Atlantis

Günter Grass (1927–2015), německý spisovatel, sochař a výtvarník, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), napsal Živé sochy v srpnu 2003. V Grassově pozůstalosti fragment objevila jeho dlouholetá spolupracovnice Hilke Ohsoling a dosud neznámý text vyšel v nakladatelství Steidl v roce 2022, není tedy obsažen v souborném vydání celého Grassova díla Neue Göttinger Ausgabe z roku 2020. Východiskem příběhu je turistická prohlídka soch naumburského dómu, z nichž zejména legendární markraběnka Uta fascinuje vypravěče natolik, že si k ní začne domýšlet postavy a děje její doby, a nejen to, tato Uta se mu posléze prolíná i do současných zážitků. Když je svědkem moderní turistické atrakce, při níž mladí lidé převlečení za dějinné nebo biblické postavy stojí na veřejných místech nehybně jako sochy, začnou se mu do jedné „živé sochy“, převlečené právě za středověkou Utu, promítat – jako ve filmové dvojexpozici – rysy a osudy té „jeho“ Uty. S mladou ženou, jež představovala Utu, se později setká před frankfurtskou burzou a dozví se leccos o jejím reálném životě... Překlad této knihy podpořil Goethe-Institut.

Čerstvě zesnulý muž se ocitne v nebi a s nadějí vyhlíží svůj odchod do ráje. Jeho iluze se však brzy rozplynou. Posmrtný prostor je řízen absurdními byrokratickými a hygienickými předpisy a nebeské autority se při schvalování odchodu do míst věčné blaženosti opírají především o data uložená v nebeském počítači... Souběžně na zemi se vysoko postavený státní úředník Simon Laroche obává plánované kriminalizace pornografie, jež by mohla odhalit jeho tajné internetové eskapády. Přitom se kvůli prosté větě natočené bez jeho vědomí ocitá v zajetí administrativního a mediálního šílenství... Další Duteurtrův román plný trpké ironie poukazuje na absurditu moderního globalizovaného světa, v němž nadměrná byrokracie a technologická kontrola prostupují všechny aspekty našeho života – včetně toho posmrtného. „Říci o našem světě vše podstatné, a zároveň zůstat věrný imaginaci, kde je vše fantazie, neskutečná i surreálná – přesně to činí tuto knihu v současné francouzské literatuře zcela jedinečnou...“ Milan Kundera „Benoît Duteurtre skrývá své hluboké intence pod velmi osobitou směsí ironie a nostalgie; to člověka zavazuje ho číst (nejméně) dvakrát.“ Michel Houellebecq

Druhý svazek díla Williama Shakespeara v překladu Martina Hilského v jednojazyčném vydání a s Poznámkou překladatele. V Poznámce překladatele Martin Hilský píše: „Obrovská síla a univerzálnost této tragédie spočívá v tom, že intimní příběh osudové lásky je zmarněn intolerancí a nenávistí lidí kolem. Klíč ke konkrétní podobě této nenávisti není v Shakespearově textu, ale ve společnosti, v níž se tato tragédie hraje a v níž je vnímána. Shakespeare nemusel napsat konkrétní důvody sváru Monteků a Kapuletů, protože ty si každá doba a každá společnost, včetně té dnešní, vždycky napíše sama.“

Shakespearova tragédie Antonius a Kleopatra bezprostředně navazuje na Julia Caesara, zároveň se od této římské tragédie odlišuje. Zatímco Julius Caesar je politickou tragédií, Antonius a Kleopatra je navíc příběhem osudové lásky. Již název této hry, podobně jako Romeo a Julie, označuje milenecký pár. Strhující drama lásky Antonia a Kleopatry se odehrává uprostřed tvrdého mocenského boje, který končí vítězstvím budoucího římského imperátora Octaviana. Ten nad mrtvými těly obou poražených milenců pronese v závěru hry památná slova: „Žádný hrob na světě už nepojme tak slavný pár.“ Z angličtiny přeložil a Poznámku překladatele napsal Martin Hilský.

Totožnost, chronologicky druhý román Milana Kundery napsaný francouzsky, vychází v českém překladu Anny Kareninové. Vidím jejich dvě hlavy, z profilu, ve světle noční lampičky: hlavu Jeana-Marca se šíjí na polštáři; hlavu Chantal, skloněnou asi deset centimetrů nad ním. Říkala: „Nikdy tě už nespustím z očí. Bez přestání se na tebe budu dívat.“ A po odmlce: „Mám strach, když mé oko mrkne. Strach, aby během té vteřiny, kdy můj pohled zhasne, neproklouzl na tvé místo had, krysa, jiný muž.“ Pokoušel se trochu zvednout, aby se jí dotkl rty. Vrtěla hlavou: „Ne, chci se na tebe jen dívat.“ A pak: „Nechám rozžatou lampičku celou noc. Všechny noci.“ Milan Kundera: Totožnost, Atlantis 2024, s. 114. Doslov Jakub Češka: Chantal jako neprozrazená čtenářka Monologů

