Filosofia strana 4 z 22

Studium dochovaných rukopisů je klíčovým prostředkem k zodpovězení otázek spojených se středověkou písemnou kulturou a vzdělaností. Autoři knihy zkoumají problematiku šíření znalostí v předmoderní společnosti na příkladu čtyř mimořádně úspěšných středověkých děl, která sledují ze všech perspektiv, jež dochovaný materiál umožňuje. Zvolili si spisy, které spojuje zřetelná snaha o přenesení různě definovaného vědění napříč vzdělanou společností. Osudy vybraných středověkých bestsellerů popisují od jejich vzniku přes rukopisné šíření v českých zemích až po rozličné formy užívání a recepce v dalších textech. Svým výzkumem autoři nabízejí materiál k rekonstrukci intelektuálních sítí v daném geografickém prostoru a k poznání funkce konkrétních děl v různých sociálních prostředích. Kniha tak přispívá k vytvoření komplexního obrazu čtenářské a rukopisné kultury v jejích pozdně středověkých proměnách.

Recepci antické a středověké arabské filosofické tradice provázely v židovských komunitách (podobně jako ve společnosti křesťanské a muslimské) obsáhlé debaty týkající se vztahu rozumu a zjevení, přístupu k interpretaci autoritativních náboženských textů a začlenění filosofických spisů do tradičního vzdělávacího kurikula. Šem Tov ibn Falaquera (kolem 12251290), překladatel a autor řady hebrejských spisů popularizujících studium aristotelské filosofie, se do těchto debat aktivně zapojil především dvěma svými spisy: Dialogem o shodě mezi Tórou a světskou vědou, v němž se snaží obhájit filosofii jako legitimní zdroj poznání vedle židovské náboženské tradice, a dopisem, jímž vystoupil na obranu Maimonidova Průvodce tápajících během kontroverze, která se kolem tohoto díla rozpoutala na sklonku 80. let 13. století. Oba texty jsou v této publikaci představeny v českém překladu a zasazeny do kontextu Falaquerova díla a středověkých debat o vztahu mezi judaismem a filosofií.

Kniha analyzuje tendence a jevy, jež charakterizují dobu společenských změn po roce 1989. Michael Hauser v návaznosti na Gramsciho a Badiouovy teorie označuje toto období jako interregnum a předkládá svou vlastní komplexní teorii. Pro první období interregna byl typický neoliberalismus a postmodernismus, tyto dominanty se však postupně rozpadají. Doba postmodernismu končí kolem roku 2000, kdy se začínají šířit hybridní útvary jako populismus, identitární hnutí nebo Islámský stát. V umění se více prosazuje realismus. Po finanční krizi z roku 2008 se proměňuje i neoliberalismus, který nyní vyzývá k sebeobětování a ke konzervativní politice hodnot. V interregnu vznikla ontologie pravd a nekonečna Alaina Badioua. Jeho pojetí matematiky, politiky, umění a lásky však zároveň ukazuje za jeho horizont. Teorie interregna tak dovoluje dílo Alaina Badioua více docenit.

Quassim Cassam je profesorem filosofie na University of Warwick; předtím učil v Cambridge, na University College London, a téměř dvacet let v Oxfordu. Původně se věnoval tématům z metafyziky, filosofie mysli a epistemologie. Ve své prvotině Self and World (1997) dokazoval, že vědomí sebe sama coby tělesa ve světě jiných těles je nutnou součástí zkušenosti já jakožto subjektu. V monografii Self-Knowledge for Humans (2014) ukázal, že tradiční modely sebevědomí neberou v úvahu iracionální postoje, jimž lidé podléhají. Společně s Johnem Campbellem napsali knihu Berkeley's Puzzle. What Does Experience Teach Us? (2014), v níž každý z nich hájí odlišnou teorii smyslové zkušenosti: Campbell "relacionismus", tedy tezi, že zkušenost je vztah mezi subjektem a objektem, nezávislým na mysli, zatímco Cassam "reprezentacionalismus", tedy názor, že smyslová zkušenost reprezentuje své předměty jako nezávislé na mysli. Nověji se Cassam zabývá aplikovanou epistemologií, zvláště epistemickými neřestmi, postpravdou a konspiračními teoriemi. Ve Vices of the Mind. From the Intellectual to the Political (2019) vysvětluje a klasifikuje epistemické neřesti, jako jsou úzkoprsost, intelektuální arogance, zbožná přání a předsudky, čili povahové rysy a postoje, které brání poznávání a škodící mu.V Konspiračních teoriích (Conspiracy Theories, 2019) rigorózně a přitom srozumitelně objasňuje, jaká je povaha těchto teorií, proč jsou tak populární a v čem tkví příčiny jejich škodlivosti.

