Filosofia strana 5 z 22

Slovníkem spisovatelů Království českého Scriptores Regni Bohemiae, jehož autorem byl moravský zemský úředník, historik a sběratel Johann Peter Cerroni (1753-1826), vrcholí několik desítek let trvající snahy řady učenců druhé poloviny 18. století postihnout dějiny vzdělanosti českého státu v souladu s konceptem historia litteraria. Do svého slovníku, který tvoří celkem 24 abecedně řazených svazků, zařadil Cerroni všechny jemu známé vzdělance Českého království. Protože doufal v přijetí díla i mimo jazykově české či německé oblasti, zvolil jako jazyk své práce latinu. Ačkoli byl Cerroni za svého života ve světě učenců respektován a svými kolegy nabádán, aby výsledky své historické práce publikoval, k jejich vydání nakonec nedošlo. Na zpracování hesel se podílejí latinisté, germanisté, bohemisté a hebraista, kteří edici opatřili textově-kritickým aparátem a výkladovými poznámkami a přeložili latinské biogramy učenců do češtiny.

Může se fenomenologická filosofie zabývat otázkou spásy v křesťanském smyslu? A pokud ano, pak jakým způsobem? Jaký je smysl bytí Já a jak vymezit subjektivitu? To jsou některé z otázek, které si kladl významný představitel francouzské fenomenologie Michel Henry. Závěrečná fáze vývoje Henryho filosofie znamenala obrat ke křesťanství, spojila jevení velmi úzce s otázkou života a smrti člověka. Zároveň v maximální míře zdůraznila subjektivní moment jevení a učinila subjektivitu vlastním polem, na němž se odehrává příběh spásy člověka. Kniha analyzuje jak původní koncept Henryho materiální fenomenologie, tak i změny, jimiž prošla v průběhu své christianizace. V českém prostředí jde o druhou větší práci věnovanou filosofii Michela Henryho, tentokrát s důrazem na náboženský rozměr Henryho myšlení.

Vyprávění o římských vilách z období renesance a raného baroka je pojato nejen jako zasvěcený průvodce architektonickými a výtvarnými skvosty 15. a 16. století, ale čtivou formou uvádí čtenáře do obecně kulturních a politických dějin, které předurčily moderní Evropu. Vzhledem k tomu, že zachycené vily si nechali stavět papežové či vysocí funkcionáři jejich dvorů, jde o pohled z perspektivy centra tehdejšího světa. Kniha zachybuje proměny společnosti, odhaluje, jak se renesanční životní styl vycházející ze znovuobjevené antiky, propojený s kultem přírody a rozvinutím lidské přirozenosti, postupně proměňoval směrem k barokní exaltovanosti a zbožnosti. Text je bohatě prokládán fotografickou dokumentací. Výkladem alegoricko-symbolického významu výzdoby vil poutavě zasvěcuje do renesančního myšlení.

Soubor studií je věnován problematice sociálních aspektů života středověkého města. Čeští a polští medievisté se v nich zamýšlejí nad fenomény předměstí, emigrace, sociální integrace, konfliktů mezi měšťany navzájem i mezi měšťany a jejich vrchností, konfesních poměrů ve městech, kariér nastupujících městských elit či dopadů zavádění účetních systémů do městského i rodinného podnikatelského hospodaření.

Literatura, která vznikala v českých zemích ve vrcholném středověku, se ke svým příjemcům nedostávala vždy jen ve formě zapsaného textu. Právě naopak často byla nejrůznějším způsobem předváděna či performována: polohlasnou či hlasitou četbou pro větší či menší okruh diváků a posluchačů, zpěvem, představeními více nebo méně divadelního charakteru, někdy dokonce soukromou performancí bez zjevného cílového publika. Nejrůznější způsoby živé prezentace středověké literatury jsou v knize přiblíženy na příkladu bohemikálních mariánských planktů. Tento žánr popisuje Kristovu vykupitelskou smrt na kříži dojemným a zároveň provokativním způsobem: očima jeho vlastní matky, Panny Marie.

