Argo strana 128 z 314

Jak napovídá samotný název, kniha Jak déle žít a cítit se lépe nám radí, jak prožít zdravý a dlouhý život. Zabývá se hlavně výživou, v prvé řadě pak vitaminy, z nichž nejdůležitější je vitamin C. Rozebírá působení vitaminů v lidském těle a jejich účinky proti různým nemocem, od nachlazení přes psychické poruchy až třeba po rakovinu či onemocnění srdce. Kniha se hned po svém vydání stala v USA bestselerem. Jedná se dosud o základní práci v oboru, který autor nazývá „ortomolekulární medicína“, což je léčba a prevence nemocí pomocí užívání optimálních dávek vitaminů a dalších látek, které jsou normálně přítomné v lidském těle. Autor knihy, Linus Pauling, je držitelem dvou Nobelových cen. Americký kvantový chemik a biochemik, podle mnohých nejvýznamnější chemik dvacátého století. Jako jeden z prvních aplikoval kvantovou mechaniku v chemii; za svou práci týkající se podstaty chemické vazby obdržel v roce 1954 Nobelovu cenu za chemii. Patřil též k zakladatelům molekulární biologie, podílel se na objevování prostorové stavby bílkovin a významně přispěl i do řady dalších vědních oborů, například anesteziologie, metalurgie či psychologie. Po druhé světové válce se zabýval následky nadzemních testů jaderných zbraní a za svou kampaň proti těmto testům získal v roce 1962 Nobelovu cenu míru. V pozdějším věku začal propagovat pravidelné užívání velkých dávek vitamínu C; věřil, že jde o nejlepší prevenci proti mnoha chorobám včetně rakoviny. Paulingovu osobnost i dílo snad nejlépe vystihuje jeho charakteristický výrok: „Nejlepší cesta, jak mít dobrý nápad, je mít hodně nápadů.“

Institut pokročilých studií, Princeton, 1980. Ředitel pověří mladou dokumentaristku Annu Rothovou, aby získala archiv Kurta Gödela, nejuzavřenějšího a nejuhrančivějšího matematika 20. století. Anna se proto musí spřátelit s ovdovělou Adélou Gödelovou, známou fúrii, která archiv, vědecky neobyčejně cenný, odmítá vydat; zřejmě proto, aby si vyřídila staré účty s princetonskou vědeckou komunitou. Hned při prvním setkání Adéla Anniny úmysly prohlédne. Proti očekávání ji nevyhodí, ale určí pravidla hry. Stará paní ví, že brzy zemře, a potřebuje vyprávět příběh, který nikdo nechtěl slyšet. Od zářivé Vídně třicátých let po poválečný Princeton, od anšlusu po maccarthismus, od konce pozitivistických ideálů po nástup nukleárních zbraní tak Anna objevuje životní dráhu génia, který neuměl žít, a ženy, která uměla jen milovat.

Na odlehlém ostrově Alice ve státě Massachusetts mají sice knihkupectví přímo na hlavní třídě, ale společenský ani kulturní život se tu kolem něj rozhodně netočí. Jeho majitel A. J. Fikry by se sám ochotně označil za mrzouta a snoba a od doby, kdy při autonehodě přišel o manželku, tráví většinu večerů nad rozmrazenými hotovkami a lahví vína. Další rána osudu přijde, když ho neznámý zloděj připraví o jediný cennější majetek, vzácný výtisk Poeových raných básní. Nečekaně je to však právě krádež, co dá Fikrymu první impuls, aby se pomalu odrazil ode dna – a když pak jednoho dne najde mezi regály mimořádně výřečnou, nevšedně bystrou a zcela bezprizorní dvouletou holčičku, jeho život se definitivně obrátí naruby. Gabrielle Zevinová (*1977) vystudovala na Harvardově univerzitě anglickou a americkou literaturu a žije v New Yorku. Příběhy opředený život A. J. Fikryho je zatím jejím posledním románem; vzhledem k tomu, že se jeho titulní hrdina netají odporem k debutům, literatuře pro mládež a příběhům vyprávěným ze záhrobí, autorčinu první knihu Někde jinde (Mladá fronta, 2009) byste v jeho knihkupectví patrně hledali marně, můžeme ovšem přispěchat s ujištěním, že kritika i čtenáři Gabrielle Zevinovou už od samého počátku přijímají velice příznivě.

