Doron strana 5 z 10

Jak najít a rozvíjet důvěrný a láskyplný vztah se synem? Jak oslovit jeho srdce a udržet si jeho lásku bez ohledu na jeho věk? Možná je ještě dítě a klíč k jeho srdci znáte, ale jak si vztah s ním udržet, až bude dospívat? Přejete si pro něj to nejlepší, jak ale tuto lásku přetavit do vztahu, který má vydržet živý v průběhu let? Inspirovat vás může tato kniha. Nabízí rady, jak přistupovat k synům v jakémkoli věku. Aby se váš vzájemný vztah upevňoval a rostl, potřebuje syn znát a zakoušet vaši lásku. Přečtěte si každý den jednu kapitolu, zamyslete se nad ní a poté ji prakticky uplatněte ve svém životě.

Knižní rozhovor s opatem želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským (1912–1999) mapuje celý jeho život: dětství na Havlíčkobrodsku, seminární studia, vstup k premonstrátům, život v želivském klášteře za první republiky, válečná léta, profesorskou dráhu na humpoleckém gymnáziu, volbu opatem, zatčení (kvůli tzv. číhošťskému zázraku) a první církevní monstrproces, léta strávená v komunistických žalářích, práci lesního dělníka a topiče, tajné opatské působení, pád komunismu i návrat řádové komunity do želivského kláštera. Životní dráha opata Tajovského zrcadlí dramatické události, jimiž česká společnost během 20. století prošla. Ve svých vzpomínkách Tajovský zachycuje i řadu osobností, které potkal – ať už to byl Jakub Deml, Josef Florian, Jan Zábrana, Josef Beran, Jan Masaryk, Dominik Pecka, Josef Toufar, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Suzanne Renaud, Jan Zrzavý, Anastáz Opasek, Josef Zvěřina, Václav Renč, Pavel Tigrid či Václav Havel, ale také třeba Gustáv Husák. Jeho vzpomínky přinášejí jak cenná svědectví, tak varování budoucím generacím. Když se ho po pádu komunismu jeden z novinářů zeptal, zda odpustil svým trýznitelům z 50. let, odpověděl: „Odpustil jsem úplně všem. Odpouštíme totiž ze srdce, ale v paměti nám minulost zůstává, abychom v budoucnosti už nedopustili návrat takového zla.“ Opat Tajovský zemřel ve zdech svého milovaného kláštera na den přesně půl století poté, co se v Číhošti za zády P. Toufara pohnul křížek. „Je jedním ze zcela mimořádných svědků víry 20. století. Jeho postoj nikdy nepatřil k těm běžným – byl plný odhodlání, odvahy a schopnosti nést utrpení.“

Tato kniha je snad nejkvalitnějším pojednáním na téma uzdravování Boží mocí za poslední desítky let. Pozoruhodné je, že nevznikla „u zeleného stolu“. Autorka v sobě spojuje vzácnou kombinaci vynikající znalkyně Bible a živé víry, která ji vedla k bohatým zkušenostem se službou charismaty. Výklad se čte jedním dechem; někdo ocení hluboké biblické postřehy, jiný zase silná svědectví, která připomínají příběhy ze Skutků apoštolů. V každém případě vás četba nenechá v klidu: Je-li Kristus stejný včera, dnes i navěky, kam se nám v církvi vytratilo hlásání evangelia doprovázené znameními a zázraky v jeho jménu? Záhy zjistíme, že nikdy nezmizelo docela, ale nepochybně je tu veliký evangelizační potenciál.

