E-knihy - Odborná a náučná literatúra - ostatné strana 17 z 17

Nenápadný, ale důležitý. Tak by se dal stručně charakterizovat rok 1958. Žádná mimořádně převratná událost naši zemi nepostihla, ale ti, kteří jej pamatují, o něm mluví jako o prvním roce, kdy začal být ve společnosti cítit aspoň mírný závan svobody. Ti, kteří se v tomto roce narodili, vkročili do světa, který se sice pomalu, ale přeci jen zlepšoval. Trvalo to do jejich desátých narozenin. Jaký tedy byl rok, ve kterém Československo slavilo velký úspěch na výstavě Expo 58 v Bruselu? Svět se po válce vzpamatoval z nejhoršího a lidé začínají zase naplno žít. I v Československu doznívají nejhorší excesy ranných padesátých let. Domovní důvěrníci, fronty před obchody a budovatelská hesla kam se podíváš jsou sice stále běžnou realitou, ale kultura už se nadechuje k obrovskému rozmachu, který se naplno rozvine v následujících několika letech. Lidé začínají pošilhávat po luxusu – móda a kosmetika přestávají být tabu a Pražanky si dokonce mohou nechat ušít prádlo na míru. Prodej fotografií spoře oděné Giny Lollobrigidy či Marilyn Monroe sice uvědomělý čtenář Večerní Prahy včas nahlásí, ale jinak bdělost a ostražitost polevují. Zavzpomínejme tedy na rok, kdy Mao v Číně zahajuje politiku Velkého skoku, Fidelovi spolubojovníci unášejí mistra světa F1 a v USA přichází do prodeje obruč hula-hop. V Československu začíná televize vysílat každý den, na brněnském výstavišti vyrůstá Pavilon Z a hospodyňky si konečně mohou usnadnit život pomocí oddělovače bílků. A na závěr pak pro ty, kdo se v roce 1958 narodili, přinášíme několik vzpomínek na dobu, kdy jim bylo krásných osmnáct let. Takže připomeňme si spolu „kristusky“, „muchy“ i „pohřebné“….

Autobiografie slavné filmové Saxany Kdo v šedesátých letech sledoval slavnou rozhlasovou Houpačku, díky níž měli posluchači jednu z mála možností se seznámit se světovými hity a s tím nejlepším z domácí tvorby vůbec, ví, co znamenalo být vysílán v tomto prestižním pořadu. A právě v něm zazněla něžná Ovečka mladé Petry Černocké, skladba, která si získala posluchače svou milou svěží melodií a začínající interpretce, autorce textu i hudby, otevřela cestu k úspěchu. V doplněném a aktualizovaném vydání autobiografie Petry Černocké sledujeme zpěvačku od jejího dětství přes studentská léta strávená na konzervatoři, působení ve skupině Kardinálové, v divadle Semafor a dále jako slavnou Saxanu a oblíbenou zpěvačku, jejíž nejedna písnička se stala hitem. Vedle profesních příběhů nás nechává zpěvačka nahlédnout i do svého soukromí.

S "detektivem z oddělení leteckých havárií" po stopách největších leteckých katastrof.  Fascinující zkoumání toho, jak lidé i technika mohou selhat a tato kritická selhání vedou k leteckým katastrofám. Tato kniha vás provede vyšetřováním těch největších i nejpodivnějších nehod, od dob Amélie Earhartové až po záhadné zmizení malajsijského boeingu letu MH 370. Pochopíte, jak je důležité zjistit nejen proč a jak se katastrofa odehrála, ale rovněž jaká opatření z ní vyvodit, aby v budoucnu ke stejnému problému nedošlo.

Kniha popisuje téměř neuvěřitelnou historii čtyřicítky židovských intelektuálů z vilenského ghetta, kteří zachránili tisíce vzácných židovských knih a rukopisů před nacisty a pak i před sovětskou mocí. Tito lidé byli členy tzv. „papírové brigády“, kterou nacisté sestavili z židovských vězňů a uložili jí, aby třídila uloupené knihy, ty nejcennější posílala do Ústavu pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu nad Mohanem a ostatní posílala ke zničení do papíren. Členové „papírové brigády“ však řadu těch vůbec nejcennějších knih a archivních materiálů navzdory hrozbě okamžitého zastřelení propašovali zpět do ghetta a ukryli je v podzemních úkrytech. Po osvobození Vilna se ti nemnozí z nich, kteří přežili válku, do Vilna vrátili, ukryté poklady vykopali a založili Židovské muzeum. Brzy však byli konfrontováni s antisemitismem sovětského režimu reprezentovaného ve Vilniusu Michailem Suslovem, pozdějším ultrakonzervativním členem kremelského politbyra. Ke svému zděšení se stali svědky nového ničení židovských památek a knih, jež si s tím německým v ničem nezadalo, a zjistili, že knihy zachráněné před Němci bude potřeba zachránit znovu. A tak začalo nové, neméně nebezpečné kolo pašování knih, tentokrát přes hranice Sovětského svazu, do Polska. Do Polska však knihy dorazily právě v době vzedmuté vlny antisemitského násilí a kieleckého pogromu, při němž bylo zavražděno 37 Židů, takže nezbývalo, než propašovat je ještě jednou, tentokrát do Francie a do USA.

