Atlantis strana 17 z 31

„Tématem mých románů není kritika společnosti. Život je jinde je situován do roku 1948, do doby zešílevšího stalinismu. Ale mou ambicí nebylo kritizovat režim! Kritizovat ho v roce 1969, kdy jsem román dopisoval, by bylo nošení dříví do lesa. Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka.“

Román Nesmrtelnost, který vyšel poprvé ve francouzském překladu v roce 1990 u Gallimarda, vyšel v roce 1993 česky v Atlantisu. "Vyprávěl jsem ti o svém návrhu položit publiku otázku: kdo by chtěl s Ritou Hayworthovou tajně spát a kdo by se s ní raději veřejně ukazoval. Výsledek je ovšem znám předem: všichni, včetně toho nejubožejšího ubožáka, by tvrdili, že s ní chtějí spát. Protože všichni chtějí vypadat sami před sebou, před svými ženami, a dokonce i před plešatým úředníkem sondáže jako hédonisté. Jenomže to je jejich sebeklam. Jejich komedie. Dnes už hédonisté neexistují." Poslední slova řekl s velkým důrazem a pak s úsměvem dodal: "Kromě mě." A pokračoval: "Ať by tvrdili cokoli, kdyby se jim naskytla možnost skutečně volit, všichni, říkám ti, všichni by dali přednost jít s ní po náměstí. Protože všem záleží na obdivu a ne na rozkoši. Na zdání a ne na skutečnosti. Skutečnost už pro nikoho nic neznamená. Pro nikoho!"

Italská Cantos (LXXII–LXXIII) byla napsána italsky koncem roku 1944, kdy byla zdevastovaná Itálie rozdělena (Spojenci a italská vláda ovládali jih, Němci a Mussoliniho Republika Salo sever) a Ezra Pound věřil v její možnou obrodu. Kvůli obsahu těchto dvou zpěvů byl soubor Cantos mnoho let (do roku 1987) vydáván bez nich. V českém vydání je uvádíme jako prolog Pisánských Cantos, jako výraz postojů, z nichž plyne i Poundovo věznění u Pisy a třináct let nuceného pobytu v ústavu pro duševně choré delikventy ve Washingtonu. Pisánská Cantos (LXXIV–LXXXIV) vznikala během Poundovy internace v kárném táboře americké armády u Pisy v roce 1945. Jejich jedenáct dlouhých zpěvů (samo Canto LXXIV má více než 800 veršů) bylo napsáno za nejtěžších podmínek: v kleci na otevřeném prostranství tábora a v lékařském stanu poté, co se šedesátiletý Ezra Pound zhroutil. Jsou sekvencí mnoha fakt a obrazů, které si Pound vybavuje ve chvíli, kdy se mu převrátil život a kdy se rozpadá svět, ve který věřil (okolnosti jsou podrobně vylíčeny v obsáhlém eseji Evy Hesse, který je součástí komentářů v tomto českém vydání). Když byla Pisánským Cantos v roce 1949 udělena americká Bollingenská cena za nejlepší básnické dílo roku, bouře v tisku pronikly až do Kongresu. „Je to patrně největší básnická skladba, kterou přineslo toto století,“ napsal spisovatel Thornton Wilder.

V úvodní studii se Hilský věnuje vzniku a výkladu této komedie. Následují anglický originál hry a jeho český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a opatřeny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Svazek uzavírá text Český Sen: poznámka o překladech, a přehled českých inscenací a překladů Snu noci.

Do této černé románové frašky svedl autor několik postav: těhotnou svobodnou zdravotní sestru, jejího ženatého milence muzikanta, jeho krásnou a žárlivou ženu, honbu na zatoulané psy, výjev před potratovou komisí, mladou Američanku toužící po dítěti a jejího manžela stiženého strachem ze smrti, dále českého gynekologa, který domněle neplodné pacientky v lázních léčí injektováním svého vlastního semene, zakládá tím sbratření lidstva a za službu prokázanou zmíněným Američanům požádá, aby ho adoptovali a umožnili mu tím výjezd za hranice, a konečně někdejšího politického vězně, z něhož se těsně před legální emigrací stane vrah.

Shakespearova hra Julius Caesar patří k jeho nejznámějším politickým tragédiím. Shakespeare v ní podává strhující příběh nejznámější politické vraždy v dějinách. Jeho divadlo politiky je zároveň až znepokojivě aktuální, neboť jedinečným způsobem předvádí mocenskou manipulaci a klade otázky, které přes vzdálenost času neztratily nic na své naléhavosti. Může být vražda politickým nástrojem státní obrody? Jaká je role násilí v politice? Co je to občanská odpovědnost? Co je to lidská odpovědnost?

Poslední kniha, kterou Günter Grass dopsal a sám ještě připravil do tisku, vyšla několik měsíců po jeho smrti ( 13. dubna 2015) a je vskutku důstojným kšaftem loučením se světem, s literaturou, a především se životem. Není to žádný literární testament, v němž by autor odkazoval potomstvu moudrosti a rady k následování, ani bilance, v níž by účetnicky sčítal zisky a ztráty života, o němž ostatně ví, že jej i když mu kukačka opakovaně slibuje léta už může počítat spíš na měsíce. Tato kniha je hlavně výpovědí o prožívané přítomnosti o závěrečné fázi života, v níž člověk, navzdory všem deficitům staroby, stále ještě plně prožívá vše kolem sebe, ba uvědomuje si a vnímá i věci drobné a nenápadné zvlášť ostře právě proto, že se mu u nich neodbytně vnucuje přídomek poslední. Tyto pozdní zážitky a úvahy se odvíjejí v desítkách krátkých textů prozaických i básnických, v nichž se střídají nejrůznější, často groteskně zcizené náměty a nápady osobní, literární i politické (včetně mámy Merkelové), které však při pozornějším čtení vytvářejí rafinovaně propojenou motivickou síť a celostnou kompozici. Základní polohou tohoto loučení není sentimentální nářek, nýbrž originální spojení elegičnosti s humorem někdy dost černým a sebeironií, ale také mužná vyrovnanost tváří v tvář neodvratné konečnosti. Integrální součástí knihy jsou autorovy vlastní, s texty podstatně související, ne pouze ilustrující grafiky jako další doklad toho, že projev slovesný a výtvarný představovaly u Güntera Grasse dvě rovnomocné složky jeho umělecké osobnosti.

