Filosofia strana 6 z 22

Ročenka pro kritické myšlení / A Journal for Critical Thought. Dvojjazyčná ročenka je médiem věnovaným odbornému bádání a diskusím o dějinách a současnosti kritického sociálního myšlení ve střední a východní Evropě, jakož i o postkomunistické situaci v dalších částech světa, které ovlivnil pád vlád komunistických stran. Vychází druhý ročník s texty N. Pepperellové o Lukácsovi, D. Swaina o rawlsovských teoriích spravedlnosti, P. Steinera o Havlovi, N. Nesbitta o Deleuzovi a hudbě, V. Effenbergera o poezii, H. Marcuseho o estetice a A. Badioua o komunismu.

Soubor studií českých a slovenských autorů, který zde předkládáme, vznikl na základě příspěvků přednesených na odborném semináři věnovaném myšlení francouzského historika a teoretika umění Henriho Focillona (1881-1943). Seminář se uskutečnil 4. května 2017 na půdě Katedry filozofie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Uspořádáním tohoto semináře i publikací tohoto souboru článků chceme upozornit na originalitu v dnešní době spíše pozapomenutého Focillonova myšlení a na podnětnost tohoto myšlení ve vztahu k soudobé estetice a filosofii. Předložený soubor studií, která upozorňuje na některé ze stránek pozoruhodného formálního myšlení a cítění, o němž Focillon v souvislosti s uměním hovoří, doplňujeme překladem pozoruhodného Focillonova pojednání Chvála ruky.

Předkládaná kniha je první kolektivní monografií, která si klade za cíl postihnout nejpodstatnější aspekty díla jednoho z nejoriginálnějších českých myslitelů druhé poloviny 20. století, filosofa Egona Bondyho (1930-2007). Záběr Bondyho myšlení byl velmi široký: vedle zkoumání ontologické problematiky a formulování tzv. nesubstančního modelu v ontologii se celý svůj život zajímal i o mimoevropskou filosofickou tradici napsal dějiny indické, čínské, islámské a židovské filosofie, monografii o Buddhovi, podílel se na překladu Tao te ťingu. Rozsáhlá je také jeho básnická, prozaická i dramatická tvorba a je rovněž znám jako autor kritických analýz minulého i současného společenského systému. Širokému záběru Bondyho tvorby odpovídá jak struktura práce, tak i výběr kolektivu domácích a zahraničních badatelů, jenž zahrnuje nejen filosofy, nýbrž i sinology, arabisty, indology, politology, historiky a bohemisty. Výsledkem je kniha, která představuje Bondyho dílo jako dílo živé a inspirativní, jež podněcuje k promýšlení řady fundamentálních otázek současnosti.

Maďarská filosofka Ágnes Hellerová (nar. 1929) patří ke světově uznávaným představitelům tzv. Budapešťské školy, kterou založil její učitel György Lukács. Pod jeho vlivem se profilovala marxisticky, od 50. let 20. století se však od pojetí marxismu jako ideologie vzdaluje (zejména pro nadřazení ideologie nad potřeby a autonomii lidí a deterministické pojetí dějin). V roce 1977 odešla do emigrace nejprve v Austrálii, pak v USA. Po roce 1989 se vrátila do Maďarska, kde vystupuje proti autoritativním a antisemitským tendencím současného Maďarska. Jako obdivovatelka antiky rozvíjí etickou zásadu platonské morální filosofie: raději zlo trpět, než je činit jiným. Z Kantovy filosofie přejímá zákaz instrumentalizace člověka. Ve svém díle tematizuje problémy globálních konfliktů ve vztahu k lokálním souvislostem a jejich dopad na jednotlivce.

