Atlantis strana 18 z 31

Král Lear je bezpochyby jednou z největších, ne-li největší Shakespearovou tragédií. Největší proto, že všechno dění a lidské konání v ní probíhá na obrovských pláních země i nebe. Několik postav v ní přehrává drama lidského údělu. Je to hra velmi konkrétní, fyzický detail v ní hraje mimořádnou roli, zároveň hra univerzální, hra o světě, který se otřásá v základech, hra, v níž se hroutí všechny tradiční hodnoty, hra vizionářská a apokalyptická. V samém srdci této Shakespearovy tragédie je obraz poutníka a cesty. Geograficky vzato putuje Lear ze svého sídla do Doveru. Ale jako každá cesta poutníkova i Learova pouť má ještě jiný, daleko důležitější rozměr. Lear putuje z královského paláce do pusté přírody, od svých dcer Regan a Goneril ke Kordelii, od pýchy k pokoře, od panovačné a autoritářské sebestřednosti k soucitu a odpuštění, od koruny ze zlata, symbolu slávy, bohatství a moci, k věnečku z plevele a polního kvítí.

Arabista a islamista Miloš Mendel, vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR, ve své knize provádí historickou rekonstrukci džihádu jako jednoho ze základních pojmů islámské věrouky a práva. Na základě rozboru koránu a bohaté literatury vymezuje typy a sleduje proměny džihádu od vzniku islámu až do současnosti. Poukazuje například na to, že džihád se na Západě překládá nepřesně jako "svatá válka" a v povědomí evropské veřejnosti se stal poněkud neoprávněně synonymem násilí, teroru a nenávisti islámského Východu vůči Západu. Autor si všímá právního vymezení pojmu, využití džihádu v boji muslimských národů s evropským kolonialismem i jeho pojetí ve smyslu soustavného upevňování osobní zbožnosti a šíření víry formou misie.

Jindřich IV. se od ostatních Shakespearových historických her liší hned v několika významných ohledech. Především je to jediná Shakespearova historická hra, která zřetelně (zvláště v prvním dílu) směřuje ke komedii. Její děj se odehrává v královských síních, v londýnských hospodách i na bitevních polích, nevystupují v ní jen angličtí, skotští a velšští šlechtici, ale také Falstaffovi kumpáni, naháněči zlodějů, povozníci, podkoní, pocestní, šerifové a číšníci. Žádná z těchto postav nemá na rozdíl od postav šlechticů a soudců historické předlohy, všechny jsou výtvorem Williama Shakespeara, a všechny zároveň tvoří podstatnou součást téměř breughelovsky zalidněného světa, jemuž vévodí rytíř Jan Falstaff.

Šestý svazek esejů Milana Kundery se jmenuje Zahradou těch, které mám rád. Texty této knihy autor napsal a publikoval v letech 1989-2008. Spolu s jinými úvahami vyšly v knize Une rencontre (Gallimard 2009). Na záložce se dočtete: „Tato kniha je věnována zejména umění románu, které je pro Kunderu ze všech umění to nejevropštější (Rabelais, Cervantes...) a umí odhalit na lidském životě, co jinak nelze uvidět (Carlos Fuentes, Anatole France, Curzio Malaparte...); kniha mluví též o tom, co znamená žít v jiné zemi, než je ta rodná (Věra Linhartová, Škvorečtí, Danilo Kiš...), a vzdává poctu těm, kdo neváhali jít proti vládnoucí blbosti (milovaný Fellini...); ti všichni pro Kunderu tvoří ‚zahradu těch, které má rád‘.“

„Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael.“

Vznik tohoto románu je částečně spojený s Prahou, kde jsem v prvních letech jedenadvacátého století objevil, jak se celé město (nebo alespoň jeho historické centrum) může proměnit v turistický komplex. Stejný jev lze pozorovat v Paříži, Benátkách nebo Krakově. Ale mé fantazii posloužily jako pozadí především starobylá náměstí českého hlavního města, jeho slavný most, jeho přechod od komunismu ke kapitalismu. Nesnažil jsem se o realistické líčení, mým cílem bylo napsat román vycházející z této jednoduché myšlenky: jak se může město proměnit ve firmu a své obyvatele snížit na pouhé zaměstnance... Vypravěč, uvězněný v této městské fikci, promlouvá hlasem stárnoucího muže. V tomto rozčarovaném světě, kde kulisy života čpí smrtí a ze všech dobrodružství se stávají pouhá klišé, zůstává jediným obzorem humor a poezie!

