Baset strana 3 z 5

Navzdory svému mládí uskutečnil Ilya to, co se zatím nikomu nepodařilo: v jedné sezoně sám přepádloval celou Kanadu od západu k východu. Za těch dvěstě dní na cestě, kdy čelil přírodním živlům, se seznámil s mnoha zajímavými lidmi a měl i příležitost nahlédnout do života Indiánů. Upádloval téměř devět tisíc kilometrů po moři, jezerech a řekách a pěšky ušel kolem tříset kilometrů, mnohdy s kajakem na ramenou. Zažil měnící se přírodu a krajinu od pozdního jara do začínající zimy – za slunečných dnů, deště i horka, za silného větru, mrazu i sněhu. Ve své knize Ilya poutavě popisuje své zážitky a líčí nejen krajinu a každodenní radosti, ale i mnohá dobrodružství a těžkosti, které jej po celou dobu provázely. Autoři českého překladu, Ilyovi rodiče, oba Češi, emigrovali z Prahy 26. srpna 1968. Usadili se v Montrealu, kde se roku 1978 Ilya narodil. Většinu volných chvil svého dětství a mládí prožil v přírodě. Tam se zřejmě zrodily sny po dobrodružství v divočině. Přestože byl vychován jako Kanaďan, od dětství se učil česky a dodnes mluvenou češtinu výborně ovládá. Český původ v sobě nezapře.

Sotva se u nás najde někdo, kdo by neznal legendární film Císařův pekař a pekařův císař. Nelze si na něj nevzpomenout při četbě této knihy. Pojednává o tom, jak se naši předkové učili poznávat svět kolem sebe a jaké nástroje k tomu používali. Jak se přímo dobrodružně a často strastiplně prodírali od víry a pověry k poznání, že vše je jinak, než jak se dosud jevilo či – přesněji – myslelo a kázalo. Od astrologie k astronomii, od alchymie k fyzice a chemii, od ranhojičství k lékařství, prostě od báchorek a smyšlenek ke skutečné vědě, tak jak ji známe dnes. Jak se měnil pohled na úlohu a význam poznání a jeho protagonisty, mezi nimiž se najdou skuteční badatelé a učenci, ale i nejrůznější podvodníci a předstírači. A jak to, co bylo kdysi učeností, je dnes často šarlatánství, a co bylo dříve kacířství, je dnes odvážnou myšlenkou.

Putování Královským hvozdem cestou necestou končím u stodůleckého obecního mlýna. Stojím u jeho již zhroucené zdi, která byla po řadu let jediným zachovalým pozůstatkem z celé obce Stodůlky a připomínala existenci této starobylé svobodné kovářské rychty. Rozvalené kameny jakoby vypadly z mozaiky historie, jejíž znovusložení není jednoduché a snadné. Nořím ruku do chladné vody Křemelné a nechám ji protékat mezi prsty. Její nepřetržitý šumivý tok spolu s nehybnými kameny se pro mne stávají symbolem proměnlivosti života a čtyřistaleté historie této části Šumavy, včetně minulých padesáti let. I v těchto dobách se mnohé, až příliš mnohé, změnilo - spíše k horšímu, než k lepšímu - zapomnělo se a hodně zmizelo. Proto moje kniha nabízí návštěvníkům alespoň část bohaté a zajímavé historie tohoto koutu Šumavy jež svorně tvořili Češi i Němci. Vilém Kudrlička Snad obě strany pochopí, že jen ve vzájemné otevřené a seriozní spolupráci lze zpracovat historii nejen Šumavy, ale i vzájemných vztahů, současně odhalit a vysvětlit dosud stále zneužívané události a vyvarovat se nepřesností. Jen tak se rozjitřené rány na obou stranách zacelí ve prospěch nás všech. Šumava nám dává mnoho! Neměli bychom ji společně dát víc, než jsme dosud dali?

