Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 360 z 500

S odstupem dvou desetiletí od rozpadu Sovětského svazu přichází na knižní trh původní česká monografie přibližující významnou, leč doposud málo probádanou kapitolu dějin mezinárodních vztahů. Práce z pera experta na politický a bezpečnostní vývoj zemí bývalého Sovětského svazu rekonstruuje nejdůležitější momenty jaderného odzbrojení tří postsovětských republik. Brilantně, strhujícím způsobem napsaná, fundovaná studie poodhaluje pozadí rozhodovacího procesu na straně nezávislé Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu ve vztahu k jaderným zbraním, které zdědily. Podává odpověď na otázku, jaké motivy a faktory stály za rozhodnutím těchto tří nově nezávislých států zavrhnout ohromný arzenál jaderných zbraní a nastoupit cestu úplného jaderného odzbrojení.

Monografie přináší reflexi přijímání cizinců ve světle biblických textů, z nichž čerpá podněty pro eticky orientovaný přístup k problému migrace v dnešním světě. Po hermeneuticko-metodologických úvahách následuje zevrubné představení biblického étosu zacházení s cizinci, třetí část je věnována přehledu biblickoantropologických východisek, která stojí v pozadí tématu. Kniha chce být nejen zdrojem spolehlivých informací o poměru starozákonního a novozákonního lidu k cizincům a lidem na cestách, ale především pozváním k eticky zodpovědnému promýšlení otázky přijímání cizinců v současnosti.

Vysvětlujeme-li své politické názory, nakonec se vždy dobereme ke slovu nebo představě, za nimiž nezbývá než mlčet. Tyto „poslední věci“ zakládají náš veřejný prostor a kniha Jana Jüptnera v nich spatřuje civilní náboženství: české, evropské nebo západní. Autor mapuje civilně náboženské úvahy vedoucí od antiky až k systémové teorii 20. století (Varro, Vico, Rousseau, Bellah, Luhmann). Civilní náboženství vzniká z jeho pohledu tehdy, když si společnost promítá do své rozlehlé reality to, co pokládá za skutečně podstatné, aby si od ní nechala vyprávět o tom, jak začala, jak skončí a jaký má smysl. Kniha šetří krizový diskurz v USA po 11. září, v české kapitole pak bilancuje tzv. českou otázku a předkládá původní studie o kázáních J. S. Trojana a „pravdě a lásce“ v médiích.

Profesor PhDr. Petr Sgall, DrSc., je široce uznávanou vědeckou osobností v oboru obecné, teoretické i komputační lingvistiky a bohemistiky, často se u nás i v zahraničí objevuje odkaz na „Sgallovu školu“. Velmi málo se však ví o běhu jeho života. Sám se jeví jako velmi uzavřený a do vědy zahleděný člověk. Proto v tomto svazku předkládáme jiný pohled na jeho osobnost, a to ústy Sgalla samotného. Vzpomínky na téměř idylické dětství těsně spojené s intelektuálním působením jeho vzdělaného otce byly vystřídány traumatizujícími zážitky z druhé světové války. Předkládaný útlý svazek jeho pamětí je výjimečným dokladem, jak sám říká v úvodu, že prožil doby různé i doby hrůzné, i upřímnou výpovědí o tom, jak se s těmito rozmanitými periodami svého života – jako jejich oběť i jako jejich subjekt – vyrovnával a vyrovnává. Tato výpověď jistě najde své čtenáře nejen mezi těmi, kdo Petra Sgalla znají osobně, ale i mezi dalšími zájemci o historii od 30. let minulého století nebo o osobní pozadí lingvistického vývoje jeho předního představitele. Vedle Rozhovoru, který s Petrem Sgallem vedla Marie Jirásková v letech 2009–13 a který doprovází řada dokumentů a fotografií, jsou do tohoto svazku vloženy ještě dvě již dříve otištěné stati doplňující obraz osobního prožívání o další aspekty sepětí životních osudů a vědeckých názorů, jak je popsal v Ohlédnutí pražského lingvisty za dvacátým stoletím a také v rozhovoru s Evou Lehečkovou a Janem Chromým. Dokladem toho, že Petr Sgall není jen suchým vědcem, ale že umí spojit vědecké bádání s vtipným nadhledem, je další přiložená stať Lingvistika a zákon schválnosti.

