Atlantis strana 31 z 31

Mladý Američan David miluje francouzskou kulturu. Vydá se z New Yorku nákladní lodí přes moře, aby poznal "zemi malířů a básníků", vylodí se v Le Havru, bloudí turistickými zónami a sídlištěm pojmenovaným po milova-ném Claudu Monetovi. V Paříži se zamiluje do přitažlivě potrhlé "královny bohémy" Ofélie a v její společnosti nechtěně proniká na televizní obrazovku a do nakladatelského zákulisí. V pařížské kavárně Cour de Miracles se David potkává se čtyřicetiletým Francouzem, který léta sní o New Yorku a Americe. Jejich cesty, lásky a poznání se kříží

Kniha představuje výbor ze studií, jež literární historik Jaroslav Kolár (1929) psal po dobu čtyř desítiletí. Věnoval se v nich nejen problémům teoretickým, ale i jednotlivým památkám, především z období od husitství do Bílé hory. Kniha obsahuje úplnou bibliografii autorova díla.

Román přináší deník Florence, velmi úspěšné stárnoucí ženy. Pařížská podnikatelka v oblasti PR dělí svůj život mezi velkoměstský pracovní kolotoč a večery u ohně ve venkovském domku, kde hýčká nostalgické sny o poetickém, přátelském a skutečnějším světě. Její rozpolcenost mezi pragmatismem a nostalgií a obavy osamělé ženy, která se rozhodla být silná, vystihuje centrální metafora Francouzských drah: Florence touží, aby cesta vlakem zůstala tím, čím je v její dětské vzpomínce, a zároveň se jako odbornice na PR aktivně podílí na přerodu podniku v duchu bezohledného neoliberálního kapitalismu. Kudy z takového labyrintu ven?

Statě věnované rozboru českého literárního katolického baroka.

Druhý svazek svých Spisů rozdělil autor do tří oddílů podle žánrů a už jméno Metoděj Minus, vymyšlené pro detektiva–amatéra, hlavní postavu povídek v oddílu Nálezy, napovídá, že pro Jana Trefulku jsou detektivky hrou — s napětím, ale i s trpkým humorem. Totéž platí o sci-fi příběhu Hlášení. Sondy jsou převážně „obrázky ze života“. Příběh hrdinky povídky Na krásné vyhlídce byl předlohou ke stejnojmennému televiznímu filmu (1995) s Janou Brejchovou v hlavní roli. Do oddílu Veselky zařadil autor dvě rozsáhlejší prózy. Novela Pršelo jim štěstí vyšla v roce 1962, román Svedený a opuštěný v roce 1988. Na záložce autor píše: „Všechno, co naši předchůdci za svého života vymysleli, ctili a nenáviděli, je přítomno v každém okamžiku našeho rozhodování, aniž o tom vůbec víme. Toto ‚dědictví po živých', uložené, na rozdíl od hmatatelného dědictví po mrtvých, hluboko v našem podvědomí, spoluvytváří osobnost jednotlivce, schopnost vyrovnávat se s ranami osudu a bez vytáček přijmout odpovědnost za své jednání.“

Václav Chochola (1978) debutoval souborem próz Třísky do masa (Atlantis 2004). Na záložku své nové prózy Děti z krechtů napsal: „Je to jenom hra. Prolézt krechty, prolézt školu, prolézat prací, prolézt vším, co ti někdo přichystal, a přitom dodržovat pravidla. Jenom hra. Ale nemůžeš nehrát..."

Dvojí děj - první z šedesátých let našeho století a druhý z valdštejnských časů třicetileté války - ústí do silného akordu domova a věrnosti vlastnímu osudu.

Shakespearův Hamlet již po čtyři staletí působí jako „zrcadlo“, které nastavuje každé době „její pravou tvář“. Hra sama však dokazuje, jak složité toto Shakespearovo zrcadlo je. Spíš než o zrcadle bychom měli mluvit o zrcadlení, složitém a proměnlivém divadelním dění, které nastoluje víc otázek, než dává odpovědí.

V Poznámce překladatele Martin Hilský píše: V čem tedy vlastně spočívá výjimečnost a originalita Shakespearových sonetů? Zdá se, že především v tom, že Shakespeare byl, na rozdíl od velké většiny ostatních autorů sonetů, především dramatický a divadelní básník. Ona komůrka či básnický prostor shakespearovského sonetu, co měří na šířku pět stop a na výšku čtrnáct řádků, je vlastně malé shakespearovské jeviště a každé slovo v něm je herec a každý verš pak divadelní part. A na tomto stísněném, přesně vymezeném prostoru, na tomto malém jevišti světa Shakespeare předvádí, co umí. (...) Právě v tomto neobyčejně širokém rejstříku emocí a vášní, v téměř všeobsáhlé zkušenosti lásky spočívá originalita Shakespearových sonetů především. Shakespearovy Sonety jsou knihou dobré lásky, ale také lásky bolestné, ba mučivé, vypovídají o lásce erotické i platonické, o lásce věrné i nevěrné, o lásce ryzí i o lásce zrazované a neustále zraňované, o lásce sobecké, ale také o lásce nesobecké, obětující se a sebepopírající, o lásce, která dokáže všechno dávat a nebrat nic. (...) Každý Shakespearův sonet lze chápat jako rozhovor či jako dopis ve verších, celou jeho sonetovou sbírku jako básnickou korespondenci. Žádné Velké Umění, v němž promlouvá Bard či Klasik. Spíš příležitostná poezie, jakési básnické dopisy. Tak trochu sváteční shakespearovská pošta. Žádné velké myšlenky, žádné věčné pravdy. Jen paradoxy konkrétního bytí.