Dokořán strana 75 z 79

Kniha dialogů Rozhovory s Lubošem Plným (Antropologie výtvarné tvorby v reálných a virtuálních světech) iniciovaná Hanou Stehlíkovou Babyrádovou je autentickou výpovědí o osobním zázemí pozoruhodné tvorby světově proslulého umělce art brut Luboše Plného. Autorka mu v letech 2020–2022 pravidelně pokládala otázky týkající se nejen jeho tvorby, ale hlavně jeho života. Její zájem o vnitřní svět tohoto pozoruhodného autora vyplynul z dlouhodobého zkoumání umění art brut a zejména individuálních světů jeho tvůrců. Jde zde o nahlédnutí do souvislostí vytváření jednotlivých děl umělcem a sledování osobních příběhů, událostí soukromých i veřejných a také o spontánní komentáře toho, co každodenní život přináší člověku, jenž se rozhodne zasvětit svůj čas umění.

Výpisky z literatury lze sestavovat podle řady klíčů a z řady důvodů. Existují klasické čtenářské deníky, přehledy obsahů povinné četby ke zkouškám, sbírky aforismů, mouder a výroků slavných postav stejně jako třeba přehledy receptů vybraných z detektivní literatury nebo žebříčky nejhloupějších smrtí. Následující „slovník“ je sestaven trochu jinak – jediným kritériem pro výběr citátů bylo, že autorovi přišly zábavné či jinak působivé. Podařilo se mu vytvořit jakousi mnohovrstevnatou koláž textů z různých žánrů i období, která může být pro čtenáře odrazovým můstkem k dílům samotným. Knihu doprovázejí ilustrace akademického malíře Karla Marxe.

Návody k upotřebení jsou hravým experimentem básníka a výtvarníka Jiřího Koláře. Autor si v šedesátých letech osahával hranice slova i touto "návodovou" poezií. Hlavní myšlenkou bylo přiblížení poezie čtenáři tím, že si ji může sám "vyzkoušet provést", stát se spolutvůrcem, udělat báseň jako čin. Není důležité, že v Kolářově pozdní tvorbě nad mocí slova nakonec zvítězil obraz, neboť pokušení "vyvěsit z prázdné ptačí klece bílou vlajku" je stále inspirativní. Původní vydání sbírky bylo sice ilustrováno černobílými reprodukcemi Kolářových koláží, ale ty pocházely ze se sbírkou nesouvisejícího cyklu Týdeník 1967. I proto jsme se rozhodli aktuálnost textu ověřit oslovením současné výtvarnice Alexandry Švolíkové

"Ze zvadlého srdce nevěstky - v zahradě pivovarní - necudným květem vykvetla podprsenka jarní" Výbor z textů známého bohéma Teodora Adalberta Rosenfelda, známého od roku 1923 jako Bohdan Vojtěch Šumavanský s uměleckým pseudonymem T. R. Field, nabízí básničky, hříčky i popěvky ze sbírek Kosočtverce na ohradách, Kruhy pod očima a Lomikel na dlásnech i z jeho pozůstalosti.

Po dvou vydaných sbírkách Oblásky (2008) a Intimyty (2011) se Tereza Ješátková vrací s poezií z let 2012-2023, pohrává si s hranicí mezi intimním a veřejným, mezi vyslovitelným a mlčením. Knihu doplňují minimalisticky dotvořené otisky prstů autorky a ilustrace její desetileté dcery. Veřejná sbírka si důvěru některých čtenářů získala již před svým vydáním, dostála totiž svému názvu a část peněz na její vydání byla vybrána od veřejnosti prostřednictvím crowdfundingového portálu Hithit.

Asi každý se někdy zasnil, jaké by to bylo roztáhnout křídla a vznést se do vzduchu jako pták. Někteří dobrodruzi tyto sny proměnili ve skutečnost a cestování letadlem nám dnes připadá stejně všední jako jízda vlakem. Ale jak vlastně ptáci létají? A co netopýři nebo motýli? K čemu je některým savcům či plazům schopnost plachtit? A v čem se létající živočichové liší od letadel vyrobených lidmi? Odpovědi na tyto a další otázky hledá ve své knize proslulý evoluční biolog a autor teorie sobeckého genu Richard Dawkins, který čtenáře provází světem létajících tvorů a popisuje odvěké snahy člověka se jim vyrovnat. Od nezávislé evoluce křídel u několika skupin organismů a jiných způsobů, jak se vzepřít gravitaci, zabrousí do historie balónového létání, připomene úspěch bratří Wrightů, vyloží fyzikální principy letu a objasní, proč by lidstvo mělo dobýt vesmír. Jeho čtivý a srozumitelný výklad doprovází poutavé ilustrace Jany Lenzové.

