Emitos

Spoluobjevitel struktury DNA James Watson svého času prohlásil, že „lidský osud není ve hvězdách, ale v genech“. Manželé Roseovi dokladují, jak jsou taková velkohubá deterministická tvrzení naivní a současně nebezpečně manipulativní. Příslib blahobytné zdravé společnosti prospívající díky individualizované genové terapii se rozplynul. Geny neurčují, jaký bude náš život a osud, a genomický průmysl nezbavil svět ani schizofrenie, ani bezdomovectví. Stejný osud sdílí také regenerativní medicína spoléhající na zázračné schopnosti lidských kmenových buněk i neurověda vycházející z předpokladu, že narušené molekuly způsobují nemocnou mysl. První prozatím neumožnila „chromým chodit a slepým vidět“, otevřela však dveře eticky pochybnému a eugenikou zavánějícímu „vylepšování“ lidského těla, a výsledkem druhé není „svět, v němž se budeme cítit lépe než dobře“, nýbrž rostoucí spotřeba psychotropních léků a pandemický nárůst psychických onemocnění. Autoři se důsledně zaměřují na etické problémy spojené s působením moderních biotechnověd, ať už jde o obchodování se zdravotními záznamy, ztrátu soukromí, patentování sekvencí DNA, falšování výsledků nebo produkci náhradních sourozenců. Pokládají zásadní otázku: Kdo za to všechno platí a komu to slouží? Odpovědí je zjištění, že zatímco platíme všichni, zisk směřuje do biotechnologických firem a k vědcům-podnikatelům, kteří jsou hnáni vidinou „vagónů plných peněz“. Zdá se, že ve slibovaném překrásném novém světě budou chudí i nadále chudnout a bohatí bohatnout. Steven Poole v recenzi pro britský Guardian označil knihu manželů Roseových (Hilary Rose je socioložka a Steven Rose je neurobiolog) za „hněvivou“; jiní ji možná budou považovat za „zlou“ – v každém případě čtenářům představuje řadu důležitých témat, která se v globalizovaném světě týkají každého z nás, a proto volají po naší pozornosti.

Tato kniha pojednává o způsobech léčení lidí, které nepatří do školní západní medicíny. Je základní informací a přehledem o metodách, které se na lékařských fakultách nevyučují, i když jsou účinné. Autor vychází ze své více jak dvacetileté klinické zkušenosti s praktikováním uvedených metod. Kniha pojednává o aplikaci těchto metod v léčbě bolesti, ale popsané zkušenosti mají obecný charakter a platí i v jiných oborech.Tyto zkušenosti jsou doplněné kapitolou o psychoterapii v léčbě bolesti. Text může být zajímavý pro všechny, kteří nejsou úplně spokojení se západní medicínou a hledají jiné cesty, jak léčit sebe nebo své bližní.

Kniha Skleněná klec je oslavou technologie a současně varováním před jejím nesprávným používáním. Její autor, Nicholas Carr, popisuje osobní, společenské a ekonomické důsledky automatizace; jak změnilo používání počítačů a softwaru k vykonávání činností, které jsme dříve dělávali sami, náš život. Výhody počítačového zpracování dat, robotizované výroby, digitalizovaného lékařství nebo samořídicích automobilů jsou zjevné: automatizace nám výrazně usnadňuje život, šetří náš čas a umožňuje nám činit věci dříve nemožné. Automatizace však má i hlubší a skrytější účinky. A ne všechny z nich jsou prospěšné. Vybírá si svou daň – na naší práci, talentu, životě. Automatizace může zúžit naši perspektivu a omezit možnost volby. Může nás vystavit dohledu a manipulaci. Je načase uvědomit si, že rozhodnutí týkající se používání moderních technologií jsou rovněž rozhodnutími o tom, jak budeme pracovat a jak budeme žít. Je načase položit si otázku, co znamená být člověkem. Nemusíme o nás nechat rozhodovat jiné, můžeme poodstoupit a přemýšlet o technologii kriticky, nemusíme se nechat strhnout vlnou pokroku. A můžeme se bránit. Bránit se invenci neznamená ji odmítat. Znamená to ji pokořit, vrátit pokrok nohama na zem.

