Najnovšie - Biografie - Životopisy strana 61 z 89

Rychtář z Milčic na Poděbradsku František Jan Vavák (1741–1816) byl největší z českých písmáků, osobitých autorů ze selského prostředí, kteří v období národního obrození uchovávali lidový jazyk příštím pokolením. Vavák patří k buditelům "první generace", jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Josef Dobrovský a která se sdružovala kolem Krameriova vydavatelství Česká expedice. Připomenout jeho duchovní odkaz a velikost jeho osobnosti si klade za cíl tato kniha. Její úvodní část tvoří edice Vavákova nedokončeného Vlastního životopisu, kterou v 70. letech připravila Stanislava Jonášová. Druhá část zahrnuje výběr reprezentativních ukázek z jeho Pamětí, vydaných knižně v rozpětí let 1907–2009. Třetí částí jsou ukázky z Vavákovy veršované a písňové tvorby, dosud souborně knižně nevydané. Knihu uzavírá studie profesora Františka Kutnara o písmácké literatuře, publikovaná zatím pouze v samizdatovém sborníku k osmdesátinám historika Zdeňka Kalisty. Publikaci připravil k vydání editor závěrečného svazku Vavákových Pamětí Martin Kučera (vydaného v r. 2009 Nakladatelstvím Karolinum).

Český Američan Alois Richard Nykl (1885–1958) se do historie zapsal především jako lingvista, polyglot a orientalista. Po své devítileté pouti světem se v roce 1916 vrátil do Chicaga, kde se podílel na tamním hnutí krajanů za samostatnost Čech. V Poznámkách k revoluční akci v Chicagu zaznamenal vzpomínky na svou činnost ve válečných letech 1916–1918, do níž se aktivně zapojil na podzim 1916 jako tajemník českého oddělení demokratické kampaně za znovuzvolení Woodrowa Wilsona. Své autobiografické vyprávění doplnil komentářem k činnosti českého hnutí za samostatnost v letech 1914–1916, s níž se seznámil prostřednictvím chicagského krajanského tisku. Výjimečný historický dokument představuje netradiční interpretaci událostí let 1914–1918 a jednu z prvních kritických reflexí české akce za nezávislost. Autor se v knize vyrovnává i se změnami, jimiž česká komunita v Chicagu a americká společnost prošly během válečných a poválečných let. Edici textu napsaného v letech 1926–1927 doplňuje úvodní studie, v níž jsou přiblíženy životní osudy autora, jeho válečná pouť z Jokohamy do Chicaga a cesta z krajanské společnosti do amerického univerzitního prostředí. Kniha chronologicky navazuje na první díl autorova životopisu Padesát let cest jazykozpytce a filosofa. Text bohatě ilustrují unikátní fotografické a archivní materiály z pozůstalostí A. R. Nykla a E. St. Vráze. V přílohách se nachází výbor z Nyklovy válečné tvorby pro samostatnost Čech, jeho statě k panslavismu či krajanské komunitě, edice unikátních deníkových záznamů zachycujících Masarykovo přijetí v Chicagu v květnu 1918 a několik dalších drobných textů umožňujících lépe pochopit Nyklův náhled na krajanské dění v Chicagu válečných let.

Padesát let cest českého jazykozpytce a filosofa představuje první a jediný zcela dokončený díl pamětí českého Američana, orientalisty a polyglota Aloise Richarda Nykla (1885–1958). Velmi čtivou formou se v nich věnuje svému mládí v Rakousku-Uhersku a pozdější pouti světem, např. ve Švýcarsku, Německu, USA, Mexiku, Egyptě a Japonsku. Po svém návratu do USA v roce 1916 nastoupil dráhu univerzitního profesora a později se stal světově proslulým specialistou na andaluské a srovnávací literatury. V pamětech, napsaných na počátku třicátých let minulého století, se snaží zhodnotit jak svůj život i způsob, kterým nabyl své pozoruhodné jazykové znalosti přímým i teoretickým studiem po celém světě. Edice je doplněna úvodními studiemi, v nichž editor Josef Ženka zpracoval životní osudy autora. Text bohatě ilustrují unikátní fotografické a archivní materiály pocházející z pozůstalosti A. R. Nykla.

