Argo strana 253 z 311

Buď věrný svým lidským pánům, chraň svou lidskou rodinu za každou cenu. Tak zní prastará psí úmluva, kterou se černý labrador Princ snaží dodržovat ze všech sil. Když se ale jeho pánům začne hroutit manželství, přijdou problémy s dětmi, do jejich života vstoupí smrt blízkých i pokus o sebevraždu, začnou mlčenlivému strážci rodinného štěstí jeho povinnosti tragicky přerůstat přes hlavu. Nečekaně dojemný pohled na jednu rodinnou krizi, kterou psí perspektiva ukazuje v poněkud jiném světle, než bychom čekali.

K Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku se ruský prozaik, básník a nositel Nobelovy ceny (1933) Ivan Alexejevič Bunin staví kriticky. Jako literát tak nejdůrazněji činí ve svých deníkových záznamech, shromážděných v cyklu Proklaté dny (Okajannyje dni). Jde o vášnivý protest proti brutalitě bolševické revoluce a zároveň nostalgickou obhajobu patriarchálních základů navždy odcházejícího Ruska minulosti. Bunin je si jasně vědom toho, že jeho postoje jsou zdůrazňovaně aristokratické a subjektivistické, ale jako potomek starého šlechtického rodu se oprávněně domnívá, že má na podobný pohled nezadatelné právo.

Meyer Schapiro (23. 9. 1904, Litva – 3. 3. 1996, USA) byl jedním z nejvýznamnějších amerických historiků a teoretiků umění ve 20. století. Svou mnohostrannou erudicí, hloubkou pohledu a nezvykle širokým spektrem zájmů vytvořil předpoklady k prudkému rozmachu americké uměnovědy a vychoval množství úspěšných žáků, dále rozvíjejících jeho podněty. Vedle svých amerických učitelů Arthura K. Portera a Charlese R. Moreyho, se Schapiro ve svém díle odvolával zejména na názory hlavních představitelů vídeňské školy (Aloise Riegla, Franze Wickhoffa a Maxe Dvořáka), německých historiků umění (především Wilhelma Worringera a Wilhelma Pindera) a Francouze Henriho Focillona. Uplatňoval velmi otevřený, nedogmatický a někdy téměř experimentální způsob práce i výuky a tvůrčím způsobem se vyrovnával s aktuálními podněty z jiných oborů: současné literatury, filosofie (zvláště existencialismu a fenomenologie) a psychoanalýzy. Odmítal izolování stylových analýz od konkrétních dějinných situací, kritizoval ustrnutí v hermetické oblasti bez spojení se sociálními, politickými, ekonomickými a ideologickými zdroji. Čtenáři se dnes, v českém překladu poprvé, dostává do rukou obsáhlý průřez Schapirovým dílem, reprezentující velkou část jeho zájmového spektra. Studie o starším umění obsahují vedle ikonologických úvah z oblasti románského umění a umění rané nizozemské renesance také obsáhlou kritickou reinterpretaci knihy Sigmunda Freuda Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. V části věnované novějšímu umění jsou zahrnuty studie o Courbetovi a lidovém umění, o Seuratovi a o Cézannových jablkách reflektující Schapirovy teorie sociálních a ekonomických aspektů uměleckého díla, zatímco ve stati o díle Pieta Mondriana se autor věnuje expresivním a intelektuálním kvalitám abstraktního stylu. V posledním oddílu jsou shromážděny práce metodologické, mezi nimiž obzvláště významné místo zaujímá studie Styl, v níž Schapiro shrnul dosavadní poznatky bádání o stylu a kriticky se vyrovnal se schematičností polaritních, cyklických i evolučních teorií.

Próza dnes již legendárního soudobého ruského prozaika Viktora Pelevina Helma hrůzy, která vychází v rámci velkorysého mezinárodního projektu moderních mýtů, parafrázuje známou řeckou legendu o Mínótaurovi. Celá próza je přesným záznamem imaginárního chatu. Jeho jednotliví účastníci sedí ve stejných hotelových pokojích (ale možná taky celách) a jejich jedinou možností komunikace mezi sebou je právě počítačová klávesnice a monitor (obé pevně zabudované a nezničitelné). V téměř detektivně pojaté historii, připomínající virtuální reality show, se chatující snaží přijít na kloub tajemství zařízení, zvaného helma hrůzy , ale ještě spíš tajemství své vlastní situace v moderním světě. Pelevin je pesimista a jeho vyvolení svůj zápas o racionální interpretaci tohoto světa prohrávají.

