Filosofia strana 13 z 20

Co je hidžáb, když to není ženský šátek? Smějí se v islámských zemích stavět kostely? Proč pro muslimského učence může být nebezpečná srážka s islámským fundamentalistou? Z jakého důvodu si hluboce věřící muslimka na sebe nevezme burkini? Jsou muslimové, kteří jedí vepřové? V čem je muslimská komunita v Česku jiná než jinde v Evropě? To jsou jen některé otázky, na které odpovídá tato kniha, která se čtenáři formou čtyř rozhovorů s uznávanými českými odborníky pokouší přiblížit muslimský svět, který stále pro řadu z nás zůstává nesrozumitelný. Diplomat Hynek Kmoníček, arabisté Miloš Mendel a Petr Pelikán a novinář Břetislav Tureček nabízejí své osobité pohledy na politiku, náboženství, dějiny, kulturu i mentalitu muslimské civilizace, rozbíjejí řadu mýtů a dokazují, jak pestrý i paradoxní svět islámu opravdu je.

Předkládaná kniha je první kolektivní monografií, která si klade za cíl postihnout nejpodstatnější aspekty díla jednoho z nejoriginálnějších českých myslitelů druhé poloviny 20. století, filosofa Egona Bondyho (1930-2007). Záběr Bondyho myšlení byl velmi široký: vedle zkoumání ontologické problematiky a formulování tzv. nesubstančního modelu v ontologii se celý svůj život zajímal i o mimoevropskou filosofickou tradici napsal dějiny indické, čínské, islámské a židovské filosofie, monografii o Buddhovi, podílel se na překladu Tao te ťingu. Rozsáhlá je také jeho básnická, prozaická i dramatická tvorba a je rovněž znám jako autor kritických analýz minulého i současného společenského systému. Širokému záběru Bondyho tvorby odpovídá jak struktura práce, tak i výběr kolektivu domácích a zahraničních badatelů, jenž zahrnuje nejen filosofy, nýbrž i sinology, arabisty, indology, politology, historiky a bohemisty. Výsledkem je kniha, která představuje Bondyho dílo jako dílo živé a inspirativní, jež podněcuje k promýšlení řady fundamentálních otázek současnosti.

Soubor studií českých a slovenských autorů, který zde předkládáme, vznikl na základě příspěvků přednesených na odborném semináři věnovaném myšlení francouzského historika a teoretika umění Henriho Focillona (1881-1943). Seminář se uskutečnil 4. května 2017 na půdě Katedry filozofie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Uspořádáním tohoto semináře i publikací tohoto souboru článků chceme upozornit na originalitu v dnešní době spíše pozapomenutého Focillonova myšlení a na podnětnost tohoto myšlení ve vztahu k soudobé estetice a filosofii. Předložený soubor studií, která upozorňuje na některé ze stránek pozoruhodného formálního myšlení a cítění, o němž Focillon v souvislosti s uměním hovoří, doplňujeme překladem pozoruhodného Focillonova pojednání Chvála ruky.

Maďarská filosofka Ágnes Hellerová (nar. 1929) patří ke světově uznávaným představitelům tzv. Budapešťské školy, kterou založil její učitel György Lukács. Pod jeho vlivem se profilovala marxisticky, od 50. let 20. století se však od pojetí marxismu jako ideologie vzdaluje (zejména pro nadřazení ideologie nad potřeby a autonomii lidí a deterministické pojetí dějin). V roce 1977 odešla do emigrace nejprve v Austrálii, pak v USA. Po roce 1989 se vrátila do Maďarska, kde vystupuje proti autoritativním a antisemitským tendencím současného Maďarska. Jako obdivovatelka antiky rozvíjí etickou zásadu platonské morální filosofie: raději zlo trpět, než je činit jiným. Z Kantovy filosofie přejímá zákaz instrumentalizace člověka. Ve svém díle tematizuje problémy globálních konfliktů ve vztahu k lokálním souvislostem a jejich dopad na jednotlivce.

V kontextu rostoucích společenských nerovností a politické nestability s tím spojené se objevují otázky, zda a do jaké míry jsou za tento vývoj zodpovědné elity. Čtenáři se dostává do rukou sborník vybraných pasáží klasických textů z přelomu 19. a 20. století (Gaetana Moscy, Vilfreda Pareta a Roberta Michelse), příspěvků autorů, kteří na teorii elit navázali (Karla Mannheima, Jamese Burnhama ad.), včetně pokusů o kritiku teorie elit (Görgy Lukács, Thomas Bottomore aj.). Tato kniha dále mapuje etapu vývoje teorie elit od druhé světové války přibližně do sedmdesátých let 20. století a dává nahlédnout do zkoumání sociálních nerovností a hierarchií. Svým způsobem představuje alternativní přístup či doplněk k marxistické třídní analýze.

