Najpredávanejšie - Bestsellery - Skutočné príbehy strana 65 z 70

From eldest daughter Shari Franke, the shocking true story behind the viral 8 Passengers family vlog and the hidden abuse she suffered at the hands of her mother, and how, in the face of unimaginable pain, she found freedom and healing. Shari Franke’s childhood was a constant battle for survival. Her mother, Ruby Franke, enforced a severe moral code while maintaining a façade of a picture-perfect family for their wildly popular YouTube channel 8 Passengers, which documented the day-to-day life of raising six children for a staggering 2.5 million subscribers. But a darker truth lurked beneath the surface – Ruby’s wholesome online persona masked a more tyrannical parenting style than anyone could have imagined. As the family’s YouTube notoriety grew, so too did Ruby’s delusions of righteousness. Fueled by the sadistic influence of relationship coach Jodi Hildebrandt, together they implemented an inhumane and merciless disciplinary regime. Ruby and Jodi were arrested in Utah in 2023 on multiple charges of aggravated child abuse. On that fateful day, Shari shared a photo online of a police car outside their home. Her caption had one word: 'Finally'. For the first time, Shari will reveal the disturbing truth behind 8 Passengers and her family’s devastating involvement with Jodi Hildebrandt’s cultish life coaching program, 'ConneXions'. No stone is left unturned as Shari exposes the perils of influencer culture and shares for the first time her battle for truth and survival in the face of her mother’s cruelty.

Ahogy a bombasikerű tévésorozatból megismertük őket, a pengesapkásokból árad a dráma és a baljóslat. Az elegáns, karizmatikus, de mégis velejükig romlott Shelbyk a sapkájuk ellenzőjébe varrt borotvapengével vakítják meg ellenségeiket, miközben véres harcot vívnak egyrészt az ír terroristákkal, másrészt a rendőrséggel, amelyet a körmönfont Churchill belügyminiszter irányít. Ebből a könyvből megismerjük a munkásosztály ritkábban emlegetett küzdelmeit az első világháború előtti brit ipar egyik fellegvárában. A történet azonban 1918 után is folytatódik, amikor néhány pengesapkás létrehozza a hírhedt Birminghambandát. Ez a banda, amelyet a valóban létező Billy Kimber vezetett, gyilkos csatákat vívott Darby Sabini és Alfie Solomon londoni gengszterekkel a háború után felvirágzó britanniai lóversenyeknél lefölözhető védelmi pénzekért. De kik voltak az igazi pengesapkások? Léteztek egyáltalán? Carl Chinn, az ismert társadalomtörténész és műsorvezető most elmeséli a hírhedt bűnözők igaz történetét. Tulajdon dédapja is közéjük tartozott, és nagyapja is illegális bukméker volt a birminghami periférián, akárcsak a Shelbyk. Eredeti források imponáló gazdagságával, ritkán látott képekkel és a pengesapkások leszármazottainak interjúival feltárja a tényeket a mese mögött.

