Najnovšie - Sociológia, etnológia strana 34 z 53

Monografie připomene sté výročí pražských anglických studií, která byla oficiálně ustavena v roce 1912 jmenováním Viléma Mathesiuse, zakladatele Pražského lingvistického kroužku a prvního profesora anglického jazyka a literatury na Univerzitě Karlově. Kromě přehodnocení práce hlavních představitelů (Mathesius, Vančura a další) a posuzování vývoje na literaturu orientovaných pražských studií angličtiny a s ohledem na pražský strukturalismus, se kniha zaměří na metodologické problémy oboru v souvislosti s transformací humanistické a stejně tak moderní filologie, hledání souvislostí mezi dvěma historicky odlišnými interdisciplinárními projekty: humanistickou filologií a strukturalistickou sémiologií. Spolu s Paulem de Man, lze tento odkaz identifikovat jako problém rétoriky - jeho těžko postřehnutelné postavení mezi gramatikou a logikou, strukturou a významem a performativitou a hodnotou jazyka. Přehodnocení tohoto problému se zdá mít zásadní význam pro pochopení dynamiky současné transformace filologie a strukturalistické metodologie, jež jsou diskutovány v závěrečné části. Další zásadní metodologický problém je metodologie literární historie. Ačkoli se představitelům pražských anglických studií podařilo překonat ztuhlost synchronních postupů, jejich zpracování dynamických struktur je stále značně poplatný tradičním pojetí funkce a hodnoty. Kniha je rozdělena do dvou částí: první se pokouší přehodnotit význam odkazu Mathesiuse (v literární teorii, historii a teorii překladu) a jeho následovníků (především Zdeňka Vančury a Jaroslava Hornáta), druhá zkoumá různé souvislosti a důsledky pražského strukturalismu, od politických aspektů ruských formalistických teorií, přes estetiku groteskní strukturalistické psychoanalýzy a nedávné textové genetiky.

S odstupem dvou desetiletí od rozpadu Sovětského svazu přichází na knižní trh původní česká monografie přibližující významnou, leč doposud málo probádanou kapitolu dějin mezinárodních vztahů. Práce z pera experta na politický a bezpečnostní vývoj zemí bývalého Sovětského svazu rekonstruuje nejdůležitější momenty jaderného odzbrojení tří postsovětských republik. Brilantně, strhujícím způsobem napsaná, fundovaná studie poodhaluje pozadí rozhodovacího procesu na straně nezávislé Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu ve vztahu k jaderným zbraním, které zdědily. Podává odpověď na otázku, jaké motivy a faktory stály za rozhodnutím těchto tří nově nezávislých států zavrhnout ohromný arzenál jaderných zbraní a nastoupit cestu úplného jaderného odzbrojení.

Profesor PhDr. Petr Sgall, DrSc., je široce uznávanou vědeckou osobností v oboru obecné, teoretické i komputační lingvistiky a bohemistiky, často se u nás i v zahraničí objevuje odkaz na „Sgallovu školu“. Velmi málo se však ví o běhu jeho života. Sám se jeví jako velmi uzavřený a do vědy zahleděný člověk. Proto v tomto svazku předkládáme jiný pohled na jeho osobnost, a to ústy Sgalla samotného. Vzpomínky na téměř idylické dětství těsně spojené s intelektuálním působením jeho vzdělaného otce byly vystřídány traumatizujícími zážitky z druhé světové války. Předkládaný útlý svazek jeho pamětí je výjimečným dokladem, jak sám říká v úvodu, že prožil doby různé i doby hrůzné, i upřímnou výpovědí o tom, jak se s těmito rozmanitými periodami svého života – jako jejich oběť i jako jejich subjekt – vyrovnával a vyrovnává. Tato výpověď jistě najde své čtenáře nejen mezi těmi, kdo Petra Sgalla znají osobně, ale i mezi dalšími zájemci o historii od 30. let minulého století nebo o osobní pozadí lingvistického vývoje jeho předního představitele. Vedle Rozhovoru, který s Petrem Sgallem vedla Marie Jirásková v letech 2009–13 a který doprovází řada dokumentů a fotografií, jsou do tohoto svazku vloženy ještě dvě již dříve otištěné stati doplňující obraz osobního prožívání o další aspekty sepětí životních osudů a vědeckých názorů, jak je popsal v Ohlédnutí pražského lingvisty za dvacátým stoletím a také v rozhovoru s Evou Lehečkovou a Janem Chromým. Dokladem toho, že Petr Sgall není jen suchým vědcem, ale že umí spojit vědecké bádání s vtipným nadhledem, je další přiložená stať Lingvistika a zákon schválnosti.