Všichni děláme chyby a všichni potřebujeme odpuštění. Proto nám Bůh nabízí svátost smíření. Není pro nás vždycky snadná, pojí se s ní mnohá úskalí a překážky (o nich je z velké části tato knížka). Přesto můžeme se známou českou pohádkou směle prohlásit: Dobrá zpověď nad zlato! Já jsem naštěstí dostal od Boha dar, že jsem mohl objevit krásu této svátosti, a o to bych se chtěl s vámi podělit.(z úvodu autora)

Příběhy svatých v komiksovém provedení je už léty osvědčený žánr. Kniha italského kreslíře jich nabízí celou řadu, od těch nejstarších po nejnovější. Děti se v zajímavé zkratce dozvědí, kdo byli a kdy žili svatý Mikuláš a Tarsicius, František z Assisi, Filip Neri, Ignác z Loyoly, Karel Boromejský, Don Bosco, Terezie z Lisieux, ale i svatí naší doby jako Matka Tereza, odvážný bojovník proti mafii otec Puglisi nebo nedávno blahořečený Carlo Acutis.

Dárková brožura textů svatého Františka vychází při příležitosti osmistých výročí spojených s „Chuďáskem z Assisi“. Je obohacena o fotky bratra Bernarda Mléčky z míst spojených se svatým Františkem. Kéž tato malá příručka modliteb přinese užitek všem poutníkům na tato místa. Věřím, že může být inspirací i těm z vás, kteří se budete Františkovy modlitby modlit tam, kde se právě nacházíte. Kéž jeho hlas rozezní naše nitro chválou našeho Pána a Spasitele i soucitem k jeho utrpení. Z předmluvy bratra Jakuba Františka Sadílka OFM, provinčního ministra bratří františkánů

Nedávno blahoslavený „Boží ajťák“, jak se mu taky přezdívá, si během pár let získal srdce lidí po celém světě. Skvělý komiks francouzských autorů nám přibližuje jeho příběh. Carlo Acutis (1991–2006) vyrůstal v Miláně, žil úplně normálně, měl spoustu zájmů jako jeho vrstevníci, jen vykazoval dost nezvyklý „tah na branku“, pokud šlo o víru v Krista a život podle evangelia. Jeho nenásilné svědectví přitáhlo k Bohu spoustu lidí, na prvním místě jeho rodiče, ale i řadu spolužáků či přátel, dokonce i několik hinduistů. Bylo mu teprve patnáct, když náhle zemřel na akutní leukémii. Pochovaný je v Assisi, kam jezdil na prázdniny. Zdá se, že v nebi nezahálí, právě naopak; má mnohem širší pole působnosti: téměř denně přicházejí rodině svědectví o zázračných uzdraveních či obráceních na jeho přímluvu.

Otec Dolindo byl vyhledávaný kazatel a nesmírně plodný duchovní spisovatel. Napsal mimo jiné u nás dobře známou Novénu odevzdanosti. Dolindo Ruotolo zemřel v roce 1970, jen dva roky po stigmatizovaném P. Piovi. Osobně se setkali jen jednou, ale v duchovní rovině byli jako dvojčata: sdíleli mystické obdarování, prorocké charisma a dar čtení v lidských srdcích, dar uzdravování a exorcismu, ale především Kristův kříž – výkupné utrpení za druhé, za církev. Dlouhá léta oba pokorně snášeli pronásledování a nespravedlivé zákazy ze strany církevních představených, oba zemřeli v pověsti svatosti. Duchovně doprovázeli zástupy lidí, z nichž mnozí díky nim nalezli Krista nebo nové, hlubší obrácení.

Zpověď je niterné setkání s Bohem, který mě stvořil, který je pramenem mého bytí. On dokáže léčit různá má zranění a ošetřit místa, kudy mi uniká životní síla a radost, a to i vzhledem k mé osobní historii. Svátost smíření však není zaměřena jen do minulosti. Je zásadně obrácena do budoucnosti. Nezpovídám se jen proto, abych vyjmenoval něco, co se stalo v mé dávné či nedávné minulosti, nýbrž prostřednictvím svátosti dostávám sílu, abych zaměřil celý svůj život správným směrem. Je to velice tvůrčí a životodárný čas, kdy se ve mně mocí Ducha obnovuje nejen Boží obraz, ale také jeho pokoj a všechny síly i dary, které do mě vložil.