Doron strana 2 z 10

Těm, kteří tvrdí, že Písmo toho o Marii příliš mnoho neříká, lze odpovědět, že právě s Marií Bible začíná i končí. Už na prvních stránkách hovoří o matce všech živých (srov. Gn 3,20) a v závěru líčí ženu přemáhající draka (srov. Zj 12,9). Ti, kteří vědí, že Nový zákon je zahrnut a ukryt ve Starém a Starý že se otvírá v Novém, si snadno všimnou, že Eva poukazuje na Marii a Adam na Krista a že v zaslíbení o vítězství nad hadem se ukrývá prorocké zaslíbení o Marii. A tak jako Bible začíná a končí „ženou“, podobně se Ježíšovo veřejné působení v Janově evangeliu odvíjí mezi dvěma popisy Marie, kterou on sám pokaždé nazývá „ženou“ (srov. Jan 2,4; 19,26). Zkrátka pro ty, kteří „mají uši k slyšení“ (Mk 4,23), je Maria v Božím slově všudypřítomná. (z úvodu autora)

V čem tato praxe spočívá? Člověk je na chvilku obstoupen bratry a sestrami v Kristu, svěřuje se do jejich přímluvných modliteb, vnímá přítomnost Ducha svatého a leckdy citelně zakouší jeho působení. Každý, kdo kdy takovou modlitbu zažil, je tím zasažen… Bude si pamatovat závan Boží milosti, nový pokoj, radost, něhu, uzdravení, útěchu i osvobození. A k tomu stačí, aby se několik křesťanů sešlo k modlitbě, která je v podstatě prostinká, podobá se přání pokoje při nedělní mši svaté. Existuje řada způsobů, jak se modlit za druhé. Já zde nabízím několik z nich, které mi přijdou ověřené a vhodné. (z úvodu autora)

Obrátit svůj pohled k Ježíšovu Nejsvětějšímu Srdci jako k prameni milosrdné lásky znamená hlouběji uchopit tajemství Velikonoc, nechat se jím proměnit. Tomu nás učí Markéta Marie Alacoque, které se Ježíš třikrát zjevil v Paray-le-Monial, a o tři století později rovněž svatá Faustyna Kowalská. Krásně to shrnul svatý Jan Pavel II., když napsal: „Právě v blízkosti Kristova Srdce získává lidské srdce schopnost milovat.“ Zvu vás k četbě knihy otce Benoîta Guédase právě v této perspektivě. Ukazuje nám hluboké souvislosti mezi Ježíšovým zjevením svaté Markétě Marii Alacoque a svaté Faustyně, pomáhá nám nově objevit Kristovu vroucí lásku k nám, přijmout ji a odpovědět na ni. (z předmluvy biskupa Yvese Le Saux)

Praktická pomůcka k rozjímání nad Písmem zahrnuje odkazy na biblické texty, které se čtou při každodenním slavení eucharistie v průběhu celého roku. Vhodné i pro ty, kdo se ve všední den na mši svatou nedostanou, ale přesto chtějí žít z Božího slova a zůstat v kontaktu s liturgickým slavením církve, nebo i pro ty, kdo se chtějí předem připravit na nedělní bohoslužbu slova. ***** U nedělí a slavností jsou uvedeny velice stručné komentáře ke všem třem čtením, a to pro každý z cyklů A, B, C, zatímco u všedních dní a svátků pouze k evangeliu. Komentáře autora nejsou shrnutím celého poselství biblického textu, ale jen zdůrazněním určité myšlenky, která nám má pomoci při vlastní modlitbě nad Božím slovem. ***** P. Petr Karas se narodil r. 1969 v Třebíči. Ještě jako bohoslovec absolvoval roční evangelizační školu Jeunesse Lumiere, kterou ve Francii založil P. Daniel Ange. Na kněze byl vysvěcen v roce 1997. Nyní působí jako farář v Dolních Bojanovicích.

