Filosofia strana 12 z 20

Kniha se zabývá aktuálním sporem o náboženství a sekularitu ve veřejném prostoru. Analýzy tohoto tématu se přitom odehrávají na pozadí často dramatických mediálních a politických debat a událostí, jež souvisí se vztahem mezi mocenskými zájmy a hodnotami v různých západních a muslimských zemích. Týkají se však také dalších kulturních a náboženských okruhů. Idea sekulární veřejnosti je zde vystavena zkoušce. Publikace nabízí texty významných současných autorů: Jürgena Habermase (Německo), Charlese Taylora (Kanada), Alessandra Ferrary (Itálie) a Hanse-Herberta Köglera (USA), k jejichž textům napsal výstižnou úvodní studii Ondřej Štěch. Polem, na němž se všichni pohybují, je převážně politická filosofie s přesahy do dalších humanitních a sociálních věd.

První ročník dvojjazyčné ročenky je věnován odbornému bádání a diskusím o dějinách a současnosti kritického sociálního myšlení ve střední a východní Evropě, jakož i o postkomunistické situaci v dalších částech světa, které pád vlád komunistických stran ovlivnil. V českém intelektuálním kontextu jde o první odborné periodikum věnované výhradně kritické teorii společnosti. Zároveň jde o první odborné periodikum mezinárodního dosahu, které se zaměřuje primárně na teoretické otázky postkomunismu ve světle intelektuálního odkazu společenské kritiky ve střední a východní Evropě. Ročenka tedy sleduje dva cíle seznamovat čtenáře s odnožemi a metamorfózami tradic kritického myšlení střední a východní Evropy, a také prověřit relevantnost a nosnost těchto tradic na pozadí současného společenskovědního a humanitního myšlení. S těmito dvěma cíli souvisí rozhodnutí editorů vydávat ročenku dvojjazyčně. Texty v češtině a ve slovenštině mají rozvíjet místní diskurs kritického myšlení a zprostředkovat mezinárodní diskuse českým a slovenským čtenářům. Texty v angličtině mají intervenovat do mezinárodních diskusí a zpřístupňovat místní tradice čtenářům angličtiny.

Kniha představuje Aristotelovo pojetí člověka jako výraz přesvědčení, že určující podobou skutečnosti jsou konkrétní živé bytosti. Rozdíly mezi těmito bytostmi jsou dány různými druhy činností, které jsou té či oné živé bytosti vlastní a které se promítají přímo do její tělesné stavby. Lidská anatomie je z tohoto hlediska výrazem schopnosti myslet i možností tuto schopnost realizovat. Aristotelův výklad lidské existence má proto dvě neoddělitelné stránky: tematizaci účelu tělesných částí a výklad jejich látkové konstituce. Kniha se věnuje oběma těmto stránkám v pěti kapitolách, v nichž směřuje od tvaru a funkce lidské postavy přes vnímání a představování až k problému myšlení, které samo tělesný půdorys nemá. Zvláštní postavení člověka současně ve středu a na okraji fyzikálního světa dokládá též na vlivném motivu sepětí mezi melancholií a géniem.

Nejpozději počátkem šedesátých let 17. století dospěl Komenský ve svých pansofických snahách k myšlence sestavit výkladový slovník, který by přinášel definice všech důležitých pojmů z oblasti vědění. Rukopis, na kterém pracoval patrně v letech 1662 1665, nazval Lexicon reale pansophicum (Věcný pansofický slovník). Dosud spíše jen okrajově využitý pramen dává nahlédnout, jak závažným problémem se v kontextu raně novověkých kultur vědění znovu stal vztah věcí a slov, otázky definice pojmů a celá organizace vědění. Studie obsažené v této publikaci představují vybrané pojmy, jež Komenský do svého slovníku zařadil, a z historických, filosofických, filologických a dalších pozic interpretují jejich sémantický obsah, kulturní význam či rozličné diskursy, v nichž byly užívány.

Studie zahrnuté v tomto svazku jsou shromážděny u příleži¬tosti životního jubilea, devadesátých narozenin Josefa Zumra. Přímo či volněji rozpracovávají témata utvářející svébytnou tradici českého emancipačního myšlení, na kterou Zumr ve svém díle navazuje a o jejíž aktualizaci se významně zasloužil. Jedná se o tradici vyrůstající z politické interpretace platón¬ského realismu, jež byla později obohacena nejen o hegelovský moment dějinnosti, ale zároveň o marxistickou představu člověka a plného uskutečnění jeho možností.

Kniha se kriticky vyrovnává s rozšířenými zjednodušujícími představami o genderu a komunikaci mezi muži a ženami. Odrážejí se v postojích k případům sexuálního násilí, v očekáváních spjatých se studijními výkony, v diskriminaci na trhu práce a na pracovišti atd. To, co můžeme číst v populární literatuře, je však často daleko od pravdy. Mezi muži a ženami lze nalézt stejné množství podobností jako rozdílů ve způsobu komunikace, v souvislosti s konkrétními sociálními rolemi a vztahy. Cameronová kriticky reaguje na biologická (evolucionistická) vysvětlení genderových rozdílů i na teorii, že k systematicky odlišnému užívání jejich jazyka chlapců a dívek vede socializace v dětství. Ukazuje, že existující jazykové rozdíly často vycházejí především z potřeby konstruovat vlastní pojetí identity. Motivace jsou přitom nesmírně rozmanité a složité. Je třeba začít o genderu přemýšlet mnohem komplexněji a opustit zavádějící populární mýty a stereotypy.

