Host strana 36 z 185

Někdy svět vypadá tak černě, že pomůže už jen černý humor. Seznamte se s Humlou Hanssonovou a tohle jméno si zapamatujte. Až vám potomci odrostou z muminků a dětí z Bullerbynu a rošťácká Pipi jim bude připadat pro prťata, nabídněte jim Humlu. Humla je taková její emoverze pro mládež, která v našem turbulentním světě roste rychleji než bambus. Humla chodí do páté třídy, má extravagantní tetu a chce být umělkyní stejně jako ona. Kromě tety má taky nejlepší kamarádku, které se svěřila i s těmi největšími tajemstvími. Takže má vlastně prima život… Tedy měla, dokud se z něj nestalo naprosté peklo. Kamarádku jí přebraly nesnesitelné školní primadony a její tajemství se teď nejspíš dozví celá škola. Teta se psychicky zhroutila. A aby toho nebylo málo, rodiče prožívají partnerskou krizi. Na jednu jedenáctiletou holku je toho víc než dost. Humlina cesta mezi dětstvím a dospíváním má existenciální rozměry. Ostatně jako každé dospívání. Vždycky je všechno špatně. Humla vás ale bezpečně odzbrojí svou upřímností a černým humorem, který je lékem na všechny smutky světa.

Bláznivá komedie o tom, že opravdový zločin je o poznání komplikovanější než na papíře Finlay Donovanová je uštvaná rozvedená matka a autorka detektivek, před kterou berou nohy na ramena múzy i peníze. Finlayin život je jeden velký chaos: termín odevzdání slíbeného rukopisu se neúprosně blíží a nápady nikde, exmanžel bez varování propustil chůvu a agentka si chce dát schůzku v podniku, kam má Finlay zakázaný vstup (neptejte se). Stačí jeden náhodně odposlechnutý — a špatně pochopený — rozhovor, aby žena u sousedního stolu považovala Finlay za nájemnou vražedkyni a předložila jí velice lákavou nabídku. Než se Finlay stihne z nedorozumění vymotat, je až po uši zapletená do vyšetřování opravdové vraždy. Což je ovšem skvělý námět na knihu! Jen je třeba zbavit se všech nitek, které ji spojují s případem… a jednoho těla.

Detektivní výprava po stopách dobrých i špatných skutků Markovi je šest a příští rok půjde do školy. Jeho sestře Thee je devět a do školy už chodí. Ještě mají starší ségru Pubertu, která nechodí nikam, stejně jako máma, táta a babička. Všichni jsou totiž zavření doma, protože venku řádí bacily. A aby jich doma nebylo málo, objeví se ještě trpaslíci. O tom, že velká dobrodružství lze zažít na pár desítkách metrů čtverečních, jsme se v uplynulých dvou letech přesvědčili dostatečně. Víte ale, že pocuchané nervy se dají rozmotat? A že zakleté nemusí být jen princezny, ale klidně i babičky? Vydejte se s Markem a Theou na dobrodružnou výpravu mezi obývákem, kuchyní, koupelnou a dětským pokojem a vyčistěte si přitom hlavu (a možná i koberec). Tahle interaktivní knížka zabaví malé vzteklouny od pěti let a velkým nervákům zase ukáže, že i malé děti prožívají stres. Všichni jsme prostě na jedné lodi, tak ať se nám pod nohama nezmění v ponorku.

Technologická vize budoucnosti od autora teorie Gaia Pro současnost, kdy se za nejvlivnější planetární faktor obecně považuje lidská činnost, se vžil termín antropocén. Avšak podle legendárního myslitele a vědce Jamese Lovelocka už tato éra končí. Lidstvo totiž vstoupilo do věku novacénu — éry, kterou definují superpočítače a umělá inteligence; doby, z níž vzejdou mnohem schopnější „bytosti“ než člověk. Ale i tento nový druh bude potřebovat zdravou Zemi a její funkční teplotní regulaci. Stejně jako člověk. Podobně jako mnohokrát dříve, James Lovelock i ve svých sto letech přichází s nadmíru provokativní tezí, jež se zdá být v přímém rozporu s jeho nejslavnější teorií — hypotézou o živé planetě Zemi, která se musí vyrovnávat s civilizačními hrozbami. Je to však opravdu jen zdání: Lovelock do planetárního systému zahrnuje vše, včetně budoucích technologií. Z civilizace se stává součást organismu.