Kniha dánského rodinného terapeuta podává pomocnou ruku všem rodičům, kteří by svým dětem chtěli lépe porozumět, a všem dospělým, kteří si s dětmi touží vybudovat zdravý a plodný vztah. Podle Jespera Juula je pro zdárný vývoj dětí rozhodující, aby rodiče svým dětem důvěřovali a aby profesionální vychovatelé a učitelé zase důvěřovali rodičům, že se chovají, jak nejlépe dovedou. Děti vysílají naprosto kompetentní signály a v zásadě reagují na svět velmi způsobile, na rozdíl od obecně rozšířené představy, že schopné jedince z nich vychovají teprve dospělí. Kompetentní ovšem neznamená, že by byly děti vševědoucí, ani pro rodiče to neznamená zvolit cestu nejmenšího odporu.

Průkopník německého grafického románu a jeden z nejlepších současných německých komiksových autorů Reinhard Kleist vypráví pravdivý příběh polského Žida, boxera Hertzka Hafta, který přežil koncentrační tábor a v USA pak zahájil profesionální kariéru. Mladinký Hertzko začal svou boxerskou kariéru z donucení – strážci v koncentráku ho pro zábavu nutili boxovat se spoluvězni. Herztko věděl, že dokud bude vyhrávat, zůstane naživu. Když pak po dramatickém útěku z pochodu smrti odjel do Ameriky, pokračoval v tom, co se naučil v lágru. Doufal, že se jako slavný boxer dostane na titulní stránky novin po celém světě a jeho milá, kterou ztratil někde v Polsku a o níž neměl žádné zprávy, se o něm dozví a přihlásí se k němu. Kleista k nakreslení komiksu inspirovala fascinující kniha Jednou budu všechno vyprávět, v níž Haftův syn Alan vylíčil osudy svého otce.

Průkopník německého grafického románu a jeden z nejlepších současných německých komiksových autorů Reinhard Kleist vypráví pravdivý příběh polského Žida, boxera Hertzka Hafta, který přežil koncentrační tábor a v USA pak zahájil profesionální kariéru. Mladinký Hertzko začal svou boxerskou kariéru z donucení – strážci v koncentráku ho pro zábavu nutili boxovat se spoluvězni. Herztko věděl, že dokud bude vyhrávat, zůstane naživu. Když pak po dramatickém útěku z pochodu smrti odjel do Ameriky, pokračoval v tom, co se naučil v lágru. Doufal, že se jako slavný boxer dostane na titulní stránky novin po celém světě a jeho milá, kterou ztratil někde v Polsku a o níž neměl žádné zprávy, se o něm dozví a přihlásí se k němu. Kleista k nakreslení komiksu inspirovala fascinující kniha Jednou budu všechno vyprávět, v níž Haftův syn Alan vylíčil osudy svého otce.

Coco se se svou matkou Elisabeth vídá jen sporadicky. Jednoho dne se náhodou potkají na ulici, kde matka dceři mezi řečí oznámí, že umírá. Coco cítí povinnost se o ni postarat a nastěhuje se k ní. I když nerada, snáší Elisabeth dceřinu přítomnost, protože ví, že se od matek očekává pochopení a trpělivost. Esther Gerritsenová k Žízni říká: „Občas se do něčeho pustíte, i když víte, že byste to neměli dělat. Bývají to nebezpečné věci, ale ty jediné důležité. Může to být muž, kterého nesmíte políbit, protože víte, že budete chtít víc. Může to být pití, se kterým byste neměli začínat. Nebo touha jít si lehnout a strach, že už nikdy nevstanete. A přece to uděláte. Pijete, líbáte, jdete si lehnout. Pomůžete své umírající matce, abyste se cítili jako lepší člověk, i když víte, že to nebude stačit.“

