Najnovšie - Biografie - Životopisy strana 60 z 87

Kučerovci byli slavní. Nepředstavitelně. V encyklopediích o nich mnoho nenajdete, teoretici si s nimi nevědí rady, ale posluchači je milovali a milují. Nahrávky Vokálně instrumentální skupiny Václava Kučery jste ve své době našli v téměř každé domácnosti a jejich koncerty navštěvovaly desetitisíce diváků. Například v Polsku odehráli za jediný měsíc 94 vyprodaných představení. Zažili narvané stadiony nadšených posluchačů a měli statisíce prodaných desek. Skupinu založili těsně po druhé světové válce v roce 1946 Václav a Marta Kučerovi, vystupovali zpočátku především po estrádách a v cirkusech, ale brzy nahrávali i desky a mj. spolupracovali s cestovatelskou dvojicí Hanzelka & Zikmund. V 50. letech se stali fenoménem. V knize Jiřího Vlastníka najdete více než půlstoletou historii skupiny, poznáte významné osobnosti a zásadní události z bohaté a spletité historie této hudební skupiny, nechybí ani dobová obrazová dokumentace a diskografie.

Vzpomínky muže v pozadí, tak by se dala nejpřesněji nazvat knížka Ivana Dvořáka o koncertech a kulturních akcích, které pořádal v 70. a 80. letech pod hlavičkou tělovýchovné jednoty Nohyb. V doslovu lékaře Radkina Honzáka najdeme dokonce termín „nepatetické memoáry“. Přesně vystihuje nenápadnou osobnost autora, jenž popisuje svůj každodenní únavný boj s úřední mocí socialistického Československa o možnost uspořádat koncert, připomenout fanouškům dílo Voskovce & Wericha & Ježka nebo jen sejít se večer s trampskými bardy Mikim a Wabim Ryvolovými. Svoji druhou, bytostně soukromou, válku vedl Ivan Dvořák také denně, a sice s vážným onemocněním.Spokojení a nadšení diváci obvykle uměli vytušit jen zlomek doslova nadlidského úsilí, které stálo za zorganizováním koncertu známých písničkářů ze Šafránu nebo Spirituál kvintetu, mladší zase již nikdy nepochopí, kolik naprosto nezodpovědných, zlých a většinou jen předem zbabělých lidí pomáhalo udržet v chodu komunistickou představu o kultuře.Ivan Dvořák dělal vše z pouhé lásky k muzice a jedinou odměnou mu přitom bývaly letmé pochvaly návštěvníků či hudebníků.

Kniha Jana Buriana Přímluva za dnešní dobu a další příběhy z let 2010-2013 obsahuje devadesát fejetonů, které v uplynulých třech letech otiskoval na svých stránkách Týdeník Rozhlas. Podobně jako v předchozím Přízraku v nákupním středisku (2009) nabízí autor i tentokrát čtenářům výlety v prostoru i v čase, takže dobrodružnější povahy se ocitnou na hřbitově v Patagonii, zažijí bouřlivou plavbu na ostrůvek Christianso v Baltském moři, v doprovodu Jiřího Gutha-Jarkovského se vrátí do Portugalska kolem roku 1900 a podniknou s ním cestu vlakem přes železniční most navržený Gustavem Eiffelem; pokud dávají přednost současnosti, dočtou se, jak dnes „za horama pyrenejskýma“ zvládají ekonomickou krizi a jestli je ještě možné slyšet v Lisabonu autentické fado. Vlastencům jsou určeny úvahy o pomazánkovém másle, stavu zajíců a občanů v Přední Kopanině, Maradonově, respektive Klausově boží ruce či o tom, v čem nás mohou po volbách (nejen přímých) inspirovat kocouři…

