Argo strana 254 z 311

Buď věrný svým lidským pánům, chraň svou lidskou rodinu za každou cenu. Tak zní prastará psí úmluva, kterou se černý labrador Princ snaží dodržovat ze všech sil. Když se ale jeho pánům začne hroutit manželství, přijdou problémy s dětmi, do jejich života vstoupí smrt blízkých i pokus o sebevraždu, začnou mlčenlivému strážci rodinného štěstí jeho povinnosti tragicky přerůstat přes hlavu. Nečekaně dojemný pohled na jednu rodinnou krizi, kterou psí perspektiva ukazuje v poněkud jiném světle, než bychom čekali.

K Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku se ruský prozaik, básník a nositel Nobelovy ceny (1933) Ivan Alexejevič Bunin staví kriticky. Jako literát tak nejdůrazněji činí ve svých deníkových záznamech, shromážděných v cyklu Proklaté dny (Okajannyje dni). Jde o vášnivý protest proti brutalitě bolševické revoluce a zároveň nostalgickou obhajobu patriarchálních základů navždy odcházejícího Ruska minulosti. Bunin je si jasně vědom toho, že jeho postoje jsou zdůrazňovaně aristokratické a subjektivistické, ale jako potomek starého šlechtického rodu se oprávněně domnívá, že má na podobný pohled nezadatelné právo.

Meyer Schapiro (23. 9. 1904, Litva – 3. 3. 1996, USA) byl jedním z nejvýznamnějších amerických historiků a teoretiků umění ve 20. století. Svou mnohostrannou erudicí, hloubkou pohledu a nezvykle širokým spektrem zájmů vytvořil předpoklady k prudkému rozmachu americké uměnovědy a vychoval množství úspěšných žáků, dále rozvíjejících jeho podněty. Vedle svých amerických učitelů Arthura K. Portera a Charlese R. Moreyho, se Schapiro ve svém díle odvolával zejména na názory hlavních představitelů vídeňské školy (Aloise Riegla, Franze Wickhoffa a Maxe Dvořáka), německých historiků umění (především Wilhelma Worringera a Wilhelma Pindera) a Francouze Henriho Focillona. Uplatňoval velmi otevřený, nedogmatický a někdy téměř experimentální způsob práce i výuky a tvůrčím způsobem se vyrovnával s aktuálními podněty z jiných oborů: současné literatury, filosofie (zvláště existencialismu a fenomenologie) a psychoanalýzy. Odmítal izolování stylových analýz od konkrétních dějinných situací, kritizoval ustrnutí v hermetické oblasti bez spojení se sociálními, politickými, ekonomickými a ideologickými zdroji. Čtenáři se dnes, v českém překladu poprvé, dostává do rukou obsáhlý průřez Schapirovým dílem, reprezentující velkou část jeho zájmového spektra. Studie o starším umění obsahují vedle ikonologických úvah z oblasti románského umění a umění rané nizozemské renesance také obsáhlou kritickou reinterpretaci knihy Sigmunda Freuda Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. V části věnované novějšímu umění jsou zahrnuty studie o Courbetovi a lidovém umění, o Seuratovi a o Cézannových jablkách reflektující Schapirovy teorie sociálních a ekonomických aspektů uměleckého díla, zatímco ve stati o díle Pieta Mondriana se autor věnuje expresivním a intelektuálním kvalitám abstraktního stylu. V posledním oddílu jsou shromážděny práce metodologické, mezi nimiž obzvláště významné místo zaujímá studie Styl, v níž Schapiro shrnul dosavadní poznatky bádání o stylu a kriticky se vyrovnal se schematičností polaritních, cyklických i evolučních teorií.

Próza dnes již legendárního soudobého ruského prozaika Viktora Pelevina Helma hrůzy, která vychází v rámci velkorysého mezinárodního projektu moderních mýtů, parafrázuje známou řeckou legendu o Mínótaurovi. Celá próza je přesným záznamem imaginárního chatu. Jeho jednotliví účastníci sedí ve stejných hotelových pokojích (ale možná taky celách) a jejich jedinou možností komunikace mezi sebou je právě počítačová klávesnice a monitor (obé pevně zabudované a nezničitelné). V téměř detektivně pojaté historii, připomínající virtuální reality show, se chatující snaží přijít na kloub tajemství zařízení, zvaného helma hrůzy , ale ještě spíš tajemství své vlastní situace v moderním světě. Pelevin je pesimista a jeho vyvolení svůj zápas o racionální interpretaci tohoto světa prohrávají.

