Host strana 36 z 154

Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš párům za protektorátu, a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, o to osudovější a dramatičtější vztahy se odehrávaly v rodině majitele a posléze správce. Po velmi úspěšném románu Slepá mapa popisujícím dramatické životní osudy tří generací žen se v nové knize autorka věnuje především postavě jediné: Leopoldovu vnukovi Václavu Mánesovi, který převzal vedení podniku v šedesátých letech. Václav je muž bez vlastností, jasných názorů i charakteru, což mu umožňuje obratně proplouvat komunistickým režimem a držet rodinný podnik stále pohromadě, má však zničující vliv na vztahy v rodině i životy lidí, kteří se ocitnou v jeho blízkosti. Mornštajnová popisuje a vysvětluje Václavovy skutky tak obratně, že se teprve na konci knihy zděsíme, komu jsme to vlastně po celou dobu drželi palce.

Sázka odstartuje pátrání biologa v nevyřešených francouzských případech v prvním dílu série Akta Enzo. Deset let stará záhada — zmizení geniálního Jacquese Gaillarda, přednášejícího na elitní francouzské vysoké škole École nationale d’administration, vychovávající francouzské premiéry a prezidenty —, se stane předmětem sázky. Enzo Macleod, který opustil Skotsko i slibnou kariéru ve forenzních vědách a nyní vyučuje biologii ve francouzském Toulouse, si ji nemůže dovolit prohrát. Doufá, že se mu s využitím nových vědeckých metod podaří zjistit, co se s Jacquesem Gaillardem stalo. Enzo přijíždí do Paříže, aby se tu setkal s novinářem Rogerem Raffinem, autorem knihy o sedmi slavných nevyřešených vraždách, mezi něž zařadil i případ Jacquese Gaillarda. Neidentifikovaná lebka v kufru nalezeném v pařížských katakombách Enza záhy navede na stopu rafinovaně ukrytých Gaillardových ostatků.

Porozumět vlastnímu životu a najít sám sebe nemusí nutně znamenat výhru. Představme si obraz Pietera Brueghela Straka na šibenici. Dítě na něm vidí především ptáka sedícího na podivné houpačce, dospělý však straku úplně přehlédne, neboť v centru pozornosti u něj stojí šibenice. Hrdina románu žije s otcem alkoholikem v chátrajícím domě na okraji severočeského zapadákova. Přestože se díky své inteligenci naučí číst dřív, než jeho vrstevníci poprvé vkročí do školy, zůstává v důsledku otcovy pokřivené představy o výchově v zajetí téměř středověké nevědomosti plné přízraků a démonů. Od dětství jej pak provází Brueghelův obraz, vracející se v různých situacích jako šifra, kterou je třeba vyluštit. V dospělosti opouští manželku i právě narozenou dceru a jen o vlásek unikne vězení za daňové úniky. Stejně jako jeho otec tráví celé dny opilý na gauči a jediné, co jej zajímá, je důvod, proč kdysi zmizela jeho matka. Nakonec se vrací do vesnice, v níž strávil dětství, a skrze zvláštní setkání dospěje k poznání, že nalezení sebe sama vyžaduje oběť.

Co je to estetický soud? Může být estetický soud obecně platný? Jak můžeme někoho přesvědčit o správnosti našeho estetického hodnocení? Co je to estetická vlastnost? Publikace předkládá odpovědi na tyto a další otázky prostřednictvím nástrojů filozofie jazyka a opírá se přitom o empirické poznatky kulturní sociologie a etnografického výzkumu vkusu. Základním poselstvím knihy je teze, že filozofická a sociologická estetika jsou komplementárními oblastmi vědění, které se vzájemně podmiňují a potřebují, mají-li být výše uvedené otázky uspokojivě zodpovězeny.

Zábavný a napínavý příběh plný nečekaných setkání, nepravděpodobných přátelství a obrovské síly pohádek a fantazie. Else je sedm, vlastně skoro osm. Její babičce je sedmdesát sedm, vlastně skoro sedmdesát osm. O Else dospělí říkají, že je na svůj věk vyspělá, ale ve skutečnosti jim připadá otravná. O babičce tvrdí, že je ohromně čilá, i když tím myslí, že jim přijde bláznivá. Elsa je jiná než ostatní. Nemá jiné kamarády než babičku, ale jí to nevadí. Babička jí totiž vypráví úžasné příběhy o kouzelné říši, kde není normální nikdo a nic a být jiný je tam největší výhodou. Jenže i v nejkrásnějších pohádkách se občas objeví zlý drak a do boje proti nepříteli se musí Elsa vydat úplně sama. Má totiž doručit tajemný dopis a adresátovi vyřídit, že se babička omlouvá a pozdravuje. Netuší, že v rukou drží klíč k největšímu a nejdůležitějšímu dobrodružství, které se kdy v říši fantazie odehrálo. Román Babička pozdravuje a omlouvá se je psaný se stejnou lehkostí, jako Backmanův Muž jménem Ove, ale zároveň je i dojemný a vzrušující.