Michael Perlman zkoumá stromy: mytologické a pohádkové, snové a metaforické, především však stromy skutečné – překypující životem, umírající i mrtvé, stromy vzbuzující úctu a vyvolávající respekt, hněvivé i humorné, milované i zatracované. Aby se dozvěděl více o tom, jakou roli stromy hrají v našem všedním životě a jaký význam pro nás má jejich přítomnost v kritických situacích a obdobích, zahrnul do svého výzkumu výpovědi lidí, kterých se tázal, co cítí ke konkrétním stromům, s nimiž se při různých příležitostech setkali, a jak je tato setkání ovlivnila. Perlmanovo pojetí vyvažuje obvyklý jednostranný psychologický přístup k lidské duši, který předpokládá, že pokud se jí chceme přiblížit, musíme se odvrátit od vnějšího světa a pozornost zaměřit výhradně do svého nitra. Člověk však svou duši nalézá rovněž v přírodě, jež ho obklopuje, a tedy i ve skutečných či představovaných stromech zabydlujících společně s ním zemi. V přítomnosti stromů a v intimním vztahu s nimi se lidská duše zalesňuje – revitalizuje a uzdravuje, zde může čerpat stromovou sílu a odvahu k životu. Michael Perlman je psycholog, ekolog a spisovatel, jenž dlouhodobě věnuje pozornost psychologickým aspektům ochrany životního prostředí, mírového a ekologického aktivismu a výzkumu hlubokých a trvalých kulturotvorných vztahů mezi lidmi a přírodou

Hraní hazardních her se lidé kdysi vyhýbali jakožto trestuhodné činnosti, zatímco dnes je oblíbenou součástí západní kultury. Udává se, že přes 80 procent lidí v Severní Americe se zapojuje do hazardních her. Toto je první kniha, která se zabývá hazardem a hráči z jungiánské perspektivy. Zatímco většina studií o hazardu se soustředí na závislost na hře, tato kniha se zabývá celým spektrem od příležitostného až po patologické hráčství. V zájmu toho, abychom se lépe obeznámili s hazardním hráčem v nás samotných i v těch kolem nás, zkoumá autorka archetypickou podstatu hráče prostřednictvím 1) amplifikace obrazů Štěstěny; 2) role „hry“ jako aktivity, která určuje přístup hráče k hazardu; a 3) podob hráče na linii od hry k závislosti. Kniha zahrnuje i kazuistiky. Je to mimořádně pronikavá studie vnitřních a vnějších tlaků, které mnohé z nás vybízejí k tomu zkusit štěstí – na výherních automatech, v karetních hrách, hře v kostky, sázkách, dostizích, ruletě, na burze s cennými papíry, v lásce a dalším. Zvláštní zřetel je věnován hazardu v kasinech. Billye B. Currieová, Ph.D., je akreditovanou psycholožkou a absolventkou Mezioblastní společnosti jungiánských analytiků. Má soukromou praxi ve městě Jackson, ve státě Mississippi.