V současné době je šivejština jedinou ústní variantou mandžuštiny, která se ve skutečnosti užívá. S 20 000 až 30 000 mluvčích je také nejrozšířenějším mluveným tunguzským jazykem. Národ Šive, který žije na severozápadní hranici dnešního Sin-ťiangu, ujgurské autonomní provincie Číny, je tvořen potomky posádky mužů mandžuské armády z 18. století, kteří sem byli posláni poté, co byla oblast obsazena Mandžuy, kteří měli za úkol střežit nově zřízenou hranici mezi Mandžuskou říší a Ruskem. Jakožto vojáci cizí armády zůstali izolováni od domorodého tureckého a mongolského národa, což vyústilo v až zázračné zachování jazyka. V roce 1990, kdy ústní varianty mandžuštiny v historickém Mandžusku zanikly, nebo jsou nyní na pokraji vyhynutí, šivejština stále přežívá jako mluvený jazyk všech generací národa Šive v autonomním kraji Chapchal Sibe a jako jazyk střední a starší generace prakticky ve všech ostatních šivejských osadách Sin-ťiangu. Nyní, přestože je šivejsko-čínský bilingvismus velmi rozšířen, počet šivejsky mluvících, včetně mladých lidí, je stále ještě značně vysoký. Předkládaný popis gramatického fungování dvou hlavních slovních druhů – skloňování podstatných jmen a časování sloves – je dokumentován na příkladech a vzorových textech a poskytuje základní obecné informace o šivejštině a jejích mluvčích. Záměrem této práce je nabídnout čtenáři komplexnější obraz šivejštiny tak, jak je používána v současné době na svém historickém a kulturním území.

Práce se zabývá problematikou kulturní identity etnických skupin v moderní společnosti Mexika, zkoumá její povahu a podstatu a hledá možnosti jejího uchování. Ústřední otázkou práce je, jakým způsobem mohou indiánské skupiny rozvíjet svou kulturu v moderní mexické společnosti, a tím si zachovat vlastní svébytnost a identitu. Hlavním nástrojem je případová studie nahuaských komunit obývajících území Severovýchodního pohoří mexického státu Puebla a vlivu organizace Unión de Cooperativas Tosepan Titataniske, která v této oblasti působí a usiluje o zlepšení životní úrovně a posílení kulturní identity tamních vesničanů.

Tato kniha je jedním z prvních ucelenějších obrazů aktuální podoby českého základního vzdělávání krátce po spuštění reformy. Vychází z rozsáhlého empirického šetření formou smíšených případových studií pěti základních škol. Poskytuje plastický obraz každé z těchto typově odlišných škol včetně výpovědí žáků, učitelů a dalších aktérů školního života i pohledů na dění ve třídách. V tematických kapitolách ukazuje, jak se v závislosti na jedinečném kontextu různé školy vypořádávají s hlavními výzvami současného školství. Kromě věcného sdělení představuje práce i závažný přínos metodologický.

Kniha se zabývá českou náboženskou scénou v posledních dvou desetiletí tak, jak ji zachycují akademické kvantitativní výzkumy náboženství a další statistiky. První kapitola krátce shrnuje současné sociologické přístupy k tématu náboženství a probírá problémy sekularizace a desekularizace. Druhá kapitola se zabývá otázkou, zda a jak lze náboženství měřit, jaká jsou omezení a výhody kvantitativního přístupu, a krátce představuje použitá šetření. Další kapitoly se pak věnují konkrétním analýzám náboženské scény. Empirická část začíná rozborem posunů v náboženském vyznání, návštěvnosti bohoslužeb, postojům k církvím a sympatiím k náboženským systémům. Poté přechází k otázce obsahů náboženské víry a jejich popularity v české společnosti. Dále jsou rozebírány rozdíly v religiózním chování i postojích a obsazích víry podle základních sociodemografických charakteristik – věku, pohlaví, vzdělání a socioekonomického postavení.

