Atlantis strana 14 z 38

Obsáhlým svazkem esejistiky a publicistiky Vladimíra Vokolka (1913–1988) s názvem Živá paměť obrázkového písma se uzavírá vydávání sedmisvazkových Spisů významného českého básníka, prozaika, esejisty a publicisty, jehož dílo zůstávalo za jeho života z kulturně-politických příčin z větší části skryté. Patří přitom k základním hodnotám poválečné české literatury a kultury. Svazek, který uspořádal a k vydání připravil editor Petr Šrámek, je rozčleněn do sedmi oddílů. První tři – Dialog vůle s rozumem, Oidipovské zlomky a Obhajoba básníka – tvoří jádro svazku a přinášejí eseje pro autora klíčové. Zejména oddíl Obhajoba básníka je ohniskem Vokolkovy starosti o svět a smysl kultury v nelehké přítomnosti. Oddíl Ke knihám a spisovatelům přináší literární publicistiku, Torzo máchovských studií obrací pozornost k dílu K. H. Máchy a oddíl Vyklízení divadla ukazuje autorův mnohaletý zájem o divadlo. Závěrečný oddíl Na okraj událostí přináší časovou publicistiku k obecnějším společenským tématům.

Poslední kniha, kterou Günter Grass dopsal a sám ještě připravil do tisku, vyšla několik měsíců po jeho smrti ( 13. dubna 2015) a je vskutku důstojným kšaftem loučením se světem, s literaturou, a především se životem. Není to žádný literární testament, v němž by autor odkazoval potomstvu moudrosti a rady k následování, ani bilance, v níž by účetnicky sčítal zisky a ztráty života, o němž ostatně ví, že jej i když mu kukačka opakovaně slibuje léta už může počítat spíš na měsíce. Tato kniha je hlavně výpovědí o prožívané přítomnosti o závěrečné fázi života, v níž člověk, navzdory všem deficitům staroby, stále ještě plně prožívá vše kolem sebe, ba uvědomuje si a vnímá i věci drobné a nenápadné zvlášť ostře právě proto, že se mu u nich neodbytně vnucuje přídomek poslední. Tyto pozdní zážitky a úvahy se odvíjejí v desítkách krátkých textů prozaických i básnických, v nichž se střídají nejrůznější, často groteskně zcizené náměty a nápady osobní, literární i politické (včetně mámy Merkelové), které však při pozornějším čtení vytvářejí rafinovaně propojenou motivickou síť a celostnou kompozici. Základní polohou tohoto loučení není sentimentální nářek, nýbrž originální spojení elegičnosti s humorem někdy dost černým a sebeironií, ale také mužná vyrovnanost tváří v tvář neodvratné konečnosti. Integrální součástí knihy jsou autorovy vlastní, s texty podstatně související, ne pouze ilustrující grafiky jako další doklad toho, že projev slovesný a výtvarný představovaly u Güntera Grasse dvě rovnomocné složky jeho umělecké osobnosti.

„Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael.“

Shakespearův Hamlet již po čtyři staletí působí jako „zrcadlo“, které nastavuje každé době „její pravou tvář“. Hra sama však dokazuje, jak složité toto Shakespearovo zrcadlo je. Spíš než o zrcadle bychom měli mluvit o zrcadlení, složitém a proměnlivém divadelním dění, které nastoluje víc otázek, než dává odpovědí.

Jedna z vrcholných tragédií Williama Shakespeara je drama zločinu, svědomí a trestu a divadelní sonda do hlubin lidské duše, z nichž se rodí zlo. Macbeth, skotský šlechtic a hrdina, člověk obdivovaný a uctívaný všemi, v této hře podlehne ctižádosti a touze po moci natolik, že se dopustí zločinu nejtěžšího – krvavé královraždy. Tato nejkratší a nejsevřenější Shakespearova tragédie má strhující rytmus a akčnost, psychologickou hloubku, je to hra úderná i básnická, drama strmého vzestupu a pádu. Macbeth se vraždou domůže moci nejvyšší, stane se králem, ale aby si moc udržel, musí vraždit dál, brodí se krví, stává se nelidskou bestií, netvorem, co chvíli křičí na jevišti světa, jen aby poznal, že jeho život je pustý žvást idiota, jen hluk a vřava - a neznamená nic.

Poznámce překladatele Martin Hilský píše: „Obrovská síla a univerzálnost této tragédie spočívá v tom, že intimní příběh osudové lásky je zmarněn intolerancí a nenávistí lidí kolem. Klíč ke konkrétní podobě této nenávisti není v Shakespearově textu, ale ve společnosti, v níž se tato tragédie hraje a v níž je vnímána. Shakespeare nemusel napsat konkrétní důvody sváru Monteků a Kapuletů, protože ty si každá doba a každá společnost, včetně té dnešní, vždycky napíše sama.“

Nevyčerpatelnou fabulační vynalézavostí, širokou škálou jazykových a stylistických prostředků i hlavním dějištěm navazuje román, vydaný roku 1977, na „gdaňskou trilogii“ z přelomu 50. a 60. let (Plechový bubínek, Kočka a myš, Psí roky). Gdaňská provincie je tentokrát zasazena do groteskně zcizeného rámce světových dějin od mladší doby kamenné do současnosti. Vypravěč vystupuje v několika vtěleních jako jednající postava všech pojednávaných epoch, jejichž počet odpovídá devíti měsícům prenatálního vývoje jeho syna, zplozeného v přítomné době. Prolínání současného osobního příběhu a vyfabulované „historie světa“ ukazuje nadčasovost hlavního tématu, jímž je věčný, ve všech epochách se opakující zápas principu ženského a mužského, popřípadě odvěká ženská snaha o emancipaci. Zárodkem románu je pohádka bratří Grimmů O rybáři a jeho ženě, ovšem ideově obrácená naruby. Dravý, o majetek a moc usilující mužský princip ztělesňuje pohádková postava mluvící ryby — platejse —, umělecky využitá na samé hraně možností magického realismu. Současné ideologické spory reprezentuje trefně karikovaný „feministický tribunál“, který soudí platejse snad za všechny hříchy mužského světa od úsvitu dějin. Zcela vážně je naproti tomu pojat jeden z příběhů současnosti: tehdy ještě nedobojovaný, ale dějinně příkladný zápas polské Solidarity s diktátorským režimem.

Ve sbírce Ezechiel v kopřivách se protíná osa dějinné paměti s linií osobní a intimní; tragikomické středoevropské dějiny s těmi nepatrnými a skrytými, velké smrti s těmi nenápadnými. Tři oddíly sbírky tvoří tři „kruhy“. První představuje vrstvu paměti, dějin a některých historických postav. Druhý kruh tvoří odcházení přátel a prožitek pomíjejícnosti. A třetí je věnován smrti autorovy matky a snům, které některé situace „posledních věcí“ nasvěcují z jiné strany, naznačují možné luštění šifer. Název sbírky odkazuje ke starozákonnímu prorokovi Ezechielovi a jeho sugestivnímu proroctví–obrazu oživlých kostí.