Kniha se zaměřuje na diskurs o demokracii ve 20. století, především se věnuje ideji strukturální demokracie z hlediska politické filosofie. Jejím stěžejním motivem je komparace dvou soustav: politické koncepce T. G. Masaryka a sociální a politické koncepce zakladatele české funkcionalistické strukturální filosofie Josefa Ludvíka Fischera. Tato komparace je vysvětlována v souvislostech českých a světových filosofických a politických koncepcí, literární kritiky a literatury. Miroslav Pauza je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Dlouhodobě se zaměřuje na téma knihy a patří k jeho největším znalcům. Kniha je jeho opus magnum.

Jaké jsou základní principy správného logického usuzování? Ve snaze odpovědět na tuto otázku vykrystalizoval v průběhu devatenáctého století systém, který je dnes znám jako klasická logika. Ta se postupně stala obsahem základních kurzů logiky na humanitních i technických oborech po celém světě. Úspěch klasické logiky má dobré důvody: eleganci, jednoduchost a vyváženost základních principů, expresivní sílu a schopnost integrovat v sobě starší teorie spojené s aristotelskou i stoickou tradicí. Klasická logika se skvěle osvědčila jako logika jazyka matematiky. Jestliže ji však aplikujeme na běžný jazyk, vynořuje se řada problémů, jež se týkají zejména hypotetických vět a jejich role v běžném usuzování. A právě na paradoxní aspekty klasické logiky související s hypotetickými větami se zaměřuje tato kniha. Autor v ní představuje nevlivnější argumenty na obhajobu klasické logiky, ale i nejvýznamnější teorie, jejichž cílem je klasickou logiku revidovat. V závěrečné části rozpracovává svůj originální přístup k uvedeným paradoxům. Hlavním záměrem knihy je ilustrovat postupy a metody moderní filosofické logiky s důrazem na její vztah k přirozenému jazyku a běžnému usuzování.

Karl Korsch (1886-1961) patřil k jedněm z nejvýznamnějších radikálně levicových myslitelů první poloviny 20. století. Často bývá spolu s György Lukácsem a Antoniem Gramscim považován za zakladatele tzv. západního marxismu. Nicméně jeho význam zdaleka přesahuje jakékoliv zaškatulkování do konkrétního marxistického proudu. Celou jeho intelektuální dráhu protíná snaha o soustavné promýšlení a rovněž kritiku předpokladů a hranic marxismu. Nečiní tak ovšem nikdy z vnějšího, nezaujatého stanoviska, ale vždy z perspektivy krizí marxismu samého, tj. z hlediska událostí, které přinášely nové emancipační výzvy a vytvářely nová revoluční hnutí. Tento přístup zdobí i Korschův nejvýznamnější spis Marxismus a filosofie (1923), jímž vstoupil do debat o dalším směřování marxistické filosofie, které vyvolala jak říjnová revoluce v Rusku, tak i následující revoluční události v Německu. V českém výboru čtenář nalezne kromě této slavné eseje i Korschovu odpověď kritikům (Současný stav problému Marxismu a filosofie, 1930) a tři kratší texty z raných dvacátých let 20. století, jejichž společným jmenovatelem je otázka nové koncepce materialistické dialektiky a materialistického pojetí dějin.

Jako i v jiných oborech antiky, stojíme také zde nad troskami, a jediná cesta, kterou si lze vyvolati alespoň stín dávného umění básníkova, jest pokus o rekonstrukci, který je si vědom své vratkosti a svých nedostatků, pronesl svého času Ferdinand Stiebitz o papyrovém fragmentu Sofokleova satyrského dramatu Slídiči. Troskami antických dramat se v našem prostředí nejsoustavněji zabýval všestranný klasický filolog Zdeněk K. Vysoký (1903-1979) a jedním z cílů této knihy je alespoň částečně splatit dluh této významné a z politických důvodů upozaděné postavě české klasické filologie. Po úvodním představení Vysokého a po uvedení do zákrut textové tradice řecké tragédie se čtenáři mohou poprvé uceleně seznámit s málo známými torzovitě dochovanými antickými dramaty, jak je na základě svých a jiných rekonstrukcí Zdeněk K. Vysoký přeložil.