Toto je knížka o štěstí... O štěstí mít maminku. Mít skvělou maminku je jeden z největších životních darů... Mít skvělou maminku znamená mít bezpečí, mít naději, mít lásku.. Tato knížka vypráví o umění být maminkou. Děkuje maminkám... Říká: Maminky, máme vás moc rádi...

Tajemství mládí? Tajemství omládnutí?? Být mladý? Opět mladý? Proč by něco takového nemohlo být možné? Nový svazek mimořádně úspěšné „andělské řady“ přináší „omlazující návody“… Tato kniha vypráví příběhy oněch podivuhodných lidí, kteří tajemství omládnutí odhalují…

Stovky pisatelů se pokoušely zachytit život uvnitř zločinecké organizace, nikdo však dosud neměl možnost pohledu zvnitřku, aby napsal knihu, jako je tato. Bývalý agent FBI v utajení Joe Pistone (jako Donnie Brasco) a mafiánský korunní princ Bill Bonanno se pustili ve svém románu, který čerpá z jejich vlastních jedinečných osobních zážitků, do divokého, někdy až příliš naturalistického líčení války, jaká zuřila v ulicích New Yorku, a je k prasknutí nabité postavami a okamžiky tak živými, že vás až mrazí. Zachycení světa organizovaného zločinu během výnosných osmdesátých let minulého století díky spolupráci Pistoneho a Bonanna, která je sice ve své podstatě zavrženíhodná, je tak úžasně autentické, jak to jen je možné.

Jeden z nejmocnějších mužů v dějinách zločinu v Americe Joseph Bonanno, jenž se stal pravděpodobně předlohou pro postavu Dona Corleona v knize Kmotr od Mario Puza, v těchto upřímných a senzačních memoárech uvádí čtenáře do světa skutečné mafie. Odhaluje, jak to uvnitř pěti newyorských rodin Bonannovy, Gambinovy, Profaciovy, Luccheseovy a Genoveseovy fungovalo, a odkrývá nejen způsob, jakým mafie ovládala místní obchody, ale i jak ovlivňovala politické dění v celé zemi. Muž cti je úchvatným pohledem do světa zločinu a mimořádnou zpovědí jedné z jeho nejmocnějších postav v dějinách Ameriky.

Osobnost a tvorba židovského a současně římského historika Josefa Flavia je českému čtenářstvu dobře známa, a to jednak přímo vlastním dílem, Válkou židovskou, jednak i zprostředkovaně z románového zpracování Josefova života z pera populárního německého spisovatele Liona Feuchtwangera, nazvaného stejně Válka židovská. Josefovo nejslavnější dílo vyšlo v Antické knihovně v letech 1990–1992. Tento svazek je věnován dvěma menším pracím z jeho dílny, jež ač odlišné obsahem, literárním časem a autorským záběrem, přesto shodně vypovídají o vzrušené době, kterou jejich tvůrce prožíval. Drobný spis O starobylosti Židů je de facto první historickou polemikou proti římské nadvládě, a reagoval jím na hojné projevy nenávisti vůči Židům, šířené zejména v dobové historické a filozofické literatuře. Adresoval jej svému staršímu současníkovi Apiónovi z Alexandrie, známému svým antijudaismem, a hájil v něm židovský národ z hlediska starobylého původu, zejména náboženství, zákonodárství a mravů, a demonstroval přednosti židovské kultury a způsobu života. Josefův výklad o národě doplňuje jeho další historický spisek – vlastní životopis Můj život, který je první dochovanou antickou autobiografií. Josef v něm popsal dobu svého mládí, a především – jsa osočen Jústem z Tiberiady, že za protiřímského povstání v Galileji zradil své krajany – vylíčil svou činost za tzv. židovské války (66-73), a osvětil své sympatie a loajalitu vůči Římanům. V obou textech zaznamenal množství historicky cenných informací o své době i o dějinách židovského národa. Tento svazek zahrnuje polemický spis O starobylosti Židů čili Odpověď Apiónovi.