Kniha se zabývá stěžejními metodologickými problémy sociálních věd. Úvodem vytyčuje základní problém, jímž je otázka tzv. souměřitelnosti a nesouměřitelnosti sociálních věd s přírodními vědami. Je výpověď sociálních věd explanací podobnou v přírodních vědách, nebo je odhalením smyslu a porozuměním sociálním jevům na bázi objasnění systémů pravidel? Je sociální poznání svou povahou kauzálním vysvětlením, či interpretací? Hledání odpovědí na tyto otázky je propojeno s problémem oddalování podstaty poznávání v sociálních vědách, možnými způsoby výstavby vědeckých teorií a definováním pojmů, explanací a narací v sociálních vědách. Poznávání sociální reality je možné jak prostředky explanace, tak i formou narace. Výsledkem poznání jsou dva různé vědecké obrazy světa, které se liší jak metodologickými východisky, tak i rozdílným přístupem k výzkumnému předmětu a normativností či nenormativností vědeckého diskursu. Explanace se opírá o ideu "nomologického zákona", jak ji známe z nenormativní metodologie sociálních věd. Nově je rozpracována problematika narace, která je představena jako retrográdní analýza. Přestože se explanace a narace vzájemně liší, lze je ve vědeckém zkoumání sociální reality brát jako dva vzájemně doplnitelné přístupy vědeckého poznávání společnosti.

Kniha s názvem Contemporary Funeral Rituals of Sa'dan Toraja; From Aluk Todolo to "New" Religions pojednává o etniku Toradžů, jež obývá provincie Tana Toraja a Toraja Utara v jižní části indonéského ostrova Sulawesi. Práce se zabývá jejich kulturou a soustředí se na nejvýznamnější soudobý toradžský rituál – pohřeb. Její jádro je rozděleno do dvou kapitol – první z nich představuje etnikum Toradžů a důležité aspekty jejich kultury, druhá kapitola je založena především na výsledcích terénního výzkumu autorky. Zabývá se tím, co se stane s duší zesnulého člověka podle náboženství Aluk Todolo, jak musí pozůstalí naložit s jeho tělem a do jaké míry společenský původ ovlivňuje ještě i v současnosti typ a délku funerálního rituálu. Cílem této knihy je nastínit podobu funerálního rituálu v jeho původní formě a zachytit zásadní sociální a náboženské změny, ke kterým dochází v toradžské společnosti od počátku 20. století, kdy na jejich území vstoupili první nizozemští misionáři. Autorka knihy se snažila zjistit, do jaké míry jsou soudobé toradžské rituály synkretickým útvarem – snoubí se v nich totiž autochtonní víra Aluk Todolo a zvykové právo adat s nově přijatými náboženstvími. Práce tedy poukazuje na to, jak nově přijatá náboženství ovlivnila podobu rituálů, soustředí se zejména na jejich formální a principiální významové posuny.

Monografie zahrnuje dva dílčí pedagogické výzkumy zaměřené na komparaci názorů a postojů u vybraných skupin české populace, kdy se respondenti vyjadřují k otázkám denního režimu, životosprávy, psychosociálním funkcím pohybových aktivit a sportu. První výzkumné šetření je věnováno srovnání názorů a postojů české dospělé populace ke zmíněným tématům v roce 2000 a 2010. Prezentované výsledky ukazují na některé znepokojivé informace o trendech dospělé populace u nás, zejména zvýšení denního stresu a požívání alkoholu. Druhé výzkumné šetření se zaměřuje na důležitou populační skupinu českých pedagogů základních a středních škol a komparaci jejich názorů a postojů k životosprávě a funkci pohybových aktivit a sportu. Vztah učitelů k pohybovým aktivitám a sportu je velice pozitivní a společensky přínosný.