Rozsáhlá kniha je opus magnum hlavního představitele současné kritické teorie společnosti Axela Honnetha (1949). Na Goethově iniverzitě ve Frankfurtu nad Mohanem je Honneth od roku 2001 ředitelem Institutu pro sociální výzkum, kde původně vznikla kritická teorie Frankfurtské školy. Na stejné univerzitě je od roku 1996 také profesorem sociální filosofie, od roku 2011 působí rovněž na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Kniha Právo svobody (Das Recht der Freiheit, 2011) především artikuluje teorii uznání z hlediska sociální a morální filosofie, přičemž formuluje sociální základy demokracie. Jürgen Habermas o knize napsal: Honneth činí historický krok zpátky od Marxe k Hegelovi, aby znovu ustavil program od Hegela k Marxovi.

V kontextu rostoucích společenských nerovností a politické nestability s tím spojené se objevují otázky, zda a do jaké míry jsou za tento vývoj zodpovědné elity. Čtenáři se dostává do rukou sborník vybraných pasáží klasických textů z přelomu 19. a 20. století (Gaetana Moscy, Vilfreda Pareta a Roberta Michelse), příspěvků autorů, kteří na teorii elit navázali (Karla Mannheima, Jamese Burnhama ad.), včetně pokusů o kritiku teorie elit (Görgy Lukács, Thomas Bottomore aj.). Tato kniha dále mapuje etapu vývoje teorie elit od druhé světové války přibližně do sedmdesátých let 20. století a dává nahlédnout do zkoumání sociálních nerovností a hierarchií. Svým způsobem představuje alternativní přístup či doplněk k marxistické třídní analýze.

Co je hidžáb, když to není ženský šátek? Smějí se v islámských zemích stavět kostely? Proč pro muslimského učence může být nebezpečná srážka s islámským fundamentalistou? Z jakého důvodu si hluboce věřící muslimka na sebe nevezme burkini? Jsou muslimové, kteří jedí vepřové? V čem je muslimská komunita v Česku jiná než jinde v Evropě? To jsou jen některé otázky, na které odpovídá tato kniha, která se čtenáři formou čtyř rozhovorů s uznávanými českými odborníky pokouší přiblížit muslimský svět, který stále pro řadu z nás zůstává nesrozumitelný. Diplomat Hynek Kmoníček, arabisté Miloš Mendel a Petr Pelikán a novinář Břetislav Tureček nabízejí své osobité pohledy na politiku, náboženství, dějiny, kulturu i mentalitu muslimské civilizace, rozbíjejí řadu mýtů a dokazují, jak pestrý i paradoxní svět islámu opravdu je.

Odysseus v básni Josefa Lederera doznává: Nad vesly druzi mluví o domovu / Já vymyslel jim Ithaku. Tento verš předznamenává téma celé knihy, kterým je recepce antické mytologie v českém prostředí od středověku až po 20. století. Autoři jednotlivých kapitol na příkladech z historiografické, krásné či překladové literatury, výtvarného umění, divadla nebo školství ukazují, že antické mýty v české kultuře po staletí fungují jako bezpečná projekční plocha, na kterou je možné promítat zcela aktuální významy. Ty mohou být nacionálně podbarvené, jak ukazují kapitoly o antickém základu mýtu slovanské demokracie a o staročeském překladu Trójanské kroniky. Nebo se může antický mýtus stát bílým koněm, který do národní kultury pronáší ideologicky nevhodné obsahy, jak to popisuje Martin C. Putna na příkladu katolické literatury. Řecko-římská mytologie je v knize představena jako veřejně sdílený archiv, jehož materiál je k dispozici pro další použití, přepisování a reinterpretaci.

