GplusG strana 3 z 6

Ekonom a člen polistopadové federální vlády vypráví svůj životní příběh. Narodil se v malé osadě Červená Skala (okr. Bánská Bystrica) v rodině židovského lékaře a vyrůstal na Horehroní. Za pomoci rodinných přátel, známých i partyzánů přežila rodina druhou světovou válku. Autor se ukrýval v horách až do března 1945. Po válce se rodiče aktivně zapojili do komunistického hnutí, až do zatčení otce v 50. letech. Pavel Hoffmann vystudoval Vysokou školu ekonomickou a pracoval jako vědecký pracovník, mimo jiné po roce 1983 jako vedoucí prognostického odboru. Události po roce 1989 přiměly autora zapojit se do politiky a přesídlit do Prahy. Vlastní vyprávění je zasazeno do kontextu odpovídajících společenských poměrů. Za klíčové okamžiky svých vzpomínek autor zvolil tři momenty: holocaust, „pražské jaro“ a konec komunistického režimu. Text doplňují dva teoretické dodatky: o polistopadové transformaci hospodářství a rozpadu Československa.

Ekonom a člen polistopadové federální vlády vypráví svůj životní příběh. Narodil se v malé osadě Červená Skala (okr. Bánská Bystrica) v rodině židovského lékaře a vyrůstal na Horehroní. Za pomoci rodinných přátel, známých i partyzánů přežila rodina druhou světovou válku. Autor se ukrýval v horách až do března 1945. Po válce se rodiče aktivně zapojili do komunistického hnutí, až do zatčení otce v 50. letech. Pavel Hoffmann vystudoval Vysokou školu ekonomickou a pracoval jako vědecký pracovník, mimo jiné po roce 1983 jako vedoucí prognostického odboru. Události po roce 1989 přiměly autora zapojit se do politiky a přesídlit do Prahy. Vlastní vyprávění je zasazeno do kontextu odpovídajících společenských poměrů. Za klíčové okamžiky svých vzpomínek autor zvolil tři momenty: holocaust, „pražské jaro“ a konec komunistického režimu. Text doplňují dva teoretické dodatky: o polistopadové transformaci hospodářství a rozpadu Československa.

Ekonom a člen polistopadové federální vlády vypráví svůj životní příběh. Narodil se v malé osadě Červená Skala (okr. Bánská Bystrica) v rodině židovského lékaře a vyrůstal na Horehroní. Za pomoci rodinných přátel, známých i partyzánů přežila rodina druhou světovou válku. Autor se ukrýval v horách až do března 1945. Po válce se rodiče aktivně zapojili do komunistického hnutí, až do zatčení otce v 50. letech. Pavel Hoffmann vystudoval Vysokou školu ekonomickou a pracoval jako vědecký pracovník, mimo jiné po roce 1983 jako vedoucí prognostického odboru. Události po roce 1989 přiměly autora zapojit se do politiky a přesídlit do Prahy. Vlastní vyprávění je zasazeno do kontextu odpovídajících společenských poměrů. Za klíčové okamžiky svých vzpomínek autor zvolil tři momenty: holocaust, „pražské jaro“ a konec komunistického režimu. Text doplňují dva teoretické dodatky: o polistopadové transformaci hospodářství a rozpadu Československa.

Autorka se po letech vrátila k deníkům, které v období od ledna 1944 do května 1945 vznikaly současně, ale na různých místech – v Praze a Terezíně – a doprovodila je vlastním vyprávěním. Čtenářům se tak nabízí pohled na realitu protektorátní Prahy očima dospívající dívky a zároveň otevřená výpověď její matky uvězněné v Terezíně. Alena Ludvíková se narodila ve smíšeném manželství a po rozvodu rodičů žila s matkou. Předvolání do transportu, kterého se obě tolik obávaly, přišlo v lednu 1944 ale jen pro matku a Alenka zůstala v Praze v rodině svého otce. Osamění v novém prostředí i strach ji přiměl k psaní deníku. Otevřeně v něm píše o vztahu k otci, o dění ve škole, popisuje svět dětských her, první milostná vzplanutí, ale zazní tu také úvahy o kolaboraci či očekávaném konci války. Zároveň s Alenčiným deníkem vznikaly zápisky její matky v Terezíně: „Už jsem se zařekla, že nebudu psát, napíši-li svoje zážitky, tu si je vlastně teprve uvědomuji, a to bolí, hrozně bolí...“ Lítost, strach, horečnatá vyznání i prosby se v nich mísí s věcným popisem života v ghettu.Alena Ludvíková se narodila ve smíšeném manželství a po rozvodu rodičů žila s matkou. Předvolání do transportu, kterého se obě tolik obávaly, přišlo v lednu 1944 ale jen pro matku a Alenka zůstala v Praze v rodině svého otce. Osamění v novém prostředí i strach ji přiměl k psaní deníku. Otevřeně v něm píše o vztahu k otci, o dění ve škole, popisuje svět dětských her, první milostná vzplanutí, ale zazní tu také úvahy o kolaboraci či očekávaném konci války. Zároveň s Alenčiným deníkem vznikaly zápisky její matky v Terezíně: „Už jsem se zařekla, že nebudu psát, napíši-li svoje zážitky, tu si je vlastně teprve uvědomuji, a to bolí, hrozně bolí...“ Lítost, strach, horečnatá vyznání i prosby se v nich mísí s věcným popisem života v ghettu.Dvouhlas deníků je nejen autentickým záznamem a jedinečným historickým pramenem, ale také poutavým čtením.

