Host strana 29 z 153

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, novela Zloději zelených koní a román Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, je odhodlaná ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat v životě pořádek, konečně uzavřít staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává se svým otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, autor dál zkoumá českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné a nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech.Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Třetí svazek uzavře soubor, jímž Česká knižnice představí podstatné básnické knihy Vítězslava Nezvala, který se dosud nedočkal kritického vydání. Obsah svazku: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (anonymně 1936), Pět minut za městem (1940), Balady Manoně (1945), Kůň a tanečnice (připraveno k vydání 1944, vyšlo až posmrtně), Křídla (1952) a Nedokončená (posmrtně). Editorem a autorem komentáře je Milan Blahynka.

Pravdu o sobě shrnuje do rázné věty: „Jsem Petra Strá a píšu básně.“ Křehká, ženská, velmi osobitá imaginace. Básně jako „zastřešené ticho“. Na rovu leží sníh, uvnitř je střižna poztrácených a znovunalezných obrazů a dějů,laboratoř se zimními fragmenty… Petra Strá (Strachoňová-Fingerlandová, nar. 1979) studovala obchodní akademii, dopravní inženýrství a geografii a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Prošla mnoha zaměstnáními, napříč obory i „žánry“, u nás i v zahraničí. V posledních letech píše písňové texty pro děti a učí autorské tvorbě v dětské hudební La škole. Svou poezii publikovala ve Tvaru, Welesu, Pandoře a v internetové Dobré adrese. Její divadelní hru Dům v lahvi uvedlo Studio Ypsilon. Volavka je jejím knižním debutem. Autorka žije v Praze a v Solopiskách.

Je pro zprostředkování historické zkušenosti závažnější všeobjímající metafora celku či ironická glosa jednotlivosti? Má mít formu hotové básně, jejíž duchaplnost čtenář bezezbytku přijímá, nebo textových fragmentů, které má čtenář složit v celek vlastními silami? Mexická literatura 20. století toto aristotelovské téma rozehrála v mistrném provedení Octavia Paze a Carlose Monsiváise.Dvě nepřehlédnutelné osobnosti mexického intelektuálního života – básník a esejista Paz a novinář a autor literárních kronik Monsiváis – svým dílem i veřejným vystupováním významně ovlivnily hispanoamerickou kulturu a přinesly obecné podněty k interpretaci západního kritického myšlení a humanismu. Prostřednictvím analýzy literárního ztvárnění zlomového roku 1968, interpretace symbolů mexické kultury, rozboru zvolených žánrů i úvahy nad postavením spisovatele ve společnosti se tato komparativní studie vybraných textů obou autorů snaží českému čtenáři přiblížit mexickou společnost minulého století a zároveň jej upozornit na překvapivé přesahy směrem k chápání nedávné historie naší země.

Základy naší civilizace jsou ohroženy. Vyklikáváme si mozek z hlavy. Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. To s sebou nese nezměrné nebezpečí, říká neurovědec Manfred Spitzer. Výsledky výzkumů, které zmiňuje, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých dramaticky klesá vinou digitálních médií schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci. V Německu i anglosaském světě vzbudila kniha značný ohlas mimo jiné i ze strany rodičů a pedagogů, nicméně reakce odborné veřejnosti byly dosti kontroverzní.

Třetí kniha deníků, esejů a rozhovorů (2004 - 2012). Poslední dílo významného českého spirituálně orientovaného autora.

Text se zabývá prózou dvou současných francouzských autorů. V jejich dílech je zajímavým způsobem zpracován pohled na společensko-ekonomické změny, kterými prošla Francie během dvacátého století. U Jeana Rouauda je to zejména první polovina dvacátého století a její válečná traumata, ale i přerod Francie z rurální země v moderní industriální společnost. U Françoise Bona se zase hlavní pozornost soustřeďuje na přechod od industriální společnosti k postindustriální. Metodologicky je text uchopen pomocí postulátů francouzského filozofa postmoderny Jeana-Françoise Lyotarda a pozorování britského sociologa Zygmunta Baumanna, z jehož prací vzešel pojem tekutá modernita. Základní problematikou předkládaného textu je tedy způsob, jakým současná literatura obráží tyto paradigmatické změny typické pro druhou polovinu dvacátého století tradičně označovanou pojmem postmodernita.