Nizozemský filosof Martin Stokhof (*1950) se ve svých novějších pracích věnuje zvláště filosofii jazyka a významu a problémům jejich vědeckého pojednávání. V poslední čtvrtině minulého století byl jednou z určujících postav formální sémantiky, usilující o rigorózní popis významu v přirozeném jazyce za pomoci prostředků formální logiky. Na rozdíl od mnoha kolegů zaujal posléze k projektu formální sémantiky výrazně kritický postoj, mj. v souvislosti se svým wittgensteinovským bádáním, které je druhým těžištěm jeho novější práce. V první stati se Stokhof zabývá charakterem a předpoklady formálně sémantického projektu jako takového. Ukazuje, že úvahy na téma tzv. radikální intepretace a normativity významu nás nutí přehodnotit vztah mezi významem jazykového vyjádření a jeho interpretací, a to způsobem, který je s tímto projektem jen obtížně slučitelný. V druhé stati autor představuje raného Ludwiga Wittgensteina jako zřejmého, byť zároveň zcela opomínaného, předchůdce formální sémantiky. Věnuje se systematickým a v menší míře i historickým souvislostem mezi Traktátem a pozdější formální sémantikou. Z nalezených podobností a rozdílů pak vyvozuje závěry ohledně soudobého statusu této disciplíny na pomezí filosofie a empirických věd. Konečně třetí studie formální sémantiku ohledává z hlediska jejího kontrastu s pozdějším Wittgensteinovým myšlením o jazyce. Pokouší se o odpověď na otázku, zda pozdější Wittgensteinovy úvahy vedou k takové teorii jazykového významu, která by mohla být k současné formální sémantice reálnou alternativou.

Marocký profesor Muhammad ‘Ábid al-Džábirí (1935–2010) byl jedním z nejvýznamnějších arabských filosofů současnosti. Je autorem velmi významné Kritiky arabského rozumu, ve čtyřech svazcích (Rozvoj arabského rozumu, 1984; Struktura arabského rozumu, 1986; Arabský politický rozum, 1990; Arabský etický rozum, 2001). Ta je kritikou (ve smyslu analýzy) celé arabské vědecké kultury. Ukazuje meze a originální přínosy arabského myšlení, čímž vyvolává rozsáhlou debatu v akademickém světě i v politice. Kniha, kterou držíte v ruce, je úvodem ke zmíněným čtyřem svazkům. Arabské myšlení se dnes zdá být v napětí mezi fundamentalismem, který chce rekonstruovat současnost podle idealizované minulosti, a dovezeným modernismem, který odmítá tradici. Al-Džábirí odmítá toto falešné napětí a zkoumá tvůrčí filozofickou cestu k arabské modernitě. Jeho progresivní kritika mu umožňuje stanovit principy čtení koncepčních přístupů arabského rozumu. Tato kniha evropskému čtenáři poskytuje klíč pro znovuobjevení kulturního světa, jímž byl západní svět dříve výrazně ovlivněn. Zároveň je příspěvkem k aktuálnímu dialogu mezi evropskými a arabskými perspektivami.

Jeroným Pražský (1416) patřil k nejvýraznějším postavám počátků husitského hnutí. Jako mistr svobodných umění, myslitel, brilantní řečník a také diplomat svým počínáním ovlivnil směřování pražské univerzity i českých zemí a v důsledku i sousedících regionů a center vzdělanosti. Po odsouzení kostnickým koncilem a smrti upálením se tento český myslitel stal podobně jako jeho přítel Jan Hus mučedníkem české i evropské církevní reformace, a nejpozději v 19. století i hrdinou národní tradice. Studie předložené v této kolektivní monografii se zabývají Jeronýmovým myšlením a jeho místem v různých myšlenkových tradicích, zároveň mapují jeho druhý život prostřednictvím zkoumání způsobu, jakým byl vyobrazován a jak mu byla projevována úcta. Věnují se také Jeronýmově roli v dobách národního vzepětí v 19. a 20. století. Kniha přináší i zamyšlení nad místem Jeronýma Pražského ve vědeckém díle předních českých historiků, nebo pojednání o jeho cestách a činnosti v Litevském velkoknížectví, kde se mohl sblížit s pravoslavím.