V centru Fosterova zájmu je vědomý a zodpovědný vztah člověka k přírodě. Jeho důležitost vystupuje do popředí právě v době, kdy nás věda, ústy svých špičkových představitelů, varuje před nebezpečím vyplývajícím z pokračující devastace přírody a předkládá nám katastrofické scénáře budoucího vývoje.S. J. Foster na mytologickém a současném kazuistickém materiálu demonstruje, jaké psychologické a sociální důsledky může mít a má kořistnický postoj člověka k přírodě. Je zřejmé, že my, moderní lidé, stále hrajeme riskantní hru s přírodou rozehranou našimi předky na úsvitu lidských dějin - a ukazuje se, že riziko je obrovské.Autor však také nabízí psychologické řešení současné skličující a traumatizující situace, které nalézá v zaujetí nového postoje k přírodě, ve vytvoření rovnocenného partnerského vztahu s přírodou - nejprve na úrovni individuální a následně kolektivní. Výchozím bodem cesty vedoucí k proměně a rozšíření vědomí může být prožitek smyslu a významu, splynutí s přírodou, prožitek "jednoho světa". Vybaveni schopností rozlišovat, imaginací a kreativitou můžeme vyrazit na cestu, jejíž možný průběh i cíl nastínili alchymisté, J. R. R. Tolkien i C. G. Jung.

Básnická sbírka Věchýtek Kasandřin je pátou knihou Pavla J. Hejátka. Je jiná, netypická, plná holanovské a kainarovské lyriky, vzpomínek na lásky i nelásky, první autorova milostná poloha. Čtenáři, kteří znají Hejátkovu dřívější politickou a sociální poezii, ale i odborná literární obec je zde ponechána napospas svému názoru, vkusu, prožitku… Básnická sbírka, která háže zcela bez skrupulí autorovo nitro hladovému čtenáři.

Medicínský establishment se stal významným nebezpečím pro zdraví Těmito slovy zahajuje Ivan Illich odvážný a promyšlený útok na mytickou prestiž současné medicíny, jejíž zvyklosti a rituály provozované medicínskými profesionály podrobuje kritickému zkoumání. Neúnavně a s bohatou dokumentací převzatou z uznávaných medicínských zdrojů dokazuje neschopnost medicíny ovlivnit průměrnou délku lidského života, zbytečnost mnoha postupů při léčení nemocí, rozsah škod na zdraví způsobených medicínskými zákroky a neúčinnost mnoha kontraproduktivních medicínsko-politických opatření. Illichova hluboce šokující analýza klinické a sociální reality týkající se chorob vytvořených lékaři zkoumá kulturu zdraví, nemoci a utrpení a obsahuje také historický exkurz do konceptů a obrazů smrti. Jedině uznáním základních a podstatných součástí a prvků osobního zdraví a trváním na nich, prohlašuje Illich, může člověk obnovit integritu svého organismu a svého žití. "Lidé nepotřebují byrokratické zásahy k tomu, aby se milovali, rodili, sdíleli lidské podmínky a umírali. Živoucí lidské vědomí křehkosti, jedinečnosti a vztahovosti činí ze zkušenosti bolesti, nemoci a smrti integrální část života každého člověka. Schopnost nakládat autonomně s touto triádou je základní vlastností jeho zdraví."

Vztahy matek a dcer jsou utvářeny intenzivními city, které trvají po celý život. Ingrid Riedelová se v této knize zabývá dramatickou situací odloučení dcery od matky, k němuž dochází z důvodu odchodu dcery z rodičovského domu kvůli muži nebo povolání . Autorka nachází odraz této bolestivé situace v antickém mýtu o bohyni plodnosti a obilí Démétře a její dceři Persefoně, která byla unesena bohem podsvětí. Mýtus vypráví o hlubokém zármutku bohyně, jejíž hněv nechá hynout celou zemi a nakonec přinut í nejvyššího mužského boha Dia ke kompromisu - Persefoné bude nadále žít část roku se svým manželem a část roku se svou matkou. Ingrid Riedelová zúčastněně popisuje nejhlubší zoufalství opuštěné matky, ukazuje však také, že k opětovnému shledání dcer y s matkou může dojít, a to na nové úrovni - tato skutečnost byla po staletí oslavována v průběhu eleusínských mystérií. Kniha, která původně vyšla pod názvem Demeters Suche (Démétřino hledání), byla kompletně přepracována a rozšířena o novou kapitol u se spontánními kresbami k mýtu o Démétře.