Vstupte do Hyperboreje, tajemného věžatého města rozděleného do sedmi úrovní. Absolutistický vládce Basileus se obklopuje mocnými ministry, kteří mají městu vládnout. Nejchudší obyvatelé žijí na první úrovni, zatímco ti nejbohatší, kteří zastávají důležité politické role, žijí na sedmé úrovni. Devatenáctiletý Lastyanax právě dokončil studia a stal se mágem. Chystá se začít zdolávat mocenský žebříček postupně, avšak záhadná smrt jeho mentora Palatese ho náhle vymrští až na vrchol. Na cestě plné politických nástrah se setká s Arkou, mladou bojovnicí vychovanou Amazonkami, která do města přijela teprve nedávno. Pyšní se talentem najít východisko z velmi nebezpečných situací, což se hodí, vzhledem k tomu, že je přitahuje jako magnet. On hledá vraha svého učitele, ona zase svého otce, kterého nikdy nepoznala. Aby mohli překonat všechna spiknutí ohrožující město a najít odpovědi na své otázky, budou se muset naučit spolupracovat. Velmi rychle se ocitají v kolotoči intrik a společnými silami začnou rozkrývat prohnilost a zkorumpovanost města.

Rok 1945 přinesl konec války, ovšem zlo nikam nezmizelo. A najít si mohlo každého. Jiří Padevět přichází s novým souborem svých oblíbených mikropovídek. Ukazuje v jiném světle rok 1945, který poválečná propaganda zobrazovala jako rok osvobození a světlých zítřků. Pozadí konce války bylo ale pro mnoho lidí děsivé. V nepřehledných situacích nikdo nevěděl, kde končí spravedlnost a začíná pomsta, kdo je přítel a kdo nepřítel, kde číhá nebezpečí a kam se před ním ukrýt. Padevět čtenáře sugestivně vtahuje přímo do mezních životních okamžiků, nechává rozestoupit řádky učebnic a znovu se mezi nimi snaží oživit to, co čas pohřbil pod tiskařskou černí: osudy jednotlivých lidí, kteří se pod vahou dějin buď zlomili, nebo je dokázali unést.

Udělala z nás pandemie větší čtenáře, nebo spíše naopak? Vychýlila naše čtenářské zvyky? Publikace vychází ze statistického šetření, organizovaného Národní knihovnou ČR v únoru 2021. Přináší data týkající se našeho chování před pandemií covidu-19 a během ní snaží se zjistit, které mediální aktivity narostly nejvíce, které naopak poklesly, jak se změnily naše čtenářské návyky, jak jsme vnímali u svých dětí to, že byly uzavřené školy. Autoři zasazují získaná data do širšího kontextu kultury a společenských změn, které pandemie přinesla. A zprostředkovávají i zkušenosti z jiných zemí.

Enzo Macleod se vrací vyřešit dvě vraždy, které od sebe dělí celých sedmdesát let. V ospalé francouzské vísce vytrhnou kořeny vyvráceného stromu ze země mrtvolu muže s prostřelenou hlavou. O týden později je v nedalekém domě chladnokrevně zavražděn známý umělecký kritik. Obě vraždy však od sebe dělí více než sedmdesát let. Forenzní odborník Enzo Macleod je požádán, aby ohledal místo první vraždy, a než se naděje, pomáhá i s vyšetřováním druhého případu. Začínají se odvíjet dva příběhy jeden z minulosti, z let válečné okupace Francie, kdy funkcionáři třetí říše zatoužili po vrcholném díle evropského umění, Moně Lise. Druhý příběh se odehrává v současnosti, na podzim roku 2020, kdy se Francie zmítá v druhé vlně covidové pandemie. Je možné, že by spolu oba případy nějak souvisely? A kam až sahá řetězec událostí, který začal ve chvíli, kdy se ředitel pařížského Národního muzea Jacques Jaujard rozhodl zachránit mistrovská díla z Louvru před nacistickým rabováním?