Nikdy som si neuvedomila, že moja rodná dedina je taká maličká, kým som všetkých jej obyvateľov neuvidela zhromaždených na dvore základnej školy. Postávali sme v hlúčikoch na zoschnutej tráve. Niektorí si medzi sebou šepkali a zamýšľali sa nad celou tou situáciou. Iní v šoku mlčali. Nikto ešte nechápal, čo sa vlastne deje. Od tej chvíle som sa v každej svojej myšlienke a v každom svojom čine dovolávala Boha. Extrémisti na nás mierili svojimi zbraňamiAk nechcete konvertovať, necháme vás odísť k hore, tvrdili, a tak sme ich poslúchli a odobrali sa na druhé poschodie školy. Sotva sme sa stihli rozlúčiť s mužmi, ktorí ostali na školskom dvore. Domnievam sa, že ak by sme vtedy boli poznali pravdu a vedeli, čo sa našim mužom prihodí, žiadna žena by svojho syna alebo manžela neopustila Intímne a mučivé spomienky bývalej zajatkyne Islamského štátu v podobe dych vyrážajúceho a inšpiratívneho príbehu. Nadia Muradová sa narodila a vyrástla v Kocho, malej dedine na severe Iraku, ktorú po generácie obývali mierumilovní roľníci a pastieri. Patrila do komunity jezídov a spolu so svojimi súrodencami žila tichým, skromným životom. Nadia snívala o tom, že sa stane učiteľkou dejepisu, alebo si otvorí vlastný salón krásy. Avšak 15. augusta 2014, keď dovŕšila sotva dvadsaťjeden rokov, tento jej život sa skončil. Príslušníci Islamského štátu zmasakrovali obyvateľov jej dediny, popravili mužov, ktorí odmietli konvertovať na islam a ženy, ktoré boli pristaré na to, aby sa stali ich sexuálnymi otrokyňami. Šiestich Nadiiných bratov zavraždili, krátko na to i jej matku - ich telá potom neúctivo nahádzali do masových hrobov. Nadiu odvliekli do Mósulu a donútili ju tak, ako tisíce ďalších jezídskych dievčat ,stať sa sexuálnou otrokyňou. Nadia bola v zajatí viacerých militantov a zažívala opakované znásilňovanie a mučenie. Nakoniec sa jej podarilo utiecť zo zajatia a nájsť úkryt v istej sunnitskej rodine, ktorej najstarší syn riskoval život, aby jej pomohol do bezpečia. Ako prostému roľníckemu dievčaťu z irackého vidieka sa Nadii nikdy ani len nesnívalo o tom, že raz bude rečniť pred Organizáciou Spojených národov alebo bude nominovaná na Nobelovu cenu mieru. Dovtedy nikdy nenavštívila iracké hlavné mesto, ba ani nevidela naživo lietadlo. Jej únoscovia jej nahovárali, že jezídovia budú vymazaní z povrchu zemského a boli chvíle, keď im skutočne verila. Dnes však príbeh Nadie Muradovej očitej svedkyne brutality Islamského štátu, obete znásilnenia, utečenkyne a jezídky núti svet, aby nezatváral oči pred genocídou v Iraku. Jej príbeh je výzvou k činom, dôkazom nezlomnosti ľudského ducha a vyznaním lásky pre jej stratenú domovinu, krehké jezídske spoločenstvo a rodinu, ktorú zničila vojna. NADIA MURAD je jezídskou aktivistkou za ľudské práva pôvodom z Iraku. Je laureátkou ceny Václava Havla za ľudské práva a Sacharovovej ceny. Zároveň je prvou vyslankyňou dobrej vôle Organizácie Spojených národov za dôstojnosť obetí obchodovania s ľuďmi. Spolu s jezídskou ľudskoprávnou organizáciou Yazda sa usiluje priviesť členov Islamského štátu pred medzinárodný trestný súd za genocídu a zločiny proti ľudskosti. Je zakladateľkou programu Nadias Initiative, ktorý pomáha obetiam genocídy a obchodovania s ľuďmi. JENNA KRAJESKI je novinárka z New Yorku. Jej reportáže z Turecka, Egypta, Iraku a Sýrie boli publikované v rôznych printových aj online médiách napríklad v New Yorker, Slate, The Nation, Virginia Quarterly Review a podobne. V roku 2016 pôsobila ako hosťujúci pedagóg na katedre žurnalistiky Michiganskej univerzity.

Když budu hodinu spát, třicet lidí zemře… Pravdivý příběh muže, který zachránil stovky lidí před mučením, deportací a smrtí Židovský mladík Adolfo se od svých čtrnácti zajímal o chemii barvení, a to ho velmi záhy během druhé světové války předurčilo ke spolupráci s odbojem. Stal se předním padělatelem dokladů pro francouzské hnutí odporu. Díky svým dovednostem, odbornosti a neúnavné práci do konce války podle odhadu zachránil před jistou smrtí na 14 tisíc mužů, žen a dětí. Po osvobození oficiálně pracoval jako fotograf a zároveň téměř pětadvacet let tajně zdarma vyráběl falešné „papíry“ pro potřebné z celého světa: uprchlíky, imigranty, politicky angažované jedince z podzemních organizací nebo pacifisty. O své tajné „vedlejší“ činnosti Adolfo Kaminsky až do 77 let nemluvil, dokud ho jeho dcera Sarah nepřesvědčila, aby souhlasil se zveřejněním podrobností o utajené a tak riskantní celoživotní misi. Po několikaleté přípravě Sarah Kaminsky sepsala strhující životopis svého otce-padělatele, který celý profesní život zasvětil boji za spravedlnost a svobodu pro jednotlivce. Sarah Kaminsky se narodila roku 1979 v Sidi M’hamed v Alžírsku, od tří let žije ve Francii. Pracuje jako herečka, spisovatelka a scenáristka.