Jeroným Pražský (1416) patřil k nejvýraznějším postavám počátků husitského hnutí. Jako mistr svobodných umění, myslitel, brilantní řečník a také diplomat svým počínáním ovlivnil směřování pražské univerzity i českých zemí a v důsledku i sousedících regionů a center vzdělanosti. Po odsouzení kostnickým koncilem a smrti upálením se tento český myslitel stal podobně jako jeho přítel Jan Hus mučedníkem české i evropské církevní reformace, a nejpozději v 19. století i hrdinou národní tradice. Studie předložené v této kolektivní monografii se zabývají Jeronýmovým myšlením a jeho místem v různých myšlenkových tradicích, zároveň mapují jeho druhý život prostřednictvím zkoumání způsobu, jakým byl vyobrazován a jak mu byla projevována úcta. Věnují se také Jeronýmově roli v dobách národního vzepětí v 19. a 20. století. Kniha přináší i zamyšlení nad místem Jeronýma Pražského ve vědeckém díle předních českých historiků, nebo pojednání o jeho cestách a činnosti v Litevském velkoknížectví, kde se mohl sblížit s pravoslavím.

Kniha se zaměřuje na teorii zkušenosti u Immanuela Kanta a Edmunda Husserla, dvou velkých postav novověké filosofie. Ačkoli jde o dva klasické myslitele, kteří svou vlastní filosofickou pozici označovali shodně jako transcendentální idealismus, bylo pokusů o jejich systematické srovnání v dosavadní literatuře učiněno zatím jen minimum. Kniha je proto významným příspěvkem nejen k této dosud málo zpracované problematice, ale také k tématu transcendentalismu a k teorii poznání v novověké filosofii obecně.

Marocký profesor Muhammad ‘Ábid al-Džábirí (1935–2010) byl jedním z nejvýznamnějších arabských filosofů současnosti. Je autorem velmi významné Kritiky arabského rozumu, ve čtyřech svazcích (Rozvoj arabského rozumu, 1984; Struktura arabského rozumu, 1986; Arabský politický rozum, 1990; Arabský etický rozum, 2001). Ta je kritikou (ve smyslu analýzy) celé arabské vědecké kultury. Ukazuje meze a originální přínosy arabského myšlení, čímž vyvolává rozsáhlou debatu v akademickém světě i v politice. Kniha, kterou držíte v ruce, je úvodem ke zmíněným čtyřem svazkům. Arabské myšlení se dnes zdá být v napětí mezi fundamentalismem, který chce rekonstruovat současnost podle idealizované minulosti, a dovezeným modernismem, který odmítá tradici. Al-Džábirí odmítá toto falešné napětí a zkoumá tvůrčí filozofickou cestu k arabské modernitě. Jeho progresivní kritika mu umožňuje stanovit principy čtení koncepčních přístupů arabského rozumu. Tato kniha evropskému čtenáři poskytuje klíč pro znovuobjevení kulturního světa, jímž byl západní svět dříve výrazně ovlivněn. Zároveň je příspěvkem k aktuálnímu dialogu mezi evropskými a arabskými perspektivami.

Nizozemský filosof Martin Stokhof (*1950) se ve svých novějších pracích věnuje zvláště filosofii jazyka a významu a problémům jejich vědeckého pojednávání. V poslední čtvrtině minulého století byl jednou z určujících postav formální sémantiky, usilující o rigorózní popis významu v přirozeném jazyce za pomoci prostředků formální logiky. Na rozdíl od mnoha kolegů zaujal posléze k projektu formální sémantiky výrazně kritický postoj, mj. v souvislosti se svým wittgensteinovským bádáním, které je druhým těžištěm jeho novější práce. V první stati se Stokhof zabývá charakterem a předpoklady formálně sémantického projektu jako takového. Ukazuje, že úvahy na téma tzv. radikální intepretace a normativity významu nás nutí přehodnotit vztah mezi významem jazykového vyjádření a jeho interpretací, a to způsobem, který je s tímto projektem jen obtížně slučitelný. V druhé stati autor představuje raného Ludwiga Wittgensteina jako zřejmého, byť zároveň zcela opomínaného, předchůdce formální sémantiky. Věnuje se systematickým a v menší míře i historickým souvislostem mezi Traktátem a pozdější formální sémantikou. Z nalezených podobností a rozdílů pak vyvozuje závěry ohledně soudobého statusu této disciplíny na pomezí filosofie a empirických věd. Konečně třetí studie formální sémantiku ohledává z hlediska jejího kontrastu s pozdějším Wittgensteinovým myšlením o jazyce. Pokouší se o odpověď na otázku, zda pozdější Wittgensteinovy úvahy vedou k takové teorii jazykového významu, která by mohla být k současné formální sémantice reálnou alternativou.

Odysseus v básni Josefa Lederera doznává: Nad vesly druzi mluví o domovu / Já vymyslel jim Ithaku. Tento verš předznamenává téma celé knihy, kterým je recepce antické mytologie v českém prostředí od středověku až po 20. století. Autoři jednotlivých kapitol na příkladech z historiografické, krásné či překladové literatury, výtvarného umění, divadla nebo školství ukazují, že antické mýty v české kultuře po staletí fungují jako bezpečná projekční plocha, na kterou je možné promítat zcela aktuální významy. Ty mohou být nacionálně podbarvené, jak ukazují kapitoly o antickém základu mýtu slovanské demokracie a o staročeském překladu Trójanské kroniky. Nebo se může antický mýtus stát bílým koněm, který do národní kultury pronáší ideologicky nevhodné obsahy, jak to popisuje Martin C. Putna na příkladu katolické literatury. Řecko-římská mytologie je v knize představena jako veřejně sdílený archiv, jehož materiál je k dispozici pro další použití, přepisování a reinterpretaci.