Publikace seznamuje čtenáře s problematikou právnické portugalštiny a jejími specifiky. Vzhledem k tomu, že se výuka portugalštiny nejčastěji věnuje portugalštině standardní, případně hovorové, a jen okrajově se dotýká jazyka odborného, jedná se o práci velmi aktuální, protože reaguje na současnou potřebu, danou stále silnější integrací České republiky do Evropské unie.

V současné době je šivejština jedinou ústní variantou mandžuštiny, která se ve skutečnosti užívá. S 20 000 až 30 000 mluvčích je také nejrozšířenějším mluveným tunguzským jazykem. Národ Šive, který žije na severozápadní hranici dnešního Sin-ťiangu, ujgurské autonomní provincie Číny, je tvořen potomky posádky mužů mandžuské armády z 18. století, kteří sem byli posláni poté, co byla oblast obsazena Mandžuy, kteří měli za úkol střežit nově zřízenou hranici mezi Mandžuskou říší a Ruskem. Jakožto vojáci cizí armády zůstali izolováni od domorodého tureckého a mongolského národa, což vyústilo v až zázračné zachování jazyka. V roce 1990, kdy ústní varianty mandžuštiny v historickém Mandžusku zanikly, nebo jsou nyní na pokraji vyhynutí, šivejština stále přežívá jako mluvený jazyk všech generací národa Šive v autonomním kraji Chapchal Sibe a jako jazyk střední a starší generace prakticky ve všech ostatních šivejských osadách Sin-ťiangu. Nyní, přestože je šivejsko-čínský bilingvismus velmi rozšířen, počet šivejsky mluvících, včetně mladých lidí, je stále ještě značně vysoký. Předkládaný popis gramatického fungování dvou hlavních slovních druhů – skloňování podstatných jmen a časování sloves – je dokumentován na příkladech a vzorových textech a poskytuje základní obecné informace o šivejštině a jejích mluvčích. Záměrem této práce je nabídnout čtenáři komplexnější obraz šivejštiny tak, jak je používána v současné době na svém historickém a kulturním území.

Práce se zabývá problematikou kulturní identity etnických skupin v moderní společnosti Mexika, zkoumá její povahu a podstatu a hledá možnosti jejího uchování. Ústřední otázkou práce je, jakým způsobem mohou indiánské skupiny rozvíjet svou kulturu v moderní mexické společnosti, a tím si zachovat vlastní svébytnost a identitu. Hlavním nástrojem je případová studie nahuaských komunit obývajících území Severovýchodního pohoří mexického státu Puebla a vlivu organizace Unión de Cooperativas Tosepan Titataniske, která v této oblasti působí a usiluje o zlepšení životní úrovně a posílení kulturní identity tamních vesničanů.

Kniha se zabývá bezpečnostní politikou Evropské unie a podrobněji také jednoho z jejích členských států, České republiky. Hledá odpověď na otázku, jestli v Evropské unii dochází ke splývání vnitřní a vnější bezpečnosti a zejména ke stírání rozdílů mezi dvěma nejdůležitějšími bezpečnostními institucemi – policií a armádou. Zda splývá role policie a armády na úrovni Evropské unie, zda evropská integrace takový proces povzbuzuje, nebo mu spíše brání, a konečně zda dochází ke stírání rozdílů mezi policií a armádou na úrovni členského státu. Autor dochází na základě případových studií evropské a národní úrovně k závěru, že ačkoli je možné na papíře pozorovat celou řadu změn, v praxi je jejich dopad jen velmi omezený. Viditelné změny jsou způsobeny zejména důrazem na otázky vnitřní bezpečnosti, kdy se předcházení vnitřním hrozbám podřizují i aktivity doposud považované za součást vnější bezpečnosti. V podstatě všechny viditelné změny lze ovšem velmi jednoduše zvrátit v okamžiku, kdy by se změnil bezpečnostní diskurs nebo politické preference. Policie a armáda stále zůstávají dvěma odlišnými složkami s různými úkoly a rozdílným způsobem práce.

