Gallery strana 5 z 9

Stalo se už tradicí, že každou divadelní sezonu v Národním divadle fotografuje v posledních letech některý z renomovaných fotografů postupně tak vzniká řada zcela ojedinělých a výjimečných fotografických souborů. Nejnovější divadelní sezonu, 2006 / 07 po

V českém prostředí tzv. alternativní kultury se druhá polovina osmdesátých let vyznačovala intenzivní mimooficiální uměleckou a výstavní aktivitou, která s sebou přinášela i výraznější názorové a generační odlišnosti. Tvůrčí skupinu s provokativním, dadai

V ryze autorské knize, připravené Michalem Cihlářem (autor koncepce, grafické úpravy i většiny fotografií) a Veronikou Richterovou, oba umělci vtipně a přehledně v abecedním pořádku předkládají svou volnou i užitou tvorbu věnovanou zobrazení zvířat – od několika prvních obrázků, malovaných v útlém dětství, až po prestižní zakázky posledních let. Starší trojrozměrné smalty sochařky Veroniky Richterové i její pozdější zvířecí plastiky z PET lahví překvapují svou originalitou a takřka bezbřehou fantazií. Michal Cihlář je jako bytostný grafik po léta známý kulturní veřejnosti především virtuózními mnohabarevnými autorskými linoryty: tentokrát se mimo jiné ohlíží za svou devítiletou spoluprací se Zoo Praha, která svou působivou image dlouhodobě čerpá právě z jeho nezaměnitelného linorytového rukopisu.Krátké úvodní texty napsali: kurátorka Lucie Vlčková, psychiatr Jiří Novotný, ekolog Vít Zavadil ve spolupráci se spisovatelem Arnoldem Nowickim, a oba autoři. Anglické resumé.

Fotografická publikace od celé plejády fotografů s úvodní esejí Viktora Šlajchrta názorně dokládá na mnoha historických a současných snímcích nejrůznějších pražských lokalit, jak se naše hlavní město během posledních sedmnácti let změnilo a stále mění. Nezapomnělo se ani na industriální stavby továren někdejších periferijních čtvrtí, z nichž už řada dnes slouží především jako obchodně-administrativní centra, ateliéry a galerijní prostory. 225 barevných a černobílých fotografií.

Práce předního českého uměleckého historika, specialisty na domácí uměleckou scénu 60. let 20. století, která se na příkladech tvorby těch nejzajímavějších a nejpřínosnějších uměleckých individualit zabývá interpretací uměleckých děl. V samostatných kapit

Velká monografie Michaela Rittsteina, jednoho z předních českých malířů střední generace, někdejšího spoluzakladatele Volného seskupení 12/15, člena SVU Mánes, v posledních letech vedoucího pedagoga ateliéru malby AVU v Praze. Jeho celoživotní návraty ke

O skupině UB 12, do níž patřili významní představitelé českého poválečného umění jako například Václav Boštík, Jiří John, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová a další, zatím nevyšla žádná publikace. Skupina byla oficiálně zaregistrována v roce 1960, ale její základ byly položeny již v roce 1953 v ateliéru Václava Boštíka; zakázána byla v roce 1970.Kniha UB 12 je strukturována do pěti částí. První obsahuje popis politických a kulturních událostí a pojednává o poetice skupiny, autorkou je Milena Slavická. Druhý oddíl popisuje vznik a historii UB 12, autorem je Jiří Šetlík. Ve třetí části jsou rozhovory s umělci a kritiky a vzpomínkové rozhovory o zesnulých členech skupiny. Čtvrtý oddíl je věnován dokumentaci, v pátém oddílu jsou životopisy, soupisy výstav a bibliografie. Editorkou knihy je Milena Slavická.

O skupině UB 12, do níž patřili významní představitelé českého poválečného umění jako například Václav Boštík, Jiří John, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová a další, zatím nevyšla žádná publikace. Skupina byla oficiálně zaregistrována v roce 1960, ale její základ byly položeny již v roce 1953 v ateliéru Václava Boštíka; zakázána byla v roce 1970.Kniha UB 12 je strukturována do pěti částí. První obsahuje popis politických a kulturních událostí a pojednává o poetice skupiny, autorkou je Milena Slavická. Druhý oddíl popisuje vznik a historii UB 12, autorem je Jiří Šetlík. Ve třetí části jsou rozhovory s umělci a kritiky a vzpomínkové rozhovory o zesnulých členech skupiny. Čtvrtý oddíl je věnován dokumentaci, v pátém oddílu jsou životopisy, soupisy výstav a bibliografie. Editorkou knihy je Milena Slavická.