18. září 1931 byla v Mnichově nalezena v kaluži krve mrtvá třiadvacetiletá Angela „Geli“ Raubalová. Oficiální závěr vyšetřování zněl – sebevražda. Na Štědrý den roku 1937 na Šumavě havarovalo nárazem do svahu Huťské hory dopravní letadlo společnosti Air France. Všichni na palubě zahynuli. Jak spolu souvisejí tyto dvě události? Mrtvá dívka byla neteř Adolfa Hitlera, o níž se šířily fámy, že byla něco více než jen jeho příbuzná. Letadlo – příčina havárie nebyla dodnes plně objasněna – mělo přepravovat kompromitující materiál na nacistického vůdce o jeho podílu na Angelině smrti.

Vědecko-technický pokrok v 19. století uvedl na scénu dva převratné vynálezy: železnici a telegraf, které způsobily komunikační revoluci nejen samy o sobě, ale i tím, že modernizovaly po staletí zavedenou instituci pošty. Svůj poměr k nim musela začít definovat rovněž c. (a) k. armáda. Kniha odkrývá logistické a komunikační pozadí vojenských konfliktů, do kterých se zapojila rakouská a rakousko-uherská armáda v letech 1848–1914, a současně zachycuje pronikání nových dopravně-komunikačních prostředků do úvah nejvyšších vojenských míst habsburské monarchie. Autor se pokouší rozbít tradiční pohled na období nejen slavných vítězství maršála Radeckého (1848–1849), nýbrž i humanitární katastrofy v severní Itálii (1859) a velké prohry polního zbrojmistra Benedeka (1866), jehož neúspěch potom slabě vynahrazovalo angažmá c. (a) k. armády na Balkáně či okázalost jejích pravidelných přehlídek a manévrů. Výklad končí v předvečer první světové války a největšího prostoru se v něm dostává využití železnice.

26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.

V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků. Zinkoví chlapci jsou třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“ Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.

Jak snadné a pohodlné je otočit se zády k minulosti. A jak je to také nestatečné! Dá-li se to takto říci, pak tato kniha, jejíž druhé vydání vám nabízíme, je pobouřenou autorskou vzpourou proti stavu, kdy se téma nacistických koncentračních táboru vytrácí z vědomí naší společnosti a je připomínáno vždy spíš jen jednostranně a nárazově. Proto se oba zkušení autoři literatury faktu, kteří se těmito otázkami již dlouho zabývají a mají k nim i osobní vztah (jejich otcové se stali oběťmi hitlerovců a Miloslav Moulis prožil jako politický vězen za ostnatými dráty téměř pět let), rozhodli zpracovat dílo, jež by přehlednou a čtivou formou nabídlo mnohostranný obraz toho, co nacistické koncentrační tábory v dané etapě nejen německých, ale téměř celoevropských dějin představovaly. K vyjádření zvolili formu střídání faktografických kapitol s dramatickým vylíčením výjimečných osudů a událostí. Název knihy vychází z nacistického záměru, aby ti, které uvěznili a hodlali zničit, přestali být lidmi - ale platí to rovněž v opačném směru: ti, kteří se podvolili k zformování, řízení a výkonu barbarské praxe v koncentračních táborech, sami přestali být běžnými lidskými bytostmi. I z těchto důvodů je o tom třeba psát - tím spíš, že nacistické tábory smrti nebyly ve 20. století bohužel jedinými, jimiž si lidstvo zatížilo svou historii.