Léčivé rostliny či byliny anebo prostě léčivky jsou rostliny, které obsahují účinné látky, jež příznivě ovlivňují stav lidského organismu ve smyslu zdraví. Věděli to už naši předkové a léčili jejich pomocí odpradávna. Každá taková rostlina obsahuje nějakou účinnou látku, jež se využívá v lidové medicíně anebo ve farmakologii k výrobě léků. Roste jich u nás spousta, ale k léčení se jich aktuálně používá asi 300. Tato praktická příručka (do kapsy) popisuje rovnou stovku těch nejosvědčenějších – pěstovaných i sbíraných ve volné přírodě -, jež se těší největší oblibě. Její autorky, doc. ing. Jarmila Neugebauerová a ing. Věra Žďárská jsou odbornice na slovo vzaté. Problematice léčivých rostlin se na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v jihomoravské Lednici věnují řadu let na vysoké odborné úrovni. Jejich příručka sestává ze dvou základních oddílů: z botanického přehledu, abecedně uspořádaného, který obsahuje podrobné informace o vybraných rostlinách a jejich vyobrazení včetně používaných částí z uživatelského manuálu, který popisuje, co se z rostlin používá a jak se zpracovává a léčebně využívá. Doplňuje je přehled zdravotních potíží a návod léčby, slovníček odborných výrazů a názorné tabulky doby květu popsaných rostlin a jejich sběru. Tato příručka zaznamenala při 1. vydání značný ohlas mezi širokou veřejností a byla rychle rozebrána, proto nyní vychází v 2. vydání.Léčivé rostliny či byliny anebo prostě léčivky jsou rostliny, které obsahují účinné látky, jež příznivě ovlivňují stav lidského organismu ve smyslu zdraví. Věděli to už naši předkové a léčili jejich pomocí odpradávna. Každá taková rostlina obsahuje nějakou účinnou látku, jež se využívá v lidové medicíně anebo ve farmakologii k výrobě léků. Roste jich u nás spousta, ale k léčení se jich aktuálně používá asi 300. Tato praktická příručka (do kapsy) popisuje rovnou stovku těch nejosvědčenějších – pěstovaných i sbíraných ve volné přírodě -, jež se těší největší oblibě. Její autorky, doc. ing. Jarmila Neugebauerová a ing. Věra Žďárská jsou odbornice na slovo vzaté. Problematice léčivých rostlin se na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v jihomoravské Lednici věnují řadu let na vysoké odborné úrovni. Jejich příručka sestává ze dvou základních oddílů: 1. z botanického přehledu, abecedně uspořádaného, který obsahuje podrobné informace o vybraných rostlinách a jejich vyobrazení včetně používaných částí 2. z uživatelského manuálu, který popisuje, co se z rostlin používá a jak se zpracovává a léčebně využívá. Doplňuje je přehled zdravotních potíží a návod léčby, slovníček odborných výrazů a názorné tabulky doby květu popsaných rostlin a jejich sběru. Tato příručka zaznamenala při 1. vydání značný ohlas mezi širokou veřejností a byla rychle rozebrána, proto nyní vychází v 2. vydání.

