Atlantis strana 2 z 38

Hra Jakub a jeho pán, znamenitá a úspěšná variace na Diderotův román Jakub fatalista. JAKUB: Byla v tom? (Pán přikyvuje, Jakub ho objímá) Pane, můj maličký a drahý pane. Teď už vím, co je to nejhorší možný konec každého příběhu. Nejhorší možný konec každého lidského příběhu je spratek. Ta smutná tečka za dobrodružstvím. Ta kaňka na konci lásky. Kolik je mu dnes let? PÁN: Deset. Nechal jsem ho celou tu dobu na venkově. Chci se tam během naší cesty stavit, zaplatit naposledy tam těm lidem a klacka dát do učení. JAKUB: Vzpomínáte, jak se mě na začátku ptali (gesto do publika), kam jdeme, a já jim řekl: Copak člověk ví, kam jde? A vy jste zatím věděl úplně přesně, kam jdeme, můj maličký a smutný pane. PÁN: Nechám z něho udělat hodináře. Anebo stolaře. Stolaře. Udělá za život spoustu židlí a bude mít děti a ty budou vyrábět další židle a další děti, které zas budou plodit další spousty dětí a židlí... JAKUB: Svět bude plný židlí a to bude vaše msta. PÁN (se smutným znechucením): Tráva neporoste, květiny nebudou kvést, všude budou jen samé děti a židle. JAKUB: Děti a židle, samé židle a samé děti, to je strašná představa budoucnosti. Jaké štěstí, pane, že zemřeme včas.

Třebaže se tato Shakespearova komedie nazývá Kupec benátský, její hlavní postavou není kupec benátský Antonio, ale daleko víc židovský lichvář Shylock. Shylock je právem pokládán za jednu z největších Shakespearových postav vůbec. Je tomu tak především proto, že prostřednictvím Shylocka a jeho vztahu k Antoniovi Shakespearova hra v metaforické divadelní zkratce vypovídá cosi podstatného o vztahu Židů a křesťanů, který se bolestně, mnohdy nevýslovně tragicky vepsal do dvou tisíc let naší civilizace. 21. svazek ediční řady William Shakespeare, český: (Básně, Bouře, Dobrý konec všechno spraví, Hamlet, dánský princ, Jak se vám líbí, Jindřich IV., Julius Caesar, Komedie omylů, Král Lear, Macbeth, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, Othello, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské, Sonety, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské, Zimní pohádka, Zkrocení zlé ženy, Kupec benátský)

Všechno se mi líbí, cos mi už vyprávěl, všechno se mi líbí, co vymyslíš, a nemám co dodat. Možná jen s tím pupkem. Pro tebe je vzor bezpupečné ženy anděl. Pro mě je to Eva, první žena. Nenarodila se z břicha, ale z rozmaru, z rozmaru stvořitelova. A první pupeční šňůra vyšla z její vulvy, z vulvy bezpupečné ženy. Mám-li věřit Bibli, vyšly z ní ještě další šňůry a na konci každé z nich byl zavěšen malý muž nebo malá žena. Těla mužů zůstávala bez pokračování, zcela neužitečná, zatímco z pohlaví každé ženy vycházela další šňůra a na jejím konci další žena nebo další muž, a to všechno se v miliontém a miliontém opakování proměnilo ve velikánský strom, strom tvořený nekonečnem těl, strom, jehož větvoví sahá do nebe. A představ si, že ten obří strom je vkořeněný do vulvy jediné malé ženy, první ženy, ubohé bezpupečné Evy. Když jsem otěhotněla já, viděla jsem se jako část toho stromu, visící na jedné z jeho šňůr, a tebe ještě nenarozeného jsem si představovala, jak se vznášíš v prázdnotě, zavěšený na šňůře čouhající z mého těla, a tehdy jsem začala snít o vrahovi, který tam úplně dole tu bezpupečnou ženu podřízne, představila jsem si, jak její tělo dokonává, umírá, jak se rozkládá, takže celý ten ohromný strom, který z ní vyrostl, naráz ztrácí kořeny, svůj základ, a začíná se kácet, viděla jsem nekonečné množství jeho větví padat jako obrovský déšť, a chápej mě dobře, nesnila jsem o tom, že skončí lidské dějiny, že se zruší budoucnost, ne, ne, přála jsem si totální zánik lidí s jejich budoucností i minulostí, s jejich počátkem i koncem, s celým trváním jejich existence, s celou jejich pamětí, Neronem i Napoleonem, s Buddhou i Ježíšem, přála jsem si totální zničení stromu vkořeněného do malého bezpupečného břicha první hloupé ženy, která nevěděla, co dělá a jaké hrůzy nás bude stát její mizerná soulož, která jí určitě nepřinesla ani tu nejmenší rozkoš...