André Comte-Sponville je současný francouzský filosof a mediální osobnost. Po ukončení studií pracoval jako učitel filosofie na středních školách, později byl téměř patnáct let univerzitním profesorem, nejdéle na katedře filosofie univerzity Paris-1 Panthéon-Sorbonne. Po mezinárodním úspěchu knihy Petit Traité des grandes vertus, 1995 (Malá kniha o velkých ctnostech) se rozhodl věnovat výlučně spisovatelské a přednáškové činnosti. Je častým přispěvatelem předních listů jako Le Monde, Libération či Le Nouvel Observateur i hostem francouzských televizních pořadů. Rovněž pořádá přednášky pro soukromé firmy i odborové organizace. Osm let byl členem Národního poradního výboru pro etiku (Comité consultatif national détique), kromě toho je též čestným členem Společnosti na obranu práva na důstojnou smrt (Association pour le droit de mourir dans la dignité). Kromě své pedagogické a popularizační činnosti je Comte-Sponville autorem desítek knih převážně na témata z etiky a sociální filosofie. Jednou z nejpopulárnějších je Duch ateismu (Lesprit de lathéisme. Introduction a une spiritualité sans Dieu) z roku 2006. V této knize vypracoval Comte-Sponville nejpodrobněji svou koncepci ateismu, který je slučitelný se spirituálním životem. Tato varianta ateismu kontrastuje s u nás známějším tzv. novým ateismem anglosaských autorů, jako jsou Richard Dawkins nebo Christopher Hitchens.

Kniha se zaměřuje na zásadní téma autoritářství, které se ve společnosti a politice stalo bohužel opět aktuální. V západní a východní Evropě, na druhé straně Atlantiku i na dalších místech světa se ozývají rasistické a extrémistické požadavky. Tyto požadavky stojí na devalvování druhých, na nenávisti vůči takzvaným zrádcům národa a na úctě k domnělým silným vůdcům. Interdisciplinární analýzy v oblasti filosofie a sociálních věd začaly rozvíjet koncept autoritářství nejprve jako snahu zkoumat nastupující fašismus 30. let minulého století. Kniha navazuje na tuto linii výzkumu originálním aktualizovaným způsobem.

Období konce dlouhého 19. století se vyznačuje nápadným příklonem k antickým námětům, motivům a formám. Řecká a římská antika se objevuje v mnoha sférách kulturního života je podstatnou součástí středoškolské výuky, tvoří jeden z ideových rámců tělovýchovného hnutí Sokol a představuje reprezentativní repertoár témat pro tehdejší básnictví a dramatiku. Tyrš, Vrchlický, Zeyer, Machar a další v ní spatřují ideál dokonalosti a promítají do ní vše, co postrádá jejich současnost. Kniha zkoumá a analyzuje různé projevy oslnění hellénským sluncem v tehdejší české kultuře a zároveň sleduje její pozvolný odklon od antického ideálu s příchodem moderny.

Společným tématem příspěvků českých a polských historiků je recepce marxismu v 50. a 60. letech 20. století v českém a polském medievistickém bádání. Důraz je kladen jak na otázky ideologie, tak na problémy recepce marxismu jako interpretačního přístupu. Vedle toho autoři na konkrétních příkladech ukazují, jakým způsobem se medievisté vyrovnávali s marxismem jako metodologií sociálních věd v bádání historickém, archeologickém i uměnovědném. Komparativně zaměřené příspěvky se snaží vysvětlit, v čem se recepce marxismu v Československu a Polsku lišily, stejně jako ukázat, jak marxismus postupně ztrácel stranickou závaznost na úkor metodologického pluralismu.

Publikace v rozsahu třinácti studií se zabývá interdisciplinárním výzkumem recepce antiky v evropské kultuře, s cílem postihnout co nejvíce aspektů recepce antické kultury od nejstarších dob, přes středověkou a renesanční kulturu až po současnost. Autoři jednotlivých kapitol se je snažili pojmout způsobem, který je medúzovsky zneklidňující v tom smyslu, že překračuje dosavadní pohledy na určitá konkrétní témata, přitahuje pozornost k dosud nezpracovaným tématům nebo jiným způsobem útočí na badatelské jistoty. Publikace je věnována životnímu jubileu prof. Bažanta, který uvedl jako jeden z prvních disciplínu recepčních studií do prostředí českého výzkumu antiky.