V práci Evy Kalivodové se prolíná několik jejích dlou hodobých zájmů, a to o oblast české a anglické literatury 19. století s některými přesahy do století dvacátého, o problematiku překladu a o rodová čili genderová studia. Právě hra mnohostranných vzájemných působení, mezi kterými autorka nachází neočekávaná spojení, a dokáže tak nabídnout nové vnímání koncepcí, pojmů a tvrzení, tradičně ukotvených v diskurzu (zdánlivě) oddělených disciplín, činí z daného textu téměř dobrodružství. Svůj koncept "rodu v životě literatury" odvíjí Eva Kalivodová od takového chápání kategorie rodu, jehož obsah se ustaluje či "děje" v době každé jedné situace a ve vzájemném napětí rodů obou. Dodejme, že svým textem tuto cestu podnětně otevírá, přičemž do sítě dynamiky rodových vztahů zapojuje také dynamiku domácího a cizího, sledovanou na materiále překladů. Právě setkání s "cizím" a proces jeho přenesení do domácího kontextu může efektivně odhalit limity a povahu našeho vlastního sebe-pochopení, a tedy i sebe-pochopení rodového.

Postava druhého československého prezidenta, Edvarda Beneše, dodnes vzbuzuje značné emoce. Mnozí mu vyčítají, že nevyužil odhodlání našeho národa bránit zemi proti nacistické agresi a podvolil se Mnichovskému diktátu. Bylo jeho rozhodnutí opravdu zradou národa, jak říkají jeho kritici, nebo záchranou statisíců životů, které by byly v případě konfliktu zbytečně ztraceny? Autor na základě ověřených faktů seznamuje veřejnost s naší vojenskou a politickou situací před Mnichovem v roce 1938. Na závěr nabízí čtenáři, aby si udělal svůj vlastní názor o rozhodnutí prezidenta Beneše v onom osudném roce.

Publikace se pokouší zmapovat osobnost Emila Františka Buriana netradičně, nikoli obvyklou formou teatrologické studie nebo oblíbenou knihou typu „řekli o...“. Autor, syn EFB, vytvořil mozaiku, v níž kombinuje různé texty: neznámé či zapomenuté dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, intimní, soukromé zápisky, dopisy a básně E. F. Buriana a jeho první necenzurovaný životopis, citáty z recenzí, rozhovorů, článků, vzpomínek, dopisů a jiných archivních materiálů pamětníků i současníků. Knihu doplňuje dvacet autorových dopisů otci, napsaných nyní při práci na této knize. Nechybí svědectví A. J. Liehma, Otomara Krejči, Jana Grossmana, Františka Hrubína, Františka Listopada, Ludvíka Vaculíka, Pavla Tigrida, Františka Halase, Ivana Medka, Sergeje Machonina, Jana Klusáka, Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Vladimíra Menšíka, Jana Wericha, Bertolta Brechta, Bohuslava Martinů, Jana Procházky, Antonína Zápotockého, Josefa Topola, Jiřího Suchého, Alfréda Radoka, Adolfa Hoffmeistera a mnoha dalších. Osobnost EFB byla vždy posuzována jen v souladu s autorem daného hodnocení, teatrolog psal o divadelní avantgardě, historici hodnotili jen jeho poválečnou angažovanost. Výtvarný, hudební, literární či jenom lidský rozměr této osobnosti jako by zatím nikoho nezajímal, proto vznikl pokus nabídnout plastický portrét umělce i otce, „koncentráčníka“, možná načas naivního komunisty, o jehož možném dalším vývoji v 60. letech můžeme jen spekulovat.

V této publikaci najdete esej Karla Hvížďaly o Karolu Efraimu Sidonovi a tři knihy-rozhovory, které spolu v posledních bezmála dvaceti letech napsali: Když umřít, tak v Jeruzalémě (aby lidé věděli, co je judaismus a jakého mají v Praze rabína), Červená kráva (aby Karel Hvížďala věděl, kým je) a Sedm slov (sedm rozhovorů o sedmi slovech, aby novináři viděli, co se dá všechno dělat s žánrem rozhovoru).