I když všichni občas lžeme a i když si politika vysloužila zvláštní reputaci jako doména nepravd, Pravda v době populismu přináší argument, že odpovědnost vůči pravdě a pravdivosti není možné ani ve sféře politiky odsunout stranou. Nejenže bychom pravdu a pravdivost neměli odsouvat stranou, ale dělat to systematicky není ani možné. Lhát můžeme, ale své zásadní odpovědnosti vůči pravdě a pravdivosti se nemůžeme zbavit. Oba tyto pojmy však mohou být složitější, než bychom si chtěli přiznat. Autorovým argumentem je, že pravdivost není prosté pedantické mluvení pravdy, bez ohledu na důsledky našich sdělení. A zdá se, že sám pojem pravdy je nedefinovatelný a v různých kontextech, kde se jej dovoláváme, se chová různě, politikou počínaje, a etikou, soudy o humoru, nebo každodenním životem konče. Kniha je spojením analýzy těchto témat s pokusem o vysvětlení současné politické změny. Naznačuje, že éra, v níž žijeme, není érou post-pravdy v politice, nýbrž érou demokracie stále hybridnější, jež kombinuje tradiční zastupitelské systémy s rušivým vlivem systémů přímého lidového rozhodování.

Kniha představuje výběr z textů významného britského sociologa, jejichž sjednocujícím motivem je otázka povahy sociologického vědění. Je rozdělena do dvou částí: první obsahuje texty, které se zaměřují na vývoj sociologického myšlení, druhá podává kritický výklad proměn současné akademické kultury. Ukazuje se zde, nakolik jsou aktuální problémy sociologie jakožto vědy spjaté s problémy současné společnosti. Originalita knihy spočívá v systematickém promýšlení vztahu sociologieveřejnost jednak v širším rámci teoretických myšlenek, jednak v konfrontaci s dnešními nároky reforem vědy, výzkumu a vzdělávání. Je také skvělou ukázkou budování teoretické argumentace v sociologii.

Kniha se zaměřuje na aktuální problematiku sociálních médií z hlediska kritické teorie společnosti. Ukazuje jak limity, tak emancipační potenciál sociálních médií ve vztahu k novým výzvám společností a technologií. Toto globální digitální prostředí přitom analyzuje vzhledem k možnostem komunikace a společně sdíleného prostoru sítí. Kniha je vhodná především pro zájemce o sociální, ekonomickou a politickou teorii a filosofii, sociologii a mediální studia.

František Palacký svým myšlením a jednáním zřetelně vytyčil smysl české existence v dějinách lidstva, a tak udal rozhodující tón českému národnímu obrození 19. století a z něj pramenícímu dramatickému pohybu českých dějin do dnešních časů. Stočtyřicáté výročí úmrtí Františka Palackého jsme si připomněli společným workshopem Filosofického a Historického ústavu akademie věd České republiky Idea dějin a Palacký jako myslitel, jenž se uskutečnil 23. června 2016 v prostorách akademického konferenčního centra Filosofického ústavu AV ČR. Celek sborníku příspěvků z této akce, zaměřený na myslitelský přínos a podnětnost díla Františka Palackého, ukazuje věcnou oprávněnost hodnocení jeho zásadního významu jako přelomově klíčové osobnosti na poli filosofie, historické vědy a politického jednání v moderních českých dějinách. Zároveň na fenoménu Palackého předvádí konkrétní možnost souladu úsilí filosofického a historiografického zkoumání. Zejména Palackého filosofie dějin se ukazuje jako příhodná půda prolínání filosofického a historického bádání. A právě Palackého rozhodující důraz na ideu dějin se ukazuje jako optimální rámec takového prolnutí, jak texty sborníku často dokládají.

