Atlantis strana 16 z 32

Shakespearova sváteční komedie o lásce, intrikách a lžích, příběh plný překvapení, milostných zvratů, důvtipných pletich i zákeřných pomluv. Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) napsal Shakespeare koncem roku 1598 nebo počátkem roku 1599. Žánrově tato hra patří do skupiny tak zvaných "svátečních komedií" (festive comedies), zároveň se od největších "svátečních komedií" významně odlišuje. Nenalezneme v ní žádný aténský či ardenský les, žádnou Ilýrii. Schází v ní onen magický, snový prostor komedií Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí a Večer tříkrálový, je střízlivější, drsnější. Jestliže nakonec vyvolává osvobozující pocit uvolnění a usmíření, pak je to především díky Benedickovi a Beatrici. Patří k oněm velkým shakespearovským postavám, které si energickou, často agresivní slovní hrou hledají cestu ke svatebnímu oltáři. Šťastný konec hry je zajímavý proto, že se zrodí z mimořádně hlučného nesouladu.

Pátý svazek esejů se jmenuje Slova, pojmy, situace. Autor píše na záložce: „Umění románu, jehož dějiny započaly velkým Rabelaisovým dílem na počátku 16. století, doprovází až dodneška Evropu a její konkrétní život. Tato malá knížka nemá nic společného s nějakým vědeckým povídáním. Je složena z různých krátkých zamyšlení nad lidskými situacemi, tak jak jsem se o to snažil já sám (první část Slova), ale zejména umění románu během celých svých dějin (druhá a třetí část: Pojmy a Situace).“ SLOVA jsou autorova definitivní česká verze šesté části knihy L‘art du roman (Umění románu). POJMY obsahují autorův český překlad páté části knihy Le rideau (Opona), kde vyšly pod názvem L’esthétique et l’existence (Estetika a existence). SITUACE tvoří texty druhé části knihy Une rencontre (Setkání) s názvem Romans, sondes existentielles (Romány, existenciální sondy).

Sedmý svazek esejů Milana Kundery se jmenuje O hudbě a románu. Na záložce se dočtete: „Neobávejte se: to není žádná univerzitní přednáška, ale úvaha plná překvapivých odboček, vzpomínek, polemických pasáží i vtipů, vyprávěných někým, kdo byl celým svým životem spjat jak s románem, tak s hudbou, těmito dvěma uměními, která patří Evropě více než kterákoli jiná, protože právě ona Evropu vytvořila. Není to ostatně žádné nedorozumění, že za knihu Zrazené testamenty — z níž pocházejí obě části této knížky — byla Kunderovi v roce 1996 udělena cena americké Společnosti hudebních skladatelů (ano, hudebních skladatelů).“

Poprvé vyšel román Nesnesitelná lehkost bytí ve francouzském překladu v roce 1984 v Paříži u Gallimarda, v roce 1985 česky v Kanadě v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“ Ocenění: Státní cena za literaturu (2007) s přihlédnutím k dosavadní prozaické a esejistické tvorbě Doslov Květoslav Chvatík Kunderova planeta nezkušenosti.

Směšné lásky — sedm povídek, jejichž námětem je láska zasazená do komických souvislostí, anebo spíš to, co lidé v komických souvislostech pokládají za pokus o milostný vztah. Svazek obsahuje povídky Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po dvaceti letech, Eduard a Bůh. Podle jedné z povídek byl natočen film: Nikdo se nebude smát (režie Hynek Bočan, 1965). „Don Juan. To byl přece dobyvatel. Dokonce s velkými písmeny. Veliký Dobyvatel. Ale prosím vás, jak chcete být dobyvatelem na území, kde se vám nikdo nebrání, kde je všechno možné a všechno je dovoleno? Éra Donů Juanů skončila. Dnešní Don Juanův potomek už nedobývá, nýbrž jen sbírá. Postavu Velkého Dobyvatele vystřídala postava Velkého Sběratele, jenomže Sběratel, to už právě vůbec není Don Juan. Don Juan byl postavou tragédie. Byl obtížen vinou. Vesele hřešil a smál se Bohu. Byl rouhač a skončil v pekle. Don Juan byl pán, kdežto Sběratel je otrok. Don Juan drze překračoval konvence a zákony. Velký Sběratel jen poslušně v potu tváře naplňuje konvenci a zákon, protože sběratelství se stalo dobrým mravem, bontonem a téměř povinností... Běda, přátelé,“ zvolal pateticky Havel, „mé lásky (smím-li je tak nazývat) jsou podlahou jeviště, na kterém se nic neodehrává.“