V júni 2011 sa Susan Spencerová-Wendelová dozvedela, že trpí nevyliečiteľnou chorobou, amyotrofickou laterálnou sklerózou (ALS), známou aj ako Louova Gehrigova choroba, ktorá systematicky ničí nervy svalov. Mala štyridsaťštyri rokov, milujúceho manžela a tri deti. Zostával jej jediný rok života. Rozhodla sa, že ho prežije najlepšie, ako sa dá. Zanechala milovanú novinársku prácu a všetok čas venovala rodine. V altánku v záhrade za domom sa často stretávala s priateľmi. Podnikla sedem výletov so siedmimi najdôležitejšími ľuďmi svojho života. Napriek zhoršujúcemu sa zdravotnému stavu cestovala na Yukon, do Maďarska, na Bahamy, Cyprus. Pre najmladšieho syna a celú rodinu zorganizovala plávanie s delfínom a dospievajúcu dcéru Marinu zobrala do newyorského obchodu Kleinfeld Bridal, aby ju prvý a posledný raz videla v svadobných šatách. A napísala túto knihu. Už nedokázala chodiť ani dvíhať ruky, a tak ju napísala na iPade, darčeku od kolegov z novín, pravým palcom, ktorý si ešte vedela ovládať. A predsa kniha Kým sa nerozlúčim nie je naplnená hnevom ani trpkosťou. Miestami je smutná – inak to ani byť nemôže –, ale zároveň plná Susaninho optimizmu, čistej radosti zo života a zmyslu pre humor. Je to kniha o živote, nie o smrti. Kniha Kým sa nerozlúčim je nielen nezabudnuteľným darom autorky svojim milovaným, úprimným a vrúcnym záznamom ich posledných spoločne prežitých chvíľ, ale aj výzvou nám všetkým. Pripomína, že každý deň je lepší, ak ho prežijeme s radosťou.

Jedno májové popoludnie roku 1943 sa americký bombardér zrútil do Pacifiku a zmizol. Zostali po ňom len roztrúsené trosky a mastné fľaky oleja, benzínu a krvi. A potom sa to stalo - na hladine sa objavila niečia tvár. Bola to tvár mladého nadporučíka, bombometníka, ktorý sa úpenlivo snažil dostať sa k záchrannému člnu a vliezť doň. Bol to začiatok jednej z najneobyčajnejších odyseí druhej svetovej vojny. Nadporučík sa volal Louis Zamperini. V detstve bol prešibaným a nenapraviteľným delikventom, vykrádačom domov, gaunerom, čo utekal z domu a vyvážal sa vlakmi načierno. Ako tínedžer sa vo svojej vzdorovitosti preorientoval na beh a objavil v sebe zázračný talent, ktorý ho dostal až na olympiádu v Berlíne a vďaka ktorému mal jednu míľu za štyri minúty na dosah ruky. Keď však vypukla vojna, z atléta sa stal letec. Vydal sa na dráhu, ktorá ho doviedla k leteckej pohrome, na malý nafukovací čln a nekonečne šíre otvorené more. Zamperiniho unášal prúd v člne, ktorý sa ledva udržal nad vodou, a on musel o hlade a smäde odolávať žralokom, nepriateľskému letúnu a neskôr ešte oveľa ťažšej skúške. Zamperini na pokraji síl čelil zúfalstvu duchaplnosťou, utrpeniu nádejou, odhodlaním a humorom, brutalite vzdorom. Či už osud Louisovi prial, či hádzal polená pod nohy, vždy závisel od jeho pevnej vôle napnutej do krajnosti. Laura Hillenbrandová je vo svojej novej a dlho očakávanej knihe rozprávačkou s rovnako hutným a prenikavým štýlom, akým sa preukázala v knihe Seabiscuit: Americká legenda. Nezlomený, nezabudnuteľný príbeh o púti človeka až do krajností, je svedectvom o nezlomnosti ľudskej duše, tela i ducha. Laura Hillenbrandová je autorkou knihy o slávnom plnokrvníkovi s názvom Seabiscuit: Americká legenda, absolútnej jednotky rebríčka bestsellerov denníka New York Times, s ktorou sa dostala do finále súťaže o Cenu Národnej asociácie literárnych kritikov (National Book Critics Circle Award). Seabiscuit dostal Cenu za najlepšiu knihu programu Book Sense Asociácie amerických kníhkupectiev (Book Sense Book of the Year Award) ako aj britskú literárnu Cenu Williama Hilla za najlepšiu športovú knihu roka (The William Hill Sports Book of the Year). Kniha kraľovala vo viac ako pätnástich rebríčkoch najlepších kníh roka a stala sa predlohou rovnomenného filmu, ktorý získal sedem nominácií na Oscara, vrátane ceny Americkej filmovej akadémie za najlepší film. Hillenbrandovej článok v časopise New Yorker s názvom Ako som náhle ochorela (Sudden Illness) dostal v roku 2004 Národnú časopiseckú cenu (National Magazine Award) a autorka je tiež dvojnásobnou držiteľkou Eclipsovej ceny (Eclipse Award - podľa slávneho dostihového koňa menom Eclipse), ktorá predstavuje najvyššie možné ocenenie pre novinára v oblasti dostihov plnokrvníkov. Hillenbrandová a herec Gary Sinise (Forrest Gump, O myšiach a ľuďoch, Apollo 13, C.S.I.: Kriminálka New York) sú spoluzakladateľmi charitatívnej organizácie Operation International Children, ktorá prostredníctvom amerických vojakov zásobuje deti v rôznych kútoch sveta školskými pomôckami. Laura Hillenbrandová žije vo Washingtone.