Autorka se po letech vrátila k deníkům, které v období od ledna 1944 do května 1945 vznikaly současně, ale na různých místech – v Praze a Terezíně – a doprovodila je vlastním vyprávěním. Čtenářům se tak nabízí pohled na realitu protektorátní Prahy očima dospívající dívky a zároveň otevřená výpověď její matky uvězněné v Terezíně. Alena Ludvíková se narodila ve smíšeném manželství a po rozvodu rodičů žila s matkou. Předvolání do transportu, kterého se obě tolik obávaly, přišlo v lednu 1944 ale jen pro matku a Alenka zůstala v Praze v rodině svého otce. Osamění v novém prostředí i strach ji přiměl k psaní deníku. Otevřeně v něm píše o vztahu k otci, o dění ve škole, popisuje svět dětských her, první milostná vzplanutí, ale zazní tu také úvahy o kolaboraci či očekávaném konci války. Zároveň s Alenčiným deníkem vznikaly zápisky její matky v Terezíně: „Už jsem se zařekla, že nebudu psát, napíši-li svoje zážitky, tu si je vlastně teprve uvědomuji, a to bolí, hrozně bolí...“ Lítost, strach, horečnatá vyznání i prosby se v nich mísí s věcným popisem života v ghettu.Alena Ludvíková se narodila ve smíšeném manželství a po rozvodu rodičů žila s matkou. Předvolání do transportu, kterého se obě tolik obávaly, přišlo v lednu 1944 ale jen pro matku a Alenka zůstala v Praze v rodině svého otce. Osamění v novém prostředí i strach ji přiměl k psaní deníku. Otevřeně v něm píše o vztahu k otci, o dění ve škole, popisuje svět dětských her, první milostná vzplanutí, ale zazní tu také úvahy o kolaboraci či očekávaném konci války. Zároveň s Alenčiným deníkem vznikaly zápisky její matky v Terezíně: „Už jsem se zařekla, že nebudu psát, napíši-li svoje zážitky, tu si je vlastně teprve uvědomuji, a to bolí, hrozně bolí...“ Lítost, strach, horečnatá vyznání i prosby se v nich mísí s věcným popisem života v ghettu.Dvouhlas deníků je nejen autentickým záznamem a jedinečným historickým pramenem, ale také poutavým čtením.

Autorka se po letech vrátila k deníkům, které v období od ledna 1944 do května 1945 vznikaly současně, ale na různých místech – v Praze a Terezíně – a doprovodila je vlastním vyprávěním. Čtenářům se tak nabízí pohled na realitu protektorátní Prahy očima dospívající dívky a zároveň otevřená výpověď její matky uvězněné v Terezíně. Alena Ludvíková se narodila ve smíšeném manželství a po rozvodu rodičů žila s matkou. Předvolání do transportu, kterého se obě tolik obávaly, přišlo v lednu 1944 ale jen pro matku a Alenka zůstala v Praze v rodině svého otce. Osamění v novém prostředí i strach ji přiměl k psaní deníku. Otevřeně v něm píše o vztahu k otci, o dění ve škole, popisuje svět dětských her, první milostná vzplanutí, ale zazní tu také úvahy o kolaboraci či očekávaném konci války. Zároveň s Alenčiným deníkem vznikaly zápisky její matky v Terezíně: „Už jsem se zařekla, že nebudu psát, napíši-li svoje zážitky, tu si je vlastně teprve uvědomuji, a to bolí, hrozně bolí...“ Lítost, strach, horečnatá vyznání i prosby se v nich mísí s věcným popisem života v ghettu.Alena Ludvíková se narodila ve smíšeném manželství a po rozvodu rodičů žila s matkou. Předvolání do transportu, kterého se obě tolik obávaly, přišlo v lednu 1944 ale jen pro matku a Alenka zůstala v Praze v rodině svého otce. Osamění v novém prostředí i strach ji přiměl k psaní deníku. Otevřeně v něm píše o vztahu k otci, o dění ve škole, popisuje svět dětských her, první milostná vzplanutí, ale zazní tu také úvahy o kolaboraci či očekávaném konci války. Zároveň s Alenčiným deníkem vznikaly zápisky její matky v Terezíně: „Už jsem se zařekla, že nebudu psát, napíši-li svoje zážitky, tu si je vlastně teprve uvědomuji, a to bolí, hrozně bolí...“ Lítost, strach, horečnatá vyznání i prosby se v nich mísí s věcným popisem života v ghettu.Dvouhlas deníků je nejen autentickým záznamem a jedinečným historickým pramenem, ale také poutavým čtením.