Kniha se zaměřuje na teorii zkušenosti u Immanuela Kanta a Edmunda Husserla, dvou velkých postav novověké filosofie. Ačkoli jde o dva klasické myslitele, kteří svou vlastní filosofickou pozici označovali shodně jako transcendentální idealismus, bylo pokusů o jejich systematické srovnání v dosavadní literatuře učiněno zatím jen minimum. Kniha je proto významným příspěvkem nejen k této dosud málo zpracované problematice, ale také k tématu transcendentalismu a k teorii poznání v novověké filosofii obecně.

Kniha se kriticky vyrovnává s rozšířenými zjednodušujícími představami o genderu a komunikaci mezi muži a ženami. Odrážejí se v postojích k případům sexuálního násilí, v očekáváních spjatých se studijními výkony, v diskriminaci na trhu práce a na pracovišti atd. To, co můžeme číst v populární literatuře, je však často daleko od pravdy. Mezi muži a ženami lze nalézt stejné množství podobností jako rozdílů ve způsobu komunikace, v souvislosti s konkrétními sociálními rolemi a vztahy. Cameronová kriticky reaguje na biologická (evolucionistická) vysvětlení genderových rozdílů i na teorii, že k systematicky odlišnému užívání jejich jazyka chlapců a dívek vede socializace v dětství. Ukazuje, že existující jazykové rozdíly často vycházejí především z potřeby konstruovat vlastní pojetí identity. Motivace jsou přitom nesmírně rozmanité a složité. Je třeba začít o genderu přemýšlet mnohem komplexněji a opustit zavádějící populární mýty a stereotypy.

Studie zahrnuté v tomto svazku jsou shromážděny u příleži¬tosti životního jubilea, devadesátých narozenin Josefa Zumra. Přímo či volněji rozpracovávají témata utvářející svébytnou tradici českého emancipačního myšlení, na kterou Zumr ve svém díle navazuje a o jejíž aktualizaci se významně zasloužil. Jedná se o tradici vyrůstající z politické interpretace platón¬ského realismu, jež byla později obohacena nejen o hegelovský moment dějinnosti, ale zároveň o marxistickou představu člověka a plného uskutečnění jeho možností.

Nejpozději počátkem šedesátých let 17. století dospěl Komenský ve svých pansofických snahách k myšlence sestavit výkladový slovník, který by přinášel definice všech důležitých pojmů z oblasti vědění. Rukopis, na kterém pracoval patrně v letech 1662 1665, nazval Lexicon reale pansophicum (Věcný pansofický slovník). Dosud spíše jen okrajově využitý pramen dává nahlédnout, jak závažným problémem se v kontextu raně novověkých kultur vědění znovu stal vztah věcí a slov, otázky definice pojmů a celá organizace vědění. Studie obsažené v této publikaci představují vybrané pojmy, jež Komenský do svého slovníku zařadil, a z historických, filosofických, filologických a dalších pozic interpretují jejich sémantický obsah, kulturní význam či rozličné diskursy, v nichž byly užívány.

Kniha představuje Aristotelovo pojetí člověka jako výraz přesvědčení, že určující podobou skutečnosti jsou konkrétní živé bytosti. Rozdíly mezi těmito bytostmi jsou dány různými druhy činností, které jsou té či oné živé bytosti vlastní a které se promítají přímo do její tělesné stavby. Lidská anatomie je z tohoto hlediska výrazem schopnosti myslet i možností tuto schopnost realizovat. Aristotelův výklad lidské existence má proto dvě neoddělitelné stránky: tematizaci účelu tělesných částí a výklad jejich látkové konstituce. Kniha se věnuje oběma těmto stránkám v pěti kapitolách, v nichž směřuje od tvaru a funkce lidské postavy přes vnímání a představování až k problému myšlení, které samo tělesný půdorys nemá. Zvláštní postavení člověka současně ve středu a na okraji fyzikálního světa dokládá též na vlivném motivu sepětí mezi melancholií a géniem.