Autor nepodává vývoj české architektury jako encyklopedický přehled staveb, nýbrž jako dějiny idejí. V ohnisku jeho pozornosti jsou vedle výtvarných forem také za nimi skryté nebo souběžné významy. Různá témata a dílčí aspekty architektury historismu a rané moderny mají být představeny jako dialog mezi umělci, teoretiky a jejich publikem. Mluva architektury je konfrontována s jinými projevy dobového myšlení, především s dostupnými texty, které ozřejmují souvislost výtvarného cítění a dalších sfér života české společnosti.