Argo strana 58 z 311

Střední škola je příšera, která pohltí všechno, co máte rádi. Tohle moc dobře ví Robin Buckleyová, oblíbená postava třetí řady hororového sci-fi seriálu televize Netflix a nyní také hrdinka románu Rebelka Robin. Je začátek školního roku a na střední škole v Hawkinsu se opět rozjíždí závod o to, kdo bude normálnější. Plán je jasný: kluci si najdou holku, holky si najdou kluka a povedou nudné řeči o škole a budoucí kariéře. Robin, která hraje na lesní roh, umí několik jazyků a trousí jedovaté poznámky, tuhle „normálnost“ předstírat umí – dělá to celé roky v naději, že si pokud možno nikdo nevšimne, jak je jiná. Jenže teď se přidala jedna okolnost, která do hrdinčiny pečlivě budované image nezapadá, něco, co Robin teprve zjišťuje: líbí se jí holky. Jediný způsob, jak zůstat sama sebou, je dát provinčnímu Hawkinsu vale a prchnout na léto do Evropy. Ale jak, když nemá peníze, rodiče by asi nebyli nadšení a na obzoru není nikdo, s kým by se do tohoto dobrodružství mohla pustit?

Jednoho brzkého červnového rána roku 1941 vyvlečou neurvalí vojáci Rudé armády malého litevského chlapce Algiska, jeho rodiče a sestru z postelí a nařídí jim, aby se do deseti minut sbalili na cestu. Tak litevská rodina nedobrovolně, v přeplněném vlaku odjíždí na Sibiř. Proč museli do vyhnanství? Čím se provinili? Kde ta Sibiř vůbec je? Algiskovi víří v hlavě spousta otázek. V dalekém drsném kraji rodina přežívá díky zmrzlým bramborám, polévce osolené vlastními slzami a písničkám, které je hřejí u srdce. Tam se Algisek učí uniknout každodenním těžkostem s pomocí fantazie, tužky, papíru a knihy japonských haiku. Tam se také zrodí pěvecký sbor Jablíčka, a zpěv dává vyhnancům křídla... Spisovatelka Jurga Vileová vylíčila v knize skutečný osud svého otce. Spolu s ilustrátorkou Linou Itagakiovou tak odkrývá jedno z nejtemnějších období evropských dějin, sovětskou krutovládu, a vyzdvihuje lidskou odvahu a nezdolnost. Podobné bolestné rodinné příběhy o útrapách ve vyhnanství nosí v srdci většina Litevců. Kniha získala řadu literárních i výtvarných cen v Litvě, mj. se stala nejlepší dětskou knihou roku 2018, i v zahraničí. Byla přeložena do dvanácti jazyků včetně např. angličtiny, francouzštiny a japonštiny. „Kniha Sibiřské haiku stvořila z noční můry zázrak.“ (The Beat) „Mimořádně působivé a silné spojení skutečnosti a fantazie.“ Kniha získala řadu cen v Litvě, mj. se stala nejlepší dětskou knihou roku 2018, i v zahraničí. Byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, němčiny, italštiny a dalších jazyků. Vydání knihy podpořil Litevský kulturní institut.

Po ničivém dopadu meteoritu na Itálii v roce 2077 se nejvyšší představitelé lidstva rozhodli vytvořit systém radarů a teleskopů, jenž monitoruje všechna tělesa prolétávající Sluneční soustavou. V roce 2130 systém zachytil objekt mimořádných rozměrů. Pohyboval se po přímce, nikoliv po elipse jako ostatní asteroidy. Dostal jméno Ráma a na čas se na něj zapomnělo. Až když se přiblížil k Marsu, byla k němu vyslána sonda, jejíž kamerové snímky vyrazily lidstvu dech. Ráma je válec o délce padesát kilometrů a průměru dvacet kilometrů. Jeho povrch je zcela hladký a podle slabého gravitačního pole lze předpokládat, že je dutý. Lidstvo se chystá na první návštěvu z hvězd… Klasická science fiction sira Arthura C. Clarka, za níž získal neuvěřitelnou řadu literárních ocenění, se vrací v původním českém překladu Zdeňka Volného.