„Desetiletý Rahmudin přišel s proraženou lebkou. Nevěřil jsem, že se kdy probudí z kómatu. A po operaci ten malej syčák chodí!“ Tomáš Šebek byl v Afghánistánu dvakrát, v roce 2013 a 2015, pokaždé s Lékaři bez hranic. Mezi zákroky, při nichž operoval těžce zraněné z bojů i léčil docela „běžné“ úrazy, fotil a psal. Výsledkem je soubor záznamů, které zaujmou nejen autentickou a syrovou výpovědí, ale i neotřelým pohledem na život v pusté hornaté krajině. Šebkovo vyprávění je osobité a mnohdy humorné. Je to nepatetické svědectví lékaře a přítele Afghánců, jejichž zemi už několik desetiletí sužují teror a válečné konflikty. Koupí této knihy podpoříte organizaci Lékaři bez hranic.    O autorovi: Tomáš Šebek (1977) působí jako chirurg v Nemocnici Na Františku. S Lékaři bez hranic poprvé vyjel r. 2010 na Haiti, zasažené ničivým zemětřesením. O dva roky později misi zopakoval a své zápisky, publikované průběžně formou blogů, vydal souborně v úspěšné knize Mise Haiti (2013). S velkým čtenářským ohlasem se setkávají i jeho záznamy ze dvou misí do severního Afghánistánu, které nyní vycházejí knižně.

O svém kostrbatém životě a lidech zajímavých i zlých vypráví výtvarník, textař, enfant terrible českého folku, písničkář i rocker, zakladatel a dosud frontman kapely Extempore, která se v 70. letech snažila posunout český rock trochu jinam. Jeho životaběh sahá od dětství v eroticky dusném ghettu špitálu v Motole přes objevování světa v letech 1968 a 1969 a přes osobní i umělecké prohry a radosti, exil ve Vídni, návraty a útěky až po dnešek. Který, jak autor doufá, není ještě závěrem, ale nadějí na to, co by ještě rád dokončil, nakreslil, zahrál, napsal, ale i viděl a zažil. Pestrá a obsáhlá vzpomínková kniha popisuje setkání s mnohými - skvělými i ohavnými - lidmi za sedmdesát let života, přibližuje dobrodružství i nudnou bídu normalizace a líčí nekonečný boj s hloupostí a zlem - před sametem i po něm. Publikace je doplněna množstvím unikátních dobových dokumentů, diskografií a rejstříkem.

Knížecí kniha Karla Schwarzenberga obsahuje vše, na čem s Karlem Hvížďalou v posledních šestadvaceti letech pracovali: esej Intimus evropských dějin, rozhovor s knížetem z roku 1989, kdy žil v Rakousku, s názvem Knížecí život. Výbor z interview, která Schwarzenberg poskytl v České republice a v zahraničí v letech 1990 až 2012, s názvem Knížecí rozhovory, Hvížďala uspořádal a z němčiny přeložil ta, která poskytl kníže v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Souborné vydání uzavírá bilanční dialog z roku 2015 Je-li nám všechno jedno, stát pojde. V knize najdete i rodokmen tohoto starého evropského rodu, který se táhne od XII. století, Stručné dějiny knížat ze Schwarzenbergu historika Jiřího Zálohy a řadu archivních i současných fotografií.  

Román Jana Stavinohy vypráví příběh Tomáše Severína, pohledem malého kluka můžeme nahlédnout do běžného života v dobách českého stalinismu. Tomášův příběh začíná v Praze v roce 1949 a končí odstraněním slavného pomníku generalissima Stalina na Letné...

Kučerovci byli slavní. Nepředstavitelně. V encyklopediích o nich mnoho nenajdete, teoretici si s nimi nevědí rady, ale posluchači je milovali a milují. Nahrávky Vokálně instrumentální skupiny Václava Kučery jste ve své době našli v téměř každé domácnosti a jejich koncerty navštěvovaly desetitisíce diváků. Například v Polsku odehráli za jediný měsíc 94 vyprodaných představení. Zažili narvané stadiony nadšených posluchačů a měli statisíce prodaných desek. Skupinu založili těsně po druhé světové válce v roce 1946 Václav a Marta Kučerovi, vystupovali zpočátku především po estrádách a v cirkusech, ale brzy nahrávali i desky a mj. spolupracovali s cestovatelskou dvojicí Hanzelka & Zikmund. V 50. letech se stali fenoménem. V knize Jiřího Vlastníka najdete více než půlstoletou historii skupiny, poznáte významné osobnosti a zásadní události z bohaté a spletité historie této hudební skupiny, nechybí ani dobová obrazová dokumentace a diskografie.