Robinson Jeffers a John Steinbeck kdysi představovali zvučná jména české překladové literatury, z nichž k dnešku doléhají jen ozvuky. Před půl stoletím se tito kalifornští autoři těšili nebývalé přízni české čtenářské i kritické obce. Přesto se v Československu, potažmo v České republice, nedostalo jejich tvorbě hlubší reflexe. Většina z kritických textů navíc vznikla před rokem 1989, a proto zahrnují i nutnou ideologickou úlitbu cenzorům. Nemohou tedy zcela otevřeně pojednávat o všech aspektech příslušných děl. Tato kniha představuje první ucelenou tematickou studii díla Robinsona Jefferse a Johna Steinbecka napsanou v českém jazyce. Přináší především hodnocení literárních textů obou autorů z hlediska ekologické literární kritiky (tzv. ekokritiky), literárněkritického směru, který má zejména v anglosaském akademickém světě mnoho příznivců. V českém prostředí se však doposud neetabloval a neexistuje zde ani žádná systematická studie uplatňující ekokritický pohled na literaturu. V závěrečném oddílu knihy je pak pozornost věnována ideologické dimenzi recepce díla obou autorů v komunistickém Československu.

Kniha Vyměřování Německa. Promluvy o podstatě němectví mapuje, jakým způsobem německá poválečná inteligence přemýšlela o němectví. V prvním plánu se snaží načrtnout spojnice mezi tematizací němectví v politických, historiografických, filosofických i literárních textech, a to v období přibližně od roku 1960 do současnosti. Ve druhém plánu se zaměřuje na čtyři významné západoněmecké literáty (Güntera Grasse, Martina Walsera, Hanse Magnuse Enzensbergera a Botha Strauße) a ukazuje, že se všichni čtyři odchylují od bipolárního výkladu společnosti a dějin, a to v mnohem menší závislosti na politických událostech, než se často předpokládá v dějinách moderní literatury. Kniha se tak snaží potvrdit předpoklad, že tento různorodý a časově variabilní rozchod s bipolárním výkladem světa lze nejlépe vysvětlit, zohledníme-li, jak se němectví tematizovalo mimo literaturu, tedy v dobové německé historiografii, politologii a filosofii.

První díl trilogie Stín krkavce Vélin Al Sorna, zasvěcený Šestému řádu, byl od dětství cvičen k boji a zabíjení ve službách Víry. Řád se stal jeho jedinou rodinou. Vélinův otec sloužil jako rytíř králi Janusovi, panovníkovi Sjednoceného království, rozhodl se však Vélina zbavit jeho práv a v pouhých deseti letech ho zanechal na prahu Šestého řádu. Chlapec ho za to nenávidí. Během pobytu v řádu se Vélin dozvídá zatím netušené podrobnosti o své matce, která zemřela, když byl ještě dítě. Postupně také odhaluje důvody, jež jeho otce vedly k tomu, že ho řádu svěřil. Jedna pravda je však důležitější než všechny ostatní: Vélina Al Sornu čeká budoucnost, kterou má teprve pochopit. Budoucnost, jež změní nejen království, ale také celý svět.

Dílo Bohumila Hrabala (1914—1997) je dnes uznávané nejen jako jedna z dominant české prózy druhé poloviny dvacátého století, ale je známé i v evropském a světovém kontextu. Přední znalec Hrabalova díla Milan Jankovič vybral pro Českou knižnici soubor kratších autorových próz z celého rozsahu jeho prozaické tvorby od počátku padesátých let až po léta devadesátá. Těžiště svazku však spočívá v povídkách a črtách z let padesátých a šedesátých. Téměř půl století po proslulém Automatu Svět (1966) s doslovem Emanuela Frynty a kolážemi Jiřího Koláře tak vznikl další orientující výbor z Hrabalova díla, přinášející jeho živé a hodnotné kratší texty.

Zdánlivě běžná situace: Tři sestry nasedají jednoho zimního dne do auta a vyrážejí k rodičům na oslavu narozenin svého otce. Blanka se dvěma dcerami, miminem a psem, Olina se synem a tabletem, Kristýna s kocovinou. V jednom autě se však spolu s nimi ocitají i jejich životní příběhy, vzpomínky na dětství, nenaplněné sny a frustrace a sedmimístné Volvo XC se tak už po několika kilometrech jízdy mění v napěchovaný papiňák, který každou chvíli hrozí výbuchem. A to ještě žádná ze sester netuší, že další drama je čeká v domě rodičů. V rodinných vztazích a na první pohled obyčejných událostech dokáže Soukupová zachytit otisky spletitých osudů, dávných zážitků a frustrací s takovou bravurou, že před čtenářem vyvstávají jako jedinečná životní dramata. Autorčin typický způsob vyprávění s předstíranou ledabylostí a neokázale podtrhuje autenticitu příběhu a vtahuje do něj čtenáře natolik, že se sám stává jedním z pasažérů auta jedoucího na rodinnou oslavu.

Margaret se opět ocitá v situaci, kdy musí zapojit své jedinečné schopnosti, tentokrát během vyšetřování série rituálních poprav v Pekingu. První tři oběti byly zdrogované, svázané, označené plakátem s přezdívkou a číslem, a profesionálně sťaté. Čtvrtá oběť byla popravena stejně, ale s tím rozdílem, že šlo o amerického diplomata čínského původu. Pro všechny je záhadou, proč se Jüan Tchao po několika desítkách let v Americe vrátil do Pekingu, proč se spokojil s nevýnosným úřednickým postem, proč si pronajal byt v ošuntělé části města - nebo proč zemřel stejně bizarním způsobem jako další tři Číňané. Li s Margaret jsou pravdě na stopě, ale zároveň se tak nebezpečně přibližují i k vrahovi, který je připraven obětovat kohokoliv, aby svá tajemství uchránil.