Historie rockové hudby 50. až 70. let v osmnácti obrazech od Leoše Šeda je fascinujícím a zasvěceným průvodcem tím „nej nej nej“, co se v moderní populární hudbě po druhé světové válce odehrálo. Nejde o chronologicky suchý přehled dat, názvů singlů či sestav jednotlivých kapel, na stránkách téměř pětisetstránkové knihy se totiž před čtenářem otevírá pohled zaujatého fanouška, programově neobjektivního, protože píše o tom, co měl a má rád, co v posledních desetiletích poslouchal, sháněl po burzách a pídil se po všem možném okolo, aby získal o svých miláčcích co nejvíce informací. Pro nás, kdo jsme to všechno prožívali s ním, je důležité připomenutí desek, které jsme třeba nějaký čas neslyšeli, ale navíc i ověření, zda nám tehdy něco náhodou neuniklo. Ipodová generace tak získává přehledný jídelní lístek, na co by si měla opravdu najít čas a doplnit si vzdělání o nádhernou muziku, která za komunismu prosvítila život jejich prarodičů i rodičů, a navíc výrazně nahlodala železnou oponu, protože koneckonců kameny valící se do Prahy definitivně převálcovaly všechny nezvané tanky.

Sborník obsahuje úplnou korespondenci Karla Hvížďaly s Václavem Havlem, kterou spolu vedli v letech 1984 až 2006 nad knihami Dálkový výslech a Prosím stručně. Obsahuje i faksimile originálů Havlových dopisů a dobové fotografie. Zpětně lze říci, že pro oba autory měly tyto dvě knihy mnohem větší důležitost, než si zprvu mysleli: Václav Havel na začátku spolupráce na Dálkovém výslechu věřil, že někdy v budoucnu napíše paměti a samozřejmě netušil, že v prosinci 1989, sehraje u veřejnosti klíčovou roli před jeho zvolením do prezidentského úřadu. Dálkový výslech je dodnes jeho nejcitovanější a nejpřekládanější knihou. Podobně byl Dálkový výslech důležitý pro Karla Hvížďalu po jeho návratu z německého exilu: pomohl mu snáze se začlenit do české splečnosti. Prosím stručně je kniha, která vznikala už za zcela odlišných podmínek, v době kdy Václav Havel již nebyl prezidentem. Podnět k ní dal on sám, jak z korespondence vyplývá.

Příběhy o autorově dědečkovi, soukromém lékaři za první republiky, a tatínkovi, primáři za socialismu, jakož i některé události z autorova dětství podávají dílčí svědectví o obou těchto obdobích, jak je prožívaly rodiny dvou generací venkovských lékařů. V časovém oblouku přesahujícím půl století autor sleduje osudy hlavních protagonistů, počínaje studiem medicíny za Rakousko-Uherska přes soukromou lékařskou praxi za první republiky, dramatické události druhé světové války, znárodnění soukromých praxí až po dobu nedávnou. Mozaiku vzpomínek na lékařské předky doplňují archivní fotografie z popisovaných časů.

Knižní profil folkrockové skupiny Marsyas hudebního publicisty Vojtěcha Lindaura vznikl jako pestrá koláž faktografických údajů a osobních vzpomínek autora na setkávání s touto skupinou i jejími jednotlivými protagonisty. Kniha mapuje základní sestavy kapely i natočená alba, sleduje osudy Petra Kalandry a Zuzany Michnové v komunistickém Československu i Oskara Petra za „velkou louží“, dává prostor i vzpomínkám přátel, fanoušků a spoluhráčů. Nechybí dobová dokumentace, fotografie, kompletní diskografie, zásadní články o skupině; mozaiku doplňují i postřehy Vladimíra Merty, Jiřího Černého, Jana Hrubého, Michala Juppa Konečného, Daniela Fikejze a dalších kolegů.