Vzpomínky muže v pozadí, tak by se dala nejpřesněji nazvat knížka Ivana Dvořáka o koncertech a kulturních akcích, které pořádal v 70. a 80. letech pod hlavičkou tělovýchovné jednoty Nohyb. V doslovu lékaře Radkina Honzáka najdeme dokonce termín „nepatetické memoáry“. Přesně vystihuje nenápadnou osobnost autora, jenž popisuje svůj každodenní únavný boj s úřední mocí socialistického Československa o možnost uspořádat koncert, připomenout fanouškům dílo Voskovce & Wericha & Ježka nebo jen sejít se večer s trampskými bardy Mikim a Wabim Ryvolovými. Svoji druhou, bytostně soukromou, válku vedl Ivan Dvořák také denně, a sice s vážným onemocněním.Spokojení a nadšení diváci obvykle uměli vytušit jen zlomek doslova nadlidského úsilí, které stálo za zorganizováním koncertu známých písničkářů ze Šafránu nebo Spirituál kvintetu, mladší zase již nikdy nepochopí, kolik naprosto nezodpovědných, zlých a většinou jen předem zbabělých lidí pomáhalo udržet v chodu komunistickou představu o kultuře.Ivan Dvořák dělal vše z pouhé lásky k muzice a jedinou odměnou mu přitom bývaly letmé pochvaly návštěvníků či hudebníků.

Kniha Jana Buriana Přímluva za dnešní dobu a další příběhy z let 2010-2013 obsahuje devadesát fejetonů, které v uplynulých třech letech otiskoval na svých stránkách Týdeník Rozhlas. Podobně jako v předchozím Přízraku v nákupním středisku (2009) nabízí autor i tentokrát čtenářům výlety v prostoru i v čase, takže dobrodružnější povahy se ocitnou na hřbitově v Patagonii, zažijí bouřlivou plavbu na ostrůvek Christianso v Baltském moři, v doprovodu Jiřího Gutha-Jarkovského se vrátí do Portugalska kolem roku 1900 a podniknou s ním cestu vlakem přes železniční most navržený Gustavem Eiffelem; pokud dávají přednost současnosti, dočtou se, jak dnes „za horama pyrenejskýma“ zvládají ekonomickou krizi a jestli je ještě možné slyšet v Lisabonu autentické fado. Vlastencům jsou určeny úvahy o pomazánkovém másle, stavu zajíců a občanů v Přední Kopanině, Maradonově, respektive Klausově boží ruce či o tom, v čem nás mohou po volbách (nejen přímých) inspirovat kocouři…

Historie rockové hudby 50. až 70. let v osmnácti obrazech od Leoše Šeda je fascinujícím a zasvěceným průvodcem tím „nej nej nej“, co se v moderní populární hudbě po druhé světové válce odehrálo. Nejde o chronologicky suchý přehled dat, názvů singlů či sestav jednotlivých kapel, na stránkách téměř pětisetstránkové knihy se totiž před čtenářem otevírá pohled zaujatého fanouška, programově neobjektivního, protože píše o tom, co měl a má rád, co v posledních desetiletích poslouchal, sháněl po burzách a pídil se po všem možném okolo, aby získal o svých miláčcích co nejvíce informací. Pro nás, kdo jsme to všechno prožívali s ním, je důležité připomenutí desek, které jsme třeba nějaký čas neslyšeli, ale navíc i ověření, zda nám tehdy něco náhodou neuniklo. Ipodová generace tak získává přehledný jídelní lístek, na co by si měla opravdu najít čas a doplnit si vzdělání o nádhernou muziku, která za komunismu prosvítila život jejich prarodičů i rodičů, a navíc výrazně nahlodala železnou oponu, protože koneckonců kameny valící se do Prahy definitivně převálcovaly všechny nezvané tanky.

Sborník obsahuje úplnou korespondenci Karla Hvížďaly s Václavem Havlem, kterou spolu vedli v letech 1984 až 2006 nad knihami Dálkový výslech a Prosím stručně. Obsahuje i faksimile originálů Havlových dopisů a dobové fotografie. Zpětně lze říci, že pro oba autory měly tyto dvě knihy mnohem větší důležitost, než si zprvu mysleli: Václav Havel na začátku spolupráce na Dálkovém výslechu věřil, že někdy v budoucnu napíše paměti a samozřejmě netušil, že v prosinci 1989, sehraje u veřejnosti klíčovou roli před jeho zvolením do prezidentského úřadu. Dálkový výslech je dodnes jeho nejcitovanější a nejpřekládanější knihou. Podobně byl Dálkový výslech důležitý pro Karla Hvížďalu po jeho návratu z německého exilu: pomohl mu snáze se začlenit do české splečnosti. Prosím stručně je kniha, která vznikala už za zcela odlišných podmínek, v době kdy Václav Havel již nebyl prezidentem. Podnět k ní dal on sám, jak z korespondence vyplývá.

