Atlantis strana 12 z 31

Obsáhlý literárněvědný esej Květoslava Chvatíka o dílech Milana Kundery doplněný podrobnou bibliografií světových prací věnovaných Milanu Kunderovi a jeho knihám.

Třetí a závěrečný svazek pamětí významného českého pravicového politika. Představuje vzácnou hodnotu mezi politickými memoáry.

Trojí pohled na historii a současnost Nadace Charty 77: pohled spisovatelky, historičky a žurnalisty. Čtenář se seznámí s vítězstvími i porážkami instituce, která se za dvacet let svého působení výrazně zapsala do našich předlistopadových a polistopadových dějin.

Knihu tvoří drobné prózy Ivana Blatného, jeho korespondence (např. s Jiřím Ortenem, Josefem Kainarem, Jiřím Kolářem, Jindřichem Chalupeckým, Kamilem Bednářem, Jiřinou Haukovou a Miladou Matysovou), reakce českého tisku na jeho odchod do Anglie v březnu 1948 a vzpomínkové a životopisné poznámky.

Sondy, studie o české literatuře, které psal Jaroslav Kolár (1929) v letech 1963–2001, uspořádáním volně navazují na jeho první výbor Návraty bez konce (Atlantis 1999). Zkoumání–sondování podrobuje autor nejrůznější díla i otázky: jaký je vztah mezi staročeskou povídkou o Bruncvíkovi a německou básní? co můžeme vyčíst z kronikářských zápisů? kdo mohl být autorem Země dobré? jaký význam má čas v Poláčkově Okresním městě? Hrabalův „svět naruby“ se podobá světu Rabelaisovu záměrně či náhodně? Poslední text Ohlédnutí za sklerokruhem zachycuje volné společenství literárních historiků, teoretiků, lingvistů a filozofů, kteří se scházeli v soukromí od poloviny sedmdesátých let do roku 1990 a udržovali tak v přednáškách a diskusích kontinuitu českého uměnovědného myšlení. Zajímavý je přehled programů sklerokruhu a strojopisných sborníků k životním jubileím Milana Jankoviče, Miroslava Červenky, Mojmíra Otruby, Emila Pražáka, Zdeňka Pešata, Josefa Zumra a Jaroslava Kolára. Svazek obsahuje též pokračování Kolárovy bibliografie (autor František Knopp), jejíž první část je otištěna ve svazku Návraty bez konce; Rejstřík anonymních literárních děl a Jmenný rejstřík.

Portrét pozoruhodné osobnosti Jiřího Haussmanna, který je pokládán za druhého nejvýznamnějšího českého satirika 20. století po Jaroslavu Haškovi. Autor uvádí na pravou míru množství omylů a záměrných mystifikací, které se v průběhu let na autorův život navěsily. Ve svazku jsou též otištěny satirikovy texty dosud neznámé či zatajované.

Po čtvrtstoletí od doby vzniku vyšlo šest kritických esejů Milana Suchomela o české próze let 1958-1967. Kniha svědčí o vysoké úrovni a původnosti autorova literárněkritického myšlení. Text je doplněn přehledem uvedených autorů a próz a je vhodný i jako pomůcka pro studenty středních a vysokých škol.

Román o Praze ve dnech Květnového povstání 1945, jehož hrdiny jsou tři osmnáctiletí chlapci.

Publikace pojednává o pohledu vědy na sebe sama.

Básnická sbírka Pavla Švandy Noemův deník obsahuje reflexivní poezii autora, který je znám také jako prozaik a esejista. Svým charakterem navazuje na básnickou sbírku Na obou březích. Významnou složkou Švandova světa jsou biblické motivy, zejména aktualizované téma Noema a Potopy jako existenciální zkušenosti týkající se současného rozporuplného člověka.

Třetí básnická sbírka Pavla Švandy (nar. 1936) reflektuje zkušenost a zážitky dnešního člověka na pozadí biblických a antických motivů. Autor se potkává v sobě i ve svém okolí s Adamem, s Kainem a Ábelem i s nám všem dobře povědomým marnotratným synem.

V devíti svérázných povídkách představuje autorka prosté hrdiny, jejichž duševní i tělesné strázně zrcadlí chorobu doby: nechápavý svět považuje jejich zvýšenou citlivost za nenormálnost. V lepším případě si z nich dělá legraci, odtahuje se od nich, mnohem častěji je ovšem izoluje do samoty, do vězení, do blázince. Ne náhodou se nám vedle Dostojevského vybaví i Kesey a jeho literární hrdinové. Autorčina soucitná vnímavost pro utrpení člověka ústí ve výraz pochyb o správnosti našich rozhodnutí zasahovat do cizích životů ve jménu takzvaného pokroku.

Hrdina Trefulkovy novely O bláznech jen dobré se ocitá ve zvláštní situaci: dovršil důchodový věk, zdá se mu, že je smrtelně nemocen, a to v něm paradoxně uvolní pocit velké nezávislosti na životním způsobu, jaký pěstoval doposud a který mu teď připadá cizí. Duša - tak charakteristicky ho autor pojmenoval - podnikne pokus žít vlastní a svobodný osud, opustí rodinu a najde si mladou družku, nakonec se však vrací zpět k ženě a synovi, moudřejší o zážitek z říše těch, kdo žijí v souladu se sebou samými. Příběh se odehrává na vinorodé jižní Moravě a představuje zralé dílo obsahující polohy humorné, sebeironické a tragikomické.