Shakespearova hra Dobrý konec všechno spraví patří ke komediím, které jsou pokládány za „hořké“ či „temné“. Zápletka je dramatickou obdobou pradávných příběhů o opuštěné manželce, která vlastní vynalézavostí, odvahou a vtipem získá zpět svého manžela. Shakespeare však jako vždycky svou předlohu podstatně proměnil...

Román z roku 1932 je prvotinou francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina. Okamžitě byl překládán ve světě. Český překlad Jaroslava Zaorálka (spolu s ním Richarda Weinera a Jindřicha Hořejšího) z roku 1933 byl vůbec první vydaný převod románu do cizího jazyka a stal se inspirací a literární senzací české literatury. Když Jaroslav Zaorálek v roce 1933 Célinův román překládal, byl jím uhranut jako knihou neznámého spisovatele, která ho nadchla, a takto k překladu přistupoval: inspirován předlohou ji rozvíjel a umocňoval její bezprostřední expresivnost. A s tím vším, díky té inspiraci a své obraznosti, vytvořil (včetně názvu Cesta do hlubin noci) jedinečnou českou knihu, která je a zůstane historickou kometou naší literární paměti. Nový český překlad vznikal s odstupem 86 let od prvního vydání knihy a se znalostí toho, jak se Célinovo dílo dále vyvíjelo a co je pro ně příznačné. S tímto vědomím souvislostí převádí Anna Kareninová do češtiny tuto nejlidštější ze Célinových knih jako první úchvatný román, který v sobě už ale ty další zahrnuje. V tomto smyslu najdeme v novém překladu Cesty postupy pro příští Célinovo dílo typické a jedinečné. Jedním z nich je kázeň. A ta dovedla překladatelku i k jinému českému názvu: Cesta na konec noci. Ten odpovídá francouzskému originálu tak, jak na něm Louis Ferdinand Céline v korespondenci trval: po takové cestě doslova „na konec noci“ sám v knize jde.

Zimní pohádka patří do nevelké skupiny Shakespearových pozdních her, které se dnes žánrově označují jako romance (Perikles, Cymbelín, Bouře). Sdílí s nimi rodinné téma a závěrečný motiv odpuštění, usmíření a znovunalezené harmonie. Pro nás je hra zajímavá už tím, že se částečně odehrává v Čechách. Díky této okolnosti hra sehrála významnou roli v české kultuře v době vrcholícího národního obrození. Jedna z hlavních postav hry Perdita se ve slavnostním pražském průvodu Shakespearových postav v roce 1864 proměnila v symbol znovuzrození české národní kultury a umění. Perdita ars bohemica byla posléze znovu nalezena v symbolickém aktu položení základního kamene Národního divadla, který se slavnostmi roku 1864 úzce souvisel.

Všechno se mi líbí, cos mi už vyprávěl, všechno se mi líbí, co vymyslíš, a nemám co dodat. Možná jen s tím pupkem. Pro tebe je vzor bezpupečné ženy anděl. Pro mě je to Eva, první žena. Nenarodila se z břicha, ale z rozmaru, z rozmaru stvořitelova. A první pupeční šňůra vyšla z její vulvy, z vulvy bezpupečné ženy. Mám-li věřit Bibli, vyšly z ní ještě další šňůry a na konci každé z nich byl zavěšen malý muž nebo malá žena. Těla mužů zůstávala bez pokračování, zcela neužitečná, zatímco z pohlaví každé ženy vycházela další šňůra a na jejím konci další žena nebo další muž, a to všechno se v miliontém a miliontém opakování proměnilo ve velikánský strom, strom tvořený nekonečnem těl, strom, jehož větvoví sahá do nebe. A představ si, že ten obří strom je vkořeněný do vulvy jediné malé ženy, první ženy, ubohé bezpupečné Evy. Když jsem otěhotněla já, viděla jsem se jako část toho stromu, visící na jedné z jeho šňůr, a tebe ještě nenarozeného jsem si představovala, jak se vznášíš v prázdnotě, zavěšený na šňůře čouhající z mého těla, a tehdy jsem začala snít o vrahovi, který tam úplně dole tu bezpupečnou ženu podřízne, představila jsem si, jak její tělo dokonává, umírá, jak se rozkládá, takže celý ten ohromný strom, který z ní vyrostl, naráz ztrácí kořeny, svůj základ, a začíná se kácet, viděla jsem nekonečné množství jeho větví padat jako obrovský déšť, a chápej mě dobře, nesnila jsem o tom, že skončí lidské dějiny, že se zruší budoucnost, ne, ne, přála jsem si totální zánik lidí s jejich budoucností i minulostí, s jejich počátkem i koncem, s celým trváním jejich existence, s celou jejich pamětí, Neronem i Napoleonem, s Buddhou i Ježíšem, přála jsem si totální zničení stromu vkořeněného do malého bezpupečného břicha první hloupé ženy, která nevěděla, co dělá a jaké hrůzy nás bude stát její mizerná soulož, která jí určitě nepřinesla ani tu nejmenší rozkoš...