Zimní pohádka patří do nevelké skupiny Shakespearových pozdních her, které se dnes žánrově označují jako romance (Perikles, Cymbelín, Bouře). Sdílí s nimi rodinné téma a závěrečný motiv odpuštění, usmíření a znovunalezené harmonie. Pro nás je hra zajímavá už tím, že se částečně odehrává v Čechách. Díky této okolnosti hra sehrála významnou roli v české kultuře v době vrcholícího národního obrození. Jedna z hlavních postav hry Perdita se ve slavnostním pražském průvodu Shakespearových postav v roce 1864 proměnila v symbol znovuzrození české národní kultury a umění. Perdita ars bohemica byla posléze znovu nalezena v symbolickém aktu položení základního kamene Národního divadla, který se slavnostmi roku 1864 úzce souvisel.

Román z roku 1932 je prvotinou francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina. Okamžitě byl překládán ve světě. Český překlad Jaroslava Zaorálka (spolu s ním Richarda Weinera a Jindřicha Hořejšího) z roku 1933 byl vůbec první vydaný převod románu do cizího jazyka a stal se inspirací a literární senzací české literatury. Když Jaroslav Zaorálek v roce 1933 Célinův román překládal, byl jím uhranut jako knihou neznámého spisovatele, která ho nadchla, a takto k překladu přistupoval: inspirován předlohou ji rozvíjel a umocňoval její bezprostřední expresivnost. A s tím vším, díky té inspiraci a své obraznosti, vytvořil (včetně názvu Cesta do hlubin noci) jedinečnou českou knihu, která je a zůstane historickou kometou naší literární paměti. Nový český překlad vznikal s odstupem 86 let od prvního vydání knihy a se znalostí toho, jak se Célinovo dílo dále vyvíjelo a co je pro ně příznačné. S tímto vědomím souvislostí převádí Anna Kareninová do češtiny tuto nejlidštější ze Célinových knih jako první úchvatný román, který v sobě už ale ty další zahrnuje. V tomto smyslu najdeme v novém překladu Cesty postupy pro příští Célinovo dílo typické a jedinečné. Jedním z nich je kázeň. A ta dovedla překladatelku i k jinému českému názvu: Cesta na konec noci. Ten odpovídá francouzskému originálu tak, jak na něm Louis Ferdinand Céline v korespondenci trval: po takové cestě doslova „na konec noci“ sám v knize jde.

Shakespearova hra Dobrý konec všechno spraví patří ke komediím, které jsou pokládány za „hořké“ či „temné“. Zápletka je dramatickou obdobou pradávných příběhů o opuštěné manželce, která vlastní vynalézavostí, odvahou a vtipem získá zpět svého manžela. Shakespeare však jako vždycky svou předlohu podstatně proměnil...

Vznik tohoto románu je částečně spojený s Prahou, kde jsem v prvních letech jedenadvacátého století objevil, jak se celé město (nebo alespoň jeho historické centrum) může proměnit v turistický komplex. Stejný jev lze pozorovat v Paříži, Benátkách nebo Krakově. Ale mé fantazii posloužily jako pozadí především starobylá náměstí českého hlavního města, jeho slavný most, jeho přechod od komunismu ke kapitalismu. Nesnažil jsem se o realistické líčení, mým cílem bylo napsat román vycházející z této jednoduché myšlenky: jak se může město proměnit ve firmu a své obyvatele snížit na pouhé zaměstnance... Vypravěč, uvězněný v této městské fikci, promlouvá hlasem stárnoucího muže. V tomto rozčarovaném světě, kde kulisy života čpí smrtí a ze všech dobrodružství se stávají pouhá klišé, zůstává jediným obzorem humor a poezie!

„Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael.“

Shakespearova hra Julius Caesar patří k jeho nejznámějším politickým tragédiím. Shakespeare v ní podává strhující příběh nejznámější politické vraždy v dějinách. Jeho divadlo politiky je zároveň až znepokojivě aktuální, neboť jedinečným způsobem předvádí mocenskou manipulaci a klade otázky, které přes vzdálenost času neztratily nic na své naléhavosti. Může být vražda politickým nástrojem státní obrody? Jaká je role násilí v politice? Co je to občanská odpovědnost? Co je to lidská odpovědnost?

Do této černé románové frašky svedl autor několik postav: těhotnou svobodnou zdravotní sestru, jejího ženatého milence muzikanta, jeho krásnou a žárlivou ženu, honbu na zatoulané psy, výjev před potratovou komisí, mladou Američanku toužící po dítěti a jejího manžela stiženého strachem ze smrti, dále českého gynekologa, který domněle neplodné pacientky v lázních léčí injektováním svého vlastního semene, zakládá tím sbratření lidstva a za službu prokázanou zmíněným Američanům požádá, aby ho adoptovali a umožnili mu tím výjezd za hranice, a konečně někdejšího politického vězně, z něhož se těsně před legální emigrací stane vrah.