Jean-Paul Sartre (1905 1980) bývá v dějinách moderního myšlení zpravidla definován jako představitel ateistického existencialismu. Předložená publikace se zabývá zejména čtyřmi filosofickými texty tohoto autora, ve kterých je ateistické téma explikováno se zvláštní názorností. Pokouší se postihnout filosofickou relevanci Sartrova ateismu, jeho vývoj od fenomenologických souvislostí Bytí a nicoty (1943) přes kladení problému do roviny praxeologie a etiky v přednášce Existencialismus je humanismus (1945) a Sartrův záměr inspirovat zdůvodnění ateismu interpretací Descartových filosofických koncepcí (Karteziánská svoboda, 1946). Na konci života pak Sartre po zkušenosti s marxistickým humanismem přehodnocuje ateismus v textu Naděje nyní (1980, spoluautor B. Lévy). Úkolem práce je zachytit nejen diskontinuitu mezi různými zdůvodněními ateismu v Sartrových spisech, ale také případné společné motivy.

Předkládaný svazek je věnován vrcholné fázi Nietzschova myšlení zahrnující v prvé řadě knihu Tak pravil Zarathustra. Společným tématem jednotlivých studií je motiv ctnosti, který obvykle stojí ve stínu atraktivnějších témat, jako věčný návrat téhož, smrt boha či vůle k moci. Společnou snahou autorů je poukázat na centrální roli tohoto motivu a interpretovat jej v rámci Zarathustry a okolních textů zachycujících poledne Nietzschova myšlení. Vedle imanentně zarathustrovských studií svazek přináší stati dialogické, v nichž je motiv ctnosti zkoumán v rozhovoru s paletou dalších myslitelů.

Práce se věnuje pojmu evidence v textech J. A. Komenského. Není však úzce koncipovanou studií k dějinám pojmu, usiluje naopak o představení širokých kulturních podmínek, jež umožnily jeho konjunkturu. Nástup kategorie evidence chápe jako znak kulturní konstelace, v níž se protnuly hluboké gnozeologické transformace se zásadními transformacemi v oblasti literární kultury. Zatímco změny v oblasti gnozeologie odváděly raně novověkou kulturu vědění od principů filosofické spekulace a víry v autority a orientovaly ji důsledněji na principy empirie a autopsie, dalekosáhlá literarizace společnosti a exponenciální nárůst textových praxí, jež vědění zprostředkovávaly, zakládaly jeho široké sdílení bez nutnosti autoptické verifikace sdělovaných obsahů. Vznikla tak v jistém smyslu aporetická situace. Zatímco nové objevy odhalovaly limity vědění tradovaného prostřednictvím textů a sami aktéři varovali před přílišnou důvěrou v poznatky jen zdánlivě legitimizované tiskem, nové vědění bylo opět produkováno právě a především v podobě textů. Autopsie a textualita tu stály jako dva v zásadě protichůdné, přesto však vzájemně úzce spjaté kulturní a noetické principy. Úspěch kategorie evidence byl tak v této konstelaci umožněn především její ambivalentní povahou, díky které dokázala tuto aporii překlenout. Na jedné straně již ze své definice (videre=vidět) odkazovala k vidění jako základnímu gnozeologickému principu poznání, a naplňovala tak požadavek empirie a autopsie. Na straně druhé však zůstávala klasickou rétorickou kategorií, s jejíž pomocí mohl autor vizuální vjem efektivně sugerovat a vytvářet působivou iluzi, jež chybějící evidenci do značné míry nahrazovala. Souzněla tak s oběma klíčovými postuláty a situativně je uspokojovala. Jednotlivé kapitoly, věnované, zdrojům, formám a nástrojům evidence tuto tezi rozvádějí a ukazují, jak s pojmem evidence operoval v daných podmínkách Komenský. Demonstrují, že ji vnímal nejen jako nedílnou součástí své teorie vědění, ale v duchu paralelismu věcí a slov také jako textovou praxi, a že ji současně užíval jako jeden z autoreferenčních nástrojů, s jejichž pomocí vymezoval svou pozici v silně diferencovaném a konkurenčním raně novověkém učeneckém prostředí.