Ištván Jeseter se narodil jednoho zářijového odpoledne v tramvaji číslo 17 ze špatně vyrešeršovaného novinového článku – jeho otcem je nepokrytá lež a matkou mizerná novinářská práce. Jediné, co má, je rybí šupina pro štěstí a doklad o tom, že je duševním dědictvím jistého Metoděje H., který ovšem tvrdí, že je to celé nějaký omyl. Ištván se musí rychle zorientovat nejen v hektickém postmoderním světě, ale i v tom, odkud přišel a co je vlastně zač on sám. Naděje, že není jediný svého druhu, mu svitne, když si v Kunderově Nesmrtelnosti přečte, jak se postava Agnes zrodí z jediného gesta postarší dámy u bazénu. Ištvánovi je jasné, že musí Agnes za každou cenu najít. Ale co když ani ona nezná odpovědi na všechny jeho otázky? A proč se Ištván při pohledu do zrcadla nemůže zbavit dojmu, že každé ráno vypadá jako trochu někdo jiný? . Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Dějiny ticha reprezentují prozatím poslední Corbinovu knihu (francouzsky vyšla v roce 2016). Jejím tématem jsou proměny smyslového vnímání mezi 19. a 20. stoletím, resp. jejich reflexe v dobové literatuře, sociologii a filozofii. Autor v Dějinách ticha staví do kontrastu naši současnost, především městských prostorů, přetížených hlukem a neustálým mediálním bombardováním, vůči světu 19. století, v němž bylo ještě místo pro vnitřní ticho a naslouchání. Ticho přitom Corbin chápe jako sociální konstrukt, jenž došel v minulých dvou staletích výrazných proměn, a to především směrem ke ztrátě vnitřního já a k odosobnění. Ticho se v jeho pohledu stalo vzácností, jehož hodnotu už ani neumíme ocenit. Ztráta ticha pro něj reprezentuje jednu z podob civilizačního procesu.

Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80. letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů. Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové, podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.

Euforie je fiktivním záznamem posledního roku života Sylvie Plathové, končící dva měsíce před její smrtí. V první osobě vypráví o střetu intelektuálních potřeb s mateřskými povinnostmi, o lásce k dětem a životní potřebě psaní i o závislosti na manželovi, básníku Tedu Hughesovi, která ji ubíjí. Sylvia, „uvězněná“ ve venkovském domě a ve svém stále cizejším těle nesoucím nový život, prožívá se zničující silou lásku i žárlivost, euforii i zoufalství a přitom postupuje krok za krokem po cestě, jejíž konec je všeobecně známý. V Euforii ho však nenajdete. Je to román oslavující Sylvii živoucí, vášnivou a tvůrčí. Elin Cullhed stvořila naprosto přesvědčivý literární hlas – výsledkem je strhující román, v němž se mnozí poznají a nikoho nenechá chladným. Kniha získala hlavní švédskou literární cenu – Augustovu cena za beletrii 2021.

Devítiletý Rádž netuší, že je válka. Má jiné starosti – přišel o dva bratry, otec je tyran a opilec... Rádž se mu snaží klidit z očí a toulá se. Místní vězení ho přitahuje jako magnet. Co je to za tou vysokou zdí za podivné lidi? Co provedli, jsou nebezpeční? A pak se pohledem střetne s chlapcem, jako je on sám; mohl by být jeho bratrem, ale je tak jiný. Černovlasý a snědý Rádž se narodil na Mauriciu, David je židovský chlapec z Prahy s andělskými blond loknami. K jejich osudovému setkání dojde na ostrově Mauricius, kam v roce 1940 připlula loď Atlantic se zhruba 1500 židovskými utečenci ze střední Evropy, z nichž několik stovek pocházelo z bývalé ho Československa. Britské úřady jim z politických a taktických důvodů nepovolily zůstat v Palestině, kam se po velkých útrapách málem dostali, ale zřídily pro ně internační tábor ve starém vězení na Mauriciu. Docházelo k násilí i bezpráví, na které by se rádo zapomnělo. Zapomenout se pokusil i Rádž, ale jako sedmdesátník k sobě vzpomínku na svého posledního bratra, na Davida, pustí zpět. Nathacha Appanah kouzelným jazykem připomíná krutou, téměř neznámou součást dějin naší západní civilizace, viděnou očima dítěte.