Byly to výjimečné a výjimečně kruté případy. Když kriminalisté poprvé stáli na místech vražd, nad zuboženými těly obětí, připadal jim neznámý pachatel jako vzdálený přízrak. Jako monstrum s nepochopitelným myšlením a ještě zvrácenějším konáním… Jaká byla realita? Profesionální dráha policejního vyšetřovatele a šéfa pražské mordparty Jiřího Markoviče je lemována především sexuálními vraždami. Případ pětinásobného vraha Hojera či kauza tzv. spartakiádního škrtiče Straky vstoupily už na výrazně zkrvavělý piedestal historie české kriminalistiky. Markovič ale také řešil brutální vraždu v hodkovičském lese – která svého času inspirovala scénáristu Jaroslava Dietla, stejně jako pozměnila učebnicové kánony o předpokládaném pachatelově profilu. Dozvíme se také nelítostnou pravdu o dvojnásobné vraždě v Prokopském údolí. O vraždě v restauraci U dvou koček, jež vyústila v soudní maratón. O psychopatu Vocáskovi, prvním doživotním odsouzenci, který se dnes snaží prodrat na svobodu. Navštívíme místa činu, pitevny, psychiatrická zařízení… Zasvěceným průvodcem nám bude Lovec přízraků.

V listopadu 1975 podepsali zástupci šesti jihoamerických zemí přísně tajnou dohodu, kterou posvětili již probíhající spolupráci a vzájemnou pomoc tajných služeb, armád a policie při potírání levicového nebezpečí. O tři roky později se počet signatářů rozrostl na osm. Únosy, mučení, vraždy, atentáty, vojenské operace proti guerille. To byly znaky "špinavé války", která se v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století rozpoutala v Jižní a posléze i Střední Americe. Kondor nemilosrdně zasekl drápy. Kniha přibližuje čtenářům průběh operace v jednotlivých zemích, skrytou úlohu USA, nejděsivější případy státního teroru i tragické dopady do současnosti. Nemá sloužit jako obhajoba marxistických partyzánů ani jako důkaz zlotřilosti imperialismu a šikany chudých zemí Spojenými státy americkými. Zmíněné události však představují další nešťastnou epizodu dějin dvacátého století a musí být vzpomenuty, už jen pro ony desetitisíce zmařených lidských životů. Operace Kondor je v Čechách téma exotické a dosud málo známé, o to zajímavější poznatky však může četba knihy přinést.

Až do začátku 1. světové války aeroplány vzlétaly především při sportovních leteckých soutěžích. Ale již v prvních měsících války si představitelé armády uvědomili jejich význam a začali velké stroje postupně využívat k bombardování území protivníka. Nejslavnějším německým pilotem byl nesporně Manfred von Richthofen, nazývaný Rudý baron. S osmdesáti sestřelenými stroji je prvním v pořadí leteckých es. V knize se setkáme také se spojeneckými piloty, kteří bojovali na západní frontě proti Německu (jako např. G. Guynemer či E. Mannock), a připomene i české letce, kteří proti sobě stáli na opačných stranách fronty (např. R. Holeka, J. Kostrba, J. Hofman). Podíváme se rovněž na italskou frontu a méně známou východní frontu, do ruských leteckých továren, kde vynikající konstruktér Igor Sikorskij navrhl mohutný stroj Ilja Muromec.

Co se vlastně odehrálo na ostrově Damanskij uprostřed řeky Ussuri? Proč se tento kousek země o rozloze menší než čtvereční kilometr stal předmětem lítých bojů, které hrozily přerůst ve velkou válku dvou jaderných mocností? Je pravdou, že sovětští vojáci použili proti čínským tajnou zbraň, která doslova vypařila – podle některých odhadů – až na 6000 čínských bojovníků i s jejich technikou, děly, minomety a skladišti zbraní? A proč se vůbec sváděly bitvy o tak malý kousek země, když sovětsko-čínské hranice měřily tehdy téměř 6400 kilometrů a Číňané uplatňovali nárok na více než milion čtverečních kilometrů sovětského Dálného Východu? V novém svazku znovuobnovené Edice Magnetka autor nejen rekonstruuje tehdejší události, ale na základě dokumentů odtajněných v souvislosti se 40. výročím tohoto konfliktu podrobně popisuje, o jakou zbraň se jednalo. V té době byla skutečně tajná a poprvé byla použita právě na řece Ussuri. 13. svazek znovuobnovené Edice Magnetka.

Proč v současné době narůstá zájem o paměť, vzpomínky a vyprávění očitých svědků historických událostí? Lidé se vydávají na místa paměti, pátrají ve velkém po osudech svých předků. Čím je nárůst obliby fenoménu historické paměti způsoben? Autor v knize „Promluvili o zlu“ předkládá zamyšlení nad vzájemným vztahem dějin a paměti. Práce však není jen teoretickou úvahou, ale také nevšední interpretací vzpomínek přeživších holocaustu. Stranou autorovy pozornosti nezůstává ani nabídka didaktické aplikace představovaného tématu. Jak se u těch, kteří se štěstím unikli hrůzám nacistické genocidy, vyvíjelo zacházení s vlastními zážitky? Vyprávěli svědci hrůz svým blízkým o tom, co prožili? Nedali snad raději přednost mlčení nebo úmyslnému zapomnění? Historik a didaktik dějepisu Milan Hes označuje zkoumané roviny vzpomínek přeživších pojmem „metahistorie holocaustu“. Zážitek holocaustu pro přeživší neskončil spolu s osvobozením v roce 1945. V jejich paměti zůstal přítomen dále, stal se metahistorií, jež byla mnohdy stejně nesnesitelnou jako minulost sama. Text publikace vychází z autorovy disertace, kterou úspěšně obhájil v červnu 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. K vydání ji například doporučil přední slovenský odborník na dějiny holocaustu - PhDr. Ivan Kamenec, CSc.