Čtyři povídky z prvotiny kanadského spisovatele, autora světového bestselleru "Pí a jeho život", zaktualizované pro nové vydání a doplněné jeho předmluvou (2004). Příběhy ukazují na zcela originálního autora, který má nejen fascinující nápady, ale i nezaměnitelný dar tyto nápady zcela mistrovsky ztvárnit a zprostředkovat svým čtenářům. Martel vždycky vychází ze silných emocí, a tak nás nepřekvapí témata jeho čtyř povídek: nemoc a dějiny 20. století, antikoncert ve Washingtonu, popravy a zrcadla a vzpomínky.

Když se v Pražské zoologické zahradě narodilo gorilí mládě, rozhodli se ošetřovatel lidoopů Marek Ždánský a fotograf Pavel Potkány, že jeho život zdokumentují. Přizvali ke spolupráci Janu Murasovou a začali zpracovávat příhody celé gorilí rodiny. Tato kniha, sepsaná podle Deníku ošetřovatele Marka Ždánského, čtenáře provází prvním rokem života gorilky Moji.

Závěrečný díl rozsáhlé trilogie je věnován otázkám víry, ale i magie a osvícenského přesvědčení o rozhodující roli rozumového poznání. Autor analyzuje vztah jedince ke společnosti a jeho místo v jejích strukturách, důsledky reformace, význam lidové zbožnosti a magie na straně jedné a vzdělání a osvícenské racionality na straně druhé. Dülmenova trilogie je pokusem o ucelenou interpretaci kultury každodenního života v prvních stoletích novověku z hlediska historické antropologie, tedy jednoho z aktuálních a respektovaných směrů současného dějepisectví.

Mladá japonská autorka Hitomi Kaneharová (1983) získala za svůj první román Hadi a náušnice v roce 2003 dvě prestižní japonské literární ceny. Kniha vzbudila doslova senzaci. Jedná se o vzrušující současný příběh tzv. ztracené generace japonské mládeže, který líčí vzájemné vztahy bizarního milostného trojúhelníku, svým způsobem rebelujícího proti japonské konzumní společnosti. Román je napsán svěžím jazykem. Od začátku do konce udrží čtenáře v napětí, přičemž šokuje nepřetržitým sledem jednotlivých scén plných násilí a sexu v kontrastu s jemným, až lyrickým líčením postupného prohlubování křehkého milostného vztahu mezi hosteskou Rui a punkerem Amou. Podrobně jsou v knize vylíčeny postupy při tetování a zavádění piercingu.

Syntetická práce předního německého vojenského historika Wolframa Wetteho přesvědčivě dokládá, že německý Wehrmacht vedl v letech 1941–1944 vyhlazovací válku odporující všem mezinárodním konvencím a válečným zvyklostem. Autor se ve své pozoruhodné práci ale nevěnuje pouze tomu, jak doktrína „židobolševického“ nepřítele a adorace války a násilí v nacistické Třetí říši vyústily v zodpovědnost Wehrmachtu na vyhlazovací válce na východní frontě, ale současně mapuje i zrod poválečné legendy o „čistém“ Wehrmachtu vedoucím regulérní válku.

Nový překlad románu z roku 1957, který autorovi přinesl obrovskou popularitu i uznání kritiky a učinil z něj legendu. Kerouac zde nachází své osudové téma i vlastní hlas a metodu: horečně chrlený text odráží autenticitu svobodného života, nesvazovaného konvencemi průměrnosti. Takový život a lidé, kteří jej dovedou žít, jsou pro něj ideálem, jejž se neustále pokouší naplnit a zachytit v postavách svých knih. Na cestě je strhující a přesvědčivý amalgám fikce a autobiografických prvků, dodnes inspirující čtenáře k nalézání vlastní svobodné cesty.

