Argo strana 60 z 314

Pustá země je pravděpodobně nejvlivnější básnickou skladbou 20. století, přinejmenším v kontextu anglofonní poezie. T. S. Eliot ve své útlé knize z roku 1922 zcela mimořádným způsobem navazuje na několikatisíciletou tradici světové literatury; v pozoruhodném souladu se svými kritickými postuláty tvoří dílo vycházející z „historického vědomí, jež nutí člověka psát tak, jako by celá evropská literatura počínajíc Homérem, včetně celé literatury jeho vlastní země, existovala simultánně a vytvářela simultánní řád“. Onu literární tradici přitom svým modernistickým gestem nekompromisně přebudovává k obrazu svému. Nový překlad Petra Onufera vychází ke stému výročí prvního vydání.

Anglie, 1837. Na trůn nastoupila královna Viktorie a Anglii zaplavila spousta nových, zajímavých ingrediencí od koření po exotické ovoce. Eliza Actonová však netouží trávit čas v kuchyni, ale chce se věnovat poezii. Nakladatel však její sbírku básní odmítá a navrhuje, aby napsala knihu o vaření. Elizu návrh pohorší a nehodlá se jím zabývat. Vzápětí je ale její otec nucen kvůli bankrotu opustit zemi a Eliza z existenčních důvodů na nabídku sepsat kuchařku kývne. Začne sběrem receptů z celého světa a pokouší se naučit vařit. Ke svému překvapení zjišťuje, že jí vaření nejen jde, ale že ji těší. K ruce si najme sedmnáctiletou Ann Kirbyovou a učí ji poezii, vaření a lásce. Mezi Elizou a Ann, která postupně rozplétá záhady Eliziny minulosti i milostného života, vzniká nečekané pouto a přátelství. Obě ženy společně napíšou knihu plnou zajímavých postupů a seznamů ingrediencí, čímž naruší tradiční pojetí kuchařských knih a jednou provždy změní způsob psaní o vaření. Skutečný příběh anglické básnířky, která se stala nejznámější britskou autorkou kuchařské knihy, z níž dodnes čerpá celá řada šéfkuchařů. Recepty na stránkách knihy přímo ožívají, román však mapuje také probíhající boj o ženská práva, přináší kreativitu, tichou radost z vaření a poezii chutí. Sara Jade-Virtue, Simon & Schuster.

V centru pozornosti gerdánské tajné služby je jediný muž: ten, kterého si vybraly Lodě. Intriky a podloudné meziplanetární akce probíhají vskrytu, ale všechno nevyslovené a nepřiznané, co odpradávna bylo mezi Össe a Gerdou, přesto náhle vystoupí na povrch: křivdy, násilí, hrdinství, mlčení. Ti, jejichž světy žily ve vzájemné nenávisti celé věky, svádějí poslední bitvu o artefakt Lodí; a v téže chvíli za tenkou stěnou vlastní mysli i Lucas Hildebrandt bojuje z posledních sil – o příčetnost, o důstojnost, o lidství. Čeká ho dilema a rozhodnutí. Ökrë, Třetí z posvátných drog, může být jeho záchranou i zkázou; ale ať už se pro něj stane čímkoliv, sežehne plamenem všechno, co bylo. Minulost končí. A muže s temnou gerdánskou duší, povahou a kořeny čeká jen propast – a Pád do temnot.

Střední škola je příšera, která pohltí všechno, co máte rádi. Tohle moc dobře ví Robin Buckleyová, oblíbená postava třetí řady hororového sci-fi seriálu televize Netflix a nyní také hrdinka románu Rebelka Robin. Je začátek školního roku a na střední škole v Hawkinsu se opět rozjíždí závod o to, kdo bude normálnější. Plán je jasný: kluci si najdou holku, holky si najdou kluka a povedou nudné řeči o škole a budoucí kariéře. Robin, která hraje na lesní roh, umí několik jazyků a trousí jedovaté poznámky, tuhle „normálnost“ předstírat umí – dělá to celé roky v naději, že si pokud možno nikdo nevšimne, jak je jiná. Jenže teď se přidala jedna okolnost, která do hrdinčiny pečlivě budované image nezapadá, něco, co Robin teprve zjišťuje: líbí se jí holky. Jediný způsob, jak zůstat sama sebou, je dát provinčnímu Hawkinsu vale a prchnout na léto do Evropy. Ale jak, když nemá peníze, rodiče by asi nebyli nadšení a na obzoru není nikdo, s kým by se do tohoto dobrodružství mohla pustit?