Třebaže se tato Shakespearova komedie nazývá Kupec benátský, její hlavní postavou není kupec benátský Antonio, ale daleko víc židovský lichvář Shylock. Shylock je právem pokládán za jednu z největších Shakespearových postav vůbec. Je tomu tak především proto, že prostřednictvím Shylocka a jeho vztahu k Antoniovi Shakespearova hra v metaforické divadelní zkratce vypovídá cosi podstatného o vztahu Židů a křesťanů, který se bolestně, mnohdy nevýslovně tragicky vepsal do dvou tisíc let naší civilizace. 21. svazek ediční řady William Shakespeare, český: (Básně, Bouře, Dobrý konec všechno spraví, Hamlet, dánský princ, Jak se vám líbí, Jindřich IV., Julius Caesar, Komedie omylů, Král Lear, Macbeth, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, Othello, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské, Sonety, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské, Zimní pohádka, Zkrocení zlé ženy, Kupec benátský)

Hra Jakub a jeho pán, znamenitá a úspěšná variace na Diderotův román Jakub fatalista. JAKUB: Byla v tom? (Pán přikyvuje, Jakub ho objímá) Pane, můj maličký a drahý pane. Teď už vím, co je to nejhorší možný konec každého příběhu. Nejhorší možný konec každého lidského příběhu je spratek. Ta smutná tečka za dobrodružstvím. Ta kaňka na konci lásky. Kolik je mu dnes let? PÁN: Deset. Nechal jsem ho celou tu dobu na venkově. Chci se tam během naší cesty stavit, zaplatit naposledy tam těm lidem a klacka dát do učení. JAKUB: Vzpomínáte, jak se mě na začátku ptali (gesto do publika), kam jdeme, a já jim řekl: Copak člověk ví, kam jde? A vy jste zatím věděl úplně přesně, kam jdeme, můj maličký a smutný pane. PÁN: Nechám z něho udělat hodináře. Anebo stolaře. Stolaře. Udělá za život spoustu židlí a bude mít děti a ty budou vyrábět další židle a další děti, které zas budou plodit další spousty dětí a židlí... JAKUB: Svět bude plný židlí a to bude vaše msta. PÁN (se smutným znechucením): Tráva neporoste, květiny nebudou kvést, všude budou jen samé děti a židle. JAKUB: Děti a židle, samé židle a samé děti, to je strašná představa budoucnosti. Jaké štěstí, pane, že zemřeme včas.

Dvojjazyčné vydání Shakespearových Sonetů s překladem Martina Hilského, který za něj získal cenu Josefa Jungmana za rok 1998. Svazek začíná Hilského studií, která má tři části: Text a kontext, Literární geneze, Čtení, interpretace, překlad. Následují anglický originál Sonetů a jejich český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a opatřeny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Svazek uzavírá Index of Sonnet First Lines, Rejstřík prvních veršů sonetů a soupis České překlady Shakespearových Sonetů.

Dílo anonymního autora - 1754 - vychází jako první svazek nové ediční řady památek starší české literatury.

Tradice vypráví, že Shakespeare napsal komedii Veselé paničky windsorské na objednávku královny Alžběty, která si oblíbila postavu Falstaffa a chtěla ho na jevišti vidět zamilovaného. Shakespeare elegantně královně vyšel i nevyšel vstříc, neboť jeho Falstaff není zamilován do dvou windsorských manželek, ale pouze do peněz jejich manželů. Jeho záměr zmocnit se těchto peněz nakonec nevyjde a v komediálním konci hry je rituálně potrestán a zesměšněn ve windsorském parku. Veselé paničky windsorské jsou jedinou komedií Williama Shakespeara odehrávající se v Anglii a je to jediná jeho komedie měšťanská. Zaujme především gejzíry jazykového vtipu, neboť každá její postava má výraznou a osobitou řeč. Velšský kněz Hugo Evans deformuje angličtinu svým přízvukem a komediálně vykloubenými slovními spojeními, doktor Cajus je Francouz, který komolí angličtinu francouzskou výslovností a idiomy, zcela osobitou řečí mluví paní Čiperná a samozřejmě i rytíř Jan Falstaff, jedna z největších Shakespearových komediálních postav vůbec.

Česká emigrantka Irena žije ve Francii od svého útěku z Československa po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V roce 1989, kdy sametová revoluce svrhne vládnoucí Komunistickou stranu Československa, se Irena po dvaceti letech života v emigraci rozhodne vrátit do svého domova. Během cesty se náhodou setkává s Josefem, kolegou z emigrace, který byl v Praze krátce jejím milencem. Román podává jímavý obraz lásky a jejích projevů, což je téma, které se v Kunderových románech opakuje. Román zkoumá pocity vyvolané návratem do vlasti, která přestala být domovem. Přetváří tak odysseovské téma návratu domů. Vždy se domníváme, že naše vzpomínky se shodují se vzpomínkami milované osoby, že jsme prožili totéž. Ale to je jen iluze. Na druhou stranu, co můžeme očekávat od naší slabé paměti? Zaznamenává jen "bezvýznamnou, nepatrnou částečku" minulosti, "a nikdo neví, proč právě tento kousek, a ne jiný". Žijeme své životy utopené v obrovském zapomnění, což je skutečnost, kterou odmítáme uznat. Jen ten, kdo se po dvaceti letech vrátí, jako Odysseus vracející se na rodnou Ithaku, může být oslněn a ohromen. Nevědění, předposlední román Milana Kundery napsaný francouzsky, vychází poprvé v českém překladu Anny Kareninové.

Timon Aténský je méně známá hra, kterou Shakespeare napsal společně s Thomasem Middletonem. Podvojné autorství se promítá i do žánrové podvojnosti hry kolísá mezi satirou a tragédií. Zatímco v prvním jednání Timon mluví řečí lásky a přátelství, od počátku čtvrtého jednání mluví řečí kleteb a proklínání. Co způsobí takovou změnu? Proč se Timonovi zhroutí celý svět a hodnotový řád s ním spjatý?