V Poznámce překladatele Martin Hilský píše: V čem tedy vlastně spočívá výjimečnost a originalita Shakespearových sonetů? Zdá se, že především v tom, že Shakespeare byl, na rozdíl od velké většiny ostatních autorů sonetů, především dramatický a divadelní básník. Ona komůrka či básnický prostor shakespearovského sonetu, co měří na šířku pět stop a na výšku čtrnáct řádků, je vlastně malé shakespearovské jeviště a každé slovo v něm je herec a každý verš pak divadelní part. A na tomto stísněném, přesně vymezeném prostoru, na tomto malém jevišti světa Shakespeare předvádí, co umí. (...) Právě v tomto neobyčejně širokém rejstříku emocí a vášní, v téměř všeobsáhlé zkušenosti lásky spočívá originalita Shakespearových sonetů především. Shakespearovy Sonety jsou knihou dobré lásky, ale také lásky bolestné, ba mučivé, vypovídají o lásce erotické i platonické, o lásce věrné i nevěrné, o lásce ryzí i o lásce zrazované a neustále zraňované, o lásce sobecké, ale také o lásce nesobecké, obětující se a sebepopírající, o lásce, která dokáže všechno dávat a nebrat nic. (...) Každý Shakespearův sonet lze chápat jako rozhovor či jako dopis ve verších, celou jeho sonetovou sbírku jako básnickou korespondenci. Žádné Velké Umění, v němž promlouvá Bard či Klasik. Spíš příležitostná poezie, jakési básnické dopisy. Tak trochu sváteční shakespearovská pošta. Žádné velké myšlenky, žádné věčné pravdy. Jen paradoxy konkrétního bytí.

Shakespearův Hamlet již po čtyři staletí působí jako „zrcadlo“, které nastavuje každé době „její pravou tvář“. Hra sama však dokazuje, jak složité toto Shakespearovo zrcadlo je. Spíš než o zrcadle bychom měli mluvit o zrcadlení, složitém a proměnlivém divadelním dění, které nastoluje víc otázek, než dává odpovědí.

Shakespearova komedie Něco za něco (Measure for Measure, 1603) patří k tak zvaným temným či hořkým komediím. Odehrává se ve Vídni a jejím hlavním tématem je korupce. Hra velmi výmluvně dokládá známé přísloví, že moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně.

Svazek začíná Hilského studií, která má tři části: Text a kontext, Literární geneze, Čtení, interpretace, překlad. Následují anglický originál Sonetů a jejich český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a opatřeny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Svazek uzavírá Index of Sonnet First Lines, Rejstřík prvních veršů sonetů a soupis České překlady Shakespearových Sonetů.

V úvodní studii se Hilský věnuje vzniku a výkladu této slavné tragédie. Následují anglický originál hry a jeho český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a opatřeny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Následuje Příběh Amleta, prince jutského od Saxa Grammatica v překladu Heleny Kadečkové. Svazek uzavírá studie Daniela Přibyla Hamlet v českém divadle a Soupis českých inscenací Hamleta.

V poznámce překladatele Martin Hilský píše: „Obrovská síla a univerzálnost této tragédie spočívá v tom, že intimní příběh osudové lásky je zmarněn intolerancí a nenávistí lidí kolem. Klíč ke konkrétní podobě této nenávisti není v Shakespearově textu, ale ve společnosti, v níž se tato tragédie hraje a v níž je vnímána. Shakespeare nemusel napsat konkrétní důvody sváru Monteků a Kapuletů, protože ty si každá doba a každá společnost, včetně té dnešní, vždycky napíše sama.“

Unesený Západ, osmý svazek esejů Milana Kundery, obsahuje dva texty: Nesamozřejmost národa, projev Milana Kundery na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, a francouzsky psaný esej Unesený Západ (1983) v překladu Anny Kareninové. Text na záložku napsal Jiří Brabec: Na vstupní projev Milana Kundery na sjezdu spisovatelů v roce 1967, obsažený v této knížce pod názvem Nesamozřejmost národa, reagovala komunistická strana obviněním, že vytvořil „politickou a filozofickou platformu“ opozice. Kundera však nemířil jen do prostoru tehdejší politiky. Problém nesamozřejmosti, tj. i ohroženosti kultury národa nastolil jako problém evropský. Překračování národních kultur interpretoval jako výrazný rys českého bytí v dějinách, jako osvobozující duchovní rozměr; a návrat české kultury k evropským hodnotám jako jedinou možnou alternativu. Druhý text, francouzsky psaný esej Unesený Západ (1983), je apelem k ochraně evropské duchovní identity, včetně zemí „uprostřed“. Kundera začíná vzpomínkou na rok 1956: Vpád ruských tanků do Maďarska spatřuje nejen jako tragédii střední Evropy, ale také jako tragédii do sebe zahleděného Západu. Tragédii Evropy, která se již „nepociťuje jako hodnota“, a kde „kultura již postoupila své místo“.