RU je skutečným příběhem vietnamské dívky, utečenky, která spolu s dalšími lidmi opustila Vietnam na člunech. V letech, která následovala po roce 1975, kdy byl Saigon dobyt komunisty, z města uprchlo přes milion Vietnamců. Opustili ho s minimálními prostředky, na člunech a raftech, které se na vlnách potácely jako ořechové skořápky. Tato těžká zkouška jim dala jméno boat people, tzv. „lidé člunů“, které nesou dodnes. Svoji cestu na lodi popisuje Kim takto: „V útrobách naší lodi snoubil se ráj s peklem. Ráj, to byl příslib obratu, lepší budoucnosti, nového života. Peklo, to byly naše strachy – strach z pirátů, ze smrti hladem, strach z otravy sucharem nasáklým motorovým olejem, strach z toho, že dojde voda, strach, že se už nikdy nepostavíme na nohy, strach z močení do červeného hrnce, který koloval z ruky do ruky, strach, aby prašivina na dětské hlavě nebyla nakažlivá, strach, že už nikdy nebudeme šlapat po pevné zemi, strach že už nespatříme rodiče, kteří sedí kdesi v pološeru mezi dvěma stovkami jiných lidí.“ Kim a její rodina nakonec skončily v Granby v Kanadě, kde byli přijati s velkou vřelostí, kterou si mladá dívka zapamatovala provždy. Později poznala město Québec jako nejlepší myslitelnou provincii s nejlepší integrační politikou. Své pocity popisuje takto: „Jsem dítě z Bill 101, frankofilka a frankofonní i ve své duši. Mluvím samozřejmě vietnamsky, ale je to dětská vietnamština, vietnamština z kuchyně. Jazyk, v němž myslím a cítím, je především francouzština.“ Kim své zkušenosti a zážitky zachytila v knize nazvané Ru. Vydavatelská práva byla prodána do Francie, Itálie, Švédska, Německa, Španělska a nyní též do České republiky. Jedná se o pohnuté vyprávění o síle lidského soucitu, které se hluboce dotýká našich duší.

RU je skutečným příběhem vietnamské dívky, utečenky, která spolu s dalšími lidmi opustila Vietnam na člunech. V letech, která následovala po roce 1975, kdy byl Saigon dobyt komunisty, z města uprchlo přes milion Vietnamců. Opustili ho s minimálními prostředky, na člunech a raftech, které se na vlnách potácely jako ořechové skořápky. Tato těžká zkouška jim dala jméno boat people, tzv. „lidé člunů“, které nesou dodnes. Svoji cestu na lodi popisuje Kim takto: „V útrobách naší lodi snoubil se ráj s peklem. Ráj, to byl příslib obratu, lepší budoucnosti, nového života. Peklo, to byly naše strachy – strach z pirátů, ze smrti hladem, strach z otravy sucharem nasáklým motorovým olejem, strach z toho, že dojde voda, strach, že se už nikdy nepostavíme na nohy, strach z močení do červeného hrnce, který koloval z ruky do ruky, strach, aby prašivina na dětské hlavě nebyla nakažlivá, strach, že už nikdy nebudeme šlapat po pevné zemi, strach že už nespatříme rodiče, kteří sedí kdesi v pološeru mezi dvěma stovkami jiných lidí.“ Kim a její rodina nakonec skončily v Granby v Kanadě, kde byli přijati s velkou vřelostí, kterou si mladá dívka zapamatovala provždy. Později poznala město Québec jako nejlepší myslitelnou provincii s nejlepší integrační politikou. Své pocity popisuje takto: „Jsem dítě z Bill 101, frankofilka a frankofonní i ve své duši. Mluvím samozřejmě vietnamsky, ale je to dětská vietnamština, vietnamština z kuchyně. Jazyk, v němž myslím a cítím, je především francouzština.“ Kim své zkušenosti a zážitky zachytila v knize nazvané Ru. Vydavatelská práva byla prodána do Francie, Itálie, Švédska, Německa, Španělska a nyní též do České republiky. Jedná se o pohnuté vyprávění o síle lidského soucitu, které se hluboce dotýká našich duší.