Práce se věnuje pojmu evidence v textech J. A. Komenského. Není však úzce koncipovanou studií k dějinám pojmu, usiluje naopak o představení širokých kulturních podmínek, jež umožnily jeho konjunkturu. Nástup kategorie evidence chápe jako znak kulturní konstelace, v níž se protnuly hluboké gnozeologické transformace se zásadními transformacemi v oblasti literární kultury. Zatímco změny v oblasti gnozeologie odváděly raně novověkou kulturu vědění od principů filosofické spekulace a víry v autority a orientovaly ji důsledněji na principy empirie a autopsie, dalekosáhlá literarizace společnosti a exponenciální nárůst textových praxí, jež vědění zprostředkovávaly, zakládaly jeho široké sdílení bez nutnosti autoptické verifikace sdělovaných obsahů. Vznikla tak v jistém smyslu aporetická situace. Zatímco nové objevy odhalovaly limity vědění tradovaného prostřednictvím textů a sami aktéři varovali před přílišnou důvěrou v poznatky jen zdánlivě legitimizované tiskem, nové vědění bylo opět produkováno právě a především v podobě textů. Autopsie a textualita tu stály jako dva v zásadě protichůdné, přesto však vzájemně úzce spjaté kulturní a noetické principy. Úspěch kategorie evidence byl tak v této konstelaci umožněn především její ambivalentní povahou, díky které dokázala tuto aporii překlenout. Na jedné straně již ze své definice (videre=vidět) odkazovala k vidění jako základnímu gnozeologickému principu poznání, a naplňovala tak požadavek empirie a autopsie. Na straně druhé však zůstávala klasickou rétorickou kategorií, s jejíž pomocí mohl autor vizuální vjem efektivně sugerovat a vytvářet působivou iluzi, jež chybějící evidenci do značné míry nahrazovala. Souzněla tak s oběma klíčovými postuláty a situativně je uspokojovala. Jednotlivé kapitoly, věnované, zdrojům, formám a nástrojům evidence tuto tezi rozvádějí a ukazují, jak s pojmem evidence operoval v daných podmínkách Komenský. Demonstrují, že ji vnímal nejen jako nedílnou součástí své teorie vědění, ale v duchu paralelismu věcí a slov také jako textovou praxi, a že ji současně užíval jako jeden z autoreferenčních nástrojů, s jejichž pomocí vymezoval svou pozici v silně diferencovaném a konkurenčním raně novověkém učeneckém prostředí.

Sedmero příspěvků nahlíží na osudy knihtisku v zemích Koruny české od konce 60. let 15. století. Autoři sledují rozdílné využití nového typografického média v komunikaci, církevní správě, liturgickém provozu nebo devoční praxi dominantní utrakvistické i menšinové katolické konfese, s přihlédnutím k polemikám s Jednotou bratrskou a raně reformační publicistikou. Jejich sondy zostřují obraz utrakvismu, který si až do 20. let 16. století udržoval od tištěných novinek jistý odstup, na rozdíl od receptivnějšího prostředí katolické církve.

Předkládaný svazek je věnován vrcholné fázi Nietzschova myšlení zahrnující v prvé řadě knihu Tak pravil Zarathustra. Společným tématem jednotlivých studií je motiv ctnosti, který obvykle stojí ve stínu atraktivnějších témat, jako věčný návrat téhož, smrt boha či vůle k moci. Společnou snahou autorů je poukázat na centrální roli tohoto motivu a interpretovat jej v rámci Zarathustry a okolních textů zachycujících poledne Nietzschova myšlení. Vedle imanentně zarathustrovských studií svazek přináší stati dialogické, v nichž je motiv ctnosti zkoumán v rozhovoru s paletou dalších myslitelů.

