Filosofia strana 12 z 22

Sir Michael Dummett se v knize srozumitelnou formou vyrovnává s typickými argumenty odpůrců imigrace (uprchlíci jako kulturní a ekonomická hrozba, přelidnění atd.) a nabízí přístup založený na povinnosti státu pomáhat druhým v nouzi, právu na útočiště a zachování lidské důstojnosti potřebných. Byť Dummett neupírá státům právo odmítat cizince, ukazuje na konkrétních příkladech, že uplatnění tohoto práva je často motivováno rasismem a xenofobií a že mnohdy porušuje Ženevskou úmluvu o uprchlících. Ukazuje též, jak se v Británii heslo „tvrdé politiky vůči přistěhovalcům“ odpoutalo od reality a stalo se prostředkem, jímž se politické strany snaží získat hlasy voličů. Podle Dummetta je řešení přistěhovaleckých a uprchlických vln nakonec možné jen na mezinárodní úrovni a předpokládá omezení sobectví zejména ze strany rozvinutých států.

Je možné liberální politiku obohatit o prvky vycházející z neevropských vyjádření odporu proti nespravedlnosti a utrpení? Pokud ano, tak jak a o které? Není potenciálním řešením politické a do jisté míry i morální krize současnosti právě otevření se podnětům podrobených národů a společností z dob kolonizace? Odpovědi na tyto otázky se snaží nalézt předkládaná publikace.

Co znamená, říkáme-li, že někdo uvažuje či jedná logicky? Řídí se něčím, co od nás s nutností vyžaduje rozum, společnost či samotná příroda? A lze tuto logiku, kterou bychom měli bezvýhradně sledovat, blíže popsat? Odpověď, kterou tato kniha nabízí, je všechno jiné než triviální. Na jednu stranu jsou v ní zaváděny a komentovány logické systémy, které jsou v moderní filosofii, matematice či lingvistice považovány za standardní či klasické. Na druhou stranu jim není připisována žádná absolutní závaznost, ale jen závaznost relativní. Žádný logický systém či jazykové schéma nejsou samy o sobě nezpochybnitelné, ale nějaké jazykové schéma vždy potřebujeme k tomu, abychom se mohli definovat jako logické, racionální bytosti. Tím je v knize naplňována podstata Wittgensteinova hesla, že jedinou nutností, kterou známe, je nutnost gramatické konvence. Výsledkem je pak text, který není jen standardním úvodem ke standardním logickým systémům, ale především příspěvkem k logice a její filosofii v nejširším slova smyslu.

Autor knihy, francouzský historik antiky, je znám českými vydáními některých svých knih, mezi nimiž jeho kniha Jak se píšou dějiny měla jako samostatný oddíl přičleněnou část věnovanou právě Michelovi Foucaultovi. V této nové knize, jejíž originál vyšel v roce 2008, se Paul Veyne vrací k Michelovi Foucaultovi, aby ho představil jako originálního skeptického myslitele, jenž nepřestává zkoumat „hry pravdy“ vlastní každé historické epoše. Veynova kniha je rovněž svědectvím o blízkém přátelství, které ho poutalo k Foucaultovi, tomuto „samuraji s ostrým rapírem“ a v neposlední řadě představuje vlastní Veynovu filosofii.

Jak vznikaly představy o druhých ve středověku a jak byly dále předávány? Jak vypadaly středověké stereotypy a přetrvaly některé do dneška? V jakých kategoriích vůbec středověký člověk o druhém přemýšlel? Odlišnosti mezi různými skupinami a to, jak je s nimi nakládáno, jsou tématem aktuálním nejen badatelsky, ale i celospolečensky. Autoři této knihy se zaměřili na problematiku vnímání rozdílnosti a stereotypizace ve 14. a 15. století, přičemž hlavní důraz kladli na prostor českých zemí a jejich středoevropského okolí. Shromážděné studie zkoumají socio-kulturní fenomény, které působily jako impulz pro definování „druhého“ (např. hereze), stejně jako topické a žánrové prostředky, jež do utváření tohoto obrazu vstupovaly. Rozmanitost analyzovaných textů (teologické spisy, polemická literatura, cestopisy a geografická pojednání, kroniky, rytířské biografie, veršované skladby) umožnila sledovat formy medializace představ o druhých i jejich proměny v závislosti na kontextu. Ústřední témata publikace – náboženská, etnická a politická odlišnost – jsou tak zkoumány jako dobově podmíněné jevy; obecnější mechanismy jejich utváření a předávání však mohou působit překvapivě aktuálně.

Filosofické poznámky, vydané poprvé z pozůstalosti roku 1964 péčí Wittgensteinova žáka a blízkého přítele Rushe Rheese, soustřeďují autorovy úvahy z doby krátce po jeho návratu k filosofii, tj. z let 1929 a 1930. Wittgensteinovo myšlení se v té době dynamicky proměňovalo a Filosofické poznámky jsou v pravém slova smyslu slova momentkou, zachycující jeho přechodný tvar: mají tu podobu, v níž autor přerušil svou práci na strojopise, neboť potřeboval odevzdat kvalifikační práci na univerzitě v Cambridgi.

Historicky koncipované pojednání o hlavních problémech, se kterými se potýkala analytická filosofie 20. století. Podrobně rozebírá příčiny vzniku analytické filosofie a vývoj jejích názorů na lidské poznání, jazyk a svět.