Snad každý z nás se někdy setkal s prostorovými papírovými vystřihovánkami – betlémy či celými pohádkovými knížkami, které jde jednoduše rozložit do trojrozměrné podoby a pohybem prstů „oživovat“ jednotlivé výjevy. Málokdo však dnes v Čechách zná autora těchto důmyslných a milých dětských knížek, Vojtěcha Kubaštu, který byl zároveň i tvůrcem mnoha pragensií, a to grafických listů, ilustrací i knižních úprav, zejména pro nakladatelství Aventinum dr. Otakara Štorcha-Mariena. Není se čemu divit, že ve své vlasti není Kubašta známý, jak by si zasloužil: komunistický režim jeho díla vydával po západní cizině, aby nám přinášela devizy, doma se z nich však dospělí čtenáři ani naše děti těšit příliš nemohly. V publikaci, věnované Kubaštovi při příležitosti jeho unikátní pražské předvánoční výstavy, na umělce vzpomínají jeho nejbližší, dočteme se o jeho celoživotní pilné tvorbě a shlédneme mnohé z toho, co vytvořil, a co se už léta tiskne i vystavuje téměř po celém světě.

Velkou reprezentativní monografií připomíná Gallery jednu z uměleckých osobností, jejíž dílo se podstatně podílí na formování české výtvarné kultury od počátku šedesátých let dodnes, ale která byla díky specifickému zaměření své tvorby někdy neprávem opomíjena. Je to Lubomír Přibyl, který již v druhé polovině padesátých let směřoval k moderní oproštěné formě a propracoval se k osobité abstrakci. Na samém počátku šedesátých let pak velice originálně spojil prostředky strukturální malby s minimalistickou skladbou obrazů, tehdy také začal v reliéfních obrazech důsledně uplatňovat monochromii, většinou stříbrnou nebo černou. Díky tomuto svému specifickému zaměření měl jako první u nás nejblíž k těm problémům, jaké přinášelo na mezinárodní výtvarnou scénu hnutí Zero. V mezinárodním kontextu se začal již tehdy objevovat především díky svým grafikám, v nichž přehodnotil možnosti tisku z materiálové matrice. V průběhu dalších desetiletí zůstává Přibyl věren monochromii i užívání jazyka geometrie a postupně zkoumá řadu problémů, vycházejících z lineárních konstrukcí a jejich řazení podle určitých pravidel. Postupem času se ovšem ve sféře umělcova zájmu objevují také některé syntakticky složitější konstrukce... Autorem textu Přibylovy monografie je Jiří Valoch, který jeho dílo sleduje od poloviny šedesátých let, kdy jej také poprvé prezentoval na výstavách.

Velkou reprezentativní monografií připomíná Gallery jednu z uměleckých osobností, jejíž dílo se podstatně podílí na formování české výtvarné kultury od počátku šedesátých let dodnes, ale která byla díky specifickému zaměření své tvorby někdy neprávem opomíjena. Je to Lubomír Přibyl, který již v druhé polovině padesátých let směřoval k moderní oproštěné formě a propracoval se k osobité abstrakci. Na samém počátku šedesátých let pak velice originálně spojil prostředky strukturální malby s minimalistickou skladbou obrazů, tehdy také začal v reliéfních obrazech důsledně uplatňovat monochromii, většinou stříbrnou nebo černou. Díky tomuto svému specifickému zaměření měl jako první u nás nejblíž k těm problémům, jaké přinášelo na mezinárodní výtvarnou scénu hnutí Zero. V mezinárodním kontextu se začal již tehdy objevovat především díky svým grafikám, v nichž přehodnotil možnosti tisku z materiálové matrice. V průběhu dalších desetiletí zůstává Přibyl věren monochromii i užívání jazyka geometrie a postupně zkoumá řadu problémů, vycházejících z lineárních konstrukcí a jejich řazení podle určitých pravidel. Postupem času se ovšem ve sféře umělcova zájmu objevují také některé syntakticky složitější konstrukce... Autorem textu Přibylovy monografie je Jiří Valoch, který jeho dílo sleduje od poloviny šedesátých let, kdy jej také poprvé prezentoval na výstavách.

Sochař, malíř a spisovatel Vladimír Preclík během rozhovoru s publicistkou Lenkou Jaklovou poutavě a vtipně vzpomíná na své nejrůznější tvůrčí a životní okamžiky, od královéhradeckého dětství, přes studia a zahraniční cesty, pořádání mnohaletého Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích, angažování se na poli kultury i politiky, až po své dnešní pedagogické působení a nejnovější sochařské realizace. Životní moudrost a zkušenost umělce, pro kterého je tvorba celoživotní náplní, povoláním a zároveň koníčkem, doprovázejí a výtvarně dokreslují jeho ilustrace: čtenář se tak stává blízkým účastníkem úsměvných i dramatických chvil v pestrém a citově bohatém životě jednoho z našich nejpřednějších sochařů. Ilustrace Vladimír Preclík. Graficky upravila Světla Kořánová.