Mor, který přišel ve 40. letech 14. století, předznamenal dlouhé období periodicky se vracejících smrtících epidemií. Nebezpečí se nevyhýbalo nikomu, „černá smrt“ pravidelně postihovala bohatá obchodní centra v Itálii stejně jako spoře zalidněné regiony Skandinávie. Teprve na počátku 18. století nemoc z Evropy zmizela stejně záhadně, jako se o čtyři století dříve objevila. Morová nákaza byla nejen zdrojem paniky, drastických sanitárních opatření či morálního sebezpytování, ale představovala i složitý lékařský problém. Od vrcholného středověku do období osvícenství vzniklo na toto téma nesčetně traktátů. Tato publikace se zabývá postupnými proměnami názorů na mor mezi lékaři raného novověku v několika oblastech. Předně se věnuje vývoji dobové lékařské literatury, zkoumá vliv modernity či naopak tradice a způsob, jímž spolu různí autoři vedli učené spory. V následující části na základě výběru pramenů z řady oblastí Evropy sleduje hlavní teorie o původu moru včetně představ o zkažení vzduchu, názorů na nakažlivost nemoci či nauky o moru přenášeném lidskými smysly. Dále popisuje, co doporučovali renesanční a barokní lékaři svým klientům, kteří se chtěli chránit před nákazou. Šlo o široké spektrum preventivních opatření počínaje karanténou či útěkem z nakažené oblasti přes dodržování vhodné diety až po užívání různých druhů amuletů. Poslední část knihy popisuje raně novověkou léčbu morem nakažených pacientů, a to jak podáváním léků či tzv. „chirurgickými“ metodami (pouštěním krve či otvíráním morových bubonů).

Kolektiv historiků z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze sleduje politické dějiny SSSR v kontextu porevolučních ekonomických a sociálních změn. Odlišně od tradiční historiografie pojímá příčiny a povahu ruské revoluce a sociálního vrstvení, které z ní vzešlo. Klade důraz na nesoulad vývoje průmyslu a zemědělství a na vliv mezinárodní izolace SSSR. Nově hodnotí role Lenina, Trockého, Rykova i Stalina. Věnuje se podrobně motivům a povaze Stalinova teroru a sleduje příčiny nezdarů SSSR v prvním období války i složitost jeho vztahů se spojenci. Vítězství ve válce podle autorů etablovalo SSSR jako velmoc, nedovršená průmyslová a civilizační revoluce a enormní válečné ztráty ji však proměnily v militarizovanou soustavu, neschopnou překonat své deficity.

Cílem této knihy je podat informace k lepšímu pochopení fenoménu laterality i jeho diagnostiky. Veškeré informace jsou předkládány s ohledem na validizaci nových diagnostických metod určujících motorické projevy laterality u adolescentů a dospělých ve věku od 18 do 60 let a dětí od 8 do 10 let. Kromě toho je v této monografii také navržen nový možný přístup k určení laterality horní končetiny pomocí vztahu mezi mozečkovou dominancí a výkonností ruky.

Autoři z Pražské skupiny školní etnografie se věnují pojmu hry, dětské hry, poté dětským skupinovým hrám na sbírce 1600 záznamů od 1. do 9. třídy. Dvacet let poté, co Miloš Zapletal publikoval monumentální Velkou encyklopedii her pro děti, mládež a jejich pedagogy, se zde prezentuje bez didaktického záměru sbírka tzv. her tradičních, folklorních, které školní děti reálně hrály v letech 1995-2000. Tyto „games“ jsou tříděny jednak na 1. honičky, 2. chytačky, 3. schovky, 4. lovy, 5. závody, 6. souboje, 7. výdrže, 7*. školky, 8. bravuru, 8*. lekačky, 9. hádanky, 10. horory, 11. nápodoby, 12. trefování a 13. gender, jednak představeny jako 1. dotknout se, 2. v dotyku na tělo, 3. vrh objektu - s dotykem na tělo, 4. vrh objektem - na dráze, 5. běh - s dotykem na tělo, 6. běh - na dráze, 7. kompozice pohybu - žonglování a rytmika, 8. kompozice objektu, 9. hádání, 10. fiktivní identity a příběhy. Na závěr se probírá možnost v budoucnu kombinovat v klasifikaci her poetiku pudů (orálního, análního, zíracího aj.) s problematikou vztahů (oidipských či od nich odvozených, jako soutěž, „šikana“, různé „demokratické“ distribuce). Kniha obsahuje CD s rejstříky pro vyhledávání her ve full-textu sbírky, přístupném na internetu.