Mladý Izraelec Yossi se po ukončení armádní služby vydává za novými zážitky do Jižní Ameriky. V touze po opravdovém dobrodružství se rozhodne opustit běžné turistické trasy a společně se dvěma přáteli, jež si na tomto kontinentu našel, a rakouským průvodcem, který zde žije již řadu let, podniknout výpravu do džungle, za nádhernou přírodou a divokými kmeny, kterých se dosud nedotkla civilizace. Namáhavá, ale zpočátku zábavná expedice se však záhy zvrtne. Kvůli vzájemným neshodám se skupina rozdělí a po nešťastné nehodě na voru se Yossi ocitne docela sám v jednom z nejnebezpečnějších prostředí na světě. Bez nože, bez mapy nebo odpovídajícího výcviku si musí sám v džungli obstarat jídlo a přístřeší. Když mu v bouřlivém počasí začne uhnívat maso na chodidlech a on docela ztratí představu o tom, kde je, začíná pochybovat, jestli se ještě kdy vůbec vrátí zpátky…

Mali to byť najkrajšie roky ich života. Mária a Ján zavŕšili svoju osudovú lásku manželstvom a Ján sľúbil svojej milovanej žene, že sa o ňu a ich malé deti vždy postará. Svoje predsavzatie však nedokázal naplniť, pretože do ich osudov zasiahol nastupujúci režim na čele s komunistickou stranou a Ján sa stal jednou z nevinných obetí, ktoré si nová doba žiadala ako demonštráciu svojej moci. Vždy si o sebe myslel, že je tvrdý chlap a nebojí sa bolesti. No byť hrdinom nie je také ľahké, ako sa zdá. Človek má v sebe silno zakorenený pud sebazáchovy, chce sa chrániť pred bolesťou, pred smrťou. Nervové receptory vedia, že sa blíži bolesť, dajú telu signál k tomu, aby sa pripravilo, aby sa začalo brániť. Človek chce byť hrdina, no aj tak sa mu roztrasú kolená, spotia dlane, zovrie hrdlo a rozbúši srdce. Jánovým trestom bola nielen nebezpečná a ťažká práca v jáchymovských uránových baniach, ale tiež vedomie, že jeho rodina zostala bez jeho pomoci, bez prostriedkov, vzdialená stovky kilometrov. Zmyslom jeho života sa stal boj o každodenné prežitie v podmienkach pripomínajúcich koncentračné tábory. Po návrate domov sa Ján zo všetkých síl snažil zabudnúť na čas strávený vo väzení. A to isté žiadal i od svojej manželky. No trpkosť krivdy mu aj naďalej zostávala na jazyku i v srdci. Chcel ospravedlnenie, musel počuť, že je nevinný. Potreboval rozhrešenie... „A čo chceš robiť?“ spýtala sa a ani sa nepokúšala schovať urazený tón v hlase. „Žiť,“ odvetil jednoducho. „Žiť dobrý život, tak ako sa o to už roky pokúšam. Starať sa o rodinu, pracovať, modliť sa, pomáhať deťom, ľúbiť svoju ženu, opravovať topánky, dorábať víno, chovať zajace... Len tak jednoducho žiť. Som obyčajný človek, s obyčajným životom, a tak to aj zostane.“ Autorka nemusela po námet na svoj román chodiť príliš ďaleko. Príbeh Jána a Márie je skutočným príbehom jej starých rodičov. Románom o obyčajných ľuďoch, ktorí túžili po jednoduchom šťastí, láske a spravodlivosti.