Brněnský lékař Jan Šmarda v knize Vzpomínky na Ivana Blatného poprvé popisuje dosud málo známé okolnosti ze života svého bratrance, významného českého básníka Ivana Blatného (21. prosince 1919 - 5. srpna 1990): od dětství v kulturní, dobře situované brněnské rodině, přes Blatného první básnické pokusy se dostává ke zlomovému okamžiku, kdy Blatný, výrazný člen Skupiny 42 a autor několika klíčových knih poezie, využije po únoru 1948 své cesty s delegací českých spisovatelů do Anglie a 30. března se v Londýně rozhodne pro život v exilu. Poté, co v Čechách proběhne jeho ostudné skandalizování, na kterém se výrazně podílejí i přátelé a ochránci jemu nejbližší, Josef Kainar, Vítězslav Nezval a mnozí další, se nad ním v jeho vlasti rozhostí mlčení. O tom, jak byl přijat cizinou a zda pokračuje ve své tvorbě, nebylo téměř dvacet let nic známo ani jeho rodině, a zrovna tak se nevědělo o jeho duševní chorobě. Janu Šmardovi se teprve v roce 1969 podařilo vyhledat Blatného v Ipswichi, kde básník po předchozích pobytech v několikerých psychiatrických léčebnách získal na delší dobu existenční zázemí a pocit bezpečí; vzhledem ke svému psychickému stavu zůstával však ponořen do samoty a odkázán na péči okolí. Návštěva blízkého člověka, připomínka domova a milovaného Brna prolomila básníkovu životní pasivitu a navyklou obrannou nehybnost: Blatný znovu našel motivaci, začal soustavně psát - a psaní se oddával s až manickou posedlostí. Současně sporadicky udržoval písemný vztah s rodinou Jana Šmardy; různými cestami, zajištěnými bratrancem a zdravotnickou pracovnicí Frances Meachamovou, která vstoupila do jeho života v roce 1977, posílal do Brna dopisy i básně a navázal též kontakty s Josefem Škvoreckým, Jiřím Kolářem a řadou dalších svých literárních příznivců žijících v cizině. Dvě sbírky básní vzniklé v exilu jsou výsledkem jednak Blatným urputně hájeného prostoru pro „pracovní proces“, tedy psaní (ipswichským ústavem bylo schváleno namísto obvyklé terapie manuální prací), jednak dílem obětavosti a organizačních schopností Frances Meachamové: v roce 1979 vycházejí v Torontu v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v ediční přípravě Antonína Brouska Stará bydliště a o pět let později Pomocná škola Bixley. Jan Šmarda, detailně zachycující, jak obě sbírky vznikaly, se opírá o obšírné dopisy Frances Meachamové, Josefa Škvoreckého a dalších, především ale o svá vlastní setkání s Blatným: v časovém oblouku let 1919-1990 tak vkládá do historie cenné osobní svědectví o tom, že život za zdí nezničil sílu básníkova slova.

Bilanční rozhovor s významnou osobností naší rockové hudby mapuje život Jana Hrubého a přináší jeho nevšední postřehy profesionálního hudebníka, vzpomínky na kolegy, přátele i události v uplynulých letech. Knihu s bohatou fotografickou přílohou a kompletní diskografií rámují zasvěcené texty publicistů Jiřího Černého a Josefa Klímy.

Známý teplický lékař (a rockový fanoušek) Jaroslav „Yarda“ Pichlík je v literatuře zatím známý jako autor zasvěcených recenzí o rockové hudbě. Jeho knižní prvotina však obsahuje dvě desítky povídek žánru „literatury de faktu, artefaktu, nefaktu a antifaktu“, plných typického drsného humoru a nabízejících převážně situace, rozpoložení a události z doby před rokem 1989, které se odehrály v autorově osobním i zdravotnickém okolí. Sám autor v předmluvě důrazně upozorňuje, že jde o čas minulý, to pro případ, že se knihou překvapivě prolouská i nějaká neinformovaná tetka a vzkřikne ve spravedlivé hrůze hlasem velikým - třeba v mlíkárně nebo v autobusu: „No vidíte, pani - a pak jděte k doktorovi!“