“Budete-li mít doma jenom jednu knihu poezie, měla by to být Píseň písní…”, říká Daniel Raus, autor nové varianty Písně Šalamounovy. Píseň písní patří k největším klenotům světové poezie. Kniha Daniela Rause je parafrází původní biblické písně. Autorův odstup od starozákonní předlohy vedl paradoxně k oživení krásy Písně písní v té intenzitě, jak ji mohli vnímat někdejší posluchači. V závěru knihy doplnil autor historii Písně Šalamounovy, její zařazení do souborů židovských a křesťanských svatých knih a následné interpretace.

“Budete-li mít doma jenom jednu knihu poezie, měla by to být Píseň písní…”, říká Daniel Raus, autor nové varianty Písně Šalamounovy. Píseň písní patří k největším klenotům světové poezie. Kniha Daniela Rause je parafrází původní biblické písně. Autorův odstup od starozákonní předlohy vedl paradoxně k oživení krásy Písně písní v té intenzitě, jak ji mohli vnímat někdejší posluchači. V závěru knihy doplnil autor historii Písně Šalamounovy, její zařazení do souborů židovských a křesťanských svatých knih a následné interpretace.

Vyprávění o pohnuté historii jedné rodiny nabízí čtenářům Nataša Reimanová. Příběh, který se začal odvíjet v Praze třicátých let, je poznamenán tragickými událostmi světové války a vrcholí v politických procesech 50. let: Rodina se pomalu rozpadala, napodobujíc svět. Přesto v knize nenajdete rezignaci, ani zoufalství, ale živé vyprávění, které vás vtáhne do děje, chvílemi dojemné, chvílemi humorné.

Vyprávění o pohnuté historii jedné rodiny nabízí čtenářům Nataša Reimanová. Příběh, který se začal odvíjet v Praze třicátých let, je poznamenán tragickými událostmi světové války a vrcholí v politických procesech 50. let: Rodina se pomalu rozpadala, napodobujíc svět. Přesto v knize nenajdete rezignaci, ani zoufalství, ale živé vyprávění, které vás vtáhne do děje, chvílemi dojemné, chvílemi humorné.

Pokračování vzpomínek po roce 1945. Zachycuje období Goldstückerova působení na postu velvyslance v Izraeli, zatčení, odsouzení a věznění v padesátých letech a v neposlední řadě také jeho činnost pedagoga na univerzitě a germanisty, který se zasloužil o první kafkovskou konferenci u nás. Knihu uzavírají vzpomínky na rok 1968.

Pokračování vzpomínek po roce 1945. Zachycuje období Goldstückerova působení na postu velvyslance v Izraeli, zatčení, odsouzení a věznění v padesátých letech a v neposlední řadě také jeho činnost pedagoga na univerzitě a germanisty, který se zasloužil o první kafkovskou konferenci u nás. Knihu uzavírají vzpomínky na rok 1968.

O údělu člověka v kontextu proměn civilizací a kultur. Přes třicet krátkých úvah o lidech (R. Dzurko, J. Císařovský), multikulturalismu, dobru a zlu, civilizační gramotnosti, dialogu….

O údělu člověka v kontextu proměn civilizací a kultur. Přes třicet krátkých úvah o lidech (R. Dzurko, J. Císařovský), multikulturalismu, dobru a zlu, civilizační gramotnosti, dialogu….

Richard Feder (1875-1970) patřil k významným osobnostem českých židů 20. století. Jako rabín působil v době meziválečné v Kolíně a od 50. let až do své smrti v Brně. Svůj život zasvětil studiu a učitelské profesi, rodině, blízkým a souvěrcům. Byl typickým příkladem asimilovaného žida, který vyrostl na českém venkově, a v dospělém věku se aktivně podílel na spolkové a osvětové činnosti. Když se roku 1945 v sedmdesáti letech vrátil z Terezína, bez manželky, dětí a vnoučat, napsal v dopise: „Jsem teprve druhý týden doma a hledám zapomenutí v práci...“ A této práci pro druhé se věnoval ještě po dlouhých dvacet let. Dodával odvahu a víru těm, kteří přežili, vyučoval děti i mládež, zasazoval se o připomínání obětí války. Je autorem několika čítanek a učebnic hebrejštiny, knihy Židovská tragédie. Dějství poslední (1947) a moha časopiseckých článků a studií. Tato kniha chce připomenout osobnost rabína Richarda Federa v jeho vlastních vzpomínkách a korespondenci a také ve vzpomínkách současníků, jejichž příběhy jsou zde převyprávěny.

Povídky, které se odehrávají od Kavkazu po Afriku, v českém pohraničí i v současném Afghánistánu, Iránu, na Sibiři i na Balkáně, v Americe i v Paříži, mají jedno společné - v krizové a vyhraněné situaci, jakou může přinést jen válka, jsou vítězové i poražení vedeni touhou po lásce, vědomě i nevědomky.