Michaela Duffková je mladá matka, ktorá sa rozhodla otvorene prehovoriť o svojej závislosti od alkoholu aj o zložitej liečbe. Chcete vedieť, prečo je také ťažké priznať si svoj problém s pitím? Prečo nie je prekážkou závislosti ani malé dieťa? Čo bolo pre autorku motiváciou, aby začala s liečbou a ako vyzeral prvý rok po nej? Všetky odpovede prináša otvorená a priama spoveď abstinujúcej alkoholičky. Úprimne zdieľaná skúsenosť o páde doslova na dno, ktorá vzbudila veľký záujem verejnosti.

Vtipná, inšpiratívna a prekvapivá kniha psychoterapeutky a novinárky vás zavedie do zákulisia terapeutických sedení, pri ktorých jej pacienti (a ona sama) hľadajú odpovede. Lori Gottliebová je terapeutka, ktorá lieči pacientov v súkromnej ambulancii v Los Angeles, no pre osobnú krízu sa jej svet zrúti ako domček z karát. Na scénu prichádza Wendell, čudácky no skúsený terapeut a Lori sa ocitne v jeho ambulancii. S plešinou, vo svetri a v športových nohaviciach vyzerá ako z filmu. Kým Gottliebová skúma tajné komnaty duší svojich pacientov ? sebeckého hollywoodskeho spisovateľa, mladomanželky s čerstvo diagnostikovanou smrteľnou chorobou, staršej panej, ktorá sa vyhráža, že spácha samovraždu, ak sa jej život do sedemdesiatych narodenín nezlepší, a dvadsiatničky, ktorá sa neprestajne zaplieta s nesprávnymi mužmi ? uvedomí si, že všetci hľadajú odpovede na rovnaké otázky, aké si vo Wendellovej ordinácii kladie sama. S prekvapivou múdrosťou a humorom nás Gottliebová pozýva do sveta pacientov aj toho svojho, skúma pritom pravdy a výmysly, ktoré nahovárame sebe aj okoliu, kým balansujeme na lane napnutom medzi láskou a túžbou, zmyslom a smrteľnosťou, hrôzou a odvahou, nádejou a zmenou. Román Možno by si sa mala s niekým porozprávať je revolučný svojou otvorenosťou, hlboko osobný a predsa univerzálny sprievodca našimi srdcami a mysľami. Ponúka nám ten najvzácnejší dar ? odvážne otvorený portrét podstaty ľudskosti a odzbrojujúco vtipný, jasnozrivý opis našich tajných životov.

The book begins in eastern Europe in a little-known period of history - the chaotic years just after World War I. It's the story of Devorah and her little sister, who survive the Night of the Burning and are chosen to join a dramatic journey to a safe haven, stopping along the way in a luxurious hotel in London and a crowded orphanage in Cape Town. Based on a true story, it's a powerful and utterly compelling first-person account of the trauma experienced by a child, and her subsequent journey from despair through to hope.