Monografie, doprovázející stejnojmennou výstavu uspořádanou v Císařské konírně Pražského hradu, představuje čtenářům život a dílo málo známého, ale pozoruhodného umělce českého baroka Jana Jiřího Heinsche (1647–l712). Tento malíř působil od roku 1679 v Praze a zabýval se tvorbou oltářních a závěsných obrazů i portrétní malbou. Věnoval se také návrhům univerzitních tezí, knižních ilustrací a podílel se i na přípravě sochařských prací. Vyučil se pravděpodobně v Čechách, snad u Karla Škréty, Itálii na rozdíl od mnoha barokních umělců nenavštívil, ale s díly italských mistrů se seznámil v Obrazárně Pražského hradu. Byl činný zejména pro církevní řády jezuitů, křižovníků s červenou hvězdou a augustiniánů, jejichž představy o didaktické funkci uměleckého díla dokázal věcnou, realistickou malbou a schopností vizuálně zpracovat náboženské příběhy, mimořádně zdařile naplňovat. Při svých pracích pro církevní řády se často setkával s jejich intelektuální elitou, například s jezuitskými historiky Bohuslavem Balbínem a Matějem Tannerem, s křižovnickým spisovatelem Janem Františkem Beckovským, kteří zásadně ovlivnili často zcela ojedinělou tématiku Heinschových děl.

Tvorba Josefa Šímy (1891 Jaroměř – 1971 Paříž), výrazné osobnosti evropského moderního malířství, nepřestává lákat k novým pohledům a výkladům. Ačkoli Šíma žil od roku 1920 trvale ve Francii, stále udržoval těsné vztahy s českou kulturou a zprostředkovával důležité kontakty. Publikace doprovází stejnojmennou výstavu, soustřeďující se na jeden z Šímových nejcennějších obrazů v majetku Galerie hlavního města Prahy – Návrat Theseův (1933) a na malířův vztah k antické tradici, jenž významně poznamenal celou Šímovu tvorbu. Jedinečnost Šímova přístupu vyvstává ve srovnání s dalšími autory, kteří se k antice také vztahovali, ať to byli Alois Wachsman, Jindřich Štyrský, Emil Filla, nebo Giorgio de Chirico, André Masson, Salvador Dalí či Max Ernst. Publikaci doplňuje výběr ze Šímových vlastních textů z let 1933–1958, jež osvětlují malířovy názory na úlohu a povahu moderního umění.

Jak podtitul napovídá, jde o literární koláž, ve které se střídají tři žánry: rozhovor, původní výňatky z instrukcí nejbližším spolupracovníkům na Hradě a deníkové zápisy z doby práce na tomto textu. V knize se střídají nejen žánry, ale i čas a místa. Václav Havel staví knihu jako drama a se všemi materiály zachází jen jako s podklady, jejichž konečnou formu si diktuje "divadelní" struktura. I z partnera rozhovoru Karla Hvížďaly se postupně stane postava tohoto zvláštního literárního útvaru. Díky zvolené metodě má kniha trvalé napětí, které čtenáře doprovází až do poslední stránky. Autor nechává v knize nahlédnout do způsobu svého komplikovaného myšlení, prezentuje své názory na politiku a politiky, soukromí a zároveň odpovídá na nejčastější výtky vznášené po léta proti jeho osobě. Kniha je volným pokračováním Dálkového výslechu Václava Havla. Před dvaceti lety vedl Karel Hvížďala rozhovor s disidentem Havlem před jeho blížící se padesátkou.

Monografie, doprovázející stejnojmennou výstavu uspořádanou v Císařské konírně Pražského hradu, představuje čtenářům život a dílo málo známého, ale pozoruhodného umělce českého baroka Jana Jiřího Heinsche (1647–l712). Tento malíř působil od roku 1679 v Praze a zabýval se tvorbou oltářních a závěsných obrazů i portrétní malbou. Věnoval se také návrhům univerzitních tezí, knižních ilustrací a podílel se i na přípravě sochařských prací. Vyučil se pravděpodobně v Čechách, snad u Karla Škréty, Itálii na rozdíl od mnoha barokních umělců nenavštívil, ale s díly italských mistrů se seznámil v Obrazárně Pražského hradu. Byl činný zejména pro církevní řády jezuitů, křižovníků s červenou hvězdou a augustiniánů, jejichž představy o didaktické funkci uměleckého díla dokázal věcnou, realistickou malbou a schopností vizuálně zpracovat náboženské příběhy, mimořádně zdařile naplňovat. Při svých pracích pro církevní řády se často setkával s jejich intelektuální elitou, například s jezuitskými historiky Bohuslavem Balbínem a Matějem Tannerem, s křižovnickým spisovatelem Janem Františkem Beckovským, kteří zásadně ovlivnili často zcela ojedinělou tématiku Heinschových děl.