Najnovšie - Biografie - Životopisy strana 60 z 89

Další kniha o Queenech? Ano! A tentokrát opravdu zasvěcená. Její autor Peter Hince byl totiž v letech 1973 až 1986 bedňákem a později šéfem bedňáků této kapely. Byl tedy u všeho důležitého, co se Queenům přihodilo. Dočteme se tedy nejen o tom, jak vznikaly jejich písně a pódiová show, ale také kdo kde s kým. 2. vydání.

Rick Wakeman je nejtalentovanější klávesista své generace, který je stejně doma na rockových pódiích jako na kůrech velkých katedrál. Proslavil se jako klávesista superskupiny Yes a jeho neobyčejná koncertní turné i multimilionová alba jsou legendární. Objevil se rovněž v pořadu Top Gear, kde dosáhl žalostného času na jedno kolo 1.55.26. Martin Roach, který s Rickem Wakemanem na této knize spolupracoval, je pětinásobný nejlépe prodávaný autor podle Sunday Times, který napsal více než sto knih o hudbě, zábavním průmyslu a kultuře pro mladé. Spojení těchto dvou individualit funguje velmi dobře a výsledkem je čtivá kniha, která kromě mnoha vynikajících historek podává i zajímavý obraz doby.

Baskytarista slavné kapely Mötley Crüe nechává čtenáře nahlédnout do dávno zapomenutých deníků, které si vedl v dobách největší slávy. Popisuje jeden rok plný vzestupů i pádů, kdy mu pomalu ale jistě dochází, že by ho jeho vztah k drogám, a zejména k heroinu, nakonec mohl stát život. Rozšířené vydání megapříběhu přežití, který se stal v New York Times bestsellerem a jedněmi z „nejdrásavějších“ (Rolling Stone) a „nejsrdceryvnějších“ (New York Times) memoárů o závislosti, jaké kdy byly vydány. Kdysi padlá rocková hvězda s námi sdílí syrové a fascinující deníkové zápisky z roku, kdy klesla až na dno a také své kurážné rozhodnutí sebrat se a začít znovu žít. Nikki se v exkluzivních nových kapitolách a dosud nezveřejněných fotografiích vrací k poslednímu desetiletí, kdy je střízlivý.2. rozšířené vydání.

Andrej Sannikov je politický a sociální aktivista, koordinátor sociálního programu „Evropské Bělorusko“ a iniciativy „Chartyja 97“. V roce 2010 kandidoval v prezidentských volbách v Bělorusku. Jeho autobiografie mapuje jeho život a soustředí se především na jeho odpor proti Vladimiru Lukašenkovi, kvůli němuž byl nucen odejít z Běloruska.Časopis Foreign Policy označil jeho knihu za mix Jednoho dne Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna a The Case for Democracy Nathana Šaranského.

Hudba Jethro Tull je podle slov autora doslova soundtrackem jeho života, a tak poté, co přeložil kompletní texty písní Jethro Tull, tentokrát mapuje vývoj kapely za celou její existenci a na okraj přináší souvislosti s vlastní cestou životem a se situací v Československu a Česku, kde právě hudba této skupiny pomáhala mnohým překonávat někdejší totalitní nesvobodu. Kniha ovšem rozhodně není souborem suchých encyklopedických hesel a letopočtů, naopak, čtenář se dozví mnoho nových informací, které se objevily zejména v souvislosti s nově vydávanými remixovanými edicemi klasických alb Jethro Tull.Jednotlivé kapitoly se vztahují k nejslavnějším albům a ke vzniku písní na nich. Také pozdější období, kdy skupina částečně ustoupila ze slávy, je zachyceno podle zásadních mezníků její produkce a individuální tvorby Iana Andersona. K letošnímu padesátému výročí tak autor knihou Jethro Tull – Půlstoletí s kouzelnou flétnou vzdává svůj hold skupině a Ianu Andersonovi. Vizuální stránkou pak k dokonalosti celého díla přispěl neméně nadšený fanoušek a fotograf Karel Brychta.