Představte si, že žijete ve světě, kde je všeho dostatek, stravu i bydlení máte zajištěné, dokonce vám vyberou životního partnera a každé rodině přidělí jedno či dvě děti. Jenže kdo ty dětí rodí? Když Claire dovrší dvanáct let, zvláštní komise pro ni zvolí povolání: stane se rodičkou. Ve čtrnácti porodí „produkt“, syna. Podle místní zvyklosti chlapec vyrůstá v pěstounském středisku, ale Claire na něj nemůže zapomenout a najde si způsob, jak syna vídat. Jenže pak ho kdosi unese a Claire v zoufalství na poslední chvíli skočí na odplouvající loď, která by ji mohla k synovi dovézt. Loď však ztroskotá… Moře vyvrhne Claire na břeh a ona si nic nepamatuje. Obyvatelé blízké vesnice ji přijmou mezi sebe a dívka poprvé v životě zažívá vřelou lidskou sounáležitost, učí se znát barvy, objevuje svět přírody. Nic z toho v jejím dřívějším životě neexistovalo. Když se jí po čase paměť vrátí, vydá se svoje dítě znovu hledat. Nic už ji nedokáže zastavit. Pro syna obětuje cokoli… V závěrečném dílu slavné tetralogie započaté kultovním Dárcem se opět setkáme s Jonasem, Kirou i Handlířem, postavami, o nichž vyprávěly předešlé svazky kvarteta – každý díl ale líčí samostatný příběh. Dárce získal mj. John Newbery Medal a překladová práva k němu byla prodána do 41 zemí. „Syn je citlivým zakončením nezapomenutelného příběhu a po samotném Dárci bezesporu nejlepší kniha z celé série.“ —School Library Journal, starred review

Je to generační konflikt, typický problém dnešní rozdělené společnosti, nebo rozpor víry a racionality? Jarka Kohoutová a Karolína Mapalová, matka a dcera, obě přišly o manžela a obě jsou nuceny se vyrovnat se životem po smrti blízkého člověka. Inteligentní Karolína svět do důsledku racionalizuje, zároveň se však často nečekaně ocitá v zajetí vzteku a emocí. Citově založená Jarka by svou dceru ráda zachránila před intelektuálním nihilismem, neboť věci kolem nás nelze uchopit pouhým rozumem. Když se mezi ně nečekaně postaví jurodivá náboženská blogerka, zapůsobí jako katalyzátor při laboratorním pokusu a látky ve směsi začnou bouřlivě reagovat. Matka si myslí, že dcera ztrácí víru. Dcera si myslí, že matka ztrácí rozum. Každá bojuje o duši té druhé. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Kočičí oko je kouzelná skleněnka, která mění svět. Z dívky, která se skrze ni dívala, vyrostla uznávaná malířka, jejíž život i dílo silně poznamenaly zážitky z dětství a dospívání. Když se Elaine po letech vrací do rodného Toronta, je to pro ni zároveň cesta do hloubi vlastní paměti. Nejostřeji vystupují vzpomínky na Cordelii, nemilosrdnou a jindy nečekaně labilní vůdkyní skupiny dívek, která Elaine kdysi šikanovala. Román zasazený do Kanady druhé poloviny 20. století sahá od konce druhé světové války až do osmdesátých let a krom toho, že je brilantní sondou do dívčí psychiky a nevyzpytatelných a mnohdy krutých pravidel, jež ovládají přátelství mezi dívkami, nabízí také neotřelý pohled na řadu kulturních fenoménů té doby, včetně feminismu a různých proudů moderního umění. „Kočičí oko je naprosto nevšední a stojí za pozornost, je vtipné, ale právě tak i vážné, a překypuje zázračnou moudrostí.“