Topeka, Kansas. Rok 1997. Adam Gordon, student čtvrtého ročníku střední školy, se připravuje na celoamerické finále v debatní soutěži. Ta ovšem k jeho zklamání připomíná spíš jakýsi absurdní rituál, protože v ní už nejde ani tak o obsah a smysl jako o množství argumentů vznášených rychlostí tří set slov za minutu s cílem převálcovat soupeře. Adama zajímá řeč ve všech jejích extrémních podobách, je nadaný básník, věnuje se freestylovému rapu, ale pod tlakem okolí se snaží být typický chlapák, chodí do posilovny, pije, užívá drogy, rve se. Z napětí mezi těmito dvěma světy trpí migrénami a úzkostmi, z nichž se mu snaží pomoct rodiče, kteří působí v topeckém psychiatrickém institutu. Oba pak v knize vyprávějí po dvou kapitolách, v nichž předkládají svůj pohled na rodičovství a Adamovo dospívání. Další pohled vnáší mentálně handicapovaný ztracený kluk Darren s omezenými vyjadřovacími schopnostmi, tedy přesný opak Adama. A tato působivá polyfonie vyprávěcích hlasů se postupně skládá v nesmírně citlivou a zároveň čtivou anamnézu jednotlivých hrdinů i nelehké doby, v níž žijí. Ben Lerner ve svém třetím románu svým vytříbeným stylem spojuje žhavou aktuálnost a literární nadčasovost a dokazuje, proč je považován za nejtalentovanějšího spisovatele své generace. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Jednoho brzkého červnového rána roku 1941 vyvlečou neurvalí vojáci Rudé armády malého litevského chlapce Algiska, jeho rodiče a sestru z postelí a nařídí jim, aby se do deseti minut sbalili na cestu. Tak litevská rodina nedobrovolně, v přeplněném vlaku odjíždí na Sibiř. Proč museli do vyhnanství? Čím se provinili? Kde ta Sibiř vůbec je? Algiskovi víří v hlavě spousta otázek. V dalekém drsném kraji rodina přežívá díky zmrzlým bramborám, polévce osolené vlastními slzami a písničkám, které je hřejí u srdce. Tam se Algisek učí uniknout každodenním těžkostem s pomocí fantazie, tužky, papíru a knihy japonských haiku. Tam se také zrodí pěvecký sbor Jablíčka, a zpěv dává vyhnancům křídla... Spisovatelka Jurga Vileová vylíčila v knize skutečný osud svého otce. Spolu s ilustrátorkou Linou Itagakiovou tak odkrývá jedno z nejtemnějších období evropských dějin, sovětskou krutovládu, a vyzdvihuje lidskou odvahu a nezdolnost. Podobné bolestné rodinné příběhy o útrapách ve vyhnanství nosí v srdci většina Litevců. Kniha získala řadu literárních i výtvarných cen v Litvě, mj. se stala nejlepší dětskou knihou roku 2018, i v zahraničí. Byla přeložena do dvanácti jazyků včetně např. angličtiny, francouzštiny a japonštiny. „Kniha Sibiřské haiku stvořila z noční můry zázrak.“ (The Beat) „Mimořádně působivé a silné spojení skutečnosti a fantazie.“ Kniha získala řadu cen v Litvě, mj. se stala nejlepší dětskou knihou roku 2018, i v zahraničí. Byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, němčiny, italštiny a dalších jazyků. Vydání knihy podpořil Litevský kulturní institut.

Po ničivém dopadu meteoritu na Itálii v roce 2077 se nejvyšší představitelé lidstva rozhodli vytvořit systém radarů a teleskopů, jenž monitoruje všechna tělesa prolétávající Sluneční soustavou. V roce 2130 systém zachytil objekt mimořádných rozměrů. Pohyboval se po přímce, nikoliv po elipse jako ostatní asteroidy. Dostal jméno Ráma a na čas se na něj zapomnělo. Až když se přiblížil k Marsu, byla k němu vyslána sonda, jejíž kamerové snímky vyrazily lidstvu dech. Ráma je válec o délce padesát kilometrů a průměru dvacet kilometrů. Jeho povrch je zcela hladký a podle slabého gravitačního pole lze předpokládat, že je dutý. Lidstvo se chystá na první návštěvu z hvězd… Klasická science fiction sira Arthura C. Clarka, za níž získal neuvěřitelnou řadu literárních ocenění, se vrací v původním českém překladu Zdeňka Volného.

