-li o škatulkování. Ostatně on příliš neškatulkuje, ba ani nesoudí (ačkoli někdy je příčinou nikoli velkorysost, ale opatrnost, snad nechtěně zděděná po otci a jeho oblíbeném výroku ,má to pánbůh všelijakou čeládku‘, kterým kniha začíná); spíše se (nikoli drze!) přiznává ke slabostem a pokleskům. Já zase přiznávám, že glosovat soubor glos, nadto stvořený člověkem, který je mi současně přítelem, kolegou i vzorem, mě naplňuje zvláštním studem. A aby pud nezvítězil nad studem, doporučuji vám, abyste se do knihy začetli, a to rovněž soustředěně. Odmění vás soukromý vesmír vnímavého muže, který vás už tolikrát potěšil divadelní kreací, písňovým textem, povídkou, novelou či objevným rýmem. Nyní zahýří ještě jinak, a pokud se v některém příběhu nebo mezi řádky poznáte, jen dobře (vám tak)!“

Pozoruhodný životní příběh nejslavnějšího vícebojaře ČR, který dobyl světové žebříčky.  „Proč dělám desetiboj? Nebavilo by mě trénovat jen jednu disciplínu, tak jich dělám raději deset.“ Kudy vedla cesta Romana Šebrleho, několikanásobného olympijského medailisty a držitele mnoha ocenění ze světových i tuzemských šampionátů? Publikace Romana Smutného vám přiblíží zrod atletické hvězdy od prvních krůčků přes největší úspěchy až po roli milujícího táty a moderátora televizních novin.

Janu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost. Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou. Je to namístě: vždyť přízviska "Veliký" by se nedostalo jen tak někomu! Prokopův původ a život předtím, než svůj osud svázal s husity, nejsou příliš známé. Totéž platí i pro jeho slavnějšího předchůdce, leč jinak mezi "bratrem Žižkou" a "panem Prokopem" nacházíme zajímavé rozdíly, jak vyplývá už z této obvyklé titulatury. Prokop Holý řečený Veliký byl totiž nejen vítězící vůdce polních vojsk, ale také vzdělaný duchovní a vynikající diplomat. Vraťme se tedy do bouřlivých časů spanilých jízd, přihlížejme koncilním disputacím a jednáním "na nejvyšší úrovni", cestujme po střední Evropě… a prožijme vzestup a pád pozoruhodné osobnosti, kterou uznávali i protivníci - špičky světské a církevní hierarchie nevyjímaje. Takové renomé si získají a takovou stopu v dějinách zanechají jen výjimečné postavy, a Prokop Holý mezi ně nezpochybnitelně patří.

Tato kniha Oty Ulče je věnována jeho nejbližšímu americkému příteli Josefu Škvoreckému. Ač jeden žil v Torontu a druhý v Binghamtonu a v polovině cesty mezi nimi byly Niagarské vodopády, stýkali se pravidelně čtyřicet let, vydávali české knihy a exilové časopisy, jejich rodiny se navštěvovaly. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Kniha je důkladný pramen o Škvoreckých, vychází z autorových živých vzpomínek a korespondence.Po úspěšné knize o českých exulantech 20. století Velikáni a malikáni napsal Ota Ulč knihu o svém přátelství s Josefem Škvoreckým na americkém kontinentu. Osobně se poznali teprve za mořem na Cornellově univerzitě v Ithace v roce 1969. Bylo to setkání náhodné, ale od začátku si náramně rozuměli, přestože mezi nimi byl podstatný rozdíl: „On byl mediální celebrita, kdežto já tehdy naprostá nula.“ Dalších čtyřicet let si byli nejbližšími přáteli a to platilo i o jejich rodinách. Josef Škvorecký žil v kanadském Torontu a Ota Ulč v americkém Binghamtonu, a tak nemohli být spolu denně v osobním styku. Vynahrazovali se to korespondencí, která je součástí této knihy. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Škvorecký pobídl Ulče, který se dostal do Ameriky o deset let dříve a publikoval anglicky, aby začal psát knihy zase česky, a to je přivedlo ke spolupráci na poli literatury. Pravidelně se navštěvovali a se svými rodinami se vydávali i na několikaměsíční cesty. Rádi si všímali podivuhodných zvláštností a možných nemožností, s kterými se dá šedivá skutečnost snadněji přežít, jak oba věřili. Sem patří i příběh, kdy Škvoreckému připisovali české feministky vytvoření slova harašení, ale jak v jednom svém článku Josef Škvorecký potvrdil, harašení vymyslel už dávno předtím Ota Ulč, který měl na své univerzitě s feministkami divoké zkušenosti. Vedle těchto zajímavých podrobností, o kterých autor s velkou chutí vypráví a zasazuje je do širších souvislostí, je jeho kniha nejlepším svědectvím o Škvoreckých, přináší nová fakta a přispívá k pochopení starých mýtů.Josef Škvorecký a Ota Ulč spolu prožili v Americe dvacet let v exilu a pak další dvě desetiletí po pádu železné opony, kdy se občas vraceli i do své domoviny. Sbližoval je český původ, univerzitní kariéra, vydávání českých knih, exilových časopisů, společné cesty, jejich manželky se celou dobu přátelily a Škvorecký byl kmotr Ulčova syna. O životě a díle Josefa Škvoreckého přináší autor zasvěcené a objevné informace, podložené společnými zážitky a korespondencí.