Druhý svazek Célinovy Féerie pro jindy je zdánlivě bez děje, jak se domnívali Célinovi kritici. Popisuje spojenecké bombardování Paříže v noci z 21. na 22. dubna 1944. Záhubu pozoruje Céline ze svého domu v Girardonově ulici na Montmartru (v knize jako Gaveneauova avenue). Při líčení klade důraz na to, že je kronikář, ba ještě méně, zde říká, že je zapisovatel: registruje události, jak je viděl v časovém sledu. Pozoruje vybuchování Paříže, podobně jako kdysi Plinius Starší pozoroval erupce Vesuvu a zánik Pompejí. Ne nadarmo ale, byť letmo, zmiňuje Céline i metodu fantaskopie: ta zmenšuje a zvětšuje promítaný obraz laterny magiky a umocňuje jeho působení. Céline vidí okolní hroucení jako nebe a zemi vzhůru nohama: není to jen představa zkázy, ale i konkrétní perspektiva pilotů letících nad městem. Výjevy, které se zdánlivě opakují, jsou vždy o něco posunuty a tím Céline vytváří fantaskopický děj. Každý z obyvatel domu, kteří se snaží přežít, má svůj drobný příběh, příběhy zde mají i detaily a věci (almara, kredenc, Célinův oblíbený stůl a jeho rukopisy). Kronikář-zapisovatel při tom rozehrává obrovskou orchestrální skladbu, jejímž dirigentem je Julek (Gen Paul, ze závěru prvního svazku) na plošině mlýna Moulin de la Galette naproti Célinovým oknům. A když vše opadne a noc utichá, nad slunným rozbřeskem se objeví mlčící tvář herce Norberta (Robert Le Vigan) ze slavné éry němého filmu. Tento druhý svazek, podle vžitých měřítek nedějový, má tak jedinou hlavní postavu: hudbu Célinova stylu, jeho orchestraci jazyka na mohutném plátně událostí. Féerie pro jindy II je hudbou citoslovcí, repetic a obměn. Slova tu jsou jako stehy v goblénu: slovo jedné barvy si musí barvu podržet ve všech nitích, obměna slova vyžaduje naopak i proměnu odstínu. Opakují a obměňují se věty, tratě slov, dráhy výbuchů: je to sopečné chrlení, rytmované ranami (výbuchy) citoslovcí a láva si razí cestu bez ohledu na vžité představy o správném psaní, literárním gradování či gramatické interpunkci. Rytmus, gradace, interpunkce jsou Célinovou rukou pevně podřízeny úkolu zapisovatele: především přesnost a vážnost v líčení toho, co vidí.

Divadelní hra z roku 1968, s úvodním textem Milana Kundery Autor se ptá autora.V Supraphonu zároveň vychází zvuková nahrávka představení v Divadle Na zábradlí pořízená v lednu 1970.

První svazek esejů s názvem Můj Janáček obsahuje tři Kunderovy texty o Janáčkovi, které vznikly ve Francii mezi rokem 1991 a 2004. V třetím textu (záznamu rozhlasového rozhovoru, který vysílal Český rozhlas 3 – Vltava dne 3. července 2004) formuluje Kundera základní otázku: Je Janáček „jen zajímavým skladatelem jakéhosi exotického koutu Evropy, anebo jedním z tvůrců moderní světové hudby“? Tato otázka podle Kundery provází Janáčkovo dílo jako jeho úděl a prosvítá za všemi texty: v prvním z nich, Hledání přítomného času, je Janáčkova opera srovnávána s úsilím Flauberta a Hemingwaye uchopit „prózu života“ a její „přítomný čas“; v druhém, Liška Bystrouška, drásavá idyla, je Janáček řazen k velkým osamělým antiromantikům Střední Evropy; v posledním, Nepravděpodobný osud (rozhovor s Tomášem Sedláčkem), je Janáčkův osud konfrontován s největšími skladateli moderní hudby, od Schönberga ke Stravinskému

V úvodní studii se Hilský věnuje vzniku a výkladu této slavné tragédie. Následují anglický originál hry a jeho český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a opatřeny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Svazek uzavírá studie Bohuslava Mánka o českých inscenacích a překladech Macbetha.

Jedna z vrcholných tragédií Williama Shakespeara je drama zločinu, svědomí a trestu a divadelní sonda do hlubin lidské duše, z nichž se rodí zlo. Macbeth, skotský šlechtic a hrdina, člověk obdivovaný a uctívaný všemi, v této hře podlehne ctižádosti a touze po moci natolik, že se dopustí zločinu nejtěžšího – krvavé královraždy. Tato nejkratší a nejsevřenější Shakespearova tragédie má strhující rytmus a akčnost, psychologickou hloubku, je to hra úderná i básnická, drama strmého vzestupu a pádu. Macbeth se vraždou domůže moci nejvyšší, stane se králem, ale aby si moc udržel, musí vraždit dál, brodí se krví, stává se nelidskou bestií, netvorem, co chvíli křičí na jevišti světa, jen aby poznal, že jeho život je pustý žvást idiota, jen hluk a vřava - a neznamená nic.

Román Žert, podle nějž natočil režisér Jaromil Jireš v roce 1968 stejnojmenný film. „Po dlouhá léta mne nic netáhlo do mého rodiště; říkal jsem si, že jsem k němu zlhostejněl, a zdálo se mi to přirozené: vždyť v něm už patnáct let nežiji, zbylo mi tu jen pár známých či kamarádů (i těm se raděj vyhnu), maminku tu mám pohřbenou v cizí hrobce, o kterou nepečuji. Ale klamal jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla ve skutečnosti zášť; její důvody mi unikaly, protože se mi v mém rodišti udály věci dobré i zlé jako ve všech jiných městech, ale ta zášť byla tu; uvědomil jsem si ji právě v souvislosti s touto cestou: úkol, za kterým jsem sem jel, mohl jsem totiž koneckonců splnit i v Praze, ale mne najednou začala nezadržitelně přitahovat nabídnutá příležitost vykonat ho v rodném městě právě proto, že to byl úkol cynický a přízemní, který mne s výsměchem zprošťoval podezření, že bych se sem navracel pro sentimentální dojetí nad ztraceným časem.“

Shakespearův Hamlet již po čtyři staletí působí jako „zrcadlo“, které nastavuje každé době „její pravou tvář“. Hra sama však dokazuje, jak složité toto Shakespearovo zrcadlo je. Spíš než o zrcadle bychom měli mluvit o zrcadlení, složitém a proměnlivém divadelním dění, které nastoluje víc otázek, než dává odpovědí.

Sbírka Mudrc bělmem obsahuje skepsi, satiru, zkušenosti ohně i ledu i hlubokou důvěru. Pavel Švanda vydává čtvrtou knížku zralé poezie, dotýkající se všednosti i posvátného v našich životech.