Bratr Jack Mardesic je členem malé františkánské komunity žijící v Bruselu. Často vyráží na krátkodobé misie ve stylu svatého Františka, tedy s modlitbou, ale bez peněz, bez zásob jídla a bez domluveného noclehu. V této nezajištěnosti pak zažívají nejen řadu zajímavých setkání, ale i překvapivou péči Boží prozřetelnosti. Příhody bratra Jacka a jeho druhů se odehrávají v různých městech Evropy a naléhavě připomínají skutečnost, že misijní pole je všude kolem nás a že ochota lidí naslouchat svědectví o Bohu je mnohem větší než ochota křesťanů svědčit o radosti z Boží blízkosti. Bratr Jack Mardesic (nar. 1980) má zčásti chorvatské kořeny, ale narodil se a vyrůstal v Austrálii. Po svém obrácení v jednadvaceti letech objevil i povolání k řeholnímu životu. Několik let strávil na formaci v Římě a nyní je členem františkánské komunity působící v Bruselu. Odtud se pravidelně vydává s někým z bratří, z farníků nebo se skupinou mladých na misie po františkánsku, o nichž pojednává tato kniha.

Z nauky sestry Mary David je cítit nejen nezlomná chuť žít a naplnit svůj život dobrem, ale i vřelé lidské srdce, porozumění pro lidskou slabost a nestálost. Zjevně se v mnohém inspirovala svatou Terezií z Lisieux a také svatým králem Davidem, po němž přijala své řeholní jméno. Až na výjimky v knize najdeme její úvahy nad otázkami, které si nekladou zdaleka jen mniši a mnišky: Jak žít v osobním vztahu s Bohem, kterého nevidíme? Co si počít se svými emocemi? Kde čerpat radost a naději uprostřed zkoušek a nesnází? Jak zvládat život s lidmi, kteří nám nesedí? Jak dělat velká životní rozhodnutí? Co je smyslem utrpení, jak se dá „zužitkovat“, když ho nelze odstranit? Jak vůbec souvisí svoboda a vydanost, svoboda a láska schopná úplného sebedarování? Není divu, že svěží duchovní nauka sestry Mary David oslovuje stále větší množství lidí.

„Dneska už otec rodiny nesedí na pomyslném trůně. Ani už nedokazuje svou mužnost na bitevním poli. Své syny už neučí, že čest je více než štěstí… Otcové však nevymizeli,“ píše autor – sám otec rodiny – v úvodu své knížky. V následujících dvaapadesáti krátkých kapitolkách nám předkládá své hloubavé i lehce humorné úvahy o různých aspektech otcovství.

Maminky malých dětí většinou nepěstují pravidelné „lectio divina“ nad Písmem, což je jeden z pilířů života mnichů. Je pro ně náročné najít si čas na jakoukoli duchovní četbu. Autorka této knížky není výjimkou, svou víru se snaží žít uprostřed každodenního shonu. Pozdě večer, někdy až v noci si zapisuje své myšlenky o tom, jak souvisí její život s liturgickými dobami a svátky, které právě sviští kolem… Vtipné postřehy možná nastartují vaše vlastní přemítání, možná vám vyloudí úsměv na tváři, ne-li výbuch smíchu. Pozor – raději tedy nečíst při uspávání dětí!

Postupující šediny i tvůrčí přetlak mi velí, abych se podělil o svou léty nastřádanou, zkušenostmi vytříbenou moudrost již třetím, aktualizovaným vydáním mé nesmrtelné brožurky. Jsem přesvědčen, že vzniklé dílko právem zaujme čestné místo na vašem nočním stolku – samozřejmě vedle Bible, breviáře, Katechismu katolické církve a posledního výtisku Katolického týdeníku. Slovy svatého Pavla: „A tak, bratří moji, radujte se v Pánu. Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou“ (Fp 3,1). ***** Prof. Tomáš Marný z Bludovic, L. P. 2023

Když apoštol Pavel v 11. kapitole listu Římanům představuje Boží plán s Izraelem a ostatními národy, vykresluje ho pomocí obrazu ušlechtilé olivy a nazývá jej „tajemstvím“. Naprosto uchvácen Boží moudrostí volá: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘“ Autor se ve své knize snaží toto velké tajemství poodhalit. Johannes Fichtenbauer se narodil roku 1956 ve Vídni. Vystudoval katolickou teologii a více než dvacet let sloužil jako vrchní jáhen vídeňské arcidiecéze pod vedením kardinála Christopha Schönborna. Nyní působí jako předseda Evropské sítě komunit (ENC) a také jako evropský ředitel iniciativy TJCII, o níž je mimo jiné tato kniha.

