Filosofia strana 14 z 20

Filosofická zkoumání (1953) vydali z Wittgensteinovy pozůstalosti jeho žáci jako rekonstrukci knihy, na níž pracoval od roku 1929 a jež měla jako vyjádření jeho filosofie nahradit Tractatus logico-philosophicus (1921). Využili přitom především text z přelomu třicátých a čtyřicátých let, s nímž byl Wittgenstein zřejmě dlouhodobě spokojen. Přes výhrady, jež lze zpětně k jejich ediční práci mít, se jim podařilo sestavit jednu z nejvlivnějších filosofických knih uplynulého století. Wittgenstein díky ní proslul jako filosof, který namísto zodpovídání filosofických otázek navrhuje jejich diskvalifikaci na základě rozboru fungování jazyka. Nejznámější úvodní desítky stran odhalují filosofické předsudky spojené s jazykem na příkladech vlastních jmen, respektive na snaze uplatnit jeden model fungování jazyka spojovaný s vlastními jmény na jazyk obecně. Příležitostně se objevují úvahy o pravdivosti nebo povaze filosofie, Wittgenstein zavádí pojem jazykové hry a posléze přistupuje k rozboru povahy pravidel a jednání podle nich. Odtud přechází k otázkám, jež se týkají myšlení a duševních pochodů, a to nejprve v souvislosti úvah o tzv. soukromém jazyce. Psychologickým tématům jako intencionalita, vůle, aspektové vidění, vnímání druhých atd. je pak věnován zbytek knihy včetně posledního oddílu označeného jako II. část a sestaveného z poválečných Witttgensteinových poznámek. Wittgensteinovské bádání ovšem postupně hlavně upozornilo na význam textů, jež po Wittgensteinově smrti vyšly samostatně pod názvy Poznámky o základech matematiky a Zettel, jako na pravděpodobné autentické kandidáty pro zařazení do Wittgensteinovy plánované velké pozdní knihy, a naopak zpochybnilo správnost zařazení II. části, jakož i posledních stránek části první.

Jaké jsou základní principy správného logického usuzování? Ve snaze odpovědět na tuto otázku vykrystalizoval v průběhu devatenáctého století systém, který je dnes znám jako klasická logika. Ta se postupně stala obsahem základních kurzů logiky na humanitních i technických oborech po celém světě. Úspěch klasické logiky má dobré důvody: eleganci, jednoduchost a vyváženost základních principů, expresivní sílu a schopnost integrovat v sobě starší teorie spojené s aristotelskou i stoickou tradicí. Klasická logika se skvěle osvědčila jako logika jazyka matematiky. Jestliže ji však aplikujeme na běžný jazyk, vynořuje se řada problémů, jež se týkají zejména hypotetických vět a jejich role v běžném usuzování. A právě na paradoxní aspekty klasické logiky související s hypotetickými větami se zaměřuje tato kniha. Autor v ní představuje nevlivnější argumenty na obhajobu klasické logiky, ale i nejvýznamnější teorie, jejichž cílem je klasickou logiku revidovat. V závěrečné části rozpracovává svůj originální přístup k uvedeným paradoxům. Hlavním záměrem knihy je ilustrovat postupy a metody moderní filosofické logiky s důrazem na její vztah k přirozenému jazyku a běžnému usuzování.

Toto Hegelovo obsahově velmi bohaté dílo vešlo do kultury 19. a 20. století zejména skvělými rozbory antropogeneze a intersubjektivity, stejně jako filosofickým výkladem některých klíčových etap lidských dějin (antická polis, křesťanství, křížové výpravy, vznik absolutní monarchie či teror Francouzské revoluce). Ve Fenomenologii ducha znázorňuje Hegel dialektický pohyb ducha na slavném příkladu pána a raba, inspirovaném Hérakleitem. Ve střetu na život a na smrt se rabem stává ten, kdo se bojí smrti a uzná druhého za svého pána. Ten se tím však postupně dostává do závislosti na rabově práci, kdežto rab se díky své dovednosti stává svobodným, tj. tvořivým člověkem. Tento motiv dialektiky a dějinného vývoje mohla využít Marxova teorie společnosti, opřená spíše o Adama Smithe a D. Ricarda, Hegela však musela obrátit, postavit z hlavy na nohy, jak říká Marx. Je tedy paradoxní, že Hegel, který vždy platil i působil jako filosof svobody (proto např. český překlad Filosofie práva mohl vyjít až po roce 1989), se stal pro K. R. Poppera (vedle Platóna) myslitelem totality.

Nový svazek Acta Comeniana č. 31 (ročník LV) přináší studie k tématům Komenského a Baconova projektu reformy vědění, vztahu Komenského projektu univerzálního jazyka k dílu Marina Mersenna, představ o reformě metody poznání u Heinricha Khunratha, spisu Summovník Jana Augusty a emblematických reprezentací v katolických kázáních českých autorů v letech 16981728. Otištěna je rovněž edice neznámé korespondence J. A. Komenského s utrechtským duchovním Johannem van Almeloveenem a průvodní studie.

Druhý svazek edice rozsáhlého analistického a kronikářského souboru, označovaného od časů F. Palackého názvem Staré letopisy české, vychází v rámci obnovené řady Fontes rerum Bohemicarum. Obsahuje šest textů, které v různé míře prozrazují sepětí s východočeskými husitskými anály, jejichž původní podoba se nedochovala v úplnosti, nýbrž pouze fragmentárně. Navzdory těmto nepříznivým okolnostem dospěla kritická analýza materiálu k zjištění, že východočeská větev Letopisů vznikla v Hradci Králové jako organické pokračování oblíbeného analistického svodu Chronicon Bohemorum a že její výchozí český text, zahrnující zprávy o událostech 1415/1416-1441, byl postupně prodloužen do roku 1461, eventuálně až k roku 1463. V následujících desetiletích byly východočeské anály začleněny do základní (pražské) větve Letopisů.

Do tohoto svazku Numismatického sborníku byly zařazeny následující studie: Jiří Lukas: Nález denárů Břetislava I. na Levém Hradci (okres Praha-Západ) v roce 1889 (Deniers of Břetislaus I found in Levý Hradec (Prague-West district) in 1889) Jiří Militký - Ondřej Černohorský - David Vích: Raně novověký depot mincí z Plchůvek (okr. Ústí nad Orlicí) (Early Modern coin hoard from Plchůvky (Ústí nad Orlicí district)) Vojtěch Brádle: Oběživo v Čechách první poloviny 18. století ve světle hromadných nálezů mincí (Coins in circulation in Bohemia in the first half of the 18th century in light of coin hoards)