Eleanor Akvitánská (1122–1204), dědička akvitánského vévodství a dvojnásobná královna, byla nejprve manželkou francouzského krále Ludvíka VII. Když dosáhla rozvodu s ním, stala se ženou normanského vévody a anglického krále Jindřicha II. Tato matka tří králů (Jindřicha Mladíka, Richarda Lvího srdce a Jana Bezzemka), vládla téměř sedmdesát let, strávila však také patnáct let ve vězení, kam ji uvrhl její druhý manžel. Byla zatracována pro svůj tzv. "nemravný" život, stala se však i inspirací trubadúrů. Hodnocení a soudy Eleonořiny osobnosti se i mezi historiky dodnes značně rozcházejí. Jean Flori, krerý patří k významným znalců evropského středověku a rytířské a dvorské kultury vytváří objektivní a především na důkladné analýze pramenů založený životopis této mimořádné pozoruhodné ženy, přičemž nepřestává být velmi poutavým vypravěčem.

„Namaluj mi beránka.“ Touto větou osloví malý kudrnatý chlapec s šálou zkroušeného pilota, který havaroval v saharské poušti. Odkud se hoch vzal? Přiletěl opravdu se spřežením husí z daleké planety? Nebo je Malý princ jen výplodem pilotovy fantazie? Procítěný snový příběh, který podněcuje jak dětskou fantazii, tak filozofické sklony dospělých, lze číst jako pohádku, alegorii i symbolický existenciální román. Malý princ vychází jako vždy s autorovými ilustracemi, poprvé však v bilingvním česko-francouzském vydání.

Hrdinou vypravěčsky hravého, jazykově vynalézavého Deštníku je psychiatr Zachary alias Zack Busner, postava, jež se objevuje i v autorových dřívějších povídkách. Srdcem příběhu je setkání hlavního hrdiny psychiatra Zacharyho s pacientkou Audrey v jednom severolondýnském ústavu pro duševně choré v šedesátých letech dvacátého století. Audrey je považována za duševně nemocnou mylně, ve skutečnosti trpí záhadnou spavou nemocí, z níž se ji Busnerovi podaří načas probudit. Self se inspiroval slavnou knihou britsko-amerického neurologa Olivera Sackse Probouzení (česky, Dybbuk 2010) pojednávající o pacientech, kteří onemocněli při epidemii „spavé“ encefalitidy v letech krátce po skončení první světové války a které se na sklonku šedesátých let podařilo Sacksovi „probudit k životu“ experimentální léčbou dopaminem. Self se ovšem námětu zmocňuje romanopisecky volně a odvážně v monumentálním vyprávění, které se na osudech tápajícího Busnera, tajemné a nepoddajné Audrey a Audreyiných bratrů pokouší zachytit klíčové rysy moderní západoevropské civilizace od počátku dvacátého století do současnosti.

Shalom Auslander si pro svůj příběh zvolil skutečně zvláštní a poměrně kontroverzní zápletku – představte si Annu Frankovou, živou, zdravou a co do chování nechutnou babiznu, která se zabydlí na půdě domu patřícímu současné americké židovské rodině. Jakkoliv je její existence bizarní, slouží Anne Franková v příběhu jako katalyzátor nezvratitelných událostí a veškerý děj se soustředí kolem hlavního hrdiny – otce rodiny, Solomona Kugela. Rodina Solomona Kugela se přestěhuje do městečka Stockton, které je nejzajímavější tím, že nemá žádnou historii. A právě historii se Kugelovi snaží uniknout – jak své rodinné, tak židovské, nesoucí s sebou břímě viny a osudovosti. Celá kniha je tak skvělou, mrazivě vtipnou, černěhumornou polemikou o nemožnosti zbavit se své minulosti a o dvojsečné povaze naděje, jež může být i zhoubná.

Dvě těla krále patří k nejvýznamnějším knihám o dějinách středověkých politických a teologických představ a idejí. Původem německý historik a profesor Ernst Kantorowicz, jenž musel i přes své vyhraněně pravicové názory utéci před nacismem do Spojených států, v této knize odhaluje podstatu sakrality královské moci a královské vlády ve středověku. Prostřednictvím pronikavých analýz a netušených interpretací, v nichž konfrontuje názory středověkých teologů s myšlenkovými koncepty anglických právníků 16. století, dospívá ke zjištění, že právě ve 12. a 13. století se z ryze politických důvodů a jednoznačným politickým účelem zrodila představa o rozdvojení králova těla, tedy fyzického, konkrétního těla panovníka, které umírá, a mystického těla vládce, který žije a vládne věčně.