Jak naznačují témata několika úvodních fejetonů shromážděných v této knize, tedy potíže s nespavostí, předoperační vyšetření apod., Jan Burian takzvaně jde do let. Obvyklé náměty rozšířily úvahy související s rehabilitační péčí, lázeňstvím či výhodami nemocničního ubytovacího nadstandardu. Autor však zanedlouho odloží berle a nasadí tempo, jaké pamatují čtenáři předchozích knižních vydání pravidelných fejetonů psaných původně pro Týdeník Rozhlas, tedy Přízrak v nákupním středisku (2009) a Přímluva za dnešní dobu a další příběhy z let 2010-2013. Proto se s ním záhy octneme na nejsušší poušti světa v Chile, kde si budeme moci společně potvrdit, že demokracie je křehká věc, v Portugalsku se seznámíme s typickými představiteli tamní lumpenkavárny první poloviny 15. století, vzápětí strávíme Silvestr v Kapském Městě - a to nás ještě čeká sever, konkrétně Rujána, ostrovy v Baltském moři a pak hlavně Island, kam Jan Burian jezdí tak často, že o něm vydal už druhou samostatnou knihu (Dvacet let s Islandem, 2015). Vášeň pro tento ostrov „zdědil“ po své matce, které - stejně jako prastrýci Karlovi, jehož odkaz byl ovšem neblahý, jak se též budeme moci dočíst - věnoval pomyslné cesty v čase do dětství a do minulosti. A protože součástí cestování jsou návraty, občas se přeneseme zpět do současnosti a domů. Octneme se tak například na Burianově koncertě pro školní mládež v nejmenovaném českém městečku, dozvíme se, která naše kulturní instituce je podle jeho mínění královnou mezi veřejnými domy, prožijeme s ním jednu pražskou předvolební sobotu a mnoho dalšího, přičemž mnohé z toho bude obohaceno o kocouří pohled...

Český pediatr a biochemik prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc. (1933), začíná své memoáry vzpomínkou na rodné Valašsko, rodinu, slavné poutě na Hostýn a Velehrad i na salesiánskou měšťanku ve Fryštáku, kdy byl jako nejstarší syn předurčen pro kněžskou dráhu. Po válce studoval na Baťově gymnáziu a vybral si medicínu, mj. proto, že byla z olomouckých fakult nejtěžší… Dále vzpomíná na své učitele i kolegy, na pracoviště v Uherském Hradišti i v Praze a na pionýrské časy při zavádění a prosazování prenatálního screeningu dědičných metabolických poruch. Životní oblouk popisující i řadu zahraničních zkušeností se klene až k Nemocnici Na Homolce, kde dodnes vede metabolickou poradnu.

Bilanční vzpomínková kniha významného českého spisovatele, geologa, astrologa a publicisty, autora desítek odborných i populárně vědeckých prací zaměřených na geologii a příbuzné obory, od roku 1989 na astrologii a hermetismus. Milan Špůrek (* 1938) působil jako vědecký pracovník Geologického ústavu ČSAV, mezi léty 1975-89 pracoval v Geofondu, poté se stal nezávislým publicistou. Studiu astrologie se věnoval od roku 1969. Ve svých dosud vydaných jedenácti knihách využil vědecké metody v astrologii. Kniha Rozpomínání na konci věku přináší Špůrkovy poutavé vzpomínky na dobu posledního půlstoletí i na lidi, s kterými se setkal. Její součástí jsou i mnohá upřesnění a nová zjištění k jeho dosud publikovaným objevům. Kniha je bohatě ilustrována více než sedmdesáti kresbami a tabulkami a doprovozena autorovými uměleckými fotografiemi a fotografickými kolážemi. Její závěr tvoří úplná autorova článková a knižní bibliografie.