Jako předmět zkoumání zvolil autor knihy česky psané časopisy pro děti. Jedná se o dosud málo zmapovanou oblast historie českých médií, zahrnující desítky titulů, z nichž některé formovaly celé generace, a jiné jsou dnes již téměř zapomenuty. Titul tvoří dvě samostatné části: První z nich je zevrubná studie, která se zabývá dětskými periodiky vycházejícími od poloviny 19. století do roku 1989. Rozbor vývojových etap vydávání časopisů pro děti vypovídá o proměnách jejich podoby a svébytné a bohaté tradici, kterou se tvůrcům podařilo postupně ustavit. Druhou část tvoří přehledný slovník dětských časopisů, jehož hesla představují jednotlivé tituly v obsáhlých medailonech s obrazovými ukázkami a základními údaji o názvech, době vydávání, redaktorech, přispěvatelích i ilustrátorech a v neposlední řadě také o příslušné sekundární literatuře. Informace, které čtenář může z obou částí získat, vytvářejí pestrou mozaiku, jež názorně ukazuje, že od samých počátků, a zejména od 30. let 20. století byla úroveň a kvalita dětských časopisů u nás velmi vysoká a srovnatelná s tradicí ve světě.

Geriatrická problematika v pastorální péči se zabývá současnou aktuální tematikou stárnoucí populace z hlediska psychických, zdravotně-sociálních a spirituálně-existenciálních proměn. Poukazuje na postulát křesťanských hodnot ve veškeré péči o seniory a zároveň chce doplnit praktickou teologii o specifickou analýzu nejdůležitějších aspektů stárnutí. Filozoficko-teologicky a gerontologicky reflektuje hodnotovou orientaci seniorů včetně fenoménů důstojnosti, kvality života a mezigenerační lásky. Charakterizuje projevy stáří, zdůvodňuje předpoklady veškeré neterapeutické péče a základní východiska útěchy nemocným. Primárním motivem textu je gerontologická průprava pro duchovní. Sekundárním záměrem je humanizace pomáhajících profesí, ve kterých dosud schází základní filozoficko-teologické povědomí.

Monografie Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot je rozsáhlou studií institucionální ekonomie a křesťanské sociální etiky, která nabízí komplexní pohled na instituci rodiny ve společnosti. Popisuje ekonomii rodiny v její dlouhodobé dezintegraci, kdy byly postupně všechny funkce rodiny předávány trhu. Komparace jednotlivých modelů začíná u námi opuštěného modelu rodiny v reálném socialismu a pokračuje zkoumáním rodinné politiky Anglie, Spojených států amerických, Skandinávie, Německa, Francie a dalších evropských zemí. Ze srovnání a hodnocení dosažených výsledků rodinných politik vychází jako relativně nejuspokojivější model francouzský, nicméně i zde – jako všude v euroatlantickém okruhu – vyvstává potřeba řešit selhávání systémů, jež mají poskytovat zabezpečení na stáří. Studie dokládá, že samotná substituce dětí kapitálovými investicemi do penzijních fondů bez demografické rovnováhy nepředstavuje žádné řešení. Krizové vyústění hlavního proudu v ekonomii rodiny vede autora k otázkám filozofie poznání a bioetiky předávání života.

Publikace přináší nový pohled na problematiku volebního práva cizinců ve volbách do zastupitelstev obcí v České republice. Shrnuje výsledky výzkumu zaměřeného na participaci cizinců ve volbách do zastupitelstev obcí, postoje a zkušenosti cizinců, ale i zástupců městských úřadů a státních institucí. Hlavním cílem šetření bylo zhodnotit, jak cizinci fakticky využívají své volební právo ve volbách do zastupitelstev obcí. Nalézt odpovědi především na otázky týkající se postoje cizinců k možnosti vykonávat volební právo, jejich informovanosti o volebním právu i důvodů, které mohou cizince odradit od aktivní účasti ve volbách. Názory a postřehy cizinců jsou konfrontovány s názory starostů a pracovníků městských úřadů i příslušných státních institucí. Zvláštní pozornost je věnována i komparaci přístupu všech členských států Evropské unie k možnosti výkonu volebního práva cizinců ve volbách do zastupitelstev obcí.