V úvodní studii se Hilský věnuje vzniku a výkladu této komedie. Následují anglický originál hry a jeho český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a opatřeny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Svazek uzavírá text Český Sen: poznámka o překladech, a přehled českých inscenací a překladů Snu noci.

Italská Cantos (LXXII–LXXIII) byla napsána italsky koncem roku 1944, kdy byla zdevastovaná Itálie rozdělena (Spojenci a italská vláda ovládali jih, Němci a Mussoliniho Republika Salo sever) a Ezra Pound věřil v její možnou obrodu. Kvůli obsahu těchto dvou zpěvů byl soubor Cantos mnoho let (do roku 1987) vydáván bez nich. V českém vydání je uvádíme jako prolog Pisánských Cantos, jako výraz postojů, z nichž plyne i Poundovo věznění u Pisy a třináct let nuceného pobytu v ústavu pro duševně choré delikventy ve Washingtonu. Pisánská Cantos (LXXIV–LXXXIV) vznikala během Poundovy internace v kárném táboře americké armády u Pisy v roce 1945. Jejich jedenáct dlouhých zpěvů (samo Canto LXXIV má více než 800 veršů) bylo napsáno za nejtěžších podmínek: v kleci na otevřeném prostranství tábora a v lékařském stanu poté, co se šedesátiletý Ezra Pound zhroutil. Jsou sekvencí mnoha fakt a obrazů, které si Pound vybavuje ve chvíli, kdy se mu převrátil život a kdy se rozpadá svět, ve který věřil (okolnosti jsou podrobně vylíčeny v obsáhlém eseji Evy Hesse, který je součástí komentářů v tomto českém vydání). Když byla Pisánským Cantos v roce 1949 udělena americká Bollingenská cena za nejlepší básnické dílo roku, bouře v tisku pronikly až do Kongresu. „Je to patrně největší básnická skladba, kterou přineslo toto století,“ napsal spisovatel Thornton Wilder.

Román Nesmrtelnost, který vyšel poprvé ve francouzském překladu v roce 1990 u Gallimarda, vyšel v roce 1993 česky v Atlantisu. "Vyprávěl jsem ti o svém návrhu položit publiku otázku: kdo by chtěl s Ritou Hayworthovou tajně spát a kdo by se s ní raději veřejně ukazoval. Výsledek je ovšem znám předem: všichni, včetně toho nejubožejšího ubožáka, by tvrdili, že s ní chtějí spát. Protože všichni chtějí vypadat sami před sebou, před svými ženami, a dokonce i před plešatým úředníkem sondáže jako hédonisté. Jenomže to je jejich sebeklam. Jejich komedie. Dnes už hédonisté neexistují." Poslední slova řekl s velkým důrazem a pak s úsměvem dodal: "Kromě mě." A pokračoval: "Ať by tvrdili cokoli, kdyby se jim naskytla možnost skutečně volit, všichni, říkám ti, všichni by dali přednost jít s ní po náměstí. Protože všem záleží na obdivu a ne na rozkoši. Na zdání a ne na skutečnosti. Skutečnost už pro nikoho nic neznamená. Pro nikoho!"

„Tématem mých románů není kritika společnosti. Život je jinde je situován do roku 1948, do doby zešílevšího stalinismu. Ale mou ambicí nebylo kritizovat režim! Kritizovat ho v roce 1969, kdy jsem román dopisoval, by bylo nošení dříví do lesa. Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka.“

Sbírka Mudrc bělmem obsahuje skepsi, satiru, zkušenosti ohně i ledu i hlubokou důvěru. Pavel Švanda vydává čtvrtou knížku zralé poezie, dotýkající se všednosti i posvátného v našich životech.

Román Žert, podle nějž natočil režisér Jaromil Jireš v roce 1968 stejnojmenný film. „Po dlouhá léta mne nic netáhlo do mého rodiště; říkal jsem si, že jsem k němu zlhostejněl, a zdálo se mi to přirozené: vždyť v něm už patnáct let nežiji, zbylo mi tu jen pár známých či kamarádů (i těm se raděj vyhnu), maminku tu mám pohřbenou v cizí hrobce, o kterou nepečuji. Ale klamal jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla ve skutečnosti zášť; její důvody mi unikaly, protože se mi v mém rodišti udály věci dobré i zlé jako ve všech jiných městech, ale ta zášť byla tu; uvědomil jsem si ji právě v souvislosti s touto cestou: úkol, za kterým jsem sem jel, mohl jsem totiž koneckonců splnit i v Praze, ale mne najednou začala nezadržitelně přitahovat nabídnutá příležitost vykonat ho v rodném městě právě proto, že to byl úkol cynický a přízemní, který mne s výsměchem zprošťoval podezření, že bych se sem navracel pro sentimentální dojetí nad ztraceným časem.“