Lubomír Vejražka navazuje svou novou knihou na dva tituly, ve kterých se rovněž zabýval často opomíjenými tématy souvisejícími s komunistickou represí a jejich nedostatečnou reflexí současnou společností. V roce 2012 vyšla publikace Nezhojené rány národa, ve které popisoval vnitřní dramata protějšků politických vězňů a tragické zkušenosti rozdělených rodin. V roce 2018 publikoval druhou knihu s názvem Jizvy zůstávají – Dědictví zla stále živé, ve které přiblížil především zkušenosti potomků politických vězňů, kteří vyrůstali bez jednoho či dokonce obou rodičů. Autor se s velkým porozuměním dotýká vnitřních světů pamětníků a popisuje jejich ostrakizaci, kterou zažívali desítky let a která v případě potomků politických vězňů do značné míry pokračovala i po roce 1989. Knihy jsou v ostrém rozporu se snahou části společnosti nalakovat komunistický režim na růžovo a jeho represivní podstatu označit za okrajovou. Vrcholem těchto tendencí, které vyvolávají bouřlivé diskuse ve společnosti, byl nedávný výrok děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Michala Pullmanna. Obludný politický monstrproces z počátku padesátých let označil tento vystudovaný historik a vysokoškolský pedagog za údajně autentický demokratický projev vůle dělníků žádajících tresty smrti pro bývalé stranické a státní funkcionáře. Tato absurdní teze, která popírá totalitní charakter komunistického režimu, je ovšem pouze viditelným projevem neochoty značné části historické obce vnímat a zprostředkovat svědectví politických vězňů. Historický výzkum se bohužel po roce 1989 zaměřoval na jiné události a společenské vrstvy. Situace se sice v posledních letech zlepšila, ovšem mezitím již odešla nejen většina politických vězňů, ale také značná část jejich potomků na věčnost. Ze své osobní zkušenosti mohu potvrdit, že roli historiků z uvedených důvodů dlouho suplovali sami někdejší političtí vězni, kteří se někdy až donkichotsky snažili posílit zájem širší veřejnosti o témata spojená s jejich osudy. Týká se to také jejich potomků, jak to dokládá úctyhodná činnost spolku Dcery, který v roce 1999 založily dcery politických vězňů z poúnorového období. Jejich hlavní motivací bylo předat své životní příběhy mladé generaci s cílem, aby se neopakoval komunistický teror, kterému byli vystaveni nejen jejich otcové a matky, ale také ony samotné již od dětského věku. Zdůrazňovaly psychologické vlivy represe na společnost, které se doposud projevují její roztříštěností a nedůvěrou mezi jednotlivými skupinami. Knihy Lubomíra Vejražky patří do stejného myšlenkového proudu a jsou neseny stejným étosem. Přestože jejich autor není profesním historikem, představují jeho knihy svou nadčasovostí a myšlenkovou hloubkou významné dílo, které nelze při bádání o zkušenosti politických vězňů a jejich rodin opomenout. Petr Blažek, historik

Sladkosti jsou nedílnou součástí naší stravy, zejména při různých oslavách, svátečních příležitostech a Vánoce či Velikonoce si bez nich nelze představit. Ovšem lidé s celiakií, čili nesnášenlivostí vůči lepku, jsou na tom o dost hůře než běžní strávníci. V obchodech je velmi omezený výběr bezlepkových dobrot, nadto nebývají zrovna levné. A právě jim věnovala Iva Kohoutková svou cukrářskou příručku. Shromáždila v ní na 300 receptů všemožného cukroví, jež lze připravit v domácích podmínkách, a k nim přidala recepty na nejrůznější krémy a polevy. Připojila i řadu praktických rad, neboť práce se surovinami prostými lepku je ošidná a vyžaduje značnou opatrnost. Autorka se opírá o vlastní dlouholeté zkušenosti a ochotně se o ně dělí při nejrůznějších příležitostech. Mimo jiné v této knížce, kterou doplnila i vlastními snímky. Co v této knížce najdete? Vykrajované cukroví: Linecké, Čokoládové, Kakaové, Kávové, Ořechové, Mandlové, Kokosové, Ostatní vykrajované, Tvarované Cukroví do formiček: Trubičky, Rohlíčky, Košíčky, Tlapky, Ořechy, Ostatní cukroví do formiček Nepečené cukroví: Koule, Rolády, Košíčky, Ostatní nepečené, Polevy, Krémy Stříkané cukroví, Strojkové cukroví, Sněhové cukroví, Sádlové cukroví, Perníčky, Drobné řezy, Kombinace pečeného a nepečeného těsta