Do začiatku druhej svetovej vojny sa nestalo, že by niekto násilím zatvoril vysoké školy. Urobil to až Adolf Hitler, ktorý 17. novembra 1939 prikázal zatvoriť české vysoké školy, prepadnúť vysokoškolské internáty a 1 200 študentov odvliecť do koncentračného tábora, odkiaľ sa ani jeden z nich nemal vrátiť. Dôvod bol jednoduchý – chcel zlikvidovať budúcu inteligenciu. Kniha Ukradnutá mladosť zachytáva osudy študentov trpiacich v koncentračnom tábore Sachsenhausen. Autor navštívil všetkých žijúcich pamätníkov a podľa ich výpovedí napísal strhujúce dielo. Symbolické je, že študentská manifestácia k 50. výročiu týchto smutných udalostí, ktorá sa uskutočnila 17. novembra 1989 v Prahe, odštartovala politické zmeny v Československu.

Neobyčejná kniha s neobyčejným příběhem. I tak lze popsat jednu z nejprodávanějších britských knih současnosti. Poutavý, autobiograficky laděný příběh o přátelství mezi mladým muzikantem a jeho kocourem byl přeložen již do 26 světových jazyků a dočkal se více než 850 000 prodaných výtisků. James, bývalý bezdomovec a potulný muzikant, nalezl jednoho dne u svého bytu zraněného kocoura a dal mu jméno Bob. Vzniklo mezi nimi silné pouto, které pomohlo Jamese definitivně vysvobodit z drogové závislosti. Bob zároveň začal Jamese doprovázet na jeho pouličních vystoupeních v ulicích Londýna. Stala se z nich nerozlučná dvojka, jež je dodnes zajímavou atrakcí pro turisty ze všech koutů světa. Při tom všem zažívali komická i nebezpečná dobrodružství, která se stala součástí tohoto oblíbeného bestselleru.

Vo vydavateľstve MilaniuM (PhDr. Milan Richter - MILANIUM) vychádza nové (opravené) vydanie autobiografického románu Alfréda Wetzlera ČO DANTE NEVIDEL ako 1. zväzok novej edície PAMÄTAJ. V knihe bude publikovaný doslov A. Matušku (z 1. vydania v r. 1964) a nový doslov historika I. Kamenca. Vydavateľ do knihy zaradil aj Správu Wetzlera a Vrbu (preložená pre Dokumentačné stredisko holokaustu, vyjde po prvý raz v slovenčine). Súčasťou knihy bude i štúdia Osudy jedné zprávy českého historika M. Kárného a prológ k Správe Wetzlera a Vrbu od britského historika sira M. Gilberta. Knihu dopĺňajú umelecké fotografie R. Kostova a dokumenty z archívu A. Wetzlera.

Autor sugestivně líčí neuvěřitelný, přesto pravdivý příběh americké polární výpravy plukovníka A. W. Greelyho, jedné z nejdrsnějších v historii. V 19. století se uskutečnila řada velkých polárních výprav, jejichž záměrem byl průzkum dosud neprobádaných území. Jednou z nich byla i Expedice do zálivu Lady Franklinové vedená poručíkem A. W. Greelym. Skupina 25 mužů vyplula v červenci 1881 s cílem probádat na mapě dosud nevyznačená území a meteorologické podmínky života v Arktidě. Následovala strastiplná cesta plná neobyčejných a často drsných zkušeností. Členové výpravy zřídili výzkumnou stanici v odlehlém zálivu v severovýchodní části Kanady. Během výzkumného pobytu museli čelit snad všem útrapám, které je mohly potkat: napadení vlky, větrům o síle hurikánu, teplotám 40 °C pod nulou a stavům blížícího se šílenství v důsledku mnoha měsíců strávených ve tmě polární noci. V květnu 1882 se jim podařilo překonat rekord v dosažení nejsevernějšího místa, kam do té doby lidská noha vkročila. Tou dobou již očekávali příjezd zásobovací lodi. Ta však nepřiplula a stejně tomu bylo i další rok. Rozsáhlé bariéry mořského ledu se žádné z lodí nepodařilo překonat. Po měsících čekání vydal Greely rozkaz k opuštění výzkumné stanice. Muži se nalodili na pět menších plavidel, která měli, a vydali se do zrádných vod rozbouřeného ledového moře. Jaký osud je čeká v zajetí ledových ker? Záleží na schopnostech, nebo na štěstí? Může vůbec někdo přežít? Příběh vychází ze skutečné události a opírá se o autorův podrobný výzkum.