Přítomný výbor shrnuje významné, čtenářsky stále aktuální texty z celoživotní poetické, prozaické a publicistické tvorby Vítězslava Hálka. Obsahuje dvě nejznámější Hálkovy básnické sbírky charakteristické citovostí, sepětím s přírodou a touhou po harmonii: milostně lyrické Večerní písně (1858, 1862, 1871) a laskavě i posmutněle baladické Pohádky z naší vesnice (1874). Následují čtyři realistické povídky: sociálně kritické obrázky z vesnického i městského prostředí a idealizující povahokresby Muzikantská Liduška (1861), Domácí učitel (1867), Na statku a v chaloupce (1871) a Poldík rumař (1873). Svazek uzavírá šest publicistických článků: dobrodružná reportáž Neštěstí na Dunajci v Tatrách (1862), náladová črta z cest Noc a jitro na moři (1865), oslava mělnické krajiny Cestopis na Oupor (1872), fejeton velebící technický pokrok Podmořský drát (1866), literárně kritická stať Gogola hledám (1872) a nadčasová úvaha o lidské komunikaci Papírová společnost (1874). Literárněhistorický komentář Michala Fránka je věnován především interpretaci vydávaných textů a jejich kritickému ohlasu.

Skutečný příběh lovce ze sibiřského národa Mansů Saša žije daleko od civilizace na horním toku řeky Pelym, která pramení v podhůří Uralu. Ještě před dvaceti lety zde stávaly osady několika mansijských rodin, jež však jedna po druhé mizejí. Jen Saša dál zůstává v lesích — loví losy a medvědy, a jak mu ubývají přátelé, stále víc upevňuje pouto s láhví laciného alkoholu. V opilosti vztáhne ruku na jednoho ze zbývajících souputníků, Peťku. A ačkoli se v osamělosti rozlehlé tajgy odpuštění stává téměř životní nutností, spravedlnost brzy dosáhne i sem. Ani vězení však nedokáže spoutat duši lovce. Svobodný život v domovské tajze ožívá v Sašových vzpomínkách na rodinu i v obrazech starých příběhů. Nejhorší trest tak nakonec vyměří až sám čas — po návratu domů jsou Sašovi příbuzní mrtví a on ztrácí smysl života. Začíná jeho postupné odcházení z tohoto světa, provázené osobními démony i duchy lesa, jež jeho lid provázejí. Sašova postava odráží smutnou historii malého národa Mansů, který se stal obětí sovětské epochy a jejího zániku.

Z vrcholné prozaické tvorby Karla Poláčka vybíráme dva humoristické romány s charakteristickými prvky autorovy osobité jazykové komiky, v nichž prostřednictvím jemné nadsázky, opakujících se promluv, frází a klišé detailně prozkoumal mentalitu českého maloměsta a obnažil konvenčnost, omezenost a nesmyslnost lidských postojů. Předobrazem obou výrazně autobiografických vyprávění se stalo prostředí jeho rodného Rychnova nad Kněžnou. Už v románu Okresní město (1936), prvním dílu nedokončené pentalogie, můžeme sledovat bizarní, stereotypy řízený vnitřní svět Poláčkových postav. Stále znovu a znovu se opakující popisy, strnulá gesta, každodenní automatizované úkony a dokola omílané výroky odhalují jejich zkostnatělý životní styl, který působí nejen humorně a trapně, ale místy i děsivě až zrůdně. Naopak ryze komický účinek nepřirozených, školometských frází využil Poláček ve své posledním románu Bylo nás pět (posmrtně 1946). Nezaměnitelné interpretace okolního světa v podání školáka Péti Bajzy jsou patrně vůbec prvním využitím dětského vypravěče v moderní české literatuře. Romány v ediční úpravě a s vysvětlivkami Marie Havránkové jsou doprovázeny komentářem Jiřího Holého.

Sebastian Bergman a jeho kolegové z kriminálky jsou zpátky na scéně! Uběhly tři roky. Vanja Lithnerová převzala velení stockholmské kriminálky a prvním úkolem jejího nového týmu je vypátrat ostřelovače, který třemi vraždami během několika dnů děsí Karlshamn. Policie nemá stopy ani svědky a zdá se, že vrah si své oběti vybírá náhodně. Tou příští tedy může být kdokoli z místních. Sebastian Bergman se stal dědečkem, rozhodl se pro klidnější život a pracuje na částečný úvazek jako psychoterapeut. Když ho ale požádá o pomoc jeden z přeživších tsunami z roku 2004, během níž Sebastian sám přišel o ženu a dceru, obrátí to jeho svět vzhůru nohama. Nastávající otec Billy se rozhodne, že už nikdy nedá průchod svým utajeným temným touhám. Minulost ho však dožene. Otázka zní, jak daleko je Billy schopen zajít, aby se vyhnul odhalení.