Nemám jiné nepřátele než ty, kteří jsou nepřáteli státu, prohlásil kardinál Richelieu na smrtelné posteli… Dumasovi hrdinové s ním v královských službách bojovali na život a smrt, kardinál je tu doslova ztělesním mocného zloducha, ale přesto od něho d´Artagnan nakonec obdrží dekret poručíka královských mušketýrů. Málokterý státník před ním byl tak napadán a hanoben jako on. Kdo tehdy vlastně byl stát, král či kardinál? Koho a co představoval kardinál ve své době? Politickou moc, zdroj inteligence, či neukojenou ctižádostivost bez skrupulí a morálky? Kardinálova postava vzrušovala už jeho současníky a dodnes přitahuje historiky i spisovatele. Jaké byly jeho názory na politiku, vysokou šlechtu, prostý lid, souboje, ženy, špionáž, umění, vědu a lidi v jeho okolí? Jaká byla skutečnost a jaká je mnohdy literární fikce? Historie versus literatura, smyšlenky proti faktům, antipatie vedle sympatií, to vše představuje příběh kardinála de Richelieu.

Tisova vláda Slovenské republiky předala 60 tisíc svých židovských občanů k likvidaci do vyhlazovacích táborů. Na Slovensku přesto zůstalo přibližně 20 tisíc Židů, kteří v nerovnoprávném postavení a s viditelným cejchem ponížení očekávali, co se s nimi stane. Budou i oni posláni v dobytčích vagónech do děsuplného neznáma? Mnozí se ocitli nejen v pozici štvané zvěře, ale vstupem do úkrytu se rovněž dostali do přímé závislosti na těch, kteří jim dočasný nový „domov“ poskytli. Děj knihy, která se svou strukturou nachází na pomezí historické beletrie a literatury faktu, představuje doposud poněkud opomíjenou stránku holocaustu. Je nevšedním historickým zamyšlením o časech 2. světové války na území bývalého Československa a zároveň představením příběhů vzpomínajících pamětníků, kteří se o prožitých skutečnostech rozhodli veřejně hovořit až v době relativně nedávné. Dny strachu nejsou jen dílem o štěstí v neštěstí, které postihlo řadu rodin v éře Slovenského státu, ale také textem, který nás může vést k zamyšlení nad schopnostmi jednotlivce a společnosti seznamovat se a vyrovnávat se s historickou pamětí. Dokázali bychom i dnes pomoci ostrakizovaným bytostem? Byli bychom schopni psancům nabídnout bezpečné útočiště? Kolik z nás by v této situaci riskovalo vlastní život? Nehrál by svou klíčovou roli pro naplnění pomoci bezbranným lidem pouhý profit? Neselhali by nakonec někteří „zachránci“ pod vlivem zvyšujícího se tlaku? Dny strachu spatřují světlo světa v době, kdy poslední příslušníci z generace přímých svědků nacistické genocidy navždy odcházejí…

Píše se říjen 1946. Bolestné válečné dozvuky se mísí s radostnou přítomností, ale i s temnými tóny naznačujícími budoucnost. Nepřítel je najednou nejasný. A když už je rozeznán, jeho kroky jsou naprosto nevypočitatelné. Na jedné straně stojí Kilián Nowotný, slavný pašerák, Král Šumavy. Na druhé štábní kapitán Ladislav Kilián, velitel trofejního oddílu ministerstva vnitra. Oba ví o cenném paši, který odsunutí Němci schovali v domě pod vimperským zámkem. A mezi nimi se strážmistr Jan Firman, syn slavného fi nance, marně snaží odhalit, co se skrývá ve městě, z něhož všechny cennosti odvezly americké jednotky. Vimperský rodák Martin Sichinger potvrzuje i v tomto románu, že jeho trumfem je láska k místu, které zná. Duchové Šumavy jsou rekviem za dobou, kdy přes hranice chodili pašeráci a na hutích pracovali sklářští mistři. Zároveň jsou dramatickým příběhem, který ukazuje, jak obtížné bylo poválečné osídlení převážně německého pohraničí.