Bývalý žoldnéř Hadrian Blackwater se vydává na dobrodružnou pouť po širém moři, aby našel ztraceného Novronova Dědice. Jediná naděje spočívá v tom, že se postaví bezohlednému a vychytralému Merrrickovi Mariusovi. V obavě, že se přítel nedokáže tohoto úkolu zhostit, se ke starému společníkovi přidává i Royce Melborn, jenž se rozhodne doprovodit ho ještě na této poslední výpravě. Zrada a proradnost, s nimiž se cestou setkají, přimějí Hadriana, aby čelil minulosti, se kterou nechtěl mít už nikdy nic společného. Smaragdová bouře je čtvrtou knihou podmanivých Dobrodružství Riyria. Místo navzájem těsně navazujících knih jde o šestidílnou fantasy sérii pojatou jako dobrodružný příběh rozdělený do samostatných epizod. Každá z nich byla navíc napsána předtím, než vyšla první z nich, prvky celého příběhu jsou tak propleteny, ačkoli všechny mají vlastní příběh a závěr.

Mám právo se zničit je dle autorových slov jedním z „podivných románů“, které začal psát v rebelském údobí svého života jako určitou formu politické sebevraždy. Trochu paradoxně mu však zajistil vstup mezi známé a uznávané korejské spisovatele a stále si nachází okruh čtenářů, o čemž svědčí přes dvacet dotisků ve třech vydáních. Přestože patří mezi první autorovy knihy, jde o vynikající vyobrazení estetiky smrti, které ohlásilo nástup nového spisovatele schopného šokovat a rozvířit korejské literární vody. Bujná a ničím neomezovaná představivost se otevřeným a syrovým způsobem dotýká ožehavých a společensky tabuizovaných témat a vyjadřuje pocity současných Korejců, osamělých a izolovaných uprostřed uspěchaného, soupeřícího davu, kteří trpí odcizením spojeným se sebevražedným nutkáním. Románové já, které svým způsobem naplňuje právo lidí na sebedestrukci tím, že jim za úplatu pomáhá odejít z tohoto světa, jako by předjímalo vznik sebevražedných stránek v korejském kyberprostoru, kde se sdružují váhající jedinci, hlavně mládež, vzájemně v sobě podporují sentimentální touhu po smrti a sbírají odvahu ke společnému činu.

Michel de Nostradame (1503-1566), zvaný Nostradamus, proslul především jako autor nejednoznačných a varovných proroctví. Monografie francouzského historika Denise Crouzeta se nepokouší dát těmto vizím konkrétní smysl, spíše vykresluje Nostradama jako hluboce zbožného filozofa, který byl inspirován Marisiliem z Padovy, Erasmem Rotterdamským či Corneliem Agrippou. Podobně jako jeho současník Francois Rebelais, který chtěl léčit duše soužené dlouholetými náboženskými válkymi pomocí frašky, se i Nostradamus pokládal za nejen za lékaře těla, nýbrž i duší, jimž chtěl pomoci dosáhnout niterného míru tím, že se samy naleznou v osobní a hluboké víře v Krista a slovo Boží.

Píše se červenec 1980 a v Turecku se pomalu schyluje k dalšímu vojenskému převratu. Do přímořského letoviska nedaleko Istanbulu přijíždí jako každý rok čtyři sourozenci, aby navštívili svou devadesátiletou babičku. Zatímco venku stále houstne napětí mezi nacionalisty a levicovými bojůvkami, babiččin „tichý dům“ vydává potlačovaná rodinná tajemství a rozehrávají se tu osudové životní příběhy. Román, ověnčený domácími i zahraničními cenami, je jak brilantním rodinným dramatem, tak dramatem celé země, v níž děsivě utichá komunikace mezi politickými skupinami, společenskými vrstvami i generacemi.