Atlantis strana 4 z 38

Cantos jsou Poundovou životní básnickou skladbou: jejich druhý svazek obsahuje oddíly „Jefferson: Nuevo Mundo“ (XXXI–XLI) a „Siena: Leopoldovy reformy“ (XLII–LI). Zatuchlost střední Evropy se prolíná se snahami o nový stát, zápas o americký peněžní systém je srovnáván s někdejším bankovním systémem v Sieně a Florencii. Do Cantos vstupuje Napoleon a kartháginský vojevůdce Hannón. V Cantu XXXVI Pound předestírá svůj koncept Lásky. A v Cantu XXXIX a pak XLVII se vydává na „druhou a třetí cestu Odysseovu“: za Kirké. Canto XLV, slavné canto proti lichvě (usuře), je varírováno v závěrečném Cantu LI. Canto XLIX, Canto Sedmi jezer, je zastavením v průzračném ráji, připomenutím konfuciánského Canta XIII a předznamenáním následujícího oddílu Čínských Cantos.

První část Poundovy životní básnické skladby Cantos, jejíchž sto sedmnáct zpěvů psal přes padesát let. V Cantos chtěl Pound po Homérovi, Vergiliovi a Dantovi vypsat sumu našeho věku, tradice a přítomnosti: „Pound na své dobrodružné cestě za Ithakou dochází ke zcela jinému pojetí času, v němž obvyklé dělení na minulost, přítomnost a budoucnost nahrazuje novou škálou hodnot pozemského času. Zachycuje to, co trvá, co se vrací a co odchází.“ (T. S. Eliot) Prvních třicet Cantos vznikalo v letech 1912-1929. Knižně byla vydána pod názvem A Draft of XXX Cantos v roce 1930 v Paříži. Jako Odysseus se v nich Pound plaví přes moře do Evropy, nachází tu tradici trobadorskou i velikost a krutost středověké Itálie. To vše, i tóny dálněvýchodní, konfrontuje s reminiscencemi na někdejší vznik "nového světa" v Americe i se svou dobou první světové války a ruské revoluce

Sen noci svatojánské je nejhranější a nejslavnější komedie Williama Shakespeara. Vypovídá především o lásce a jejích bláznivých proměnách, zároveň o básnické a divadelní imaginaci. Divadelní mág a iluzionista William Shakespeare v ní virtuózně a s hýřivou, strhující obrazností předvádí hru „bláznů a milenců a básníků“, která dodnes fascinuje diváky a čtenáře celého světa a zcela bezprostředně se nás týká.

Brilantně rozehraná fraška podává zprávu o neoliberální západní společnosti na přelomu tisíciletí. Zběsilý rytmus moderního života zmítá všemi zúčastněnými a v jedné chvíli se jejich osudy ocitají v rukou redaktorky Eliany Brunové, která ve svých televizních magazínech Rebelové a Kladivo na čarodějníky káže o morálních hodnotách a o lepším světě: v křesle pro hosta se střídají homosexuál toužící po dětech, podnikový ředitel, který se pokládá za umělce a ve snaze držet krok s duchem doby zahajuje ve svém koncernu radikální reformu pod výmluvným názvem Rimbaud Project, a zkrachovalý baron, upínající své naděje k větrným elektrárnám... Koloběh událostí se roztáčí, ve hře jsou určující hesla naší doby, velké peníze, mediální sláva a v neposlední řadě láska. Je třeba vsadit na jedinou kartu… která to bude?

Zápletka románu, odehrávajícího se převážně v roce 1967, spočívá na typicky grassovském groteskně-drastickém nápadu: gymnazista Scherbaum chce před berlínským hotelem Kempinski veřejně upálit svého jezevčíka, aby šokoval a vyburcoval saturovanou konzumní společnost, jejíž svědomí je podle něj natolik otupeno („umrtveno“), že neprotestuje ani proti upalování lidí napalmem ve vietnamské válce. Jeho učitel Starusch (vypravěč románu a — se značnou dávkou sebeironie — autorovo alter ego) se jej snaží od radikálního záměru odvrátit, přestože s žákem v zásadě sympatizuje. Groteskně-humornou vypravěčskou kostru vyprávění představuje dlouhá, bolestivá terapie chrupu, již Starusch protrpí ve stomatologickém křesle a během níž se mu vybavuje asociační pásmo osobních selhání i událostí z války a doby hospodářského zázraku. Těmito reminiscencemi se do vyprávění zprostředkuje i řada zásadních problémů německé společnosti adenauerovské éry, zejména problém nepotrestaných válečných zločinců a nacistů: jednou z výrazných postav je (pod jiným jménem) i u nás nechvalně známý generál Schörner, který byl ochoten bojovat „do posledního muže“ a se vší krutostí ještě v posledních dnech války. V naivně radikálních postojích gymnazistů podává Grass — jako jeden z prvních levicových intelektuálů (román vyšel v roce 1969) — ironickou, pozoruhodně vyváženou analýzu mentality a ideologií, z jejichž energie v roce 1968 explodovalo radikální „studentské hnutí“: přitaká jeho pohnutkám i cílům, ale jasně se distancuje od jeho prostředků, které namnoze vyústily v zaslepený terorismus.