Příběhy v této knize jsou posbírané střípky autorčiných osobních prožitků, pocitů a různých zažitých situací v odstupu asi čtyř desítek let. Během těch let měnila zaměstnání i místo pobytu, pohybovala se i bydlela na místech vzdálených od sebe přes čtyři stovky kilometrů. Volně navazuje na předchozí dílo „Život je krásný, ale poťouchlík.“

Kontroverzní panovník ve složité době. Příběh dramatického období českých dějin a českého krále, který se ujal vlády ve velice složité době. Zemřel za dramatických okolností husitského převratu v Praze, který je českými historiky pokládán za prolog k dlouhotrvajícím husitským válkám, jež České království přivedly až na pokraj v chaosu. Z něj už existovalo jen jediné východisko – za každou cenu dosáhnout smíru mezi husity a jejich katolickými odpůrci.

Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na stránkách různých periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova díla, v nichž Vladimír Justl jako první po roce 1948 podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a zároveň i ucelenější pohled na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost básníkových veršů 30. let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání.Literární historik, teatrolog a editor Vladimír Justl (1928-2010) patří k předním znalcům života a díla Vladimíra Holana. Jako jeho dvorní editor se v průběhu 60. let 20. století zasloužil o mocné znovuvstoupení tohoto básníka do české literatury, ale i do širšího kulturního povědomí. Postupně prosadil k vydání jeho básnické sbírky a větší lyrickoepické skladby ze 40. a 50. let, které nemohly vyjít po roce 1948, a zároveň i básníkovu tvorbu z let šedesátých. V té době rovněž edičně připravil několik antologií z básníkova díla. V letech 1965-1988 edičně koncipoval Holanovy sebrané spisy. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.

Ondřej Neff (1945) náleží k podstatným evropským autorům sci-fi a přes dvacet let komentuje politiku. Novinář, spisovatel, fotograf a pedagog publikuje nejvíce v denících Lidové noviny a Neviditelný pes, druhý z nichž sám vymyslel a založil. Krom toho vydal okolo sedmdesáti knižních titulů, je překládán do cizích jazyků a jeho prózy vycházejí v zahraničních i našich antologiích, zatímco on sám stačí se zamilovanou činorodostí adaptovat klasické verneovky. Neff, známý na síti i jako Aston, stvořil rovněž ceněné komiksy, mj. s Kájou Saudkem, psal pilně pro rozhlas a televizi, láká ho divadlo. Maluje. Zkouší stále něco nového, umí živě a názorně vyprávět a vysvětlovat, přednáší o fotografii a píše o ní do dalšího vlastního deníku Digineff. Internetový deník Neviditelný pes založil už roku 1996, a jelikož mu je hyperaktivita vrozenou samozřejmostí, opětovně se musí smiřovat s tím, že irituje lidi bez téhle možná i pošetilé potřeby stále tvořit. Pragmaticky racionálním přístupem k světu možná rozčaruje nejednu poetičtější povahu. Může však jinak? I vědecká fantazie je koneckonců básní a syn velkého vypravěče Vladimíra Neffa umí taky vyprávět; jinak a po svém. To dokazuje i knižní rozhovor s touto takřka renesanční osobností, která předkládá nové vize i prognózy, a přece ví, že psaní je jen královskou zábavou. Svazek doprovází bibliografie knižních prací a životopis. – 5. svazek Edice Osobnost.  

Plnokrvné čítanie, vážne i humorné, o lekárovi kardiológovi, ktorý celý svoj život zasvätil pacientom, vede, rodine a priateľom.

