Host strana 126 z 153

Láska je nejmocnějším citem v našich životech a proto patří i k nejoblíbenějším námětům uměleckých děl všech oborů. Také v české literatuře najdeme bezpočet povídek s milostnými náměty. Ty nejpoutavější jsou obsaženy v antologii Příběhy lásky. Jsou v ní vypsány snad všechny podoby lásky, všechny její útrapy a slasti. Od příběhů lásky velké a tragické, končící smrtí milenců, po povídky vyprávěné s nadhledem a lehkou ironií, při nichž se možná nejedno oko zalekne nejen slzou dojetí, ale i srdečného smíchu. Autorské rozpětí je neméně široké. Počínaje středověkým převyprávěním ovidiovského mýtu o Pirámovi a Tysbě přes klasiky minulého století (Tyl, Neruda, Sova) až k nejuznávanějším spisovatelům současným (Kundera, Škvorecký, Lustig) či oblíbeným autorům mladší generace (Viewegh, Ludva). Tato kniha navazuje na předchozí svazky Čeští prokletí básnící a Příběhy temnot v české literatuře XIX. a XX. století.

Láska je nejmocnějším citem v našich životech a proto patří i k nejoblíbenějším námětům uměleckých děl všech oborů. Také v české literatuře najdeme bezpočet povídek s milostnými náměty. Ty nejpoutavější jsou obsaženy v antologii Příběhy lásky. Jsou v ní vypsány snad všechny podoby lásky, všechny její útrapy a slasti. Od příběhů lásky velké a tragické, končící smrtí milenců, po povídky vyprávěné s nadhledem a lehkou ironií, při nichž se možná nejedno oko zalekne nejen slzou dojetí, ale i srdečného smíchu. Autorské rozpětí je neméně široké. Počínaje středověkým převyprávěním ovidiovského mýtu o Pirámovi a Tysbě přes klasiky minulého století (Tyl, Neruda, Sova) až k nejuznávanějším spisovatelům současným (Kundera, Škvorecký, Lustig) či oblíbeným autorům mladší generace (Viewegh, Ludva). Tato kniha navazuje na předchozí svazky Čeští prokletí básnící a Příběhy temnot v české literatuře XIX. a XX. století.

Tmy není třeba se bát, je nutné o ni pečovat. Světlo je život, světlo je naděje… ale je tomu tak za všech okolností? Švédský vědec Johan Eklöf zkoumá, jak umělé osvětlení a světelný smog ovlivňují přirozené biorytmy fauny, flóry i člověka. Autor je zoolog, avšak na dosud opomíjený problém nadměrného využívání umělého osvětlení se dívá rovněž z pohledu kulturní historie, ekologie a filozofie.

Nestvůry vám nemůžou ublížit — pokud jste jedna z nich. Když vyjde Krvavý měsíc, potomci sedmi zakladatelů města Ilvernath vyberou své zástupce, aby se mezi sebou utkali v turnaji na život a na smrt. Vítěz získá neomezenou vládu nad tajným zdrojem vysoké mágie, nejmocnějším na světě — o němž se traduje, že už je dávno vyčerpaný. Nelítostný souboj o moc a postavení probíhal po generace v utajení. Zatímco nejmladší potomci umírali, jejich rodiče spřádali plány, jak získat výhru pro sebe a svůj rod. Ovšem tentokrát je všechno jinak. Někdo zasvěcený promluvil a světlo světa spatřila kniha plná detailů o krutém klání. Na jednu stranu jsou tak šampioni bez varování vrženi do centra pozornosti celého světa, na druhou stranu však kniha každému z nich poskytuje jistou výhodu — představuje totiž cenný zdroj poznatků o soupeřích a ty zase můžou být klíčem k vítězství. Krvavý měsíc vychází. Turnaj začíná. My všichni neřádi je prvním dílem dvoudílné mágické série.

Sexuální revoluci si běžně spojujeme s šedesátými lety, feministickými a občanskými hnutími — a Západem. V oblasti sexu však bylo jednou z nejprogresivnějších zemí po druhé světové válce komunistické Československo. K legalizaci potratů či dekriminalizaci homosexuality tu ovšem došlo nikoli občanským tlakem, ale za dohledu sexuologů, psychologů a demografů, kteří chtěli pod odborným vedením utvořit rovnostářskou společnost. Tento společenský projekt skončil s nástupem normalizace, a dosažený pokrok ohledně genderových pořádků či pojetí sexuality dokonce začal couvat: ženy měly být v pozdním československém socialismu především pečujícími matkami a starostlivými manželkami, sex měl fungovat hlavně jako koření usedlého manželského života. Politika touhy vypráví fascinující dějiny utváření sexuality, rodiny nebo orgasmu v nečekané perspektivě socialistického řízení shora. Historii, která pokračuje v českých tělech, kultuře i politice.

Známý autor životopisů Pavel Kosatík si za objekt své nové knihy vybral osobu svérázného malíře Svatopluka Sulka. Narozen v roce 1921, studoval po druhé světové válce na prestižní Akademii Montmartre v Paříži, v ateliéru Fernanda Légera. Doma směl poprvé vystavovat až v roce 1958, na přímluvu profesora Václava Černého. Později maloval především exotická témata: pobýval na Korsice, v Egyptě, Maroku, podnikl malířskou cestu lodí do Indie. Jeho biografie však není jen běžnou knihou „o malíři a jeho obrazech“. Směřuje k mnohem širšímu zamyšlení nad lidským životem, proměněným beze zbytku v tvorbu. „Když jsem ho poznal, zdálo se mi nejdřív, že jsem konfrontován spíš s přírodním úkazem než lidskou bytostí,“ říká autor o svém objektu. „Svému malování Sulek podřizoval doslova všechno. Když začínal práci, nikdy nekalkuloval s výsledkem. Nemyslel dopředu, žil vždy jen tím okamžikem, ve kterém se právě nacházel.“ Tématem této knihy je lidská svoboda.

Druhé vydání úspěšné knihy povídek + bonus Poslední tanec. Když do redakce před pár lety dorazila zásilka s autobiografickou povídkou Setkání, jejímž autorem je rodák z Valašského Meziříčí Zdeněk Koláček (*1956), vyvolala nadšení, ale i nedůvěru. Existuje vůbec autor, který si jen tak napíše Charlesi Bukowskému, navštíví jej v L. A. a pak sám už v letech začne psát povídky (převážně) ze svého mládí prožitého v bolševickém úhoru maloměsta sedmdesátých let? Ano, existuje, dál tvoří a dávno má za sebou první publikační příležitosti ve Tvaru, Babylonu i Hostu. Koláčkovy povídky se zcela přirozeně ocitají ve společenství kultovních outsiderských knih, jako je Pelcovo A bude hůř? či Jerofejevova Moskva-Peťušky zpáteční: beznadějný vzdor, zábavové rvačky, nevázaný sex a samozřejmě bezedné moře levného alkoholu. Ovšem okresní město na malebné periferii republiky v sedmdesátých letech je přece jen něco jiného než takřka kriminální živoření Pelcových hrdinů či sovětská realita. Koláček přináší jako svůj osobitý vklad k textům zmíněných solitérů laskavý i černý humor, ironii i sebeironii. Koláčkovu knihu nelze doporučit těm, kteří rádi relaxují u intelektuálních dramat. Uvítají ji však čtenáři, kteří milují život, jaký byl a jaký je?

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.