O Černobylu komplexně a bez cenzury. Tento hrubý nástin vystihuje, co se v dubnu 1986 odehrálo v Černobylské jaderné elektrárně. Autor vás seznámí s genezí sovětského jaderného výzkumu, konstrukcí dvou hlavních typů reaktorů užívaných v SSSR, s jejich přednostmi i chybami. Nastiňuje i výstavbu jaderné elektrárny u Černobylu, spojenou s problémy i proslulou sovětskou fušeřinou. Hlavní část knihy je zaměřena na události, které vedly k explozi reaktoru č. 4. Kniha ilustruje zmatek technického personálu elektrárny, který nebyl schopen zjistit, co se vlastně stalo, i velmi nepružnou reakci ze strany místních i celostátních orgánů. Popsáno je úsilí hasičů o zvládnutí požáru na vybuchlém bloku 4 i jejich v mnoha případech tragické osudy. Autor v knize odhaluje nedostatky sovětského způsobu zvládání této události, snahu sovětských úřadů všech úrovní o zatajení černobylské exploze, a to nejen před zahraničím, ale především před vlastními občany. Kniha dokládá, že tato snaha o utajování je nakonec korunována nezamýšleným a pro SSSR v podstatě fatálními vývojem v radioaktivitou postižených republikách.

První kompletní vydání terezínského deníku Helgy Pollak Když měla Helga Pollak 12 let, deportovali ji i s otcem Otto Pollakem do ghetta v Terezíně. Od ledna 1943, až do svého transportu do Osvětimi v říjnu 1944, žila v dívčím domově L 410 v pokoji 28, kde se svěřovala jen svému deníku. V kombinaci se zápisky Otto Pollaka jsou v knize prolínány vzpomínky a dokumenty otce i dcery, vzbuzující pocit pospolitosti, obav i naděje. Příběh Helgy Pollak je ukázkou vzpomínek a připomínkou osudu židovských dětí.

„Moji rodičia mi za mlada vtĺkli do hlavy, že ,pozdraviť je slušnosť, ale odzdraviť je povinnosť'. Nuž, niektorým ľuďom som predtým odpovedal na pozdrav so zaťatými zubami. Dnes už nemusím, pretože po Inventúre ma konečne prestali zdraviť oni.“ Okrem tohto čitateľského ohlasu na svoj životopis sa Andrejovi Hrycovi dostalo aj iného ocenenia: 20-tisíc predaných výtlačkov a množstvo pozitívnych listov, e-mailov a esemesiek od neznámych ľudí. A hoci v novom, doplnenom vydaní Inventúry bilancuje kľúčové udalosti posledných šiestich rokov svojho života, jednu vec nezmenil: v osobnom a verejnom zúčtovaní nešetrí nikoho. Prečo sa rozhodol zorganizovať petíciu pre svojho kolegu Dušana Cinkotu? Ako sa nakrúcal film Čiara? Čo všetko musia absolvovať filmári, ak chcú uspieť v nominácii na Oscara? A prečo sa Andrej Hryc rozhodol vrátiť do politiky v strane s názvom Korektúra? - doplnené vydanie Komu sa kniha môže páčiť: Ľuďom, ktorí radi čítajú autentické životopisy našich súčasníkov.

Mary Jamison, bělošská žena, která byla v raném věku unesena a následně adoptována indiány. Celý svůj život pak prožila mezi Irokézy - Seneky. Její příběh zachycuje období koloniálních válek v Severní Americe, americkou revoluci i poslední zápas indiánů o nezávislost. To vše zcela bez příkras. Kniha je volným zpracováním knihy „A Narrative of the Life of Mrs. Mary Jemison“.

Správa o umieraní matky nie je veľmi rozšírenou literárnou témou. Slovenská filozofka a spisovateľka sa ňou pokúša zvládnuť dlhé a bolestné odchádzanie blízkeho človeka. Jej „správa“ v procese písania košatie a prináša plastický obraz matky a jej života, ako aj dobového a geografického kontextu, v ktorom sa odohrával.

Neuvěřitelná životní cesta z vězení až do celostátních deníků a Poslanecké sněmovny. Autobiografický příběh, ve kterém nechybí humor, vtipné repliky a hluboká zamyšlení nad jednotlivými vrstvami společnosti osmdesátých a devadesátých let. Autor, který působí „v zákulisí“ české politické scény, odkrývá svérázný pohled na realitu Československa před a po Sametové revoluci a představuje každodenní boje s překážkami, které přináší doba. Příběh obyčejného člověka, který soupeří o nezbytné přijetí do společnosti a hledá své místo na světě.