„2010 karácsonyára megjelent Az őszinteség jutalma című könyvem, melyben ha érintőlegesen is, de igen szigorú kritikát fogalmaztam meg a magyar igazságszolgáltatásról. A könyv után rengeteg fenyegetést kaptam, hogy ez meg az lesz, hogy beperelnek, további éveket fogok kapni, meg fogok rohadni a Gulágban. Senki sem jelentett fel vagy perelt be. Minden érintett tudta, hogy az igazat írtam és senki sem várta jobban egy esetleges bírósági per elindítását, mint én magam, ahol aztán milliónyi olyan dologgal is szembesíteni lehetett volna a társadalmat, ami abba a könyvbe nem fért bele, vagy direkt nem lett még akkor megírva." Az Olvasó azt a Robert Yugovich művet tartja kezében, amelybe viszont „minden belefért"! A szerző egy nemzetközi bűnszervezett tagjaként került a tanúvédelmi programba. Méltányos elbírálást ígéretével csábították őszinte, feltáró vallomásra. Ennek ellenére első fokon tizennégy évre ítélték. Az ítéletet másodfokon hat évre csökkentették, majd a Legfelsőbb Bíróság jogerősen kilenc évre súlyosbította. Yugovich a börtönévei alatt kezdte írni a visszaemlékezését, a munkát a 2016 nyarán történt szabadulása után folytatta. A „Roncsgyár" a koncepciójában, merész és szókimondó stílusában és végkövetkeztetéseiben messze túlmutat a szokásos börtönnaplókon; hacsak a fele igaz annak, amit Yugovich papírra vetett – márpedig a mű minden momentumában hiteles beszámoló – a „Roncsgyár" fenekestül fogja felforgatni a magyar igazságszolgáltatásról és büntetés-végrehajtásról kialakult képet. Yugovich a lehető legőszintébben és félelmet nem ismerve ír a megtapasztalt börtönviszonyokról, az éppen regnáló hatalom érdekeit kiszolgáló, gyakran dróton rángatott parvenü jogászokról, bírókról, egymást taposó wannabee nyomozókról, miközben számtalan, „felsőbb politikai utasításra" elhallgatott, vagy készakarva félrekommunikált esetről is beszámol, és akkor sem hallgat, mikor véleményt mond arról a Magyarországról, amely egy expresszvonat sebességével száguld a semmibe Európával éppen ellenkező irányban.