Čtyři povídky z prvotiny kanadského spisovatele, autora světového bestselleru "Pí a jeho život", zaktualizované pro nové vydání a doplněné jeho předmluvou (2004). Příběhy ukazují na zcela originálního autora, který má nejen fascinující nápady, ale i nezaměnitelný dar tyto nápady zcela mistrovsky ztvárnit a zprostředkovat svým čtenářům. Martel vždycky vychází ze silných emocí, a tak nás nepřekvapí témata jeho čtyř povídek: nemoc a dějiny 20. století, antikoncert ve Washingtonu, popravy a zrcadla a vzpomínky.

Když se v Pražské zoologické zahradě narodilo gorilí mládě, rozhodli se ošetřovatel lidoopů Marek Ždánský a fotograf Pavel Potkány, že jeho život zdokumentují. Přizvali ke spolupráci Janu Murasovou a začali zpracovávat příhody celé gorilí rodiny. Tato kniha, sepsaná podle Deníku ošetřovatele Marka Ždánského, čtenáře provází prvním rokem života gorilky Moji.

Závěrečný díl rozsáhlé trilogie je věnován otázkám víry, ale i magie a osvícenského přesvědčení o rozhodující roli rozumového poznání. Autor analyzuje vztah jedince ke společnosti a jeho místo v jejích strukturách, důsledky reformace, význam lidové zbožnosti a magie na straně jedné a vzdělání a osvícenské racionality na straně druhé. Dülmenova trilogie je pokusem o ucelenou interpretaci kultury každodenního života v prvních stoletích novověku z hlediska historické antropologie, tedy jednoho z aktuálních a respektovaných směrů současného dějepisectví.

Mladá japonská autorka Hitomi Kaneharová (1983) získala za svůj první román Hadi a náušnice v roce 2003 dvě prestižní japonské literární ceny. Kniha vzbudila doslova senzaci. Jedná se o vzrušující současný příběh tzv. ztracené generace japonské mládeže, který líčí vzájemné vztahy bizarního milostného trojúhelníku, svým způsobem rebelujícího proti japonské konzumní společnosti. Román je napsán svěžím jazykem. Od začátku do konce udrží čtenáře v napětí, přičemž šokuje nepřetržitým sledem jednotlivých scén plných násilí a sexu v kontrastu s jemným, až lyrickým líčením postupného prohlubování křehkého milostného vztahu mezi hosteskou Rui a punkerem Amou. Podrobně jsou v knize vylíčeny postupy při tetování a zavádění piercingu.

Syntetická práce předního německého vojenského historika Wolframa Wetteho přesvědčivě dokládá, že německý Wehrmacht vedl v letech 1941–1944 vyhlazovací válku odporující všem mezinárodním konvencím a válečným zvyklostem. Autor se ve své pozoruhodné práci ale nevěnuje pouze tomu, jak doktrína „židobolševického“ nepřítele a adorace války a násilí v nacistické Třetí říši vyústily v zodpovědnost Wehrmachtu na vyhlazovací válce na východní frontě, ale současně mapuje i zrod poválečné legendy o „čistém“ Wehrmachtu vedoucím regulérní válku.

Próza dnes již legendárního soudobého ruského prozaika Viktora Pelevina Helma hrůzy, která vychází v rámci velkorysého mezinárodního projektu moderních mýtů, parafrázuje známou řeckou legendu o Mínótaurovi. Celá próza je přesným záznamem imaginárního chatu. Jeho jednotliví účastníci sedí ve stejných hotelových pokojích (ale možná taky celách) a jejich jedinou možností komunikace mezi sebou je právě počítačová klávesnice a monitor (obé pevně zabudované a nezničitelné). V téměř detektivně pojaté historii, připomínající virtuální reality show, se chatující snaží přijít na kloub tajemství zařízení, zvaného helma hrůzy , ale ještě spíš tajemství své vlastní situace v moderním světě. Pelevin je pesimista a jeho vyvolení svůj zápas o racionální interpretaci tohoto světa prohrávají.