František Palacký svým myšlením a jednáním zřetelně vytyčil smysl české existence v dějinách lidstva, a tak udal rozhodující tón českému národnímu obrození 19. století a z něj pramenícímu dramatickému pohybu českých dějin do dnešních časů. Stočtyřicáté výročí úmrtí Františka Palackého jsme si připomněli společným workshopem Filosofického a Historického ústavu akademie věd České republiky Idea dějin a Palacký jako myslitel, jenž se uskutečnil 23. června 2016 v prostorách akademického konferenčního centra Filosofického ústavu AV ČR. Celek sborníku příspěvků z této akce, zaměřený na myslitelský přínos a podnětnost díla Františka Palackého, ukazuje věcnou oprávněnost hodnocení jeho zásadního významu jako přelomově klíčové osobnosti na poli filosofie, historické vědy a politického jednání v moderních českých dějinách. Zároveň na fenoménu Palackého předvádí konkrétní možnost souladu úsilí filosofického a historiografického zkoumání. Zejména Palackého filosofie dějin se ukazuje jako příhodná půda prolínání filosofického a historického bádání. A právě Palackého rozhodující důraz na ideu dějin se ukazuje jako optimální rámec takového prolnutí, jak texty sborníku často dokládají.

Jean-Paul Sartre (1905 1980) bývá v dějinách moderního myšlení zpravidla definován jako představitel ateistického existencialismu. Předložená publikace se zabývá zejména čtyřmi filosofickými texty tohoto autora, ve kterých je ateistické téma explikováno se zvláštní názorností. Pokouší se postihnout filosofickou relevanci Sartrova ateismu, jeho vývoj od fenomenologických souvislostí Bytí a nicoty (1943) přes kladení problému do roviny praxeologie a etiky v přednášce Existencialismus je humanismus (1945) a Sartrův záměr inspirovat zdůvodnění ateismu interpretací Descartových filosofických koncepcí (Karteziánská svoboda, 1946). Na konci života pak Sartre po zkušenosti s marxistickým humanismem přehodnocuje ateismus v textu Naděje nyní (1980, spoluautor B. Lévy). Úkolem práce je zachytit nejen diskontinuitu mezi různými zdůvodněními ateismu v Sartrových spisech, ale také případné společné motivy.

Kniha se zaměřuje na aktuální problematiku sociálních médií z hlediska kritické teorie společnosti. Ukazuje jak limity, tak emancipační potenciál sociálních médií ve vztahu k novým výzvám společností a technologií. Toto globální digitální prostředí přitom analyzuje vzhledem k možnostem komunikace a společně sdíleného prostoru sítí. Kniha je vhodná především pro zájemce o sociální, ekonomickou a politickou teorii a filosofii, sociologii a mediální studia.

Kniha představuje výběr z textů významného britského sociologa, jejichž sjednocujícím motivem je otázka povahy sociologického vědění. Je rozdělena do dvou částí: první obsahuje texty, které se zaměřují na vývoj sociologického myšlení, druhá podává kritický výklad proměn současné akademické kultury. Ukazuje se zde, nakolik jsou aktuální problémy sociologie jakožto vědy spjaté s problémy současné společnosti. Originalita knihy spočívá v systematickém promýšlení vztahu sociologieveřejnost jednak v širším rámci teoretických myšlenek, jednak v konfrontaci s dnešními nároky reforem vědy, výzkumu a vzdělávání. Je také skvělou ukázkou budování teoretické argumentace v sociologii.

I když všichni občas lžeme a i když si politika vysloužila zvláštní reputaci jako doména nepravd, Pravda v době populismu přináší argument, že odpovědnost vůči pravdě a pravdivosti není možné ani ve sféře politiky odsunout stranou. Nejenže bychom pravdu a pravdivost neměli odsouvat stranou, ale dělat to systematicky není ani možné. Lhát můžeme, ale své zásadní odpovědnosti vůči pravdě a pravdivosti se nemůžeme zbavit. Oba tyto pojmy však mohou být složitější, než bychom si chtěli přiznat. Autorovým argumentem je, že pravdivost není prosté pedantické mluvení pravdy, bez ohledu na důsledky našich sdělení. A zdá se, že sám pojem pravdy je nedefinovatelný a v různých kontextech, kde se jej dovoláváme, se chová různě, politikou počínaje, a etikou, soudy o humoru, nebo každodenním životem konče. Kniha je spojením analýzy těchto témat s pokusem o vysvětlení současné politické změny. Naznačuje, že éra, v níž žijeme, není érou post-pravdy v politice, nýbrž érou demokracie stále hybridnější, jež kombinuje tradiční zastupitelské systémy s rušivým vlivem systémů přímého lidového rozhodování.