Kniha je závěrečným (dvoj)svazkem básnického Díla živé legendy a klasika naší poezie Jiřího Kuběny, jímž se uzavírá komplet jeho tvorby, zahrnující uplynulých šest desetiletí (1953—2013). Básník je znám jako spoluzakladatel a současně i suverénní básnický solitér proslulé generace Šestatřicátníků, uskupených od časných padesátých let kolem Václava Havla. Dílo VII/1—2 Ráno Na Olympu soustřeďuje v náročném autorském výběru žeň z posledního básníkova období za uplynulé více než dvacetiletí — od přelomového roku 1989 po současnost. Jsou to, po rozsáhlé samizdatové tvorbě v době, kdy Kuběna byl zakázaným autorem, básně z převratných let znovu nabyté publikační svobody: tištěné zde souborně poprvé. Hlavně se však v nich zrcadlí naplno éra i mythus básníka Bítova (od roku 1994, kdy se zde stal kastelánem) a zaníceného ochránce Poesie (jenž na zdejším hradě mj. zaštítil uspořádání šesti celostátních setkání našich básníků). Jak napovídá název souboru, Ráno Na Olympu znamená dovršení Kuběnova ústředního mysteria, poslední akt únosu Ganymeda — zosobněné božské Krásy syna Člověka, vychváceného Orlem na Olymp. Básně jsou autorovým erbovním, umělecky novátorským a zároveň klasickým, svědectvím živorodého mythu „Hradu Poesie“. Zpívají v nich živly, uplývající čas, ve svých proměnách vždy jiná a táž posvátná helikonská krajina a nejvýš překvapivě i dar bohů: básníkova mladá plavovlasá láska, posel nebeského Řeckého Éróta od samého Apollóna. A jejich lyrou, strunami harf Aiolových, boha větru, chvěje svatodušní vítr: vítr, který tak jako jeho božský původce až do konce časů vane, kdy chce, a vane až do posledního dechu, kam chce. Knihu jako vždy doprovází rozsáhlý ediční aparát, fotografická příloha a závěrečný doslov, tentokrát z pera japonského bohemisty J. N. Roštínského, profesora Tokijské a Harvardovy univerzity.

Enklitika představují fenomén, který se nachází na rozhraní mezi zvukovou a gramatickou stavbou jazyka a který je kvůli řadě univerzálních jazykových mechanismů ovlivňujících jeho slovosled oblíbeným objektem zájmu současné jazykovědy. Práce je rozčleněna do kapitol, které jsou věnovány jednotlivým typům tzv. stálých příklonek: starobylým částicím ť (ti/tě) a li, formám auxiliáru préterita a kondicionálu, krátkým zájmenným tvarům, které mají dlouhou (přízvučnou) variantu, a adverbiu/spojce však. Práce vychází z materiálové analýzy privátního korpusu tištěných památek rozličných žánrů, jež byly vydány v rozmezí let 1620 až 1775. Je koncipována tak, aby barokní čeština, která se nachází přibližně uprostřed mezi češtinou starou a moderní, umožnila nahlédnout trendy a změny, jimž slovosled českých enklitik během historického vývoje češtiny podlehl. Autor publikace Pavel Kosek je odborným asistentem na Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde vyučuje předměty orientované na vývoj a dějiny češtiny. Ve své odborné činnosti se dlouhodobě zabývá výzkumem barokní češtiny, která — jsouc od počátků národního obrození paušálně odmítána jako úpadková — byla českou historickou jazykovědnou bohemistikou do nedávné minulosti vědecky zanedbávána. Jak napovídá titul knihy, monografie je zaměřena na analýzu jednoho z významných aspektů českého slovosledu v jeho starších vývojových fázích.