Jste již zkušení rodiče a myslíte si, že víte, co vaše batole potřebuje: jíst, spát, pochovat, vyměnit plenky. Nebo se rozplýváte nad prvním přírůstkem do rodiny a domníváte se, že váš mateřský (otcovský) instinkt vám říká, co si vaše miminko myslí a přeje. Jste na omylu. Batolata nejsou roztomilá a bezbranná. Batolata jsou cílevědomá stvoření, kterým je to vaše žvatlání k smíchu, ale neprozradí se ani náznakem, protože je to pro ně výhodné. Tato kniha vám však otevře oči, ať chcete nebo ne. Teprve díky ní pochopíte, že každé dítě je od narození především prevít, a že je potřeba být stále ve střehu a nepodléhat jeho lstivě roztomilým pohybům a sladkému broukání. A nestěžujte si pak, že jsme vás nevarovali.

Trevanianův román (Shibumi, 1979) nepřestal být od svého prvního vydání ve Spojených státech bestsellerem a stal se ve svém žánru klasickým a kultovním dílem. Nabízí čtenáři nejen vynikající literaturu, ale je to rovněž román, který skutečně může změnit váš život. Trevanian je pseudonym, za nímž se skrývá vysokoškolský profesor historie, což vysvětluje řadu popisovaných historických událostí a detailů, politických souvislostí a pohledů, filozofickou hloubku a zeměpisnou i časovou šířku záběru hodnou moderního renesančního umělce. Byla by škoda prozradit dopředu cokoli o příběhu či hlavním hrdinovi románu, jenž je tak perfektně vystavěný podle pravidel japonské hry go. Právě tato postava se v textu zjevuje postupně – pomalu i náhle, drasticky i zázračně, komicky i smutně. Čtenáři nezbývá, než aby spolu s hlavním hrdinou dosáhl onoho úžasného duchovního stavu nazývaného šibumi.

Staroindický výraz pro lékařství, ájurvéda, doslova znamená „znalost (pro dosažení) vysokého věku“. A právě ze staroindické lékařské tradice vychází André van Lysebeth ve své nejnovější knize. Na jejích stránkách vysvětluje, že proces stárnutí lze zpomalit, a poskytuje praktický návod, jak toho s využitím starověkých technik dosáhnout. Kniha vznikla na základě autorových článků v jeho časopisu Yoga a ohlasů na tyto texty.

Syntetická práce předního německého vojenského historika Wolframa Wetteho přesvědčivě dokládá, že německý Wehrmacht vedl v letech 1941–1944 vyhlazovací válku odporující všem mezinárodním konvencím a válečným zvyklostem. Autor se ve své pozoruhodné práci ale nevěnuje pouze tomu, jak doktrína „židobolševického“ nepřítele a adorace války a násilí v nacistické Třetí říši vyústily v zodpovědnost Wehrmachtu na vyhlazovací válce na východní frontě, ale současně mapuje i zrod poválečné legendy o „čistém“ Wehrmachtu vedoucím regulérní válku.

Záměrem monografie o Pavlu Brázdovi je zmapování prací tohoto v ústraní tvořícího umělce, jehož dílo se dostalo do povědomí kulturní veřejnosti teprve po Sametové revoluci a do stálé expozice moderního umění NG v Praze až v roce 2000. Pavel Brázda je originální výtvarník, který i přes nepřízeň osudu vytvořil svůj vlastní styl hominismus (umění pro lidi), a to nezávisle na převládajících dobových uměleckých směrech. Ačkoli se mu teprve na sklonku života dostává jakéhosi zadostiučinění, jeho dílo je prosto jakékoliv zahořklosti. Tato kniha je souborem početných barevných reprodukcí obrazů i černobílých reprodukcí kreseb a shrnutím všech zajímavých písemných dokumentů s doplňujícím rozhovorem s tímto pozoruhodným umělcem.

Třetí část naprosto unikátního literárního díla světového měřítka, které vzniklo výhradně na podkladě zápisů