Monografie Morální vývoj školáků a předškoláků. Paradigmatické výzvy dle Jeana Piageta představuje podrobnou analýzu výzkumu Jeana Piageta v oblasti morálního vývoje dítěte. Text je členěn do dvou oddílů. Ve své první, interpretační části nabízí náhled do Piagetovy teorie morálního vývoje dítěte s důrazem na morální výzvy, které dítě během svého vývoje přijímá a které jej „posouvají“ od egocentrické heteronomie k decentrované autonomii. Druhá, faktografická část zprostředkovává zakotvení Piagetovy teorie v empirii. Čtenáři jsou zde nabízeny k vlastní interpretaci všechny výzkumné situace, ze kterých Piagetova teorie vychází. Vývojové výzvy plynoucí z těchto situací kniha sdružuje do tří oborů uplatnění dětského morálního hodnocení: konflikty s autoritou, problematika trestání a instituce her organizovaných jako soutěž. Autor rovněž analyzuje účast dětí na tomto typu her a skutečnost, proč Piaget považoval právě tyto hry za nejvíce inspirativní pro vývoj dětského morálního hodnocení a jak toto hraní zkoumal.

Tato kniha je jedním z prvních ucelenějších obrazů aktuální podoby českého základního vzdělávání krátce po spuštění reformy. Vychází z rozsáhlého empirického šetření formou smíšených případových studií pěti základních škol. Poskytuje plastický obraz každé z těchto typově odlišných škol včetně výpovědí žáků, učitelů a dalších aktérů školního života i pohledů na dění ve třídách. V tematických kapitolách ukazuje, jak se v závislosti na jedinečném kontextu různé školy vypořádávají s hlavními výzvami současného školství. Kromě věcného sdělení představuje práce i závažný přínos metodologický.

Kniha obsahuje přehled nejnovějších poznatků o vzniku a vývoji rané státnosti ve čtyřech ohniscích zrodu prvotního státu Starého světa - v Egyptě, Mezopotámii, Číně a Indii. Autor analyzuje historické procesy, které vedou k ustavení rovnováhy mezi odstředivými tendencemi jednotlivých specializovaných společenských skupin a integrující rolí společenského ústředí. Trvalost této s námahou udržované rovnováhy určuje prostupování a vzájemné působení celé řady hospodářských, politických, mocenských, společenských, etických i duchovních faktorů. Knihu doplňují citace ze starověkých textů a jiné ilustrační materiály.

Tato studie je psána z konsekventně religionistického pohledu. To znamená, že její autor se bez vázanosti na křesťanskou víru a její věrouku snaží uchopit téma konsekventně historicko-kritickou metodou jako kterékoli jiné historické téma. Přistupuje ke křesťanství jako k lidskému jevu lidských dějin a kultury. Ve svém pokusu o rekonstrukci minulých událostí nepočítá s nadpřirozenými zásahy. Nevykládá vznik křesťanské víry božím zjevením, resp. zjevením vzkříšeného Krista, nýbrž psychickým procesem, který se odehrál v myslích Ježíšových přívrženců, poté co se ještě plni Ježíšem hlásané vize příchodu božího království rozutekli v bolesti a ve zklamání po Ježíšově zatčení a ukřižování. Brzy se pak znovu v Jeruzalémě shromáždili, spojeni svou zjitřenou vizí, próto-vírou, že Bůh Ježíše vyvýšil a že ukřižovaný záhy přijde jako Syn člověka a království, které zvěstoval, nastolí. V této první fázi mělo společenství Ježíšových přívrženců po jeho ukřižování charakter židovské sekty. Teprve v dalším procesu prochází zejména v helénistickém prostředí tato próto-víra Ježíšových přívrženců závažnými transformacemi. Ježíš je vyznán jako Kristus, jako syn boží, jako vzkříšený, jako kyrios-Pán a spasitel. Jeho kříž je pochopen jako mesiášská událost, jako oběť za lidské viny. Ke konci 1. století, především pod vlivem gnose, začínají pak první teologické úvahy o Kristu jako o vtěleném Logu a o jeho jednotě s Bohem, která bude později postupně stále více chápána ontologicky.