RU je skutečným příběhem vietnamské dívky, utečenky, která spolu s dalšími lidmi opustila Vietnam na člunech. V letech, která následovala po roce 1975, kdy byl Saigon dobyt komunisty, z města uprchlo přes milion Vietnamců. Opustili ho s minimálními prostředky, na člunech a raftech, které se na vlnách potácely jako ořechové skořápky. Tato těžká zkouška jim dala jméno boat people, tzv. „lidé člunů“, které nesou dodnes. Svoji cestu na lodi popisuje Kim takto: „V útrobách naší lodi snoubil se ráj s peklem. Ráj, to byl příslib obratu, lepší budoucnosti, nového života. Peklo, to byly naše strachy – strach z pirátů, ze smrti hladem, strach z otravy sucharem nasáklým motorovým olejem, strach z toho, že dojde voda, strach, že se už nikdy nepostavíme na nohy, strach z močení do červeného hrnce, který koloval z ruky do ruky, strach, aby prašivina na dětské hlavě nebyla nakažlivá, strach, že už nikdy nebudeme šlapat po pevné zemi, strach že už nespatříme rodiče, kteří sedí kdesi v pološeru mezi dvěma stovkami jiných lidí.“ Kim a její rodina nakonec skončily v Granby v Kanadě, kde byli přijati s velkou vřelostí, kterou si mladá dívka zapamatovala provždy. Později poznala město Québec jako nejlepší myslitelnou provincii s nejlepší integrační politikou. Své pocity popisuje takto: „Jsem dítě z Bill 101, frankofilka a frankofonní i ve své duši. Mluvím samozřejmě vietnamsky, ale je to dětská vietnamština, vietnamština z kuchyně. Jazyk, v němž myslím a cítím, je především francouzština.“ Kim své zkušenosti a zážitky zachytila v knize nazvané Ru. Vydavatelská práva byla prodána do Francie, Itálie, Švédska, Německa, Španělska a nyní též do České republiky. Jedná se o pohnuté vyprávění o síle lidského soucitu, které se hluboce dotýká našich duší.

Publikace popisuje historický vývoj pivovarnictví v tomto městě na Vysočině. Osudy sladovnické profese jsou zde specifické tím, že se tu prolínají historická měšťanská práva se zásahy šlechty, která v 17. století začala provozovat vlastní pivovar. Oba dva provozy přestaly fungovat na přelomu 19. a 20. století, kdy nedokázaly obstát v konkurenci nově vznikajících průmyslových podniků.

Kniha E. Monicka Potence je vyvrcholením jeho čtyřiceti let trvající snahy objevit psychologickou podstatu mužství a porozumět silám působícím v pozadí vztahů mezi muži a ženami.

Kniha E. Monicka Potence je vyvrcholením jeho čtyřiceti let trvající snahy objevit psychologickou podstatu mužství a porozumět silám působícím v pozadí vztahů mezi muži a ženami.

Publikace Pivovar v Olešnici na 32 stranách popisuje historický vývoj měšťanského pivovarnictví v Olešnici na Blanensku. Popsána jsou nejen historická práva, která městečko obdrželo od Pernštejnů, ale i další historický vývoj. Autor se zaměřuje především na 19. století, které v historii pivovarnictví znamená klíčový předěl. Roku 1869 přestala platit středověká práva zajišťující jednotlivým provozům monopol distribuce piva v určitém regionu. Tato změna vedla postupně i ke konci vaření piva v Olešnici. Autor však po roce 1882 sleduje i další vývoj osudu bývalých pivovarských budov, které stály v Olešnici na náměstí hned vedle kostela. Konec jejich existence přinesla až doba po roce 1989.