Filosofia strana 15 z 20

Denárový soubor, nalezený v letních měsících roku 2015 v okolí obce Chýšť (okr. Pardubice) a odevzdaný v prosinci téhož roku do sbírek Východočeského muzea v Pardubicích, představuje uzavřený a svou početností mimořádný celek, dokumentující jedinečným způsobem českou mincovní produkci 90. let 10. století. Otevírá nám prostor pro poznání jedné z důležitých etap českého mincovnictví, o němž jsme měli dosud jen velmi sporé informace. Na základě rozboru jeho obsahu je možno podrobněji dokumentovat činnost mincoven v Praze a na Vyšehradě na sklonku vlády knížete Boleslava II. (972999) a přesněji určit chronologické zařazení denárových typů a variant, ražených v uvedeném desetiletí. Mimořádně cenné jsou rovněž informace o proměnách technologie výroby mincí. Nálezový soubor z okolí Chýště nabízí odpovědi na otázky, kladené celými generacemi českých numismatiků. Některé odpovědi jsou očekávatelné, jiné překvapivé. Při svém rozsahu a mimořádné výpovědní hodnotě nám významným způsobem doplňuje rovněž naše znalosti o stavu české společnosti a o charakteru ekonomických procesů, probíhajících v posledním desetiletí 10. století, tedy v období předcházejícímu hluboké krizi českého státu na přelomu tisíciletí, založené dosud z velké části na výpovědi pramenů archeologické povahy a velmi omezené výpovědi pramenů písemných. Jeho význam je tedy obecnější a dotýká se nejen numismatického, ale obecně historického zkoumání českých ale i středoevropských dějin v období raného středověku. Počtem 1668 katalogových položek, tj. celých mincí a mincovních zlomků, představuje nejrozsáhlejší denárový soubor z 10. století, nalezený dosud na území České republiky. Poslední, jen o něco menší, ale stejně důležitý nálezový soubor českých denárů z 10. století, odkrytý v roce 1936 v Poděbradech (popsáno 1408 exemplářů mincí), byl odborně publikován Pavlem Radoměrským v roce 1966, tedy před více než padesáti lety. Svým rozsahem a výpovědní hodnotou se denárový soubor z okolí Chýště řadí mezi nejvýznamnější mincovní nálezy ve střední Evropě z období raného středověku, srovnatelný s depotem mincí a šperků ze 70. let 13. století, nalezeným v roce 1997 u Fuchsenhofu (bez. Freistadt, Horní Rakousko).

Poznámky o barvách, jeden z posledních Wittgensteinových textů, jsou ojedinělou ukázkou „případové studie“, v níž se pojednává o konkrétním předmětu. Wittgenstein se zaměřuje na „jazykové hry“, které s barvami hrajeme. Z této perspektivy řeší tradiční otázku počtu základních barev, probírá různé kontexty (různý smysl), v nichž o „barvách“ hovoříme, nebo zvažuje možnou kulturní relativitu slovníků barev. Velkou pozornost věnuje také s barvami úzce spjatému fenoménu barvosleposti. Poznámky o barvách předvádějí šíři a rozmanitost významů, kterých v našem každodenním jazyce výrazy pro barvy nabývají, a v tomto ohledu jsou přímou antitezí jednotné koncepce barvy jako obecné formy předmětů, kterou Wittgenstein předložil ve svém prvním velkém díle, Logicko-filosofickém traktátu.

Jaká duše, takový život, taková obec – tato klíčová premisa se vrací v řadě variací v celém Platónově díle, v němž neustále připomíná původní sepětí filosofické teorie s pestrým živlem praktických záležitostí. Cílem této knihy je představit různé ohledy tohoto prolínání, od otázky „co je ctnost“ přes hledání možnosti ideální filosofické výuky až po ustanovení zákonů, které by lidskou obec ochránily před prudkými zvraty společenského zřízení. Ať už jde o dialogy Menón či Lachés, hledající výměr ctnosti, o Ústavu a její úvahy o ideální obci, či o podrobně propracované Zákony, lidská duše a její vědění zůstává tím, co podmiňuje politické uspořádání i každodenní rozhodování jejích obyvatel. Takto morálně chápané vědění je primárně poznáním dobrého a zlého – jeho důležitost pak spočívá v tom, že je pro lidskou bytost spontánně závazné: ať už si to uvědomujeme či nikoli, naše jednání je vedeno tím, jak duše chápe povahu a rozdíl dobra a zla. Každé vědění, včetně definičního poznání ctnosti, je proto nevyhnutelně praktické.