Kniha je gratulačním sborníkem sestaveným u příležitosti sedmdesátých narozenin významného novolatinisty a komeniologa Jiřího Beneše. Uvozuje ji dvojice laudatio z pera Stanislava Sousedíka, resp. Pavla Spunara, po nichž následuje kompletní jubilantova bibliografie. Následuje soubor celkem šestnácti dosud nepublikovaných studií od badatelů působících na poli klasické filologie, medievistiky, neolatinistiky, komeniologie, kunsthistorie a dalších oborů. Příspěvky jsou věnovány rozličným tématům od proměn vnímání soch přes středověkou vědu a literaturu, historické záznamy o počasí, raně novověkou poesii a další témata až po osobnost Jana Amose Komenského, především jako biblisty a filosofa; tři příspěvky obsahují rovněž ediční či překladovou část. Závěrečná studie je věnována humoristické reflexi gymnaziální výuky latiny. Sborník uzavírá gratulační listina.

Rudolf Bahro (19351997) byl jedním z nejvýznamnějších marxistických kritiků společenského zřízení Sovětského svazu a jeho satelitů. Knihu Alternativa (1. vydání 1977) napsal jako řadový občan východního Německa na základě zážitku z potlačení pražského jara. Po jejím vydání v SRN byl východoněmeckým soudem odsouzen na sedm let vězení s formálním odůvodněním, že v knize vyzrazuje utajované skutečnosti. V říjnu 1979 byl amnestován a vystěhoval se do SRN. Stal se zde jedním ze zakladatelů strany Zelených. Bahro obecně na sovětských režimech kritizoval orientaci na ekonomický růst a koncentraci politické moci v rukou aparátů. Jako alternativu navrhoval zavedení přímé demokracie, ekologickou udržitelnost a radikální společenskou rovnost. Podle východoněmecké Stasi šlo o vysoce rafinovanou a nebezpečnou antikomunistickou propagandu, její liberální kritici ji zase pokládali za nebezpečně nepřiměřenou utopii. Herbert Marcuse knihu označil za nejdůležitější marxistickou práci posledních desetiletí.

Kniha předkládá filosofické rozbory krize životního prostředí. Upozorňuje, že už od šedesátých let minulého století analýzy stavu životního prostředí dosvědčují, že naše civilizace pustoší Zemi způsobem, jaký nemá v dějinách obdoby - ve stoupající míře ohrožuje přírodní systémy, na nichž závisí obyvatelnost Země. Lidstvo se stalo globální geologickou silou. V tomto smyslu je oprávněné označovat současnou geologickou epochu jako antropocén. Publikace se zaměřuje jak na teoretické, tak praktické souvislosti krize životního prostředí, jež se vyostřila v posledních letech zejména v důsledku globální změny klimatu, která může mít katastrofální důsledky.

Erazim Kohák (1933-2020) patřil k nejvýznamnějším postavám české filosofie druhé poloviny dvacátého století, v letech 1949-1990 žil v nuceném exilu ve Spojených státech amerických. Filosoficky byl nejvíce ovlivněn T. G. Masarykem a Husserlovou fenomenologií. Ve své práci se zabýval celou řadou námětů, od metafilosofie a etiky přes politická a sociální témata až k českým a evropských intelektuálním dějinám. Ve svém pozdějším myšlení kladl velký důraz na ekologickou problematiku. Kniha představuje systematický a zároveň čtivý úvod do jeho filosofie.