Kniha Rétorika v evropské kultuře i ve světě vymezuje postavení rétoriky v systému kultury a vzdělanosti od starověku po dnešek. Zkoumá pokles jejího významu v období racionalismu a osvícenství, uvádí příčiny, v jejichž důsledku byly rétorice (redukované na soustavu řečnických triků) přisuzovány negativní konotace, a vysvětluje, proč si rétorika ve 20. století dokázala své pozice znovu vydobýt. Dokládá, že prestiž rétoriky prudce klesá, když je redukována na recept k rafinovanému klamání publika, a naopak stoupá, když se chápe jako vědecká disciplína, která se vydává napříč humanitními obory – filozofií, logikou, sémiotikou, literární vědou, lingvistikou, naukou o médiích apod. V tomto pojetí rétorika usiluje o všestranné poznávání a kultivování řečového projevu, mluveného i psaného, a to nejen jeho produkce, ale i recepce a interpretace. V takové renesanci zájmu se rétorika jeví ne jako pouhý návod k řečové dovednosti, ale jako komplexní teoretický obor zkoumající chování člověka ve společenské komunikaci. Kapitoly 1–9 charakterizují vývoj rétoriky od jejích řeckých, helénistických a římských počátků k rétorice v kontextu křesťanské kultury středověku, dále k období humanismu, osvícenství, baroka; závěrečné kapitoly se pak věnují rétorice v 18., 19, a 20. století. Přitom se uplatňuje zřetel geografický, zahrnující dějiny rétoriky ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu, Anglii, Skotsku, Polsku, v Rusku, v Čechách, na Moravě a na Slovensku, od 19. století pak i ve Spojených státech. Poslední, 10. kapitola předkládá odpověď na otázku, zdali se odpovídající systémy rétorických poznatků utvářely i za hranicemi středomořské antiky. Na vybraných příkladech teoretických prací o „umění řeči“ pocházejících z území Indie, Blízkého východu, Číny, Koreje a Japonska se ukazuje, že každé jazykové společenství si vytváří svou vlastní představu, teorii a praxi přesvědčivého a sugestivního řečového vystupování. Mnohdy se takové poznatky spíš než na návody k stylizaci a přednesu mluvených projevů soustřeďují na analýzu písemných památek, v nichž lze nalézt jak specifické kategoriální prostředky dané kultury (tak je tomu např. u komentářů k staroindickým védským textům), tak tropy a figury charakteristické pro rétoriku řeckou a římskou, např. u hebrejských a aramejských textů Starého zákona.

O čom táto kniha je, najlepšie vystihuje jej pôvodný podtitul z prvého poľského vydania: o atómovom zmŕtvychvstaní, teórii nemožnosti, filozofických úžitkoch ľudožrútstva, smútku v skúmavke, kybernetickej psychoanalýze, elektronickej metempsychóze, spätnej väzbe v evolúcii, kybernetickej eschatológii, temperamente elektronických sietí, prefíkanosti elektronických mozgov, večnom živote v zásuvke, výrobe géniov, epilepsii kapitalizmu, vládnúcich strojoch a inžinierstve spoločenských systémov. Ako vidno, o poučenie i zábavu tu nebude núdza.