Proč se ze tří bratrů vrhne do náruče smrti ten, který má vše, co si jen může přát? Nathan, nejstarší z bratrů Brightových, dobře ví, jak tvrdý je život v nekonečném australském vnitrozemí. Osamělost tam znamená smrt. Nejbližší sousedé mohou být hodiny cesty daleko a před spalujícím žárem není úniku. Ví to, protože po rozvodu a neshodách s příbuznými opustil rodinnou farmu a protlouká se životem sám — na rozdíl od svého bratra Camerona. Ten úspěšně vede rodinný ranč, má milující manželku, dvě rozkošné dcerky a obdiv nejmladšího bratra Bennyho. Proto Nathan nedokáže uvěřit zprávě, že Cameronovo tělo bylo nalezeno u osamělého náhrobního kamene v pustině, a navíc se zdá, že se vydal vstříc smrti dobrovolně. Po dlouhé době se tedy Nathan vydává zpět na rodinnou farmu, aby uctil bratrovu památku. Jenže brzy ho začnou přepadat pochybnosti a nezbývá mu než se ponořit do minulosti a prozkoumat stará rodinná tajemství i křivdy, které by bylo lepší nechat spát.

Povídky vymodelované citlivýma rukama sochaře Muž, který jednou večer v pantoflích otevře dveře a zjistí, že za nimi je milenec jeho manželky a s ním vše, co se snaží sám před sebou skrýt. Zapřisáhlý starý mládenec, který se honosí svou vyrovnaností, a přitom v kapse ohmatává lahvičku se sebevražedným prostředkem. Čtyřicetiletá účetní s domovem jako klícka — nebo je to vlastně klec? Přestože Viktor Špaček umí napsat živé postavy, jaké známe z vlastního života, v těchto povídkách-portrétech nejde pouze o podobizny. Jejich ambicí je zároveň ztvárnit určitý postoj, jaký lidé zaujímají v té které životní situaci. Postavy jsou zachycovány většinou zevnitř, z okruhu jejich myšlenek, v nichž problémy a traumata úspěšně či neúspěšně zpracovávají. To, že si přitom často nevidí dál než na špičku nosu, jim přirozeně vůbec nebrání v přesvědčení o své pravdě. Řešení, která nakonec volí, bývají logická a dalo by se říct „normální“. Normální však je i to, že šílenství není daleko.

Magdaléna má ráda les, mech, kapradiny, různé odstíny zelené barvy, zvířecí stopy a parůžky. Nesnáší svoje nemožné jméno, chovatelský kroužek, kde „vězní“ zvířata, a přírodopisářku, protože ta její nadstandardní zájem o určité oblasti přírodopisu považuje za provokaci. A hlavně nenávidí parazity, hálky na listech stromů a raky. Proč? Protože její maminka je nemocná. Silný příběh dívky, která se musí vyrovnávat se situací, kdy do úzkého rodinného kruhu zasáhne nemoc a otřese zdánlivými jistotami jako zemětřesení. Díky vřelému humoru a pevným vztahům mezi nejbližšími se podaří vyžehlit i Mojenčiny hodně „telecí“ nápady. Olga Stehlíková má cit pro přesné odměření emocí, její příběh své čtenáře pevně lapí, citově zaangažuje, ale nevydírá. Navíc je tak nabitý zajímavostmi z říše zvířat, rostlin a stromů, že zatoužíte listovat encyklopediemi a bloumat lesem s očima navrch hlavy.

Příběh o nesvobodě, lásce a posedlosti, i o tom, jak se daří zlu, když moc je slepá Píše se rok 1928. Do nervového sanatoria na dánském venkově přijíždí z Vídně doktorka Hannah Neumannová. Jejím úkolem je zastavit opakující se sebevraždy, s nimiž si tým rigidního ředitele neví rady. Hannah studovala u samotného Freuda a ve staromódně fungujícím sanatoriu začne praktikovat psychoanalýzu. Společně s ambiciózní zdravotní sestrou Dagmar se pouští do takřka detektivní práce a záhy zjistí, že ke všem úmrtím došlo za úplňku. Celou dobu však musí čelit skepsi, kterou její práce vyvolává mezi kolegy, a hledá útěchu v rodícím se milostném vztahu, jenž se jí nakonec stane přítěží. Co měly společného čtyři mladé ženy, které se utopily v jezeře? Jaké tajemství skrývá němá pacientka, již trápí hlasy linoucí se ze zdí sanatoria? A kolik úplňků Hannah a Dagmar přečkají, než dojde k další tragédii?