Ištván Jeseter se narodil jednoho zářijového odpoledne v tramvaji číslo 17 ze špatně vyrešeršovaného novinového článku – jeho otcem je nepokrytá lež a matkou mizerná novinářská práce. Jediné, co má, je rybí šupina pro štěstí a doklad o tom, že je duševním dědictvím jistého Metoděje H., který ovšem tvrdí, že je to celé nějaký omyl. Ištván se musí rychle zorientovat nejen v hektickém postmoderním světě, ale i v tom, odkud přišel a co je vlastně zač on sám. Naděje, že není jediný svého druhu, mu svitne, když si v Kunderově Nesmrtelnosti přečte, jak se postava Agnes zrodí z jediného gesta postarší dámy u bazénu. Ištvánovi je jasné, že musí Agnes za každou cenu najít. Ale co když ani ona nezná odpovědi na všechny jeho otázky? A proč se Ištván při pohledu do zrcadla nemůže zbavit dojmu, že každé ráno vypadá jako trochu někdo jiný? . Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Dějiny ticha reprezentují prozatím poslední Corbinovu knihu (francouzsky vyšla v roce 2016). Jejím tématem jsou proměny smyslového vnímání mezi 19. a 20. stoletím, resp. jejich reflexe v dobové literatuře, sociologii a filozofii. Autor v Dějinách ticha staví do kontrastu naši současnost, především městských prostorů, přetížených hlukem a neustálým mediálním bombardováním, vůči světu 19. století, v němž bylo ještě místo pro vnitřní ticho a naslouchání. Ticho přitom Corbin chápe jako sociální konstrukt, jenž došel v minulých dvou staletích výrazných proměn, a to především směrem ke ztrátě vnitřního já a k odosobnění. Ticho se v jeho pohledu stalo vzácností, jehož hodnotu už ani neumíme ocenit. Ztráta ticha pro něj reprezentuje jednu z podob civilizačního procesu.

Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80. letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů. Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové, podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.

Euforie je fiktivním záznamem posledního roku života Sylvie Plathové, končící dva měsíce před její smrtí. V první osobě vypráví o střetu intelektuálních potřeb s mateřskými povinnostmi, o lásce k dětem a životní potřebě psaní i o závislosti na manželovi, básníku Tedu Hughesovi, která ji ubíjí. Sylvia, „uvězněná“ ve venkovském domě a ve svém stále cizejším těle nesoucím nový život, prožívá se zničující silou lásku i žárlivost, euforii i zoufalství a přitom postupuje krok za krokem po cestě, jejíž konec je všeobecně známý. V Euforii ho však nenajdete. Je to román oslavující Sylvii živoucí, vášnivou a tvůrčí. Elin Cullhed stvořila naprosto přesvědčivý literární hlas – výsledkem je strhující román, v němž se mnozí poznají a nikoho nenechá chladným. Kniha získala hlavní švédskou literární cenu – Augustovu cena za beletrii 2021.

Devítiletý Rádž netuší, že je válka. Má jiné starosti – přišel o dva bratry, otec je tyran a opilec... Rádž se mu snaží klidit z očí a toulá se. Místní vězení ho přitahuje jako magnet. Co je to za tou vysokou zdí za podivné lidi? Co provedli, jsou nebezpeční? A pak se pohledem střetne s chlapcem, jako je on sám; mohl by být jeho bratrem, ale je tak jiný. Černovlasý a snědý Rádž se narodil na Mauriciu, David je židovský chlapec z Prahy s andělskými blond loknami. K jejich osudovému setkání dojde na ostrově Mauricius, kam v roce 1940 připlula loď Atlantic se zhruba 1500 židovskými utečenci ze střední Evropy, z nichž několik stovek pocházelo z bývalé ho Československa. Britské úřady jim z politických a taktických důvodů nepovolily zůstat v Palestině, kam se po velkých útrapách málem dostali, ale zřídily pro ně internační tábor ve starém vězení na Mauriciu. Docházelo k násilí i bezpráví, na které by se rádo zapomnělo. Zapomenout se pokusil i Rádž, ale jako sedmdesátník k sobě vzpomínku na svého posledního bratra, na Davida, pustí zpět. Nathacha Appanah kouzelným jazykem připomíná krutou, téměř neznámou součást dějin naší západní civilizace, viděnou očima dítěte.