Tato kniha zkoumá život, dobu a hudbu muže z jedné z největších kapel 20. století: Led Zeppelin.Díky novým a exkluzivním rozhovorům vypráví Martin Power příběh dlouhé kariéry Jimmyho Page. Začíná počátkem šedesátých let, kdy dospívající Page přispěl k nahrávkám The Who, Rolling Stones, Toma Jonese a mnoha dalších, a pokračuje k Yardbirds, kapely, která se proměňuje v legendární Led Zeppelin.Příběh je podpořen recenzemi alb, vzácnými fotografiemi, kompletní diskografií a upřímnou konverzací Page s přáteli, manažery a hudebními spolupracovníky. No Quarter - tři životy Jimmyho Page představuje nejkomplexnější biografii Jimmyho Page.

V 90. rokoch sa najväčších zverstiev dopúšťala mafia na juhu Slovenska. Od hromadných znásilnení, cez zapálenie vlasov obete na ulici za bieleho dňa, zámernú čelnú zrážku s autom spurného podnikateľa, pohodenie obete vyhladovaným prasatám, rozštvrtenie a pomletie tela bývalého kumpána, až po zavraždenie malého chlapca. Jedna dlhá krvavá čiara by sa nemohla tiahnuť tak dlho a zasiahnuť toľkých, keby neboli na tých najvyšších miestach štátnej služby tí, čo to kryli alebo pred tým aspoň zatvárali oči. Skrátka: MAFIA NA JUHU – STRACH A HRÔZA

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A – na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: „K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané‘ verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy.“ Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 – únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

Edita Steinová (1891 – 1942) – filozofka, rehoľníčka a obeť holokaustu začala svoje autobiografické poznámky písať po nástupe nacizmu k moci a začiatku prenasledovania židovského obyvateľstva. Vo svojom nedokončenom diele sa vracia do rokov detstva a mladosti vykreslených na pozadí každodenného života jednej židovskej rodiny v cisárskom Nemecku na začiatku 20. storočia. Prináša spomienky na svoje študentské roky vo Vroclave (1911 – 1913), Göttingene (1913 – 1915), pôsobenie v sanitárnej službe v poľnej nemocnici v Hraniciach na Morave (apríl – september 1915), štúdium fenomenológie a filozofické prostredie okolo zakladateľa fenomenológie Edmunda Husserla, až po ukončenie štúdia (1915), zloženie doktorskej skúšky (1916) a nástup do funkcie Husserlovej asistentky vo Freiburgu. Pútavý text, v ktorom opisuje rodinné vzťahy, zážitky v školskom prostredí, skúsenosti, priateľstvá, nádeje aj sklamania a tiež vášnivú oddanosť štúdiu a hľadaniu pravdy, umožňuje hlbšie poznať jej osobný, rodinný i vedecký život a zároveň vystupuje ako svedectvo o ľudských a osobných kvalitách tejto neobyčajnej ženy ako aj epochy, v ktorej sa formovali jej budúce postoje a názory na človeka a jeho miesto vo svete.

Bývalý slovenský hokejový reprezentant a hráč NHL, dnes populárny a rešpektovaný televízny komentátor Boris Valábik je povestný svojou otvorenosťou, presnými postrehmi a kritickými názormi. Rovnaký je aj vo svojej autobiografii, ktorú napísal s popredným športovým novinárom Mariánom Szücsom. Rozpráva o svojich začiatkoch, životných aj hokejových bitkách, nezabúda na súkromie – ženy, peniaze či policajnú školu, a ponúka svoje názory na slovenský aj svetový hokej.

Autorka žije zvláštní život. Dalo by se říct, že má tři domovy. Jeden v nejvýchodnějším cípu republiky v moravskoslezských Beskydech na rozhraní Moravy, Slovenska a Polska, kde strávila nejpodstatnější část svého života a vychovala děti. Poté ji osud zavál o více jak čtyři sta kilometrů dál, když si nedaleko Prahy našla práci i bydlení. A mezi těmito dvěma místy, přibližně uprostřed, se nachází její rodný kraj v Jeseníkách. Díky tomu a častému pendlování po cestách nemá nouzi o různorodé zážitky, příhody a trapasy, se kterými se ráda podělí se zvědavými čtenáři.