Příběhy o autorově dědečkovi, soukromém lékaři za první republiky, a tatínkovi, primáři za socialismu, jakož i některé události z autorova dětství podávají dílčí svědectví o obou těchto obdobích, jak je prožívaly rodiny dvou generací venkovských lékařů. V časovém oblouku přesahujícím půl století autor sleduje osudy hlavních protagonistů, počínaje studiem medicíny za Rakousko-Uherska přes soukromou lékařskou praxi za první republiky, dramatické události druhé světové války, znárodnění soukromých praxí až po dobu nedávnou. Mozaiku vzpomínek na lékařské předky doplňují archivní fotografie z popisovaných časů.

Knižní profil folkrockové skupiny Marsyas hudebního publicisty Vojtěcha Lindaura vznikl jako pestrá koláž faktografických údajů a osobních vzpomínek autora na setkávání s touto skupinou i jejími jednotlivými protagonisty. Kniha mapuje základní sestavy kapely i natočená alba, sleduje osudy Petra Kalandry a Zuzany Michnové v komunistickém Československu i Oskara Petra za „velkou louží“, dává prostor i vzpomínkám přátel, fanoušků a spoluhráčů. Nechybí dobová dokumentace, fotografie, kompletní diskografie, zásadní články o skupině; mozaiku doplňují i postřehy Vladimíra Merty, Jiřího Černého, Jana Hrubého, Michala Juppa Konečného, Daniela Fikejze a dalších kolegů.

Brněnský lékař Jan Šmarda v knize Vzpomínky na Ivana Blatného poprvé popisuje dosud málo známé okolnosti ze života svého bratrance, významného českého básníka Ivana Blatného (21. prosince 1919 - 5. srpna 1990): od dětství v kulturní, dobře situované brněnské rodině, přes Blatného první básnické pokusy se dostává ke zlomovému okamžiku, kdy Blatný, výrazný člen Skupiny 42 a autor několika klíčových knih poezie, využije po únoru 1948 své cesty s delegací českých spisovatelů do Anglie a 30. března se v Londýně rozhodne pro život v exilu. Poté, co v Čechách proběhne jeho ostudné skandalizování, na kterém se výrazně podílejí i přátelé a ochránci jemu nejbližší, Josef Kainar, Vítězslav Nezval a mnozí další, se nad ním v jeho vlasti rozhostí mlčení. O tom, jak byl přijat cizinou a zda pokračuje ve své tvorbě, nebylo téměř dvacet let nic známo ani jeho rodině, a zrovna tak se nevědělo o jeho duševní chorobě. Janu Šmardovi se teprve v roce 1969 podařilo vyhledat Blatného v Ipswichi, kde básník po předchozích pobytech v několikerých psychiatrických léčebnách získal na delší dobu existenční zázemí a pocit bezpečí; vzhledem ke svému psychickému stavu zůstával však ponořen do samoty a odkázán na péči okolí. Návštěva blízkého člověka, připomínka domova a milovaného Brna prolomila básníkovu životní pasivitu a navyklou obrannou nehybnost: Blatný znovu našel motivaci, začal soustavně psát - a psaní se oddával s až manickou posedlostí. Současně sporadicky udržoval písemný vztah s rodinou Jana Šmardy; různými cestami, zajištěnými bratrancem a zdravotnickou pracovnicí Frances Meachamovou, která vstoupila do jeho života v roce 1977, posílal do Brna dopisy i básně a navázal též kontakty s Josefem Škvoreckým, Jiřím Kolářem a řadou dalších svých literárních příznivců žijících v cizině. Dvě sbírky básní vzniklé v exilu jsou výsledkem jednak Blatným urputně hájeného prostoru pro „pracovní proces“, tedy psaní (ipswichským ústavem bylo schváleno namísto obvyklé terapie manuální prací), jednak dílem obětavosti a organizačních schopností Frances Meachamové: v roce 1979 vycházejí v Torontu v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v ediční přípravě Antonína Brouska Stará bydliště a o pět let později Pomocná škola Bixley. Jan Šmarda, detailně zachycující, jak obě sbírky vznikaly, se opírá o obšírné dopisy Frances Meachamové, Josefa Škvoreckého a dalších, především ale o svá vlastní setkání s Blatným: v časovém oblouku let 1919-1990 tak vkládá do historie cenné osobní svědectví o tom, že život za zdí nezničil sílu básníkova slova.