Představte si, že žijete ve světě, kde je všeho dostatek, stravu i bydlení máte zajištěné, dokonce vám vyberou životního partnera a každé rodině přidělí jedno či dvě děti. Jenže kdo ty dětí rodí? Když Claire dovrší dvanáct let, zvláštní komise pro ni zvolí povolání: stane se rodičkou. Ve čtrnácti porodí „produkt“, syna. Podle místní zvyklosti chlapec vyrůstá v pěstounském středisku, ale Claire na něj nemůže zapomenout a najde si způsob, jak syna vídat. Jenže pak ho kdosi unese a Claire v zoufalství na poslední chvíli skočí na odplouvající loď, která by ji mohla k synovi dovézt. Loď však ztroskotá… Moře vyvrhne Claire na břeh a ona si nic nepamatuje. Obyvatelé blízké vesnice ji přijmou mezi sebe a dívka poprvé v životě zažívá vřelou lidskou sounáležitost, učí se znát barvy, objevuje svět přírody. Nic z toho v jejím dřívějším životě neexistovalo. Když se jí po čase paměť vrátí, vydá se svoje dítě znovu hledat. Nic už ji nedokáže zastavit. Pro syna obětuje cokoli… V závěrečném dílu slavné tetralogie započaté kultovním Dárcem se opět setkáme s Jonasem, Kirou i Handlířem, postavami, o nichž vyprávěly předešlé svazky kvarteta – každý díl ale líčí samostatný příběh. Dárce získal mj. John Newbery Medal a překladová práva k němu byla prodána do 41 zemí. „Syn je citlivým zakončením nezapomenutelného příběhu a po samotném Dárci bezesporu nejlepší kniha z celé série.“ —School Library Journal, starred review

Je to generační konflikt, typický problém dnešní rozdělené společnosti, nebo rozpor víry a racionality? Jarka Kohoutová a Karolína Mapalová, matka a dcera, obě přišly o manžela a obě jsou nuceny se vyrovnat se životem po smrti blízkého člověka. Inteligentní Karolína svět do důsledku racionalizuje, zároveň se však často nečekaně ocitá v zajetí vzteku a emocí. Citově založená Jarka by svou dceru ráda zachránila před intelektuálním nihilismem, neboť věci kolem nás nelze uchopit pouhým rozumem. Když se mezi ně nečekaně postaví jurodivá náboženská blogerka, zapůsobí jako katalyzátor při laboratorním pokusu a látky ve směsi začnou bouřlivě reagovat. Matka si myslí, že dcera ztrácí víru. Dcera si myslí, že matka ztrácí rozum. Každá bojuje o duši té druhé. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Kočičí oko je kouzelná skleněnka, která mění svět. Z dívky, která se skrze ni dívala, vyrostla uznávaná malířka, jejíž život i dílo silně poznamenaly zážitky z dětství a dospívání. Když se Elaine po letech vrací do rodného Toronta, je to pro ni zároveň cesta do hloubi vlastní paměti. Nejostřeji vystupují vzpomínky na Cordelii, nemilosrdnou a jindy nečekaně labilní vůdkyní skupiny dívek, která Elaine kdysi šikanovala. Román zasazený do Kanady druhé poloviny 20. století sahá od konce druhé světové války až do osmdesátých let a krom toho, že je brilantní sondou do dívčí psychiky a nevyzpytatelných a mnohdy krutých pravidel, jež ovládají přátelství mezi dívkami, nabízí také neotřelý pohled na řadu kulturních fenoménů té doby, včetně feminismu a různých proudů moderního umění. „Kočičí oko je naprosto nevšední a stojí za pozornost, je vtipné, ale právě tak i vážné, a překypuje zázračnou moudrostí.“

Nezapomenutelná, nemilosrdná a napínavá fantasy série úspěšného kanadského spisovatele Evana Wintera pokračuje druhým svazkem, v němž musí svržená královna spojit síly s mladým válečníkem, aby vyrvala svůj trůn uchvatitelům a zachránila svůj lid. Tau a jeho královna se zoufale snaží oddálit útok domorodých obyvatel Xiddy, a tak vypracují nebezpečný plán. Pokud Tau uspěje, získá královně čas, aby mohla shromáždit své jednotky a zahájit mohutnou ofenzivu proti svému vlastnímu hlavnímu městu, kde mezitím zrádci vydávají její sestru za „pravou“ královnu Omehijců. Jestliže se Tsioře podaří město dobýt, znovu usednout na trůn a sjednotit svůj lid, pak budou mít Omehijci alespoň jistou šanci hrozící invazi přežít…