Ťiang Čching (Jiang Qing v přepisu v pchin-jinu, narozen 1953, žije v Číně) je považován za jednoho z nejvýznamnějších konfuciánských filosofů současnosti. Proslul svojí koncepcí ústavního konfucianismu neboli politického konfucianismu. Podobně jako se v Evropě v aktualizované formě navazuje na antické Řecko a Řím a na křesťanství a osvícenství, v Číně dochází zvláště v posledních desetiletích k navazování na prvky tradiční čínské civilizace, především na konfuciánské motivy, jež se v Číně uplatňují v různých interpretacích již dva a půl tisíce let. Filosofií Ťianga Čchinga se proto zabývají nejen konzervativci, ale v modernizačním čtení také socialisté a liberálové a to jak teoretici, tak politici a další aktéři veřejné sféry. Aktualizace a znovupromýšlení tradic (v tomto případě konfucianismu) jsou důležitým předpokladem pro definování procesu modernizace, přičemž poznání nezápadních civilizací je důležité také pro sebeporozumění Západu. Z těchto předpokladů vycházel i tým překladatelů této knihy, který sice nezastává konfuciánskou filosofii Ťianga Čchinga, ale je si vědom toho, že v rámci plurality názorů je důležité poznat odlišná významná teoretická stanoviska. Toto poznání je nutným předpokladem interkulturní komunikace. Texty této knihy editoval kanadský liberální filosof Daniel A. Bell, aby je díky nakladatelství Princeton University Press zpřístupnil západním čtenářům. Snad budou objevné také pro české čtenáře

Jednání Čechů s basilejským koncilem lze označit za vrcholný okamžik husitské revoluce. V knize se těší pozornosti počáteční fáze této mimořádné dějinné události. Autor navazuje na řadu starších pokusů popisujících slyšení husitů v Basileji a nastoupení cesty k uzavření kompaktát, jde ale do větší hloubky i šíře a rozsáhlým rukopisným studiem odhaluje řadu nových detailů, vazeb a souvislostí. V centru jeho pozornosti stojí kauza (teologie) přijímání laiků z eucharistického kalicha, která v Basileji rychle opanovala diskusi a byla hybatelem dění. A je to právě sledování symbiózy středověkého učeneckého idealismu a politického pragmatismu, co mu otevírá cestu k přesvědčivým odpovědím na rozhodující otázky kolik bylo zápasících stran, čeho chtěly dosáhnout a jaké postupy i teorie uplatnily k prosazení svých záměrů a obhajobě svých přesvědčení.

Denárový soubor, nalezený v letních měsících roku 2015 v okolí obce Chýšť (okr. Pardubice) a odevzdaný v prosinci téhož roku do sbírek Východočeského muzea v Pardubicích, představuje uzavřený a svou početností mimořádný celek, dokumentující jedinečným způsobem českou mincovní produkci 90. let 10. století. Otevírá nám prostor pro poznání jedné z důležitých etap českého mincovnictví, o němž jsme měli dosud jen velmi sporé informace. Na základě rozboru jeho obsahu je možno podrobněji dokumentovat činnost mincoven v Praze a na Vyšehradě na sklonku vlády knížete Boleslava II. (972999) a přesněji určit chronologické zařazení denárových typů a variant, ražených v uvedeném desetiletí. Mimořádně cenné jsou rovněž informace o proměnách technologie výroby mincí. Nálezový soubor z okolí Chýště nabízí odpovědi na otázky, kladené celými generacemi českých numismatiků. Některé odpovědi jsou očekávatelné, jiné překvapivé. Při svém rozsahu a mimořádné výpovědní hodnotě nám významným způsobem doplňuje rovněž naše znalosti o stavu české společnosti a o charakteru ekonomických procesů, probíhajících v posledním desetiletí 10. století, tedy v období předcházejícímu hluboké krizi českého státu na přelomu tisíciletí, založené dosud z velké části na výpovědi pramenů archeologické povahy a velmi omezené výpovědi pramenů písemných. Jeho význam je tedy obecnější a dotýká se nejen numismatického, ale obecně historického zkoumání českých ale i středoevropských dějin v období raného středověku. Počtem 1668 katalogových položek, tj. celých mincí a mincovních zlomků, představuje nejrozsáhlejší denárový soubor z 10. století, nalezený dosud na území České republiky. Poslední, jen o něco menší, ale stejně důležitý nálezový soubor českých denárů z 10. století, odkrytý v roce 1936 v Poděbradech (popsáno 1408 exemplářů mincí), byl odborně publikován Pavlem Radoměrským v roce 1966, tedy před více než padesáti lety. Svým rozsahem a výpovědní hodnotou se denárový soubor z okolí Chýště řadí mezi nejvýznamnější mincovní nálezy ve střední Evropě z období raného středověku, srovnatelný s depotem mincí a šperků ze 70. let 13. století, nalezeným v roce 1997 u Fuchsenhofu (bez. Freistadt, Horní Rakousko).