Nezapomenutelná, nemilosrdná a napínavá fantasy série úspěšného kanadského spisovatele Evana Wintera pokračuje druhým svazkem, v němž musí svržená královna spojit síly s mladým válečníkem, aby vyrvala svůj trůn uchvatitelům a zachránila svůj lid. Tau a jeho královna se zoufale snaží oddálit útok domorodých obyvatel Xiddy, a tak vypracují nebezpečný plán. Pokud Tau uspěje, získá královně čas, aby mohla shromáždit své jednotky a zahájit mohutnou ofenzivu proti svému vlastnímu hlavnímu městu, kde mezitím zrádci vydávají její sestru za „pravou“ královnu Omehijců. Jestliže se Tsioře podaří město dobýt, znovu usednout na trůn a sjednotit svůj lid, pak budou mít Omehijci alespoň jistou šanci hrozící invazi přežít…

V lese nedaleko domu, kde bydlí malá Clare, se zjevuje a mizí tajemný nahý cizinec. Když Clare překoná prvotní strach a se záhadným mužem jménem Henry se seznámí, začne se odvíjet napínavá romance. Henry trpí zvláštní chorobou - přemisťuje se v čase, aniž by mohl ovlivnit směr a cíl své cesty. Přesto je pozoruhodně často přitahován k malé, dospívající, dospělé či stárnoucí Clare. Netradiční romance s fantastickým motivem cestování v čase a propracovaným dějem okouzlila jen ve Spojených státech 2,5 miliónu čtenářů, získala několik literárních cen a byla převedena do filmové podoby s herci Ericem Banou a Rachel McAdamsovou.

V románu Děda nabízí Jan Novák další příběh spojený s vlastní rodinou; jak naznačuje lapidární název, vyprávění se tentokrát točí kolem autorova dědečka, středočeského zemědělce, jehož semlely dějiny i zvůle komunistické moci a jenž svého vnuka fascinuje i děsí zároveň. Kniha je vystavěna s typicky novákovským švihem: sled krátkých, ostře vypointovaných kapitol postupně skládá působivý obraz „dědy betonového srdce“, „babičky kobry královské“ a dalších členů autorovy rodiny i jejich sousedů a známých, a přitom ukazuje střet „velkých“ a „malých“ dějin v kulisách polabské vesnice během násilné kolektivizace v padesátých letech minulého století. Literární kvality textu a autorovo vypravěčské mistrovství vyzdvihla i odborná porota, jež Janu Novákovi za román Děda udělila prestižní Cenu Josefa Škvoreckého.

Aby se vzpamatovala z nervového kolapsu, následuje Sara Keanová svého muže Damiena z Anglie do jeho rodného Severního Irska. V pěkném domě na venkově se však cítí osamělá a izolovaná, tak trochu jako vězeň. Pak jedné noci zabouchá na dveře zmatená zkrvavená stařena, a nic není jako dřív. Ukáže se, že tato žena je přímo spojená s děsivou historií domu. Vypráví svůj pohnutý příběh, který po desetiletí nebyla s to nikomu sdělit, a Sara se možná konečně odhodlá uvidět v Damienovi jeho pravou podstatu.

Na jaře 1911 se Albert Einstein s manželkou a dvěma syny přestěhoval do Prahy, kde působil jako profesor teoretické fyziky na německé univerzitě. Proti původním očekáváním zůstal v Praze jen šestnáct měsíců, a toto období tedy jeho životopisci obvykle považují za nedůležitou epizodu. Michael Gordin důkladně zkoumá setkání velkého vědce s městem s tisíciletou historií; jeho kniha není jen záznamem jednoho období vědecké kariéry, ale i portrétem doby a města.