Do třetího svazku Spisů uspořádal autor své texty literárněkritické, esejistické a publicistické. Na záložku napsal: Po dlouhém váhání jsem do třetího svazku výboru, věnovaného kritice, esejistice a publicistice, zařadil i několik recenzí a polemik, které jsem napsal na počátku padesátých let minulého století. Proč vlastně, když jsou to texty poplatné době, v níž vznikly? Proč nejít cestou většiny současníků a nedistancovat se od půl století staré historie mlčením? Proč se i sám před sebou nevymluvit na neinformovanost a naivitu mládí a vyhýbat se ve starých ročnících časopisů a novin vlastním řádkům? ... Pořád je to tady, a kdo to zažil, nikdy to docela nezapomene a nepřestane se ptát, co se s ním a s jeho současníky stalo a proč se to stalo. ... Životní postoj, vůle nést svůj díl odpovědnosti jako umělec i jako občan za to, co se děje ve společenství, v němž žiji, má svou trvalou platnost: každý režim musí mít své "disidenty", kteří mu neustále připomínají, že před všemi svobodami, právy, ambicemi, závratnými kariérami a možnostmi, které se nabízejí, musí mít přednost obyčejná slušnost a přiměřená míra lidské solidarity.

Známá hra z pera mistra Williama Shakespeara. Benátky, 16. století. Mladý kupec Bassanio prohýřil veškerý svůj majetek a jeho jedinou nadějí, jak se dostat ze složité životní situace, je uzavřít sňatek s bohatou a krásnou Porcií. Aby se mohl ucházet o její ruku, potřebuje ovšem peníze.

Féerie pro jindy I, se otevírá atmosférou před Célinovým odchodem z Paříže a pokračuje Célinovým pobytem na individuální cele v oddělení odsouzených na smrt ve věznici v Kodani. „Kupte si Féerii! knihu co vám omladí duši a rozchláme střeva! rozpráší starosti!… boly, karamboly! havárie!… rozrůžoví, rozevře, rozetne! žluč! pochondrii! žádná přehršle knih! žádná přehršle slov! Féerie!“L. F. Céline

Svazek obsahuje dvě narativní básně, Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie, a metafyzickou báseň Fénix a hrdlička. Báseň Venuše a Adonis založila věhlas Williama Shakespeara, stala se bestsellerem a patří k vzácným skvostům erotické poezie anglické renesance.

Další svazek ze Spisů Güntera Grasse je stylizován jako kritické vzpomínání osmi vypravěčových dospělých dětí (pocházejících od čtyř matek) na ne vždy lehké dětství s otcem slavným spisovatelem, pro nějž bylo dílo vždy důležitější než rodina. Za je jich hlasy se samozřejmě skrývá vlastní vypravěč, otec, který si tyto děti možná jen vymyslel, přitom však nijak nezakrývá, že jde částečně o Grassovu rodinu, přesněji: rodiny a jejich složité vztahy. Vzniká tak rafinované balancování na hranic i autentické reality a čiré fikce: Jsou to jen pohádky, ale vaše, které jsem vás nechal vyprávět, říká vypravěč v závěru na adresu skutečných-vymyšlených dětí. Magicko-realistickým pólem této hry je postava rodinné přítelkyně, fotografky Marušky, k terá se svým starodávným fotoaparátem Agfa-Box doslova čaruje: její dokumentární rodinné snímky neukazují jen to, co je tady a teď, ale i minulé a budoucí osudy zachycených osob, jsou vševidoucí: jako každé umění dotvářejí jednotlivé útržky reali ty do sice fantazijního, ale smyslem nadaného celku.