Speciálním tématem knihy je Čapkova literární tvorba umělecká i publicistická, a nejen sama o sobě, nýbrž také ve svých vazbách na autorovo primární dílo výtvarné, na paralelní tvorbu slavného bratra Karla a samozřejmě na běh autorova života. A jak prozrazuje její jmenný rejstřík, nevnímá tato kniha svůj objekt jen v úzkých domácích hranicích, nýbrž vidí jej ve vztazích k paralelnímu umění evropskému, respektive kultuře světové. Kniha dochází podrobnými rozbory k závěru, že jakkoli se Josef Čapek přednostně cítil povolán k malování, bylo mu psaní činností celoživotně nezbytnou a tvůrčí. Toto psaní sice doplácelo na převahu autorovy výtvarné práce svým menším rozsahem, přesto však bylo vývojově hybné, žánrově mnohostranné a nezaměnitelně osobité. Dovedlo se také rozepnout od pólu experimentu až k pólu populárnosti. Konkrétně: prezentovalo se kubistickou povídkou nebo bezdějovou úvahovou prózou, ale stejně tak napínavou epickou novelou nebo rozkošným povídáním určeným dětem. Jeho tragickým dovětkem se nakonec staly básně utajeně vzniklé za dráty koncentračního tábora. Josefa Čapka zdobila však nejen vynalézavá tvořivost pod dvojí, tj. výtvarnou a literární způsobou, nýbrž i vnitřní opravdovost a morální integrita osobnosti. Tato kniha chce osvětlit obojí: jak přitažlivost jeho umění, tak příkladnost jeho života, a to v jejich vzácné jednotě.

Skladatel a konceptualista John Cage patří k nejvýraznějším osobnostem hudby 20. století s přesahem do mnoha jiných oblastí umění. Rozsáhlý výběr z jeho korespondence pod strohým názvem The Selected Letters of John Cage vyšel v roce 2016 a je adekvátní náhradou jeho neexistující autobiografie. Kniha obsahuje přes pět set dopisů od jeho tvůrčích začátků až do konce života. První je z roku 1930: Cageovi bylo sedmnáct nebo snad osmnáct let – přesné datum odeslání chybí. Píše v něm svým příbuzným z cesty do Evropy, při níž si odskočil i do Alžíru – právě odtamtud je první z vybraných dopisů. Poslední dopis je datován 28. července 1992, tedy pouhé dva týdny před Cageovou smrtí. Adresátem je francouzská klavíristka Martine Josteová, dopis se týká provedení skladby Two a několika dalších. V osobní rovině je možné si z řady dopisů v duchu poskládat Cageův životopis možná lépe, než kdyby jej ve stáří skutečně napsal. Čtenář má před sebou sdělení nezamlžená nespolehlivou lidskou pamětí a přehnanou autostylizací.

Alfred Brendel (5. ledna 1931) je rakousko-britský klavirísta, básník a spisovatel. Bývá považován za jednoho z největších pianistů všech dob. Narodil se v Loučné nad Desnou v okrese Šumperk v rodině nehudebníků. Do svých šesti let žil v Československu, poté se rodina odstěhovala do Záhřebu v Jugoslávii a pak do rakouského Štýrského Hradce. Na hodiny klavíru začal docházet v šesti letech. Pak studoval na konzervatoři ve Štýrském Hradci u profesorky Ludoviky von Kaanové a kompozici u Artura Michela. Studia dokončil u rakouského klavíristy a skladatele Eduarda Steuermanna, a zejména absolvováním mistrovských kurzů švýcarského pianisty a dirigenta Edwina Fischera. Brendel poprvé veřejně koncertoval ve Štýrském Hradci, když mu bylo sedmnáct.Od doby, kdy Alfred Brendel přestal koncertovat, se soustředí na předávání svých zkušeností ostatním. Vedle přednášek, workshopů apod. je výsledkem kniha Abeceda klavíristy, která potěší každého, kdo má zájem o techniku, historii klavíru a klavírní repertoár. Erudovaný, vtipný, poučný a hluboce osobní pohled je ideální pro všechny milovníky klavíru, hudebníky a fanoušky hudby. Jakýkoli hudební nástroj je zřídkakdy popsán tak zábavným a inteligentním způsobem.

Druhý svazek z rozsáhlých třídílných pamětí Marka Twaina, který byl poprvé publikován v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o živote, na němž Twain pracoval několik let. Jeho až drásavě upřímná reflexe vlastního života a světa je pro pochopení této komplexní postavy světové literatury a jejího díla nezbytná. Sám Twain píše: „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti…“ Český překlad nabízí nejširšímu publiku možnost nahlédnout do Twainovy paměti, srdce a duše.