Proč bez detailu nelze nazřít celek? Čím se liší fakt od faktu prezentovaného čtenářům? Je skutečně Chladnokrevně Trumana Capoteho prvním románem non-fiction? K čemu může reportérovi posloužit hodně dlouhá šála? Proč je Hanna Krallová Mondrianem reportáže, a nikoli Chagallem? Jak Ryszard Kapuściński využíval své spisovatelské svobody? Je reportáž gonzo jen Amerika na drogách? „Slovo plní v reportáži úlohu svědka. Svědkové se však bohužel čas od času míjejí s pravdou, i když předtím přísahali, že nebudou lhát,“ říká Szczygieł. „My, reportéři a reportérky, se ocitáme v trojitém klinči (ve sportu nic takového nejspíš neexistuje, ale chci tím zdůraznit komplikovanost situace). Na jedné straně je svět, jehož setrvačníkem bývá lež, a máme tu i zpovídané osoby, jejichž paměť není vždy stoprocentní. Na druhé straně jsme tu pouze my sami: naše oči, naše uši a naše mozky, a tedy jen dost omezený percepční aparát. Na třetí straně pak stojí neobjektivní, poněkud svévolný jazyk, který nedokáže být věrohodným svědkem.“ Nová kniha Mariusze Szczygieła je vyznáním lásky k reportáži a současně četbou pro milovníky tohoto žánru i pro všechny ostatní, kdo mají určité pochybnosti o jeho věrohodnosti. Zároveň však může posloužit jako příručka těm, kteří se sami chystají psát.

Proč s posledním ruským carem zastřelili i jeho kuchaře? Kdo se staral o Stalinův jídelníček v jeho tajné dače nedaleko Moskvy? Co dostávali k jídlu první likvidátoři černobylské katastrofy? Nová kniha Witolda Szabłowského tematicky navazuje na bestseller Jak nakrmit diktátora, tentokrát se však autor vydává po stopách kuchařů, před jejichž očima a nad jejichž pokrmy se utvářely dějiny Ruska a Sovětského svazu. V osmnácti příbězích vypráví osudy lidí, kteří vařili vůdcům země od Mikuláše II. až po Putina, ale také sovětským vojákům v Afghánistánu. Setkává se s pamětníky hladomoru na Ukrajině a blokády Leningradu, zavede nás „do kuchyně“ v obležené mariupolské továrně Azovstal. Prozradí, co jedli první kosmonauti, ale také se snaží přijít na to, kolik pravdy je na Putinově historce, že jeho dědeček vařil pro Lenina a Stalina. Především je ale tato kniha o tom, jak může být zdánlivě nevinné kuchařské umění zneužito k politickým cílům a jak ruské impérium po celé věky zdatně krmí své obyvatele propagandou. Když nahlédneme pod pokličku ruského režimu, naskytne se nám unikátní pohled na osud země od posledních záchvěvů carismu až po dnešní dobu. Ten je navíc doplněný řadou receptů různorodé kulinářské kultury Ruska a dalších národů SSSR.

Pokud odhlédneme od morální stránky, můžeme na vraždu nahlížet z estetického hlediska jako na umělecký akt. Jak zločinec ve svém díle navázal na dosavadní tradici? V čem byl jeho výkon inovativní? Využil dostatečně potenciál vražedných nástrojů? Jak pracoval s kompozicí? Vražda jako krásné umění Thomase de Quinceyho je dílo morbidní a černohumorně zábavné. Ve formě stylizovaných přednášek v gentlemanském klubu popisuje několik děsivých zločinů, současně však s ironií pojmenovává sklony moderní společnosti vyžívat se v násilí. V až brutálně konkrétní příběhové části de Quincey líčí příběh Johna Williamse, jehož případ (dvě vyvražděné domácnosti za noc) představuje jistý prototyp geniálního vraha. Zároveň však danou epizodu vypravěč podává jako hororové drama, jež staví zabijáka do zcela jiného světla. Vražda jako krásné umění pro svůj jedinečný styl a humor dodnes zůstala jedním z nejoblíbenějších de Quinceyho esejů.

Asi každý se někdy zasnil, jaké by to bylo roztáhnout křídla a vznést se do vzduchu jako pták. Někteří dobrodruzi tyto sny proměnili ve skutečnost a cestování letadlem nám dnes připadá stejně všední jako jízda vlakem. Ale jak vlastně ptáci létají? A co netopýři nebo motýli? K čemu je některým savcům či plazům schopnost plachtit? A v čem se létající živočichové liší od letadel vyrobených lidmi? Odpovědi na tyto a další otázky hledá ve své knize proslulý evoluční biolog a autor teorie sobeckého genu Richard Dawkins, který čtenáře provází světem létajících tvorů a popisuje odvěké snahy člověka se jim vyrovnat. Od nezávislé evoluce křídel u několika skupin organismů a jiných způsobů, jak se vzepřít gravitaci, zabrousí do historie balónového létání, připomene úspěch bratří Wrightů, vyloží fyzikální principy letu a objasní, proč by lidstvo mělo dobýt vesmír. Jeho čtivý a srozumitelný výklad doprovází poutavé ilustrace Jany Lenzové.

Každý z nás se v životě potkal s kulturní diplomacií, i když si toho nemusel být vědom. Za řadou výstav, koncertů, happeningů, konferencí nebo filmových projekcí stojí práce kulturních diplomatů, kteří veřejnosti ukazují svou zemi prostřednictvím kultury. Kulturní diplomacie je jedním z nástrojů zahraniční politiky, v repertoáru diplomatických možností má ale velmi zvláštní místo: dodává diplomacii lesk a šmrnc a neuzavírá se za zdi velvyslanectví. Autorky navazují na úspěšný podcast Jazzman versus špioni a přibližují českou kulturní diplomacii formou dilemat, která ve své práci řeší ambasadoři kultury. Nabízí obrázek současné české kulturní diplomacie a přispívají tak k diskusi o roli kultury v české zahraniční politice.