Jednání Čechů s basilejským koncilem lze označit za vrcholný okamžik husitské revoluce. V knize se těší pozornosti počáteční fáze této mimořádné dějinné události. Autor navazuje na řadu starších pokusů popisujících slyšení husitů v Basileji a nastoupení cesty k uzavření kompaktát, jde ale do větší hloubky i šíře a rozsáhlým rukopisným studiem odhaluje řadu nových detailů, vazeb a souvislostí. V centru jeho pozornosti stojí kauza (teologie) přijímání laiků z eucharistického kalicha, která v Basileji rychle opanovala diskusi a byla hybatelem dění. A je to právě sledování symbiózy středověkého učeneckého idealismu a politického pragmatismu, co mu otevírá cestu k přesvědčivým odpovědím na rozhodující otázky kolik bylo zápasících stran, čeho chtěly dosáhnout a jaké postupy i teorie uplatnily k prosazení svých záměrů a obhajobě svých přesvědčení.

Ťiang Čching (Jiang Qing v přepisu v pchin-jinu, narozen 1953, žije v Číně) je považován za jednoho z nejvýznamnějších konfuciánských filosofů současnosti. Proslul svojí koncepcí ústavního konfucianismu neboli politického konfucianismu. Podobně jako se v Evropě v aktualizované formě navazuje na antické Řecko a Řím a na křesťanství a osvícenství, v Číně dochází zvláště v posledních desetiletích k navazování na prvky tradiční čínské civilizace, především na konfuciánské motivy, jež se v Číně uplatňují v různých interpretacích již dva a půl tisíce let. Filosofií Ťianga Čchinga se proto zabývají nejen konzervativci, ale v modernizačním čtení také socialisté a liberálové a to jak teoretici, tak politici a další aktéři veřejné sféry. Aktualizace a znovupromýšlení tradic (v tomto případě konfucianismu) jsou důležitým předpokladem pro definování procesu modernizace, přičemž poznání nezápadních civilizací je důležité také pro sebeporozumění Západu. Z těchto předpokladů vycházel i tým překladatelů této knihy, který sice nezastává konfuciánskou filosofii Ťianga Čchinga, ale je si vědom toho, že v rámci plurality názorů je důležité poznat odlišná významná teoretická stanoviska. Toto poznání je nutným předpokladem interkulturní komunikace. Texty této knihy editoval kanadský liberální filosof Daniel A. Bell, aby je díky nakladatelství Princeton University Press zpřístupnil západním čtenářům. Snad budou objevné také pro české čtenáře

Erazim Kohák (1933-2020) patřil k nejvýznamnějším postavám české filosofie druhé poloviny dvacátého století, v letech 1949-1990 žil v nuceném exilu ve Spojených státech amerických. Filosoficky byl nejvíce ovlivněn T. G. Masarykem a Husserlovou fenomenologií. Ve své práci se zabýval celou řadou námětů, od metafilosofie a etiky přes politická a sociální témata až k českým a evropských intelektuálním dějinám. Ve svém pozdějším myšlení kladl velký důraz na ekologickou problematiku. Kniha představuje systematický a zároveň čtivý úvod do jeho filosofie.

Kniha je gratulačním sborníkem sestaveným u příležitosti sedmdesátých narozenin významného novolatinisty a komeniologa Jiřího Beneše. Uvozuje ji dvojice laudatio z pera Stanislava Sousedíka, resp. Pavla Spunara, po nichž následuje kompletní jubilantova bibliografie. Následuje soubor celkem šestnácti dosud nepublikovaných studií od badatelů působících na poli klasické filologie, medievistiky, neolatinistiky, komeniologie, kunsthistorie a dalších oborů. Příspěvky jsou věnovány rozličným tématům od proměn vnímání soch přes středověkou vědu a literaturu, historické záznamy o počasí, raně novověkou poesii a další témata až po osobnost Jana Amose Komenského, především jako biblisty a filosofa; tři příspěvky obsahují rovněž ediční či překladovou část. Závěrečná studie je věnována humoristické reflexi gymnaziální výuky latiny. Sborník uzavírá gratulační listina.