Kniha přináší dvě závěrečné kapitoly díla Homo viator, v nichž Marcel uvádí Rilkeho poezii do kontextu se svou filosofií poutnictví, kterou pojímá jako směřování z viditelného do neviditelného. Duše se takovýmto „přesídlením“ vrací z „exilu“ do „vlasti“. Pod vlivem „vysušující techniky“ se však smrt stává „brutálním faktem připomínajícím rozpad nějakého zařízení“. Neosókratik Marcel nás vyzývá, abychom znovu vstoupili na nekonečnou cestu k tajemství bytí i smrti. Přeložila Peluška Bendlová.

Kniha obsahuje desítku odborných statí, zaměřujících se na témata z oblasti Russellovy filosofie jazyka, logiky a epistemologie. Diskutována jsou především taková klasická témata, jako je teorie deskripcí, Russellovo pojetí vlastních jmen, jeho obhajoba realismu nebo teorie smyslových dat, kterou svého času přejal od G. E. Moora.

Základem kritické teorie je kritika sociálních, ekonomických, politických, kulturních i obecně civilizačních problémů. Odtud kritická teorie odvozuje své výklady toho, jak je společnost uspořádána, i své pojetí toho, jak by uspořádána být měla. Kniha nabízí výklad kritické teorie společnosti v českém jazykovém prostředí, s přesahy do jazykově příbuzného prostředí slovenského. Autorky a autoři svou pozornost věnují především spornému období, jímž prošla společnost a kritická teorie za poslední necelé čtvrtstoletí od událostí roku 1989, i když se zčásti zabývají také starším obdobím. Kniha je vhodná pro zájemce o filosofii, sociologii, politologii, kulturní studia, globální studia apod.

Překlad jedné z nejvýznamnějších prací klíčové osobnosti filosofie 20. století chce českému čtenáři zprostředkovat systematicky cenný příspěvek k diskusi o metodologii vědeckého vysvětlování. Von Wright v něm plodně využívá a spojuje nosné motivy analytické i kontinentální tradice a pohybuje se tak v poli nerespektujícím mnohdy uměle zdůrazňovanou a pěstovanou dichotomii těchto dvou linií filosofie 20. století. Přeložil Petr Urban a kol.

V diskusi, která se nad pojmem nekonečna vede od pradávna mezi filosofií, matematikou a náboženstvím, zaujímá speciální roli Hegelův pojem nekonečna „špatného“. Ten spolu s dalšími pojmy jeho Vědy o logice je v tomto sborníku klasických i méně známých textů, doplněných rozsáhlým editorovým úvodem, použit jako nástroj, jak od konkrétních problémů typu Zénónových antinomií dospět k obecným problémům logiky, zejména pak k otázce, jakou roli v našem poznání a jeho vývoji zaujímá spor. Centrálním textem antologie jsou vybrané pasáže Hegelovy kritiky Newtonova infinitesimálního kalkulu. Vedle textů Aristotelových, Kantových, Bolzanových, Cantorových, Poincarého, Bergsonových, Russellových, Peircových, Beckerových či Wittgensteinových kniha obsahuje také kompletní překlad Berkeleyho spisu Analytik a Hilbertovu stať O nekonečnu.

Kniha Ivana Hlaváčka, předního znalce lucemburské epochy, zpřístupňuje výpisy z register dvorské kanceláře českého a římského krále Václava IV. (1378–1419). Celkem 335 písemností let 1397–1407 se zachovalo v tzv. Codexu Přemysleus, nalezeném na konci 18. století v Přemyšlu a nyní chovaném v pražské Národní knihovně. Soubor je cenný nejen tím, že původní dvorská registra zanikla, ale i díky absenci příslušného václavského svazku ediční řady Regesta imperii. V německém jazyce.

Sborník překladů představuje výběr textů analyzujících nejcharakterističtější příklady „soukromých jazyků“ nejen z úzké obecně analytické perspektivy filosofie, ale především z hlediska speciálních věd, zvláště lingvistiky. Antologii, která je doplňkem k monografii Soukromé jazyky (Filosofia 2012), doprovází překladatelova úvodní studie

Sborník úvah a studií věnovaných klíčovým pojmům a koncepcím, s nimiž pracuje mezinárodní bádání o husitství. V jednotlivých esejích se autoři zamýšlejí nad tím, do jaké míry lze na husitské období aplikovat terminologii sousedních historických a sociálněvědných oborů, např. novověké termíny reformace a revoluce. Rovněž zkoumají vztah husitství k jevům a procesům jako hereze, chiliasmus či konfesionalizace. Cílem několika pramenných studií z oboru církevních dějin doby velkého schismatu je obohatit výzkum předpokladů husitství.

Autor uvádí na českou filosofickou scénu koncept kritické racionality významného německého filosofa Hanse Alberta. Představuje postupně Albertovu kritiku předních moderních teologů dvacátého století (R. Bultmanna, G. Ebelinga, H. Künga a J. Ratzingera) a v závěru se vůči ní v některých bodech vymezuje. Text by měl zaujmout zejména ty, kterým není lhostejná polemika mezi ateismem a křesťanstvím, vedená na vysoké filosofické úrovni moderního teologického diskursu.