Autor stírá nános národní mytologie spojené se Zlatou bulou sicilskou a přináší řadu informací a faktů, které o ní nejsou všeobecně známy. Zlatá bula sicilská je dnes vnímána jako nesporný doklad hlubokých kořenů české státnosti. Nebylo tomu tak ale vždy a kupříkladu ještě redakce Ottova slovníku nepovažovala za nutné přidělit tomuto privilegiu samostatné heslo. Přinejmenším rozpaky budí rovněž skutečnost, že Zlatou bulu sicilskou nepoužil jediný z vládnoucích Přemyslovců a že tato listina musela být „objevena“ českými stavy v roce 1306 a poprvé byla kodifikována teprve Karlem IV. Zlatá bula sicilská sama o sobě dokumentuje proměnu říše a říšských struktur na přelomu 12. a 13. století. Odtud také plyne soubor řešených otázek, které směřují k objasnění jejího vzniku, skutečného obsahu a jejímu místu v českých a středoevropských dějinách.

Autor stírá nános národní mytologie spojené se Zlatou bulou sicilskou a přináší řadu informací a faktů, které o ní nejsou všeobecně známy. Zlatá bula sicilská je dnes vnímána jako nesporný doklad hlubokých kořenů české státnosti. Nebylo tomu tak ale vždy a kupříkladu ještě redakce Ottova slovníku nepovažovala za nutné přidělit tomuto privilegiu samostatné heslo. Přinejmenším rozpaky budí rovněž skutečnost, že Zlatou bulu sicilskou nepoužil jediný z vládnoucích Přemyslovců a že tato listina musela být „objevena“ českými stavy v roce 1306 a poprvé byla kodifikována teprve Karlem IV. Zlatá bula sicilská sama o sobě dokumentuje proměnu říše a říšských struktur na přelomu 12. a 13. století. Odtud také plyne soubor řešených otázek, které směřují k objasnění jejího vzniku, skutečného obsahu a jejímu místu v českých a středoevropských dějinách.

V tomto tajemném románu přijíždí holandská restaurátorka do Otranta, nejvýchodnějšího cípu Itálie, aby pracovala na opravě starobylé mozaiky na dlažbě katedrály. Pod závojem spirituality postupně odhaluje, že sem nepřijela náhodou, ale že sem byla dovedena „pavoučími vlákny“ jedné dávné rodinné historie. Roberto Cotroneo ve svém pozoruhodném románu propojuje přediva osobních příběhů, legend, zpráv o zázracích, pověr, snů a znamení, aby v této jedinečné mozaice odkryl poselství pro dnešní dobu.

Kniha o Kosti patři bezesporu k nejoriginálnějším dílům české historiografie 20. století. Zdálo se, že o jejím autorovi stejně jako o vzniku této monografie bylo známo bezmála všechno. Ale není tomu tak. Nedávno byla nalezena původní verzi, kterou

Kniha o Kosti patři bezesporu k nejoriginálnějším dílům české historiografie 20. století. Zdálo se, že o jejím autorovi stejně jako o vzniku této monografie bylo známo bezmála všechno. Ale není tomu tak. Nedávno byla nalezena původní verzi, kterou

Ze slíbené románové pentalogie Roberta Fulghuma vycházejí opět v jednom svazku část třetí Miluješ můj klid, ale co když se pohnu? a část čtvrtá Valčík s býkem, kde se setkáme opět s Alicí, Alexem a Max–Pollem jako hlavními postavami. Děj nás tentokrát zavede především do vzdálenějšího Japonska, kde si Alice nechá u věhlasného mistra udělat konečně své vysněné tetování, a posléze do Athén, kde se všechny známé postavy na svých cestách zastaví a setkají se svou „věštkyní“ taxikářkou Polydorou, která každému předpoví budoucnost. Všichni se pak sejdou na Krétě v Meltemi, kde Alex uspořádá večeři na oslavu svatého Ošidného, patrona lidí, co nežijí konvenčně. Je těžké dostát přání autora a číst toto pokračování „pomalu“, ale o překvapení, tak typická pro Roberta Fulghuma, tu není nouze. Japonská část na sebe bere i japonskou literární podobu a oplývá pastelovou krásou a osudovou tragičností.