Vo svojom kritikmi uznávanom medzinárodnom bestselleri, Sapiens, Yuval Noah Harari vysvetlil, ako sa ľudstvu podarilo ovládnuť planétu. V knihe Homo Deus skúma budúcnosť ľudstva a ponúka víziu zajtrajška, ktorá sa zdá byť nezrozumiteľná, ale časom sa stane neodvratná: ľudstvo stratí nielen svoju dominanciu, ale aj samotný zmysel. Za posledné storočie sa ľudstvu podarilo nemožné: premeniť nekontrolovateľné sily prírody - hladomor, epidémie a vojny - na zvládnuteľné výzvy. Dnes zomiera viac ľudí na prejedanie ako na hladomor, viac ľudí zomiera na starobu ako na infekčné choroby a samovraždu spácha viac ľudí, ako stihnú zabiť vojaci, teroristi a zločinci dohromady. Sme jediným druhom v dlhej histórii Zeme, ktorému sa samotnému podarilo zmeniť celú planétu, a už sme prestali očakávať, že by naše osudy mohla formovať nejaká vyššia sila. Čo nahradí hladomor, epidémie a vojny na prvých miestach ľudského snaženia? Aký osud si pripravíme a aké ciele budeme sledovať? Homo Deus skúma projekty, sny a nočné mory, ktoré budú formovať dvadsiate prvé storočie, od prekonania smrti po vytvorenie umelého života. Lenže pri dosahovaní týchto cieľov môže nakoniec väčšina ľudských bytostí stratiť svoj zmysel. Čo budeme robiť potom? A ako ochránime tento krehký svet pred svojimi vlastnými ničivými silami? Nemôžeme zastaviť chod histórie, ale môžeme ovplyvniť jej smerovanie. Predvídanie budúcnosti obvykle predpokladá, že zajtrajšok bude v podstate veľmi podobný dnešku - že budeme mať úžasné nové technológie, ale stále nás budú usmerňovať staré dobré humanistické hodnoty ako sloboda a rovnosť. Homo Deus tieto predpoklady rúca a naznačuje širokú škálu alternatívnych možností, s provokatívnymi argumentmi na každej strane. Napríklad:Hlavné produkty ekonomiky dvadsiateho prvého storočia nebudú textílie, autá ani zbrane, ale telá, mozgy a mysle.Priemyselná revolúcia vytvorila pracujúcu triedu, ďalšia veľká revolúcia vytvorí zbytočnú triedu.Spôsob, akým my ľudia zaobchádzame so zvieratami, nastavuje zrkadlo, ako budú vylepšení superľudia zaobchádzať s nami.Demokracia a voľný trh sa zrútia, keď nás Google a Facebook budú poznať lepšie ako my sami, a autorita sa presunie z jednotlivých ľudí na zosieťované algoritmy.Ľudia nebudú proti strojom bojovať - splynú s nimi. Smerujeme skôr k manželstvu ako vojne.Takto vyzerá nový svet a priepasť medzi tými, ktorí naskočia na palubu, a tými, ktorí sa neprispôsobia, bude väčšia ako priepasť medzi priemyselnými impériami a agrárnymi kmeňmi, dokonca väčšia aj ako medzi Homo sapiens a neandertálcami. Toto je ďalšia fáza evolúcie. Toto je Homo deus.

Kolektivní monografie pod edičním vedením Jiřího Janušky představuje na velké ploše a v širokém záběru některé oblasti a aspekty česko-maďarských univerzitních vztahů. Podává kompletní přehled dějin výuky maďarštiny a maďarské literatury na českých univerzitách a přináší jak komentovaný souhrn dosavadních poznatků, tak i nové informace o nejvýznamnějších osobnostech dějin české hungaristiky a jejich stopě v české vědě. Vše doplňují přetisky řady původních textů z oboru i několik historických dokumentů, vzpomínky pamětníků a dokumentační obrazová příloha. Kniha současně předkládá českému čtenáři i podrobný pohled na historii výuky bohemistiky na univerzitách v Maďarsku a věnuje se rovněž otázce historické přítomnosti maďarských (uherských) studentů na českých vysokých školách. Stranou pozornosti nezůstávají ani souvislosti česko-maďarských vztahů neuniverzitních.

Kniha Prolomení hradeb nezávislého sociologa Petra Hampla představuje milník v chápání příčin migrační krize a celkových kulturních, sociálních a ekonomických problémů, kterými západní civilizace prochází. To není jen názor autorových přátel, ale i řady intelektuálních kapacit. Kniha je psána tak, aby její čtení nebylo obtížnější než čtení běžného novinového komentáře. V každé kapitole čtenář najde odkazy na další literaturu, pokud by se chtěl některým tématem zabývat podrobněji. Poslední čtvrtina kniha je věnována scénářům dalšího vývoje a zejména konkrétním krokům, které mohou podnikat běžní občané, chtějí-li svou civilizaci účinně bránit.