Tato kolektivní monografie vznikla jako další v řadě podobných textů, vydávaných nakladatelstvím Karolinum (Osvaldová, B.– Kopáč, R. O fejetonu, s fejetonem. Praha: Karolinum 2007; Osvaldová B. – Kopáč, R. Pokusy a dobrodružství. Praha : Karolinum 2008; Osvaldová, B. – Tejkalová, A. Internetizace a digitalizace žurnalistiky: Proměny a perspektivy žurnalistiky v epoše digitálních médií. Praha: Karolinum, 2009; Osvaldová, B. – Kopáč, R. – Tejkalová, A. O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum 2010.). Pokračujeme v mapování české mediální scény s myšlenkou, že sebeodbornější teorie bez uvedení konkrétních příkladů a zážitků z tvorby adeptům žurnalistiky nebo mediálních studií nemůže poskytnout dostatečný vhled do problému. Tento text je zaměřen na žánr komentáře. Po předmluvě a stručném obecném úvodu obsahuje příspěvky různých osobností, ať už teoretiků sdělování, nebo novinářů, kteří mají s psaním komentáře zkušenost. Čtenář si tak může udělat přehled o tom, jak komentář vzniká a jaká jsou úskalí jeho tvorby. Pro komentátora je důležitá příprava, znalost tématu, nápaditá kompozice a také jiný pohled na věci, které bývají známé, ale právě komentátor je dokáže vidět nečekaně a zajímavě. Také jazyk komentáře nemá být nudný, důležitý je titulek i první odstavec. Autoři upozorňují na to, že první odstavec často předělávají, hledají nejvhodnější slova, která by měla posluchače nebo čtenáře upoutat. V řadě příspěvků kladou autoři důraz na vlastní pozorování, zážitek, práci tzv. v terénu. Boří tak mýtus, že komentář lze napsat od stolu, aniž by novinář mluvil s lidmi nebo byl osobně přítomen různým jednáním, jako to dělá zpravodaj. Zpravodaj by ale události měl popisovat, kdežto komentátor hledá souvislosti.

Kniha se zabývá českou náboženskou scénou v posledních dvou desetiletí tak, jak ji zachycují akademické kvantitativní výzkumy náboženství a další statistiky. První kapitola krátce shrnuje současné sociologické přístupy k tématu náboženství a probírá problémy sekularizace a desekularizace. Druhá kapitola se zabývá otázkou, zda a jak lze náboženství měřit, jaká jsou omezení a výhody kvantitativního přístupu, a krátce představuje použitá šetření. Další kapitoly se pak věnují konkrétním analýzám náboženské scény. Empirická část začíná rozborem posunů v náboženském vyznání, návštěvnosti bohoslužeb, postojům k církvím a sympatiím k náboženským systémům. Poté přechází k otázce obsahů náboženské víry a jejich popularity v české společnosti. Dále jsou rozebírány rozdíly v religiózním chování i postojích a obsazích víry podle základních sociodemografických charakteristik – věku, pohlaví, vzdělání a socioekonomického postavení.

Monografie nabízí zevrubné seznámení s životem Josefa Zvěřiny v letech 1913–1967, předkládá celoživotní bibliografii jeho publikovaných prací (včetně samizdatu) a rukopisných, resp. strojopisných materiálů, a poskytuje diachronní analýzu tohoto materiálu. První dva aspekty, třebas relativně samostatné hodnoty, slouží aspektu třetímu: biografická a bibliografická studie plní propedeutickou funkci ve vztahu k uchopení Zvěřinovy reflexe. Dějiny osoby a jejího díla se tak stávají dějinami poznání, jímž žila. Právě výjimečná souvislost mezi Zvěřinovým životem a jeho reflexí je naznačena slovy „odvaha být církví“, jimiž on sám nazval jednu ze svých nejslavnějších studií a jež jsou vložena do názvu celé knihy. Napovídá se jimi, že Josef Zvěřina „byl církví“ zcela mimořádným způsobem a toto „bytí církví“ také reflektoval.