Píše se rok 2016. Gülbahar žije s manželem a dvěma dcerami již desátým rokem v Paříži, kam se s rodinou přestěhovala z čínské provincie Sin-ťiang, když jí jednoho listopadového dne z Číny zavolá zaměstnanec její bývalé firmy a vyzve ji, aby přijela do Číny podepsat nějaké dokumenty související s jejím důchodem. Nic netušící Gülbahar skutečně odletí do Sin-ťiangu, návštěva rodné země se jí ovšem stane osudnou: nedlouho po příletu ji čínské úřady zadrží, zabaví pas, zavřou do vazební věznice, kde je řetězy připoutána k posteli, a po několika měsících ji pod smyšlenou záminkou odsoudí na sedm let do převýchovného tábora, a to na základě procesu, který trvá sedm minut a koná se bez přítomnosti soudce či obhájce. Její život se na téměř tři roky proměnil v noční můru: to, čeho byla Gülbahar ve vazbě a poté v převýchovném táboře kterému Čína oficiálně říká škola nebo školicí středisko , svědkem a co musela na vlastní kůži prožít, snese srovnání pouze se zkušeností vězňů někdejších sovětských gulagů, ba je v jistém ohledu ještě horší. Gülbahar nepopisuje pouze brutalitu dozorců, fyzické strádání a živoření v celách, v nichž člověk ztrácí pojem o čase a kde nelze rozlišit den od noci, ale i nekonečné výslechy, psychický nátlak, vydírání, vojenskou drezúru, a především vymývání mozků a indoktrinaci, jimž jsou odsouzení permanentně vystaveni: Jedenáct hodin denně vás drží v učebnách bez oken, kde vás vyučující nutí do úmoru recitovat oslavné ódy na komunistickou stranu. Když přestanete, potrestají vás. A tak pokračujete, znovu a znovu, až nakonec už nic necítíte, na nic nemyslíte. Ztrácíte pojem o čase. Napřed o hodinách, potom o dnech. Propadáte se do prázdna. A to není všechno. Pokud si vězeň chce uchovat alespoň malou naději na propuštění, musí učinit doznání neboli přiznat se ke zločinům, které nespáchal, a přistoupit na potupnou hru, jejíž pravidla určují čínští věznitelé. A tak jestliže se Gülbahar po téměř třech letech, díky vytrvalému úsilí její dcery a po diplomatické intervenci francouzské vlády, nakonec podařilo z pekla čínského gulagu uniknout, byla nucena podstoupit to nejhorší ponížení Gülbahar přišla v táboře málem o rozum. Utržila na těle i na duši rány a šrámy, které se již nikdy zcela nezhojí. Stále jí pronásledují běsy. Dnes se ovšem nebojí o sebe, ale o své blízké, kteří zůstali v Sin-ťiangu. Děsí se představy, že jednoho dne čínská policie zaklepe na dveře bytu její matky, sester, bratrů a přátel, kteří žijí v Číně. Bojí se, že budou jako ona vyslýcháni, uvězněni, mučeni, deportováni, že s nimi budou nakládat stejně jako s ní jako se zločinci, s teroristy. Stejně jako ona mohou zmizet v táborech, přijít o svou lidskou důstojnost a s ní o všechny šťastné vzpomínky, vlastně o vzpomínky vůbec, a pomalu i o chuť žít. Gülbahar proto dlouho váhala, jestli má v knize vyjevit svou pravou identitu, nebo svou výpověď uveřejnit anonymně. Nakonec zvolila první možnost. Dospěla totiž k přesvědčení, že její dramatická zkušenost a strádání, které ve své knize líčí, jsou mimořádně cenným svědectvím, neboť odhalují světu skutečnost, kterou nikdo nechce vidět, které však budeme muset pohlédnout do tváře čínskou genocidu Ujgurů.

Autorka bestselleru Oběd v Paříži nás zve na další kulinářské a životní dobrodružství. Elizabeth s manželem při romantickém výletu propadli kouzlu Provence, rozhodli se odstěhovat na venkov a otevřít si tam zmrzlinářství. Její druhá autobiografická knížka obsahuje lákavé recepty na jídla jako plněné cuketové květy, fíkový koláč či medovo-tymiánová zmrzlina, ale především vypráví o všem, co se může stát, když se dva lidé z města přestěhují na venkov, když manželé zakládají společný podnik, když se americké děvče učí francouzskému stylu rodičovství a když vášnivá kuchařka objevuje klasickou provensálskou kuchyni. S vtipem, humorem a kopečkem jahodového sorbetu nám Elizabeth připomíná, že život – v kuchyni i mimo ni – je dostaveníčko s neočekávaným.

Desmond Shum az elszegényedett Kínában felnőve megfogadta, hogy az ő élete más lesz, mint a családjáé. Kemény munkával és szorgalommal amerikai diplomát szerzett, majd visszatért szülőhazájába, ahol az üzleti életben helyezkedett el. A munkája során ismerkedett meg a lefegyverzően intelligens és ambiciózus Whitney Duannal, akivel nem sokkal később összeházasodtak. Bár kétség sem fért tehetségükhöz és becsvágyukhoz, a legkomolyabb üzleti sikereiket annak köszönhették, hogy időközben gyümölcsöző kapcsolatokat alakítottak ki a Kínai Kommunista Párt elitjével, az úgynevezett vörös arisztokráciával. Whitney és Desmond szárnyaltak: a cégük virágzott, az övék volt Peking egyik legfényűzőbb szállodája, magánrepülőkkel utaztak, dollármilliókat költöttek kocsikra és műtárgyakra. 2017-ben viszont valami hirtelen megváltozott. Whitney eltűnt. És vele együtt három munkatársa is. Desmond pedig megírta a Kínai rulettet, hogy elmondja mindazt, amit az asszony talán már soha nem mondhat el. És ami miatt valószínűleg Desmond sem térhet majd vissza a hazájába. A könyvet az Economist és a Financial Times is az év egyik legjobb könyvének választotta 2021-ben.