Zkrocení zlé ženy je jednou z nejhranějších, ale také nejkontroverznějších her Williama Shakespeara. Petruchiovo krocení Kateřiny je, jak bylo dobovým zvykem, neobyčejně brutální. Kateřina si však právě pro svou výmluvnost získává ve hře zcela výji mečné postavení. Její slovní půtky s Petruchiem připomínají neobyčejně prudký a agresivní slovní šerm, v němž se Kateřina Petruchiovi zcela vyrovná, dokonce ho mnohdy předčí. Právě tento její naostřený jazykový vtip propůjčuje hře neobyčejnou komediá lnost a divadelní energii a ve svém účinku narušuje konvenční raně moderní představu mužské a ženské role.

Král Lear je bezpochyby jednou z největších, ne-li největší Shakespearovou tragédií. Největší proto, že všechno dění a lidské konání v ní probíhá na obrovských pláních země i nebe. Několik postav v ní přehrává drama lidského údělu. Je to hra velmi konkrétní, fyzický detail v ní hraje mimořádnou roli, zároveň hra univerzální, hra o světě, který se otřásá v základech, hra, v níž se hroutí všechny tradiční hodnoty, hra vizionářská a apokalyptická. V samém srdci této Shakespearovy tragédie je obraz poutníka a cesty. Geograficky vzato putuje Lear ze svého sídla do Doveru. Ale jako každá cesta poutníkova i Learova pouť má ještě jiný, daleko důležitější rozměr. Lear putuje z královského paláce do pusté přírody, od svých dcer Regan a Goneril ke Kordelii, od pýchy k pokoře, od panovačné a autoritářské sebestřednosti k soucitu a odpuštění, od koruny ze zlata, symbolu slávy, bohatství a moci, k věnečku z plevele a polního kvítí.

Jindřich IV. se od ostatních Shakespearových historických her liší hned v několika významných ohledech. Především je to jediná Shakespearova historická hra, která zřetelně (zvláště v prvním dílu) směřuje ke komedii. Její děj se odehrává v královských síních, v londýnských hospodách i na bitevních polích, nevystupují v ní jen angličtí, skotští a velšští šlechtici, ale také Falstaffovi kumpáni, naháněči zlodějů, povozníci, podkoní, pocestní, šerifové a číšníci. Žádná z těchto postav nemá na rozdíl od postav šlechticů a soudců historické předlohy, všechny jsou výtvorem Williama Shakespeara, a všechny zároveň tvoří podstatnou součást téměř breughelovsky zalidněného světa, jemuž vévodí rytíř Jan Falstaff.

Jindřich IV. se od ostatních Shakespearových historických her liší hned v několika významných ohledech. Především je to jediná Shakespearova historická hra, která zřetelně (zvláště v prvním dílu) směřuje ke komedii. Její děj se odehrává v královských síních, v londýnských hospodách i na bitevních polích, nevystupují v ní jen angličtí, skotští a velšští šlechtici, ale také Falstaffovi kumpáni, naháněči zlodějů, povozníci, podkoní, pocestní, šerifové a číšníci. Žádná z těchto postav nemá na rozdíl od postav šlechticů a soudců historické předlohy, všechny jsou výtvorem Williama Shakespeara, a všechny zároveň tvoří podstatnou součást téměř breughelovsky zalidněného světa, jemuž vévodí rytíř Jan Falstaff.

První díl dvoudílných memoárů Život nebyl sen někdejšího úspěšného romanopisce a publicisty A. C. Nora (1903–1986).

Jindřich IV. se od ostatních Shakespearových historických her liší hned v několika významných ohledech. Především je to jediná Shakespearova historická hra, která zřetelně (zvláště v prvním dílu) směřuje ke komedii. Její děj se odehrává v královských síních, v londýnských hospodách i na bitevních polích, nevystupují v ní jen angličtí, skotští a velšští šlechtici, ale také Falstaffovi kumpáni, naháněči zlodějů, povozníci, podkoní, pocestní, šerifové a číšníci. Žádná z těchto postav nemá na rozdíl od postav šlechticů a soudců historické předlohy, všechny jsou výtvorem Williama Shakespeara, a všechny zároveň tvoří podstatnou součást téměř breughelovsky zalidněného světa, jemuž vévodí rytíř Jan Falstaff.