Tato komiksová kniha nabízí padesát příběhů z evangelií, zestručněných tak, aby byly srozumitelné dětem prvního školního věku. Velkou předností díla je snaha autorky o co největší věrnost textům evangelií; proto také uvádí odkazy na místa v Bibli, kde lze konkrétní příběhy či podobenství najít v nezkrácené verzi. Živé a výstižné ilustrace J.F. Kieffera jsou natolik působivé, že děti budou schopné číst si jednotlivé příběhy samy. Knihu lze používat také při katechezích nebo při večerní modlitbě v rodině.

Západní společnost neustále pracuje a za čímsi se žene. A pokud se někdy zastaví, pak jen proto, aby se mohla dát efektivněji znovu do klusu. Francouzský myslitel Blaise Pascal byl přesvědčený, že „příčina veškerého lidského neštěstí tkví v tom, že člověk není schopen odpočívat“. Bohužel nejde o přehnané tvrzení. Musíme vzdát chválu odpočinku. Je to však ošemetná záležitost. Nebudeme pak osočeni, že oslavujeme lenost, že nejdeme s dobou, ale v protisměru? Nebylo by se čemu divit. Popravdě řečeno, copak dnešní člověk ještě dokáže zaslechnout a přijmout Kristovo pozvání, aby si odpočinul? (z úvodu autora) Maximilien Le Fébure du Bus je řeholní kněz, člen komunity augustiniánských kanovníků. Ti od roku 2004 obývají známé opatství Lagrasse (plným názvem Abbaye Sainte-Marie de Lagrasse), jež se nachází poblíž Carcassonu. Slavné románské opatství založili už v 7. století benediktini. Autor se věnuje zejména duchovnímu doprovázení, kniha Chvála odpočinku je jeho prvotinou.

Pohled na Kristův kříž by v nás neměl vyvolávat strach, úzkost ani depresi. Kupodivu nepřináší smrt, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale rozhojňuje život. Proto v něm otcové církve viděli „strom života“. Kříž je ústřední symbol křesťanství, proto v něm musí být zakódována radostná zvěst, několikavrstevná „dobrá zpráva“ – bohužel ne vždy na první pohled čitelná. A z toho důvodu vznikla tato knížka: aby nám životodárné tajemství Kristova kříže zazářilo v nové síle a naučili jsme se čerpat z pramenů milosti, které z něj mohutně prýští do všech stran.

O posledním císařském páru Rakouska-Uherska už vyšla řada publikací a neustále přibývají další. Elizabeth Montfortová však zvolila nebývalou perspektivu - přibližuje nám duchovní život Karla a Zity Habsburských. Samozřejmě přitom popisuje i historický kontext a důležité události a postavy jejich rodů, které se na jejich duchovním zrání podílely. Díky její knize objevíme dva duchovní velikány našich dějin zcela novým způsobem. Karel I. Habsburský (1887-1922) byl blahořečen v roce 2004 a beatifikační proces císařovny Zity (1892-1989), která ho přežila o více než šedesát let, probíhá od roku 2009. Kniha vychází u příležitosti stého výročí úmrtí Karla Habsburského ve vyhnanství na Madeiře.

Kniha Odpustila jsem je nesmírně silným svědectvím o lásce, která je silnější než smrt: o tom, jak se Immaculée podařilo vzdát se touhy po pomstě a z hloubi srdce odpustit vrahům své rodiny. V síle této životodárné zkušenosti zatoužila vnášet lásku a naději i do svého okolí, potažmo do mnoha dalších lidských srdcí rozervaných nenávistí. V závěru radostně dosvědčuje, jak po dvaceti letech celá její zpustošená země doslova „povstává z popela“, a to fyzicky i duchovně.