V domově seniorů se potkaly dvě ženy. Paní Miluška, jeho obyvatelka, a o třicet let mladší Zuzka, pracovnice přímé péče. Postupem času zjistily, že mají hodně společného. Začaly si vyprávět své příběhy z dětství. Nakonec se rozhodly, že z nich sestaví knihu, kde se budou příběhy Milušky a Zuzky střídat. Různorodost příhod z dob minulých dává knize zvláštní, nepopsatelné kouzlo. Název vystihuje pocity paní Milušky. Je v něm všechno. Protože v tom bezútěšném prožívání sklonku života, v prostředí mimo domov, si dokázala najít okamžiky, kdy byla opět dítětem.

Studie seznamuje čtenáře s životem politického vězně Františka Falerskiho (1927–1969). V období dětství a mládí jej kromě církevních škol formoval převážně skauting, kde se záhy dokázal prosadit a stal se vedoucím legendárního Čtvrtého pražského oddílu Junáka. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen v procesu „Skálová a spol.“ Ve vězení strávil deset let a mezi spoluvězni získal mimořádný respekt, mj. vedl tajný roverský kmen a ilustroval vězeňský sborník poezie Přadénko z drátů (1950). Po propuštění pracoval převážně v dělnických profesích a život na okraji společnosti nesl více než úkorně. Vyjma působení v ústředí K 231 se zdá, jako by úspěšná socializace po propuštění byla nad jeho síly. Kromě řady písemností (včetně rozsáhlých deníků) byly pro autorku studie důležitým pramenem i rozhovory s pamětníky.

Monografie Drama dirigenta je první rozsáhlou biografií Jaroslava Krombholce (1918–1983), nejtalentovanějšího dirigenta ze školy Václava Talicha, spjatého celoživotně zejména s operou Národního divadla v Praze. Život Jaroslava Krombholce a jeho ženy, operní pěvkyně Marii Tauberové, autor detailně dokumentuje na základě pramenů dostupných v rozsáhlé pozůstalosti manželů Krombholcových, archivu Národního divadla a dalších institucí. Čerpá rovněž z dobového tisku a pamětnické literatury, ale i z poznámek z osobních setkání s dirigentem, s nímž byl v příbuzenském vztahu. Velká pozornost je v publikaci věnována erudovaným popisům jednotlivých představení, v menší míře i činnosti koncertní. Dlouhodobá Krombholcova spolupráce s vídeňskými, londýnskými a dalšími zahraničními operními domy a shromáždění základních ohlasů na ni jednoznačně dokazují, že Jaroslav Krombholc byl umělecká osobnost světové úrovně a společně s Rafaelem Kubelíkem, Karlem Ančerlem a Václavem Smetáčkem jeden z nejlepších českých dirigentů potalichovského pokolení. Mimoto je monografie závažným příspěvkem ke kritickým dějinám pražského Národního divadla. Autorův osobní vhled do zákulisí naší poválečné hudebnědramatické scény zároveň na celé řadě konkrétních momentů dokládá, jak macešská byla tato doba ke všem, kdo se v totalitních podmínkách snažili dostát tvůrčí svobodě.

Kniha Půl století poté je uvedena autobiografickými poznámkami profesora Ladislava Tondla o osobní motivaci a cestách k sémantice a sémiotice. Text naznačuje obecné schéma komunikačních procesů stimulované zejména výsledky teorie informace. Poukazuje také na epistemologické dimenze komunikačních procesů, úlohu a funkce soudobých informačních technologií a sdělovacích médií. Hlavní důraz je kladen na úlohu příjemce komunikačních procesů, jeho kompetence, schopnosti odpovědně vybírat a také odmítat. To se týká zejména problémů soudobé informační zahlcenosti a nadbytečnosti. Navazuje tak na starší autorovy práce o redukci dat, o problémech výběru relevantních dat a potřebách odpovědného výběru v soudobých komunikačních procesech. Kniha obsahuje také autorovu bibliografii k dané tematice.