Timon Aténský je méně známá hra, kterou Shakespeare napsal společně s Thomasem Middletonem. Podvojné autorství se promítá i do žánrové podvojnosti hry kolísá mezi satirou a tragédií. Zatímco v prvním jednání Timon mluví řečí lásky a přátelství, od počátku čtvrtého jednání mluví řečí kleteb a proklínání. Co způsobí takovou změnu? Proč se Timonovi zhroutí celý svět a hodnotový řád s ním spjatý?

Česká emigrantka Irena žije ve Francii od svého útěku z Československa po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V roce 1989, kdy sametová revoluce svrhne vládnoucí Komunistickou stranu Československa, se Irena po dvaceti letech života v emigraci rozhodne vrátit do svého domova. Během cesty se náhodou setkává s Josefem, kolegou z emigrace, který byl v Praze krátce jejím milencem. Román podává jímavý obraz lásky a jejích projevů, což je téma, které se v Kunderových románech opakuje. Román zkoumá pocity vyvolané návratem do vlasti, která přestala být domovem. Přetváří tak odysseovské téma návratu domů. Vždy se domníváme, že naše vzpomínky se shodují se vzpomínkami milované osoby, že jsme prožili totéž. Ale to je jen iluze. Na druhou stranu, co můžeme očekávat od naší slabé paměti? Zaznamenává jen "bezvýznamnou, nepatrnou částečku" minulosti, "a nikdo neví, proč právě tento kousek, a ne jiný". Žijeme své životy utopené v obrovském zapomnění, což je skutečnost, kterou odmítáme uznat. Jen ten, kdo se po dvaceti letech vrátí, jako Odysseus vracející se na rodnou Ithaku, může být oslněn a ohromen. Nevědění, předposlední román Milana Kundery napsaný francouzsky, vychází poprvé v českém překladu Anny Kareninové.

Hra Jakub a jeho pán, znamenitá a úspěšná variace na Diderotův román Jakub fatalista. JAKUB: Byla v tom? (Pán přikyvuje, Jakub ho objímá) Pane, můj maličký a drahý pane. Teď už vím, co je to nejhorší možný konec každého příběhu. Nejhorší možný konec každého lidského příběhu je spratek. Ta smutná tečka za dobrodružstvím. Ta kaňka na konci lásky. Kolik je mu dnes let? PÁN: Deset. Nechal jsem ho celou tu dobu na venkově. Chci se tam během naší cesty stavit, zaplatit naposledy tam těm lidem a klacka dát do učení. JAKUB: Vzpomínáte, jak se mě na začátku ptali (gesto do publika), kam jdeme, a já jim řekl: Copak člověk ví, kam jde? A vy jste zatím věděl úplně přesně, kam jdeme, můj maličký a smutný pane. PÁN: Nechám z něho udělat hodináře. Anebo stolaře. Stolaře. Udělá za život spoustu židlí a bude mít děti a ty budou vyrábět další židle a další děti, které zas budou plodit další spousty dětí a židlí... JAKUB: Svět bude plný židlí a to bude vaše msta. PÁN (se smutným znechucením): Tráva neporoste, květiny nebudou kvést, všude budou jen samé děti a židle. JAKUB: Děti a židle, samé židle a samé děti, to je strašná představa budoucnosti. Jaké štěstí, pane, že zemřeme včas.

Třebaže se tato Shakespearova komedie nazývá Kupec benátský, její hlavní postavou není kupec benátský Antonio, ale daleko víc židovský lichvář Shylock. Shylock je právem pokládán za jednu z největších Shakespearových postav vůbec. Je tomu tak především proto, že prostřednictvím Shylocka a jeho vztahu k Antoniovi Shakespearova hra v metaforické divadelní zkratce vypovídá cosi podstatného o vztahu Židů a křesťanů, který se bolestně, mnohdy nevýslovně tragicky vepsal do dvou tisíc let naší civilizace. 21. svazek ediční řady William Shakespeare, český: (Básně, Bouře, Dobrý konec všechno spraví, Hamlet, dánský princ, Jak se vám líbí, Jindřich IV., Julius Caesar, Komedie omylů, Král Lear, Macbeth, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, Othello, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské, Sonety, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské, Zimní pohádka, Zkrocení zlé ženy, Kupec benátský)