Předkládaná kniha je velmi živým a čtivým zpracováním životního příběhu T. G. Masaryka i myšlenkového odkazu prezidenta osvoboditele. Autor přistupuje k minulosti jako ke kořeni naší přítomnosti, a proto se snaží poukazovat na aktualitu Masarykova poselství. Kromě toho se prof. Pospíšil analyticky a kriticky věnuje ožehavému tématu náboženského rozměru osobnosti prvního prezidenta. Jeho řešení je inovativní a překvapivé zároveň, protože vůbec nemíní zastírat svou fascinaci Masarykem, což mu ovšem nebrání vyslovovat určité kritiky a výhrady. Dílo je adresováno všem zájemcům o tuto jedinečnou postavu našich moderních dějin. Mnoho zajímavého a podnětného tam najdou jak ti, kterým jsou blízké Masarykovy humanitní ideály a jeho pojetí demokracie, tak křesťané všech církví v naší zemi. Kniha vychází u příležitosti 100. výročí vzniku svobodné republiky Čechů a Slováků, protože bez této události by dnes jenom stěží existovala jak Česká, tak Slovenská republika.

Kniha Marie Zimmermannové je věnována odbornému dílu Josefa Hronka (1890–1954), řádného profesora katechetiky a pedagogiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze. Kromě biografie podává zevrubný přehled Hronkova díla a seznamuje s oborovým kontextem, v němž působil. Jádrem monografie je tematická analýza Hronkova katecheticko-pedagogického díla a jeho zhodnocení vzhledem ke stavu soudobé teologie i pracím Hronkových souputníků. Ukazuje Hronka jako výraznou vědeckou osobnost, jejíž dílo bylo dosud neprávem opomíjeno. Knihu doplňují rozsáhlé přílohy.

První ředitel Národního divadla František Adolf Šubert (1849–1915), člověk mimořádně aktivní a zasloužilý hned v několika ohledech, dosud neměl žádnou vydanou monografii. Zpřístupněním zrevidovaného rukopisu z pera novináře, uměleckého kritika a literárního historika Antonína Veselého (1888–1945) o F. A. Šubrtovi jako dramatikovi splácíme část dluhu českého kulturního dějepisectví vůči této velké, zakladatelské a málem již polozapomenuté osobnosti. Autor a v jeho stopě editor publikace sledují Šubrta v celém vývoji jeho dramatické tvorby, v minulosti neprávem podceňované, od studentských počátků přes složité překonávání romantické estetiky a soudobých vlivů francouzských až po několik závažných pokusů o soudobé realistické drama, které plnily aktuální průkopnickou úlohu v české dramatické produkci. Jejich závažnost autor dokazuje přesvědčivě, na základě důkladného pramenného studia a v širším kulturním a politickém kontextu.

Cílem monografie je připravit kritickou edici a shrnutí církevně právního pojednání Processus iudiciarius secundum stilum Pragense Mikuláše Puchníka, generálního vikáře pražské arcidiecéze a zvoleného arcibiskupa pražského, a zasadit je do kontextu kanonického práva sklonku 14. a počátku 15. století. Puchníkův spis patří k žánru ordines iudicarii, které byly velmi častým a rozšířeným typem církevně právní literatury po celý evropský středověk. Zkoumané pojednání pochází z devadesátých let 14. století (dosud je známo 15 rukopisů ve 12 knihovnách), a jak dokládá řada zachovaných rukopisů v evropských knihovnách, bylo velmi užitečnou teoretickou a praktickou příručkou procesního práva, užívanou nejen studenty, ale i arcidiecézním klérem, stejně jako žalobci a obhájci. Monografie sestává z Puchníkova životopisu, církevně právního, paleografického a kodikologického rozboru díla a z jeho kritické edice, zahrnující čtyři rukopisy ze 14. století (výchozím textem je rukopis označovaný jako Mnichov 677).